Dopisy Markétě 25

Úvod k dopisům 

 

D 292

[začátek července 1906]

J. M. + J. T.[1]

 

Sestřičko drahá,

velice spěchám, protože už začíná modlitba a naše Matka si přijde pro dopis, ale chci, abys i ty dostala vzkaz mého srdce. Doufám, že pošleš pár řádků ze svojí duše, moje maličká.

Čtu v maminčině knize skvělé věci (řekni jí to), stále se v ní mluví o vnitřní „propasti",[2] do níž se máme ponořit a ztratit se v ní, o propasti lásky, již v sobě máme a v níž, budeme-li do ní věrně vstupovat, nás čeká štěstí. Sestřičko, spojme se v tomto prostém pohybu, na tomto svahu k naší vnitřní propasti. Naše Matka se ptá, jestli by bylo možné, Markétko, abys vydala pokyny k navrácení našeho Pražského Jezulátka[3] k 16. červenci. Vracíme do kaple sochy, monsignor určitě přijde na požehnání a byla bych ti velmi vděčná, kdybys nám mohla Ježíška nechat poslat, i naše sestry by pro něj mohly zajít, pokud nemáš nikoho, děkuju předem. S Bohem, sestřičko, jak jsi šťastná, že se staráš o naši maminku, je to za nás za obě, že? Posílám tobě i andílkům celou svoji lásku, procházejíc láskou Tří, toho nekonečného moře: ať vás zaplaví...

Bětka, Laudem gloriae.[4]

 

D 298

[16. července 1906]

J. M. + J. T.[5]

„Mým povoláním je láska."[6]

 

Sestřičko drahá,

tvůj dopis byl další radostí v mém nebi, v němž tě celou dobu uchovávám. Dnes jsem tě odevzdala svaté Panně,[7] i andílky. Ach, ještě nikdy jsem ji tolik nemilovala! Pláču radostí, když pomyslím na to, že toto tak pokojné, tak zářivé stvoření je mou Matkou a raduji se z její krásy jako dítě, které miluje svou matku. Silně mě to k ní přitahuje, ustanovila jsem ji Královnou a Ochránkyní mého nebe, i tvého, protože všechno dělám za nás dvě. Milá sestřičko, musíš vyškrtnout slovo „malomyslnost" z tvého slovníku lásky. Čím víc cítíš svoji slabost, své těžkosti s usebráním, čím skrytější se Mistr zdá, tím víc se raduj, neboť tehdy ty Mu dáváš, a není snad lepší dávat než dostávat,[8] když milujeme? Bůh řekl svatém Pavlovi: „Moje milost ti stačí, protože síla se zdokonaluje ve slabosti"[9] a ten velký světec to dobře pochopil, když zvolal: „Oslavím se ve svých slabostech, protože když jsem slabý, přebývá ve mně síla Ježíše Krista."[10] Co záleží na tom, co cítíme: Bůh je neměnný, On je ten, kdo se nikdy nemění. Miluje tě dnes, stejně jako tě miloval včera, stejně tě bude milovat zítra. I když jsi Ho urazila, připomeň si, že propast přivolává další propast[11] a že propast tvojí bídy, Markétko, přitahuje propast Jeho milosrdenství. Ach, vidíš, dává mi tomu rozumět a je to pro nás obě. Také mě velice přitahuje k utrpení, k darování sebe samé; zdá se mi, že to je cíl lásky.

Sestřičko, neztrácejme ani jednu oběť, tolik se jich dá za den „nasbírat". S maličkými máš spoustu příležitostí, tak dávej všechno Mistrovi. Nezdá se ti, že utrpení tě spojuje ještě silnějším poutem s Ním? A tak, kdyby ti vzal sestru, bylo by to proto, aby byl ještě více tvým. Markétko, pomoz mi připravit se na věčnost, zdá se mi, že můj život už nebude příliš dlouhý. Máš mě ráda dost na to, aby ses radovala z toho, že si půjdu odpočinout tam, kde žiju už dlouho. Ráda s tebou mluvím o těchto věcech, sestřičko, ozvěno mojí duše. Jsem sobecká, protože ti možná způsobím bolest, ale ráda tě odnesu nad všechno, co umírá, do nitra nekonečné Lásky. To je vlast dvou sestřiček, v ní se vždycky mohou setkat. Ach, Markétko, dnes večer, když ti píšu, přetéká moje srdce, protože cítím tu „příliš velkou lásku"[12] svého Mistra a chtěla bych svou duší vstoupit do tvojí, abys jí stále věřila, zvláště v bolestných chvílích.

Moje nožky dělají pokroky, využívám toho k návštěvám na kůru, je to božské! Jsem malá rekluza[13] Pána Boha, a když se vracím do své celky, abych pokračovala v rozhovoru započatém na kůru, zmocňuje se mě božská radost: tolik miluju samotu s Ním samotným a vedu skutečně lahodný život poustevnice. Víš, mám daleko k tomu, abych byla ušetřena nemohoucnosti, i já musím hledat svého Mistra, který se skrývá, ale tehdy probudím svoji víru, a jsem raději, že se netěším z Jeho přítomnosti, aby se On mohl těšit z mé lásky. Když se v noci probudíš, spoj se se mnou. Chtěla bych tě moci pozvat, abys přišla za mnou; celka s bílými zdmi, z nichž vystupuje jen kříž z černého dřeva bez Krista, je tak tajemná, tak tichá: ten kříž je můj, na něm se mám obětovat v každém okamžiku, abych byla podobná svému ukřižovanému Ženichovi. Svatý Pavel říkal: „Chci znát jenom Krista, a to Krista ukřižovaného, v Jeho utrpení a smrti."[14] Myslí se tím mystická smrt, jíž se duše ničí a zapomíná na sebe tak, že odchází, aby zemřela v Bohu, aby se v Něj proměnila. Sestřičko, to si žádá utrpení, neboť je třeba zničit vše, co je v nás, abychom udělali místo samému Bohu. Už dlouho myslím na svátek svaté Markéty, a mám v úmyslu tě oslavit lépe než kdo jiný, protože ti nedávám nic z toho, co pomíjí, ale z božských věcí, z věčnosti: připravuju se na tvůj svátek velkou novénou. Každé ráno se za tebe modlím sextu, je to hodina Slova, aby se v tebe vtisklo tak, že bys byla Jeho druhým já. A pak nonu, jež je hodinou Otce, aby tě vlastnil jako svou milovanou dceru, aby tě síla Jeho pravice vedla na všech tvých cestách a přiváděla tě stále víc k té propasti, v níž přebývá a v níž se chce s tebou skrýt.

Posílám ti tento román po jedné bývalé karmelitce, pošlu ti po ní i obrázek; dobře to schovej kvůli mamince. Dobře se o ni starej, tak jak to děláš. Myslím, že už nebude žít dlouho, ach Markétko, učiň její poslední léta příjemnější, plnými světla, tolik toho vytrpěla a je to tak hodná maminka; ty jsi všecka její radost, dej jí všechno štěstí za nás obě. Posílej mi zprávy o jejím zdraví. S Bohem, co řekne naše Matka, tolik mi zakazuje unavovat se... Ale s tebou cítím jen lásku. Ať Tři požehnají moje tři hostie a učiní si v každé z nich své nebe a místo svého odpočinku, ó Propasti, ó Lásko! Takový je náš refrén na lyře chvály slávy a tak končím tuto epištolu. Jaké štěstí, že Bětuščin prstíček se uzdravuje.

 

Tvoje sestra a maminka,

Laudem gloriae.[15]

[Z francouzského originálu přeložila Alžběta Dřímalová.]   

 

Více o bl. Alžbětě od Trojice 

 

Související články:

Raoul Plus: Jsme nebem  
Alžběta od Trojice - životopis 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Lukáš Drexler: Alžběta od Trojice - recenze  

 

  Poznámky:

[1] Značka J. M. + J. T. znamená Josef, Maria, Ukřižovaný, Jan od Kříže a Terezie od Ježíše, hlavní patroni karmelitánského řádu.

[2] Termín propast je v dobové zbožnosti běžný. Připomíná např. Ž 41,8.

[3] V době, kdy hrozilo, že se klášter karmelitek bude muset stěhovat do Belgie kvůli antiklerikálním zákonům, byla soška Pražského Jezulátka u Markéty doma.

[4] Chvála slávy.

[5] Značka J. M. + J. T. znamená Josef, Maria, Ukřižovaný, Jan od Kříže a Terezie od Ježíše, hlavní patroni karmelitánského řádu.

[6] Terezie z Lisieux, Dějiny duše.

[7] Tedy Panně Marii.

[8] Srov. Sk 20,35.

[9] 2 Kol 12,9.

[10] Volnější citace 2 Kol 12, 9 - 10.

[11] Ž 41,8.

[12] Ef 2,4.

[13] Kůr měl vchod od nemocniční cely, kam se tedy nemohoucí sestry snadněji dostaly, aby viděly do kostela. Rekluza je pojem pro ženu, jež ve středověku žila takovým způsobem, že byla zavřená v jediné místnůstce, často s přístupem do kostela.

[14] Volnější citace Fil 3,10.

[15] Chvála slávy.