Svatá tajina Eucharistie

Další ze dvou nejvážnějších svatých tajin, prostřednictvím které se člověk sjednocuje s Kristovým tělem a získává počátek (závdavek) nepomíjivosti a božského života, je sv. Eucharistie (sv. Přijímání). Tato tajina předpokládá nejprve křest, jež má za cíl připravit člověka k přijetí Těla a Krve Krista. Svaté Přijímání přibližuje člověka k dosažení „podobnosti" (s Bohem) a plnému „sjednocení" s Kristem. A právě toto sjednocení člověka s Kristem, k němuž dochází ve svaté tajině Eucharistie, je podle sv. Řehoře Palamy projevem nejvyšší lásky Boha k nám lidem.

Odvolávaje se na starobylá svědectví, sv. Řehoř Palama předpokládá podobnost mezi těmi, kteří se milují: „Veškerá láska dosahuje své plnosti ve sjednocení navzájem se milujících osob, a svůj počátek bere v jejich podobnosti mezi sebou. Stejně tak mysleli i Homér, Platón anebo Aristoteles. V souladu se Starým Zákonem byl člověk stvořen 'podle obrazu a podoby Boha'." Když bylo to, co nazýváme „podobou", utraceno, a „obraz" potemněl, vtělivší se Syn Boží znovunastolil pouto mezi Bohem a člověkem, a obnovení tohoto vztahu bylo založeno právě na jejich blízkosti. Blízkost mezi lidskou přirozeností a Bohem je podle učení sv. Řehoře Palamy natolik velká, že se stalo možným jejich vzájemné sjednocení v jedné hypostázi. Kristus - je Otcem i Matkou všech lidí, neboť on jim uděluje nové zrození skrze křest a sytí je jako malá nemluvňata místo mléka nejen svou Krví, ale rovněž svým vlastním Tělem a Duchem. Kristus, sjednocený takto s těmi, kteří v něj věří, se v tomto smyslu skrze svatou tajinu Eucharistie stává rovněž i Ženichem celého lidstva.

Sv. Řehoř Palama považuje za nejvyšší formu lidské lásky „lásku manželskou", ale ve srovnání s ní zdůrazňuje velikost Boží lásky k člověku, jež se zcela zvláštně projevuje ve svaté tajině Eucharistie. Sv. Řehoř Palama obrací naši pozornost na to, že v manželství dochází ke sjednocení „v jedno tělo", nikoli však „v jednoho ducha". A skrze tajinu Eucharistie nejen lneme k tělu Kristovu (viz Mat 19,5[1]), ale spolusrůstáme (sjednocujeme se) s ním, a stáváme se tak nejen jedním tělem, ale i jedním duchem s Kristem.

Tím, že se člověk účastní na svaté tajině Eucharistie, sjednocuje se se zbošťujícím Tělem Krista a vchází do obecenství s věčným a nepomíjejícím Životem, to znamená: stává se soutělesným s Kristem. Tato tělesná shodnost nevzniká sama o sobě, ale je nám sesílána jako dar Boží blahodati, kterou může člověk osobně a svobodně přijmout ve svém duchu. Sjednocením s Kristem se věřící člověk stává chrámem Přesvaté Trojice. Neboť, jako je veškerá plnost božství soustředěna v Kristově těle, tak Přesvatá Trojice přebývá v těch, kteří se stali soutělesnými s Kristem: „Ó nepřekonatelný zázrak! On (Kristus) se sjednocuje se samotnými lidskými hypostazemi věřících, sjednocuje se s každým z nich skrze jejich účast na svém přečistém Těle, a stává se soutělesným s nimi, a takto nás činí chrámem všeho božství" (sv. Athanasios Veliký).

Je třeba připomenout, že osnovou učení sv. Řehoře Palamy o zření (lidskou myslí) nestvořeného světla se stalo sjednocení obnoveného člověka s Kristem, který je ve křtu obnoven a zbožštěn s Kristovým tělem. Během Proměnění (na hoře Tábor) ozářilo Kristovo tělo jeho učedníky (tehdy ještě pouze) zvnějšku, neboť ještě nevešlo v jejich těla, nyní však osvěcuje i jejich duše zevnitř, protože sjednoceno s nimi přebývá i v jejich nitrech. Podle učení sv. Řehoře Palamy má svatá Eucharistie velmi hluboký eschatologický význam. Ten, kdo se účastní svaté Eucharistie (ten, který přijímá Tělo a Krev Páně), získává závdavek nevyjádřitelného obecenství s Kristem v životě budoucího věku. Tímto způsobem se věřící ještě během svého pozemského života stává občanem nového věku. Boží království je tedy účastí člověka na životě Boha v Duchu Svatém, a již v tomto životě je přítomno ve svaté tajině Eucharistie.

Eschatologický rozměr a charakter sv. Eucharistie, potvrzen celou svatooteckou tradicí, zaujímá ústřední místo v učení sv. Řehoře Palamy o zbožštění člověka (theosi). Zbožštění člověka není pouze darem, který nám bude seslán v budoucnu, nýbrž jde o realitu současného života. Nestvořená a zbožšťující blahodať Krista, která sjednocuje dokonce tělo člověka v jedno s Kristem a jeho oslaveným Tělem, již v tomto životě přebývá v člověku a vede ho ke zbožštění...

Církev jako účast na zbožštění

Poznali jsme již, že prostřednictvím svatých tajin se člověk stává účastným nestvořené Kristově blahodati a sjednocuje se s Ním v jedno tělo a jeden duch. Tento bezprostřední a osobní vztah mezi každým věřícím a Kristem přivádí i samotné věřící k co možná nejtěsnějšímu sjednocení a obecenství druha s druhem. Tyto nové duchovní vztahy, k nimž dochází mezi Kristem a lidmi, vytváří Církev.

„Díky blahodati jsme s ním sjednoceni vírou a vytváříme jedno tělo jeho Církve, majíce jednu hlavu - Krista; a jedním duchem jsme syceni díky blahodati Všesvatého Ducha; a jeden křest jsme všichni přijali; a všechny spojuje jedna naděje, a jeden je u nás Bůh, jsoucí nade všemi, a skrze všechny a ve všech nás", píše sv. Řehoř Palama v jedné ze svých homilií.

Církev je „nové stvoření", učiněné Kristem prostřednictvím jeho Vtělení a sjednocení všeho pod jedinou Hlavu - samotného Krista (Ef 1,10)[2]. Nebe a země se sjednotily v Kristu, a v něm se zformovala jediná Církev, mající nebeskou a současně pozemskou přirozenost, v níž jsou současně shromážděni andělé i věřící. Cílem Církve je zbožštění věřících, proto ji (Církev) také sv. Řehoř Palama nazývá „účastí na zbožštění".

Církev je založena na obecenství člověka s Bohem (jeho účasti na Božství), skrze nestvořenou božskou blahodať. Boží Blahodať sjednocuje členy církevního těla i s jeho hlavou a mezi sebou navzájem... Jestliže by božská blahodať byla stvořená, jak tvrdili protivníci sv. Řehoře Palamy, nebylo by možné navázat osobní obecenství mezi Bohem a člověkem, a podobně by tak ani nemohla existovat skutečná Církev. Věřící, kteří získali božskou blahodať, se sku-tečně a pravdivě účastní na Bohu a jeho plnosti a jsou zbožšťováni, nevcházejí však do obecenství s Jeho podstatou, neboť nejsou bohy „ze své přirozenosti" a jelikož nemohou změnit svou přirozenost na božskou.

Ti, kteří se účastní svatých tajin a žijí podle Božích přikázání, zůstávají skutečnými členy těla Církve, a to dokonce i tehdy, když je jejich nedůstojní představitelé apoštolské posloupnosti (biskupové) církevním řešením odlučují od Církve (případ toho lze vidět, jak jej uvádí sv. Řehoř Palama, na osobnosti sv. Jana Zlatoústého, arcibiskupa cařihradského, který byl nespravedlivě odsouzen k vyhnanství kvůli svému údajnému origenismu). Jelikož je  Církev, jak říká sv. apoštol Pavel, „sloupem a utvrzením pravdy" (1 Tim 3,15[3]), sounáležitost s ní je třeba nahlížet z pohledu účasti na pravdě: „Ti, kteří přináležejí k Církvi Kristově, přebývají v pravdě, zatímco ti, kteří v pravdě nepřebývají, nepřísluší k Církvi Kristově." Příslušnost k Církvi se vymezuje jako sjednocení s pravdou, účast na božské a zbošťující blahodati a životě v doteku se zbožštěním. Člověk, který přetrhává své pouto s pravdou, tedy ten, kdo nežije v pravdě a podle pravdy, vzdaluje sám sebe od božské blahodati a přestává být členem Církve.

Takový pohled na Církev není v pravoslavné eklesiologii ničím novým, ale plně odpovídá duchu tradice a učení svatých Otců. S cílem zdůraznit dynamickou a charismatickou přirozenost Církve ještě dlouho před sv. Řehořem Palamou ztotožňoval ctihodný Nikita (Stethat), učedník ctihodného Simeona Nového Teologa, stupeň účasti člověka na blahodati Svatého Ducha s jeho skutečným místem v církevní hierarchii.

„Lidé, kteří nepřebývají v pravdě, nepřináležejí k Církvi Kristově; a to tím více, pokud sami o sobě vydávají lživé svědectví a nazývají sebe pastýři a arcipastýři; neboť my víme a jsme naučeni, říká sv. Řehoř Palama, že křesťanství se nevymezuje vnějšími projevy, ale pravou a přesnou vírou".

Tímto způsobem, jak závěrem dodává sv. Řehoř Palama, příslušnost člověka k Církvi není nezměnitelný fenomén, ale dynamická realita. Nejedná se zde o výsledek nějakého stvořeného daru, jenž by byl člověku jednou provždy darován, ale zachovává se zbožným životem, a je plodem jeho osobní účasti na nestvořené zbožšťující blahodati... Skrze svatý křest, myropomazání a Eucharistii se člověk obnovuje a vchází do těla Církve; svou přivázaností ke světu se však naopak od těla Církve odděluje. Nebezpečí odpadnutí existuje nejen pro jednotlivé členy Církve, ale i pro celá církevní společenství. Pro všechny z nich (kteří se oddělili) je pak jedinou možnou cestou k návratu - znovusjednocení s Církví prostřednictvím pokání, to znamená zřeknutí se lži a sjednocení s Duchem pravdy.

(Podle knihy „Oboženije čeloveka po učeniju svjatitělja Grigorija Palamy" prof. Georgia Mantzaridise /Trojicko-Sergijevská lavra, 2003/ připravil Ing. Michal Dvořáček. Obrazový doprovod: ikona Poslední večeře: http://www.days.ru/, kresba sv. Řehoře Palamy: Brněnský pravoslavný věstník Dobrý pastýř č. 17.)

Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2 

Související články:

Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Hippolyt Římský: Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě  
Archimandrita Georgios: Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve 
Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)
Wacław Hryniewicz: Pravoslavná teologie o zbožštění člověka   
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých 
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze)
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Augustin: Jsme Jeho tělem

Poznámky:

[1] A řekl: „Protož opustí člověk otce i matku, a připojí se k manželce své, i budou dva jedno tělo."

[2] „Aby v dokonání plnosti časů v jedno shromáždil všecko v Kristu, buďto nebeské věci, buďto pozemské..."

[3] „Pakliť prodlím, abys věděl, kterak máš v domu Božím chovati se, jenž jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy."