Obtížné oddíly Předních proroků

Publikací Obtížné oddíly Předních proroků se začíná naplňovat naděje, kterou v úvodu knihy Obtížné oddíly knih Mojžíšových vyjádřil profesor Heller, totiž že „v dalších plánovaných svazcích o knihách výpravných, naučných a prorockých budou příspěvky i od dalších kolegů starozákoníků, a to i katolických".[1] Na svazku věnovanému vybraným kapitolám Předních proroků totiž skutečně spolupracovali vynikající čeští starozákonní biblisté ze všech českých teologických fakult: z pražské Evangelické teologické fakulty Filip Čapek, Viktor Ber, Jan Heller, Martin Prudký, Jan Rückl, Petr Sláma; z olomoucké Cyrilometodějské teologické fakulty Petr Chalupa a Gabriela Ivana Vlková; z Husitské teologické fakulty Jiří Beneš a z Katolické teologické fakulty Josef Hřebík. Lektorského posouzení se ujali Adam Mackerle z Teologické fakulty v Českých Budějovicích a Juraj Bándy z Evangelické bohoslovecké fakulty v Bratislavě. Zcela jednoznačně se tedy jedná o velmi zajímavý, a také do budoucna slibný ekumenický počin na poli české odborné biblistiky.

Skupina spisů označovaných jako Přední proroci zahrnuje knihu Jozue, knihu Soudců, dvě knihy Samuelovy a dvě knihy Královské. Ačkoli jsou označované jako prorocké, nejde v nich o odhalení věcí budoucích, ale o vyprávění příběhů z minulosti Božího lidu, které má promlouvat do přítomnosti. „V biblickém pojetí prorocké služby totiž zdaleka nejde jen o odhalování dosud tajemné budoucnosti; běží často spíše o to, že prorok vyřizuje ‘Boží pohled' na současnost a ‘Boží hodnocení' toho, co je v jeho pohledu perspektivní. Prorok v tomto smyslu promlouvá do aktuální chvíle (zvěstuje ‘Boží slovo', srv. formule Jr 1,2.4.11; 2,1 aj.) a osvěcuje tím jak přítomnost, tak budoucnost - a v látkách Předních proroků (a nejen v nich) také minulost." (str. 9)

Svým obsahem Přední proroci pokrývají v dějinách Izraele období od vstupu do zaslíbené země až po babylonské vyhnanství. Je však třeba si uvědomit, že jejich ambicemi na prvním místě není podat prostý popis historických událostí, jehož cílem by bylo pouze referovat o tom, „co a jak se stalo". Horizontální rovina života a dějin Izraele je neoddělitelně spjata s jeho vertikálním - zcela jedinečným - vztahem ke „svému" Bohu. Život a dějiny izraelského společenství se vědomě odehrávají před Boží tváří a jsou zásadně vnímány a interpretovány právě ve vztahu k tomu Hospodinovi, který je nejen Stvořitelem a Pánem všeho stvoření, ale také „Stvořitelem" svého vyvoleného lidu a Pánem jeho dějin. Základní pohled na své dějiny a jejich hodnocení ze strany Izraele jsou neseny otázkou, nakolik (a jestli vůbec) se v nich uskutečňuje plnění Boží vůle, naplňování Jeho spravedlnosti, a odpovědí, jaké to mělo a má důsledky pro život izraelského společenství. Takovýto pohled však není pohledem historika, ale proroka, protože právě prorok je tím „médiem" v komunikaci mezi Bohem a Izraelem, který jeho konkrétní dějinné situace vidí v širším a zásadnějším kontextu jeho (ne)živého vztahu se svým Pánem. Prorok zprostředkovává ten správný, protože teo-logický, pohled na dějiny a jejich drama, které je v posledku dramatem vztahu Izraele a jeho Boha.

Třicet dvě perikopy, o nichž se v knize pojednává, představují některé momenty z dějin tohoto vztahu. Autoři jednotlivých kapitol objasňují tyto - ne zřídka skutečně pohoršlivé - části Písma jak za pomoci etymologických vztahů, tak také začleněním do širšího teologického a literárního kontextu, kterým je ve většině případů širší komplex příběhů, soustředěných kolem některé významné starozákonní postavy (postavy soudců, Saul, David, Elijáš, Elíša). Jedná se ve všech případech o kvalitní exegetickou práci, ačkoli z hlediska formálního zpracování jsou příspěvky velmi nesourodé. Této nesourodosti se však při takovém množství různých autorů a různorodých textů nelze vyhnout. Na jedné straně je třeba ji hodnotit v zásadě pozitivně, protože ukazuje na různé způsoby práce s biblickým textem - od prosté práce s pouhým původním textem až po vysoce odborný článek s použitím velkého množství sekundární odborné literatury. Na druhé straně je však tato nesourodost příčinou jisté formálně-technické nejednolitosti celé knihy.

Poslední dvě (nečíslované) kapitoly (Literární a teologický charakter Předních proroků - tzv. deuteronomistické dějepravné dílo a Dějiny Izraele a Judska v době královské) představují badatelské a teologicko-historické pozadí pro všechny jednotlivé předcházející texty, na jehož základě je třeba je číst a interpretovat.

Čtenář se u některých textů ani po přečtení solidního a erudovaného výkladu nemůže zbavit jistých pochybností, rozpaků, ale také jistého pohoršení nad jednáním některých postav, které je těžké „strávit" jako součást Božího slova, kterým Písmo je. Snad je to jen tím, že (zatím) plně nerozumíme tomu, „co tím Bůh chtěl říct". Inspirativním proto pro nás může být „vyznání" jednoho z největších českých starozákonních badatelů 20. století, profesora Jana Hellera: „Autor studie [= prof. Heller, JP] tu především vyznává, že je zřejmě užitečné uvědomit si, že i po poměrně pečlivé práci nad Písmem tu zůstává řada oddílů, kterým nerozumíme nebo jim rozumíme jen málo. Nebudeme je škrtat ani je překrucovat podle svého, ale počkáme, až se nad nimi znovu zamyslí ti, kteří vnitřně dozráli k tomu, aby je pochopili." (str. 326)

Poznámky: