O Božím milosrdenství

Milosrdný Bůh?

Nacházíme se v době, kdy neuplyne jediný den, aniž bychom nezaznamenali zprávu o lidském utrpení, bolesti a smutku. Walter Kasper (2015, s. 7) uvádí, že s ohledem na tuto skutečnost je pro nás často obtížné nahlížet milosrdného Boha a dodává, že „utrpení na světě je asi tím nejdůležitějším argumentem moderního ateismu" (Kasper, 2015, s. 8). Tomuto tvrzení dává za pravdu názor mnohých lidí, kteří primární zodpovědnost za vše negativní přičítají Bohu. Bez Boha a jeho plánu, který pro každého z nás má, se však náhle ocitáme v situaci, kdy jsme pouhé loutky, které jsou determinovány osudem (Vella, 2006), svobodná vůle je potlačena a jedinečnost lidského bytí je redukována na „divadelní roli" v dramatu s názvem: „Bytí ke smrti". Bůh je bůžkem, který nezúčastněně realizuje osudem naznačené tahy s lidskými figurkami. Pokud dáme za pravdu tomuto tvrzení, pak jsme „bezvýchodně vydáni [...] náhodám světa i útrapám dějin" (Kasper, 2015, s. 9) a v této situaci již „neexistuje žádná instance, na niž lze apelovat, a už vůbec žádná naděje na poslední smysl a poslední spravedlnost"  (Kasper, 2015, s. 9).

Bůh jako východisko

Jan Pavel II. (2008, s. 7) ve své encyklice Dives in misericordia, vydané před 35 lety, stejně jako my dnes nahlíží situaci nejistoty a tíživosti doby, ve které se společnost nachází. Současně s tímto konstatováním ukazuje východisko, kterým je opětovné nalezení Boha, „který je vskutku ‚Otec Milosrdenství a Bůh veškeré útěchy‘" (Jan Pavel II., 2008, s. 7). Jan Pavel II. připomíná skutečnost, která jakoby vypadla ze škály lidských možností. Jako bychom již neuvažovali o možnosti obrátit se ve svém trápení na Boha. „Milosrdenství - jako by přivádělo do úzkých člověka, který se ještě více než jindy v historii cítí být pánem a díky nesmírnému [...] rozvoji vědy a techniky si podmanil zemi." (Jan Pavel II., 2008, s. 9) Jan Pavel II. připomíná skutečnost, kterou dosvědčuje Písmo svaté na mnoha místech: „Bůh [je] bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval ..." (Ef 2, 4)

Zásadní sdělení

Můžeme si položit otázku, proč je znovunalezení Božího milosrdenství, které na přelomu 20. a 21. století připomíná papež Jan Pavel II., tak zásadním sdělením, když víme, že Bůh v dějinách spásy mnohokrát vystoupil jako milosrdný Bůh. Walter Kasper se věnuje zamyšlení nad touto skutečností a poskytuje nové podněty k promyšlení. Z hlediska analogie je o „mohutnostech" Boha pojednáváno jako o jeho vlastnostech. Souhlasně s tímto předpokladem lze tedy na Boží milosrdenství pohlížet jako na Boží vlastnost. Walter Kasper (2015, s. 14) uvádí, že zatímco vlastnostem vyplývajícím z metafyzické podstaty Boha byla v teologii věnována ústřední pozornost, vlastnostem vyplývajícím „z dějinného sebezjevení Boha" (Kasper, 2015, s. 15) pak pozornost podřadná. Tato skutečnost má za následek nejasnou představu o milosrdenství a jeho důsledcích pro člověka. Nejasnost v chápání Božího milosrdenství je navíc umocněna otázkou „konfrontace" mezi milosrdenstvím a spravedlností, které jsou vlastnostmi Boha. Věnujme tedy krátce pozornost vztahu mezi milosrdenstvím a spravedlností.

Milosrdenství [versus] spravedlnost?

Jádrem problému v chápání interakce mezi Boží spravedlností a Božím milosrdenstvím je pohled, který nahlíží spravedlnost a milosrdenství jako neslučitelné protistrany. V lidských měřítcích je milosrdenství často pojímáno jako „bezmocná ústupnost, jíž se nedostává jakékoliv rozhodnosti a jakéhokoliv jasného profilu a jež chce vyhovět každému" (Kasper, 2015, s. 15). Naproti tomu spravedlnost je nahlížena jako pouhé „zavedení rovnosti a správného rozdělení mezi soupeřícími stranami" (Jan Pavel II., 2008, s. 38). Jan Pavel II. upozorňuje, s odkazem na situace, kdy byla spravedlnost uchopena a interpretována pouze „lidsky" (např. totalitní režimy), že „spravedlnost sama o sobě nestačí" (Jan Pavel II., 2008, s. 38), nejvyšší právo se může stát nejvyšším bezprávím: „summa ius, summa iniura" (Jan Pavel II., 2008, s. 38).

Milosrdenství [Láska] spravedlnost

Podstatnou roli ve vztahu mezi spravedlností a milosrdenstvím hraje láska. „Láska umírňuje spravedlnost a spravedlnost jí v konečném důsledku slouží" (Jan Pavel II., 2008, s. 19). „Láska překračuje logiku směny, je výrazem ekonomie daru, oné logiky hojnosti oproti logice rovnocennosti, ekonomie směny a kalkulu" (Kasper, 2015, s. 31). Walter Kasper dále uvádí (2015, s. 25), že Bůh neužívá spravedlnosti, která je stanovena vyšší autoritou, jak je tomu například u soudců. Bůh sám je mírou spravedlnosti, „je suverénní pán, který nestojí pod zákonem někoho druhého, nýbrž své dary přiděluje suverénně" (Kasper, 2015, s. 25), jedná „podle sobě vlastní dobroty" (Kasper, 2015, s. 25). „Boží milosrdenství [tedy] nestojí proti spravedlnosti; nezneplatňuje ji, nýbrž ji překračuje; je naplněním spravedlnosti." (Kasper, 2015, s. 25) „Milosrdenství je nutno chápat jako Bohu vlastní spravedlnost a jako jeho svatost." (Kasper, 2015, s. 17) V této chvíli je vhodné, přesunout se k obsahu, jež slovo milosrdenství zastřešuje.

Milosrdenství jako slovo

Slovo milosrdenství je překladem latinského misericordia, které je spojením slov cor (srdce) a miseri (bídný). Milosrdenství znamená „mít srdce pro chudé" (Kasper, 2015, s. 23). Walter Kasper uvádí, že milosrdenství je „postoj, který překračuje vlastní egoismus [...] a má srdce ne u sebe, nýbrž u druhých [...], u chudých a trpících nouzí všeho druhu" (Kasper, 2015, s. 23). Boží milosrdenství není abstraktní vlastností Boha, ale vlastností Boha, který se jako milosrdný zjevuje, jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Věnujme nejprve pozornost zjevení milosrdného Boha, resp. zjevení Božího milosrdenství ve Starém zákoně. Milosrdenství je ve Starém zákoně zastřešováno především dvěma výrazy. Prvním z dvojice je slovo hesed, které vyjadřuje „vnitřní cit dobrotivosti" (Jan Pavel II., 2008, s. 17), tato dobrotivost je úzce vázaná na vzájemnou věrnost a věrnost vůči sobě samým (Jan Pavel II., 2008, s. 17). Hesed „znamená nezaslouženou přízeň, laskavost, náklonnost, [...] překračuje pouhou zasaženost a smutek z bídy člověka a má na mysli svobodné milostivé přiklonění Boha k člověku" (Kasper, 2015, s. 43). Hesed (hen) označuje i věrnost vůči nevěrným. Povšimněme si, že zadostiučiněním spravedlnosti je věrnost vůči věrným, zjevením milosrdenství je však věrnost vůči nevěrným. Tento Boží příklon k člověku je „nezasloužený Boží dar překračující jakýkoliv vzájemný vztah věrnosti" (Kasper, 2015, s. 43), „Bůh se ujímá [člověka] navzdory vší lidské nevěrnosti, odpouští mu a poskytuje mu novou šanci, jakkoliv by zasloužil spravedlivý trest, to všechno překračuje normální lidskou zkušenost a očekávání, ..." (Kasper, 2015, s. 43). Druhým slovem, které je užíváno pro vyjádření milosrdenství, je slovo rachamim. Zatímco hesed „zdůrazňuje rysy věrnosti vůči sobě samému" (Jan Pavel II., 2008, s. 18) a koresponduje tak s vlastnostmi charakteru mužského, tak rachamim je odvozeno od slova rechem, které „znamená matčino lůno" (Jan Pavel II., 2008, s. 18) a odkazuje tak na lásku mateřskou.

Zjevení Milosrdenství ve Starém zákoně

Boží milosrdenství zjevující se ve Starém zákoně lze pozorovat v kontextu „biblických dějin spásy" (Kasper, 2015, s. 43). „Počátek" milosrdné nabídky ze strany Boha směrem k člověku lze spatřovat již od třetí kapitoly knihy Genesis. „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi" (Gn 3, 6-7). Člověk se staví proti Bohu a na základě svého skutku zasluhuje spravedlivý trest - smrt. Bůh se sklání k člověku a odnímá mu fíkové listy, kterými se opásal, neboť fíkovník představoval strom obývaný démony (Gn 3, 7j) a odívá člověka koženou suknicí, která symbolizuje Boží odpuštění (Gn 3, 15m). Od počátku dějin spásy je Boží milosrdenství reakcí vůči zlu, vůči „vlamujícímu se chaosu a katastrofě" (Kasper, 2015, s. 44). Lid však nedochází poučení, dopouští se nových provinění proti Bohu, který však „nedopouští, aby se svět a člověk jednoduše vrhli do katastrofy a upadli do bídy" (Kasper, 2015, s. 44). Nejvýraznější zjevení Božího milosrdenství ve Starém zákoně je jednoznačně vysvobození izraelského národa z egyptského područí. V událostech spojených s vyvedením izraelského lidu z otroctví se Bůh poodhaluje a zjevuje své jméno. Na Mojžíšovo tázání po jménu Bůh odpovídá: „Jsem, který jsem" (Ex 3, 14) a jak uvádí jiný překlad: „Budu, který budu" (Ex 3, 14d). „Bůh se zjevuje jako Bůh cesty a řízení v dějinách, které se nedají předem vytyčit, v nichž on bude přítomen neodvoditelným, suverénním a vždy nečekaně novým způsobem a v nichž znamená vždy novou budoucnost pro svůj národ" (Kasper, 2015, s. 46). Ještě explicitnější vyjádření jednoty mezi Božím jménem a jeho „vlastností" se nachází v témže příběhu. Po vyvedení z otroctví se lid od Boha odvrací a na Mojžíšovy opětovné prosby o slitování Bůh znovu zjevuje své jméno a s ním i svou suverenitu: „Smiluji se však (hen), nad kým se smiluji, a slituji se (rachamim), nad kým se slituji" (Ex 33, 19) (Kasper, 2015, s. 47) a dále: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování (rachum) a milostivý (henun), shovívavý, nejvýš milosrdný (hesed) a věrný (emet)" (Ex 34, 6) (Kasper, 2015, s. 47).

Obdobně jako v příběhu exodu, na mnoha místech Starého zákona se Bůh zjevuje, resp. zjevuje své milosrdenství, „které ho vyzdvihuje nad všechno lidské" (Kasper, 2015, s. 49). „Odpouštět a promíjet dokáže jen ten, kdo nestojí pod, nýbrž nad požadavky čiré spravedlnosti, a umí proto odpustit spravedlivý trest a poskytnout nový začátek" (Kasper, 2015, s. 49). Bůh, „Starého zákona" je zcela jistě Bůh „milostivý, plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný" (Ž 145, 8).

Zjevení milosrdenství v Novém zákoně

Vrcholným zjevením Boha v dějinách je Vtělení Logu - Ježíše Krista. A také: vrcholné zjevení Božího milosrdenství je realizováno skrze Ježíše Krista. Tato skutečnost je obsahem Zachariášova kantika a církev si ji denně připomíná. „Z milosrdné lásky našeho Boha nás navštívil ten, který vychází z výsosti" (Lk 1, 78). Jan Pavel II. dokonce používá pro vrcholné zjevení Božího milosrdenství termín „Vtělení milosrdenství" (Jan Pavel II., 2008, s. 8), který plně koresponduje s vrcholným zjevením Boha, skrze Vtělení Ježíše Krista. Ježíš, který nepřichází Zákon zrušit, ale naplnit, nejenže „mluví [o Božím milosrdenství] a vysvětluje ho v příkladech a podobenstvích" (Jan Pavel II., 2008, s. 9), když v nazaretské synagoze vyhlašuje „léto milosti Hospodinovy" (Lk 4, 16), „ale především ho sám v sobě ztělesňuje a svou vlastní osobitostí vyjadřuje" (Jan Pavel II., 2008, s. 9). „Svým životem a svými skutky Ježíš ukázal, jakým způsobem je přítomna láska ve světě, v němž žijeme" (Jan Pavel II., 2008, s. 12).

Ježíš nám poselství o milosrdenství vyložil prostřednictvím podobenství. Především se jedná o podobenství o marnotratném synu, podobenství o milosrdném Samaritánovi nebo podobenství o ztracené ovci (Jan Pavel II., 2008, s. 13).

Podobenství o marnotratném synu

Zastavme se na chvíli u podobenství o marnotratném synu, které bychom stejně tak mohli nazvat podobenstvím o milosrdném otci. V tomto známém příběhu opět vchází v konfrontaci lidská ubohost v podobě marnosti ztraceného syna a Boží láska v podobě milujícího otce. Syn, který si na svém otci vyžádal jemu náležející díl majetku, se po hýřivé „epizodě" svého života navrací do domu svého otce a nic mu již nenáleží. „Z hlediska spravedlnosti již nemá žádné nároky, které by na otce mohl vznést" (Kasper, 2015, s. 65). „Marnotratný syn [...] si po návratu zasluhuje, aby si vydělával na živobytí nádenickou prací v otcově domě ..." (Jan Pavel II., 2008, s. 23). Otec však zůstává otcem, „je věrný svému otcovství, věrný své lásce, kterou synovi vždy věnoval" (Jan Pavel II., 2008, s. 23). Otec přijímá svého syna, a nejen to, jeho „milosrdenství přesahuje jakoukoliv očekávanou míru" (Kasper, 2015, s. 65). Otcovo „milosrdenství je tím nejdokonalejším uskutečněním spravedlnosti" (Kasper, 2015, s. 65). „Láska se stává milosrdenstvím, kdykoliv musí překračovat přesnou míru spravedlnosti, která je přísná a někdy příliš úzká" (Jan Pavel II., 2008, s. 23).

Vrchol zjevení Božího milosrdenství

Zjevení Božího milosrdenství vrcholí ve Velikonočním tajemství. Jedná se o nejkrajnější nabídku Božího milosrdenství, projeveného na kříži a ve zmrtvýchvstání. V tomto vrcholném zjevení Božího milosrdenství Bůh zjevuje i svou spravedlnost. Bůh nepřehlíží zlo, které se vine dějinami. Ježíš na sebe bere dobrovolně hříchy celého světa, „snáší utrpení a smrt kvůli [těmto] hříchům lidského rodu" (Jan Pavel II., 2008, s. 27) a „vítězí nad smrtí; jeho smrt je smrtí smrti" (Kasper, 2015, s. 69). V Ježíši Kristu se Bůh „definitivně prokázal jako Bůh bohatý v milosrdenství [a] umožnil nám nový počátek [...], dal nám nově se narodit" (Kasper, 2015, s. 69).

Nabídka očekává opětování

V předešlém textu bylo poměrně obšírně pojednáno o velkolepé Boží nabídce nevyčerpatelného a nekonečného milosrdenství (Różycki, 1999, s. 9). Na tomto místě je nutné zdůraznit, že Bůh se k nám sklání a nabízí nám zcela nezaslouženě své milosrdenství. V žádném případě však „nechce nás lidi a naši svobodu ‚převálcovat‘, nechce ji opominout" (Kasper, 2015, s. 93). Na nabídku Boží lásky můžeme svobodně reagovat. „Láska se může a bude ucházet o druhého, nutit ho [však] nemůže a nechce. Boží láska chce být opětována ..." (Kasper, 2015, s. 93). Je tedy na nás, abychom, chceme-li dojít „do Otcova domu", odpověděli na jeho láskyplnou nabídku.

Dominikánský katolický kněz Marie Dominique Molinié ve své knize Odvaha mít strach uvádí ústřední myšlenku: „Bible se stále opakuje, protože láska, nevěrnost, hněv, odpuštění se v příběhu Izraele pořád opakují - a je tomu tak i v našem příběhu" (Molinié, 2005, s. 26). Jsme skutečně poutníky, kteří na své cestě domů často a opakovaně bloudí ve stejných slepých ulicích a scházejí z bezpečné cesty. Bůh je vzorným otcem, který, přestože již ve Zjevení sdělil vše, co ke spáse potřebujeme, neustále nabízí nové prostředky, jichž se můžeme chopit a bezpečně k němu dojít. Jedním z těchto prostředků je úcta k Božímu Milosrdenství, jejíž podstata byla zjevena svaté Heleně Faustyně Kowalské. Věnujme nyní tedy pozornost tomuto tématu.

Úcta k Božímu milosrdenství

Předně je potřebné uvést, že obsah zjevení koresponduje s naukou i tradicí katolické církve a lze se přiklonit k tvrzení, že soukromé zjevení svaté Heleně Faustyně Kowalské je zjevením Božím.

Úcta k Božímu milosrdenství, skrze niž smíme čerpat milosti, zahrnuje vícero forem, které jsou spjaty s konkrétními přísliby. Společnými znaky, jež se vážou ke všem formám úcty k Božímu milosrdenství, jsou: „postoj naděje s lítostí nad hříchy", snaha „o co nejhlubší důvěru a zkroušenost" ve svátosti smíření, „aktivní láska k bližním" (Różycki, 1999, s. 19).

Formy úcty Božího milosrdenství

První ze zjevených forem je Úcta k obrazu Milosrdného Ježíše. Jelikož jsme lidé, kteří jsou spojeni s hmotným světem, propojuje Ježíš úctu k Božímu milosrdenství s hmotným prostředkem - obrazem. Skrze úctu k tomuto obrazu, namalovanému podle zjevení z 22. února 1931, můžeme čerpat milosti prostřednictvím jediné „nádoby" - důvěry (Różycki, 1999, s. 17). S úctou k tomuto obrazu je spojen příslib, který Ježíš Heleně Faustyně zjevil a který je zapsán v Deníčku: „Slibuji, že duše, která bude tento obraz uctívat, nezahyne. Slibuji [jí] také už zde na zemi vítězství nad nepřáteli a obzvlášť v hodině smrti. Já sám ji budu bránit jako svou slávu" (Dn. 49) (Faustyna Kowalska, 2008, s. 55).

Druhou formou úcty k Božímu milosrdenství, která je ve zjevení svěřena, je Svátek Milosrdenství, jenž se má slavit první neděli po Velikonocích. Již jsme rozjímali o tom, že zjevení Božího milosrdenství vrcholí ve Velikonočním tajemství, Svátek milosrdenství stanovený na první neděli po Velikonocích nádherně zdůrazňuje „spojitost svátku Milosrdenství s mystériem vykoupení" (Różycki, 1999, s. 27). V Deníčku je k tomuto svátku připojen tento Ježíšův příslib: „... kdo toho dne přistoupí k Prameni života [svátosti smíření a svatému přijímání], ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů" (Dn. 300) (Faustyna Kowalska, 2008, s. 169).

Třetí formou úcty k Božímu milosrdenství je Korunka k Božímu Milosrdenství a je s ní spojen tento příslib: „Skrze modlitbu této korunky rád dám [lidem] všechno, o co mě budou prosit" (Dn. 1541) (Faustyna Kowalska, 2008, s. 569).

Čtvrtou formou úcty k Božímu milosrdenství je úcta Hodiny Milosrdenství, hodiny Ježíšovy smrti na kříži. „Ve tři hodiny úpěnlivě pros o mé milosrdenství zvláště pro hříšníky a alespoň na malou chvíli se ponoř do mého utrpení, zejména do mé opuštěnosti, když jsem umíral. [...] V tuto hodinu nic neodmítnu duši, která mě prosí pro mé utrpení" (Różycki, 1999, s. 36).

Pátou a poslední formou úcty k Božímu milosrdenství, kterou Ježíš zjevuje Heleně Faustyně, je Šíření úcty k Božímu Milosrdenství, které je spojeno s tímto příslibem: „Duše, které šíří úctu k mému milosrdenství, ochraňuji po celý život jako něžná matka své nemluvně a v hodině smrti nebudu jejich soudcem, ale milosrdným Spasitelem" (Dn. 1075) (Faustyna Kowalska, 2008, s. 430-431).

Připravme nádoby důvěry

V rámci výše uvedeného textu jsme společně nahlíželi základní Boží vlastnost - jeho milosrdenství, kterým je on sám. Zároveň jsme si připomenuli pět forem úcty k Božímu milosrdenství, které nám byly zjeveny Ježíšem skrze sestru Helenu Faustynu Kowalskou. Připravme si tedy své „nádoby důvěry" a naberme si pokorně milost, která pramení z nekonečného Božího milosrdenství. V nadcházejícím čase k tomu budeme mít zvláštní příležitost, neboť papež František vyhlásil „mimořádné Jubileum, jehož jádrem bude Boží milosrdenství, Svatý Rok Milosrdenství" (František, 2015), který započal 8. prosince 2015 na slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie a potrvá do 20. listopadu 2016, do slavnosti Ježíše Krista Krále. Využijme tedy této nabídky, „protože jsme [všichni] hříšníci", avšak nezapomeňme, že „Bůh odpouští všechno a vždycky. Neochabujme v prosbě o odpuštění" (František, 2015).

Bibliografie:

• FAUSTYNA KOWALSKA. 2008. Deníček: Boží milosrdenství v mé duši. 2., upr. vyd. Překlad Jiří Hrdý. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 677 s. ISBN 978-80-7195-269-5.

• FRANTIŠEK. 2015. Láska a odpuštění jsou simultánní: Homilie papeže Františka při kající bohoslužbě, bazilika sv. Petra. In: Radio Vaticana [online]. [cit. 2015-10-31]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=21600

• JAN PAVEL II. 2008. Dives in misericordia: encyklika Jana Pavla II. O Božím milosrdenství z 30. listopadu 1980. Překlad Terezie Brichtová, Markéta Koronthályová. Brno: Kartuziánské nakladatelství, 57 s. ISBN 978-80-86953-21-2.

• KASPER, Walter. 2015. Milosrdenství: základní pojem evangelia - klíč křesťanského života. 1. vydání. Překlad Lucie Kolářová. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 229 stran. Spiritualita (Centrum pro studium demokracie a kultury). ISBN 978-80-7325-366-0.

• MOLINIÉ, Marie. 2005. Odvaha mít strach. 2., přeprac. vyd., V KNA 1. Překlad Jiří Stejskal. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 226 s. Formace. ISBN 80-719-2909-3.

• RÓżYCKI, Ignacy. 1999. Boží milosrdenství: základní rysy pobožnosti k Božímu Milosrdenství. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 41 s., [4] s. barev. obr. příl. ISBN 80-726-6023-3.

• VELLA, Elias. 2006. Ježíš - lékař těla i duše. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 351 s. Orientace (Karmelitánské nakladatelství). ISBN 80-7192-851-8.

Související články:

Grzegorz Ryś: Milosrdenství je radikální zdarmadanost  
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti 
Robert Bellarmin: Výšku Božího milosrdenství poznáváme z jeho pohnutky  
Palladios: Historia Lausiaca 58 - O milosrdném mnichovi 
Ludmila Křivancová: Nalezli jsme milosrdenství