Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh

Věřme tedy s upřímnou a pevnou zbožností v jednoho Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého, ale ne tak, že bychom věřili, že Syn je Otec nebo že Otec je Syn, nebo že Duch, společný oběma, je Otec a Syn. Věřme, že ve Svaté Trojici není žádný rozdíl v čase nebo místu, ale že tito tři jsou stejní, stejně věční a mají v plnosti jednu a stejnou přirozenost. Nevěřme, že ze stvořených věcí byly některé stvořeny Otcem, jiné Synem a zase jiné Duchem, ale věřme, že vše, co bylo stvořeno nebo je tvořeno, existuje z tvůrčího činu Trojice. Věřme, že nikdo nemůže být spasen Otcem bez Syna a bez Ducha Svatého, ani Synem bez Otce a bez Ducha Svatého, ani Duchem Svatým bez Otce, ale jedině Otcem a Synem a Duchem Svatým, kteří jsou jeden a pravý Bůh, neměnný ve své věčnosti. Je pravda, že Písmo svaté říká mnoho věcí o každé z těchto tří osob zvlášť, ale činí tak proto, aby nám usnadnilo pochopení jejich pravé trojjedinosti, ačkoliv je nerozlučitelná. Stejně jako nemůžeme vyslovit současně jména těchto tří osob, které se přece nedají od sebe oddělit, jsou i na určitých místech Písma charakterizovány odděleně a jednotlivě v různých obrazech ze světa stvořených věcí: Otec například oním slovem, které se ozvalo: „Ty jsi můj syn" (Ž 2,7); Syn svým lidstvím, které vzal na sebe v lůně Panny (Lk 2,7); Duch Svatý podobou holubice (Mt 3,16). Tyto symboly nám sice ukazují tři Božské Osoby odděleně, ale nedokazují jejich oddělenost.

Abychom toto tajemství snadněji pochopili, vezměme si na pomoc příklad paměti, rozumu a vůle. Ačkoliv tyto tři síly můžeme jmenovat jednu po druhé i jednotlivě, nemůžeme nic dělat a nic říci o jedné z nich bez spolupůsobení obou dalších. Samozřejmě že je nemůžeme přirovnat k Nejsvětější Trojici a domnívat se, že tu jde o dokonalou shodu. Copak vůbec může existovat tak dokonalé přirovnání, aby se do všech podrobností shodovalo s věcí, k níž je ho užito? A dá se snad ve stvoření nalézt něco, co by se rovnalo Tvůrci? První rozdíl, který se z tohoto srovnání podává, záleží v tom, že trojice paměť, rozum a vůle je v duši, že však tato trojí síla není duše sama. Nejsvětější Trojice naproti tomu není v Bohu, ale je Bůh. Podivuhodná jednoduchost lidské přirozenosti pak tkví v tom, že v ní splývá bytost s rozumem a se všemi ostatními vlastnostmi; duše naproti tomu je, i když nerozumí, protože být není totéž co rozumět. A kdo by se nadto odvážil tvrdit, že Otec nechápe vlastní silou, nýbrž skrze Syna, tak jako paměť nepoznává vlastní silou, nýbrž rozumem, nebo ještě lépe, tak jako duše, která tyto tři síly v sobě zahrnuje, poznává přispěním rozumu, pamatuje si přispěním paměti a chce přispěním vůle? Srovnání mezi Nejsvětější Trojicí a těmito třemi silami duše uvádíme tedy jedině proto, abychom pochopili, že stejně jako při jmenování tří duchovních sil nemůžeme vyjádřit jméno kterékoli z nich jednotlivě bez součinnosti všech tří - protože abychom je mohli vyjádřit, musíme si vzpomenout, musíme rozumět a chtít - tak také neexistuje stvoření, jímž by se dal obrazně označit jen Otec nebo jen Syn nebo jen Duch Svatý, jež by však přitom nebylo společným dílem Nejsvětější Trojice, která jedná vždy jako taková. A tak hlas, který nám označuje Otce, duše a tělo, jež si osvojil Syn, holubice, v níž se objevil Duch Svatý, jsou společným dílem tří Božských osob, spojených v Nejsvětější Trojici.