Synovství Boží

Úvod

Johannes Franke byl dominikánský lektor z Kolína, snad přímý žák Mistra Eckharta. Jeho pět kázání je obsaženo v souboru Paradisus animae intelligentis (zde je uveden pod variantami jména: Johan Franco, Johan Franke, Johannes Franco, jinde je uváděn i jako Johann Franko), sbírce více než 60 kázání přibližně ze 14. století, velice důležité pro poznání Mistra Eckharta, v níž jsou kromě celé řady kázání Mistra Eckharta „Starého" i kázání jeho současníků, mezi nimiž jsou bezprostřední mistrovi žáci (dalšími autory ve sbírce jsou např. Henry Hane, Giselher von Slatheim, Eckhart Rube, Hermann von Loveia, Florentius von Utrecht, Albrecht von Treffurt, Helwic von Germar, bratr Erbe, Thomas von Apolda ad.). Rukopis pochází pravděpodobně z Durynska, a to z erfurtského dominikánského kláštera, kde Eckhart působil delší dobu.

Synovství Boží

„Ipse spiritus redit testimonium spiritui nostro quod sumus filii Dei." (Rom 8,16)

„Duch svatý vydává svědectví našemu duchu, že jsme synové Boží." (Řím 8,16)

Svatý Pavel praví: „Duch svatý vydává svědectví našemu duchu, že jsme synové Boží."[1] Starozákonním světcům se to zdálo velikou věcí, že Bůh byl nazýván jejich Otcem. Přesto ve Starém zákoně bývá Bůh velmi zřídka nazýván Otcem. Že ale my, křesťané, jsme nazýváni syny Božími, pochází od Syna Božího a od milosti jeho Ducha. Kristus, Syn Boží, mnoho vytrpěl od Židů, poněvadž hlásal, že je Syn Boží. On nám vydobyl, že jsme s ním a v něm syny Božími v Duchu. Svatý Pavel praví: Tato hlava a tyto údy jsou jedno tělo a tělo má jednoho ducha.[2] Jako totiž Kristus Syn Boží je naší hlavou a my tělem[3], tak jsme v něm duchovně syny Božími a jeho Duch oživuje a řídí všechny údy a vydává o tom svědectví a dodává odvahy, že ve sjednocení volají: ‚Otče, Otče, Abba, Pater!‘[4]

Svatý Jan praví: „Světlo, které vyzařuje z Otce - Syn Boží - přišel do svého, a svoji ho nepřijali."[5] Těm však nedal nic; „těm ale, kteří jej přijali, dal moc být syny Božími."[6] Zde lze poznat, jak velikou moc nám dal Bůh, když se nazýváme a jsme syny Božími[7]. Předem již Bůh ustanovil, abychom se podobali tělu jeho Syna, který je obrazem Otcovým. On je překrásným obrazem, v němž jsou utvořeny všechny obrazy[8] a všechno škaredé se stává pěkným. Tak praví Šalomoun: Syn „je obraz Božské dobroty a zrcadlo bez poskvrny a čistá zář Božské jasnosti a krásný lesk věčného světla."[9] Do podoby věčného světla se ušlechtilá duše musí vpravit[10], tedy aby se postavila do sladké, dobré úslužnosti, jež je zcela beze lsti. Do tohoto zrcadla se musí dívat duchovníma očima. Zde nalézá čistou ryzost bez poskvrny. Podle ní se musí řídit. Musí být naprosto čistá; do ní má proudit Božská zář, má-li duchovost duše proniknout a prozářit a očistit ji ode všech temnot nepravdy a uvést do jasu věčné Pravdy. Tak se člověk stává podobným obrazu Syna Božího.

Podobnost, která je mezi Synem Božím a námi a pro niž se nazýváme syny Božími, má základ ve zrození. Neboť jako On věčný Bůh se zrodil z Boha, Slovo, které je Pravda, tak my jsme se zrodili podle ducha z Boha ve Slově Pravdy. V tomto podivuhodném zrození spočívá vysoká urozenost křesťanské duše. Jsme rovněž napájeni a krmeni tímtéž mateřským mlékem, které sál Syn Boží: je to věčná Moudrost, kterou Syn pil ze srdce Otcova. S prsy svého poznání a učení dává Kristus duši moudrost Boží. Po tomto mateřském mléku musíme žadonit my všichni, kteří jsme nyní zrozeni, kteří jsme duchovně beze lsti, abychom z něj rostli do věčného spasení, do Těla Kristova. Musíme se také chránit, abychom nenáleželi k těm, nad nimiž si stěžuje Bůh u Izajáše: „Syny jsem vyživil a vychoval, ale oni mnou zhrdli."[11] Obraz Boží nosíme v sobě také skrze lásku. Otec miluje svého Syna láskou, jíž je Duch svatý. Toutéž láskou miluje Syn svého Otce, a táž láska plyne z něho do těla, jejíž hlavou je Syn Boží. Láska jej vede a oživuje a spojuje hlavu s tělem, takže oboje - hlava a tělo - je duchovně jeden Syn Boží. Jak ve své modlitbě pravil Kristus svému Otci: „Láska, kterou jsi mne miloval, ať v nich zůstává, jako já v nich zůstávám."[12]

[Přeložil A. Svatoš OP. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 4, 1938. S přihlédnutím k německému originálu mírně upraveno a doplněno poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

O blahoslavené Panně
Nad čím se můžeme rmoutit

Související články:

Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha
Reginald Dacík: Německá mystika 14. století 
Mistr Eckhart: Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou  
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše 
Mistr Eckhart: Boží přítomnost v člověku 
Jan Tauler: Bytí a způsob přátel Božích 
Mistr Eckhart: Prýští z Boží milosti...
Jindřich Suso: Před ukřižováním
Jindřich Suso: Povzbuzení duši 
Giselher ze Slatheimu: O lásce 
Gerlach Peters: Jen Boha chci! 
Mistr Eckhart: Marie a Marta 
Mistr Eckhart - životopis
Jan Tauler: Píseň lásky
Jan Tauler - životopis
Henry Hane - životopis
Jindřich Suso - životopis
Henry Hane: Jak přicházíme k Bohu
Johannes Ruysbroeck: Kniha dvanácti bekyň 
Henry Hane: O stvořeném a nestvořeném duchu
Johannes Ruysbroeck: Nadpřirozená vyrovnanost 
Nicolaus von Strassburg: K čemu je užitečné pokušení 
Nicolaus von Strassburg (Mikuláš ze Štrasburku) - životopis
Józef Naumowicz: Namáhat se ku porodu Krista  
Láska plodí milovaného i milujícího  
Marian Zawada: Rodinnost Boha

Poznámky: 

[1] Řím 8,16.

[2] Srov. např. 1Kor 12,12-27; Řím 12,5; Ef 4,4 ad.

[3] Srov. např. Ef 4,15; 5,23; Kol 1,18.

[4] Srov. Řím 8,15; Gal 4,6.

[5] J 1,9.11.

[6] J 1,12.

[7] Srov. 1J 3,1.

[8] Srov. 1Kol 1,15-16.

[9] Mdr 7,26. V tomto verši se nemluví o Synu, ale o Moudrosti, která je však podle křesťanské tradice ztotožňována se Synem Božím.

[10] Doslova „vtisknout" (něm. druckin).

[11] Iz 1,2.

[12] Jan 17,26.