Sociální nauka církve II. - Kompendium sociální nauky

Zásady sociální nauky

Sociální nauka se opírá o trvalé zásady, které jsou obecného charakteru a významu. Vztahují se na kompletní společenský život, od osobních vztahů až po vztahy mezi národy.[1] Jedná se o důstojnost lidské osoby, o společné dobro, o zásadu subsidiarity a solidarity. Tyto zásady se k sobě vzájemně vztahují, prolínají a ovlivňují. Důstojnost lidské osoby jsme popsali v předchozím textu. Nyní pojednáme o zásadách zbývajících.

Zásada společného dobra vychází z důstojnosti lidské osoby a dává naplnění všem stránkám společenského dění. Vyšší společné dobro napomáhá jedincům a společenstvím v jejich rozvoji a usnadňuje jim cestu k dokonalosti. Společnost se má snažit o dosahování a zvyšování společného dobra, které má být dobrem všech lidí a každého člověka v jeho úplnosti. Člověk je povinen přispívat podle svých možností a předpokladů k společnému dobru. Stát má být garantem prosazování společného dobra a toto dobro zpřístupňovat členům společnosti. Nesmí se zapomínat, že společné dobro nemá sloužit jen k zajištění hmotného blahobytu, ale má napomáhat lidstvu a člověku ke spáse, má vést člověka k Bohu, k nejvyššímu Dobru.[2]

K tématu společného dobra se váže univerzální určení statků. „Bůh určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem a národům, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou; to žádá spravedlnost provázená láskou."[3] Každý člověk by měl žít materiálně zabezpečen tak, aby byl umožněn jeho všestranný rozvoj a člověk by tak mohl svým úsilím dále přispívat k vyššímu obecnému blahu. Ekonomika by vždy měla mít mravní rozměr a povědomí o univerzálním určení statků a na tomto základě budovat svět spravedlnosti a solidarity.

Člověk má právo na svůj soukromý majetek, který získá svým přičiněním, svou prací. Soukromý majetek dává člověku a jeho rodině určitou nezávislost, větší míru svobody. Církev chápe právo na soukromý majetek v souvislosti a v podřízenosti k univerzálnímu určení statků. Člověk by měl svůj soukromý majetek chápat jako prostředek ke svému vlastnímu prospěchu, ale také jako prostředek k prospěchu druhých - má tedy svůj majetek užívat způsobem, který přinese zisk nejen jemu samotnému, ale i druhým, tedy společnému dobru.

Univerzální určení statků nám určuje, že je nutné přednostně rozhodovat ve prospěch chudých, či jinak trpících lidí, kteří jsou odsunováni na okraj společnosti.[4]

Zásadu subsidiarity vysvětluje jasně encyklika Quadragesimo anno: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší."[5] Je to vlastně princip svépomoci a princip pomoci k svépomoci.[6]

Zásada solidarity souvisí s tím, že člověk je vztahová bytost a své vztahy uskutečňuje životem ve společnosti. Solidarita je sociální zásada a mravní ctnost, je „pevná a trvalá odhodlanost usilovat o společné blaho neboli dobro všech a jednoho každého, protože všichni jsme zodpovědní za všechny."[7]

Všechny výše zmíněné obecné zásady úzce souvisí se základními hodnotami člověka.[8] Těmito hodnotami jsou pravda, svoboda, spravedlnost a láska. Vyznávání těchto hodnot v praktickém životě vede k osobnímu růstu a k lepšímu soužití společnosti.[9] Proto by se o tyto hodnoty měli opírat zejména ti, kteří mají na starosti veřejné záležitosti.[10]

Rodina a manželství

Katolická církev vnímá rodinu jako první přirozené společenství, které má ústřední postavení ve společnosti. V rodině se člověk může rozvíjet, učí se poznávat druhé a sebe sama, učí se poznávat materiální a duchovní hodnoty, učí se poznávat Boha.[11] Rodina je významná pro každého člověka, je velmi důležitá pro společnost a přispívá k společnému dobru.[12] Společnost musí rodinu podporovat, aby mohla plnit své poslání.[13]

Základem rodiny je manželství, které je „důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi."[14] Manželství má základní charakteristiky. Jsou to úplnost, kdy se manželé vzájemně plně darují, jednota - manželé se stávají „jedním tělem" (srov. Gn 2,24), nerozlučitelnost, věrnost, plodnost a výchova dětí.

„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost."[15] Svátostné manželství je vzájemnou láskou, čerpající z lásky Ježíše Krista a manželé jsou posvěceni Boží milostí. Úkolem manželů je vydávat svým životem svědectví evangeliu, a se vzájemnou podporou jít po cestě spásy.

Lidská práce 

Práce patří k člověku. Stvořitel svěřil člověku úkol podmanit si zemi a vládnout nad všemi živými tvory (srov. Gn 1,28). Je nutné podotknout, že člověk má vládnout uvážlivě a prospěšně, je pouze správcem toho, co Bůh stvořil a jemu se bude za svou péči o svěřené dary zodpovídat. Práce je postižena trestem za prvotní hřích, kdy člověk musí v potu dobývat svůj chléb (srov. Gn 3,17-19). Práce ale není zatracena, zůstává důležitým nástrojem zdokonalování člověka, je jednou z jeho povinností, je pro něj dobrem a jeho základním právem. Pracovní činnost člověka hmotně zabezpečuje, rozvíjí jeho osobnost, má sociální rozměr, umožňuje mu pomáhat druhým, prací se člověk podílí na uskutečňování Božího plánu v dějinách, spoluvytváří krásu světa a přispívá k společnému dobru.[16]

Sociální nauka církve klade důraz na důstojnost práce. Člověk je jako osoba subjektem práce a důstojnost práce vychází z tohoto subjektu. „Prvním základem hodnoty práce je sám člověk - její subjekt. S tím se ihned pojí důležitý závěr mravní: ačkoli je pravda, že člověk je určen a povolán k práci, přece má především práce sloužit člověku, a ne člověk práci."[17]

Související články

Sociální nauka církve I. - Kompendium sociální nauky
Sociální nauka církve II. - Kompendium sociální nauky
Sociální nauka církve III. - Kompendium sociální nauky
Sociální nauka církve IV. - Sociální encyklika Rerum novarum
Sociální nauka církve V. - Sociální encyklika Quadragesimo anno
Sociální nauka církve VI. - Sociální encykliky Jana XXIII.
Sociální nauka církve VII. - Dokumenty II. vatikánského koncilu
Sociální nauka církve VIII. - Sociální encykliky Pavla VI.
Sociální nauka církve IX. - Sociální encykliky Jana Pavla II.
Sociální nauka církve X. - Sociální encykliky Benedikta XVI.
Sociální nauka církve XI. - Sociální encyklika Laudato si

Poznámky:

[1] „Pro jejich trvalost v čase a pro jejich univerzální význam je církev označuje za první a zásadní měřítko interpretace a hodnocení společenských jevů; jsou nezbytné k tomu, aby se z nich čerpala kritéria pro rozlišování i směrnice pro společenské působení v jakékoli oblasti.

KSNC. Str. 113. Čl. 161.

[2] Srov. KSNC. Str. 115 - 118. Čl. 164 - 170.

[3] Gaudium et spes. In: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Str. 243. Čl. 69.

[4] „Je to specifická a prvořadá forma prokazování křesťanské lásky, o které svědčí celá církevní tradice. Týká se života každého křesťana, protože tím křesťan napodobuje život Kristův. Týká se však také našich závazků vůči společnosti, a tím našeho způsobu života a našeho rozhodování o vlastnictví a užívání statků."

JAN PAVEL II. Sollicitudo rei socialis. In: Sociální encykliky (1891-1991). 1. vydání. Praha: Zvon, 1996. 505 s. ISBN 80-7113-154-7. Str. 398 - 399. Čl. 42.

[5] PIUS XI. Quadragesimo anno. In: Sociální encykliky (1891-1991). Str. 88. Čl. 79.

[6] Srov. MIČO, Milan. Morální aspekty kompendia sociální nauky církve. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 132.

[7] JAN PAVEL II. Sollicitudo rei socialis. In: Sociální encykliky (1891-1991). Str. 393. Čl. 38.

[8] „Společenské hodnoty jsou výrazem vážnosti ocenění těch aspektů mravního dobra, k jejichž uskutečňování jsou zaměřeny zásady, nabízející se jako orientační body k vhodnému uspořádání společenského života a k jeho řádnému vedení."

KSNC. Str. 135. Čl. 197.

[9] „Lidské soužití je spořádané, bohaté na dobro a odpovídá lidské důstojnosti, když se zakládá na pravdě; když se naplňuje podle spravedlnosti, tedy ve skutečném respektování práv a ve věrném plnění patřičných povinností; když se uskutečňuje ve svobodě příslušející důstojnosti lidí, kteří jsou vedeni požadavky rozumem obdařené přirozenosti k tomu, aby na sebe brali odpovědnost za své vlastní jednání; když je oživováno láskou, která člověku dává pociťovat potřeby a požadavky druhého jako své vlastní a která prohlubuje sdílení duchovních hodnot i péči o materiální potřeby.

KSNC. Str. 140. Čl. 205.

[10] Srov. tamtéž. Str. 136. Čl. 197.

[11] „Prožívají-li rodiče své manželství jako vzájemné darování a přitom umožňují a podporují stálý rozvoj osobnosti toho druhého, vyrůstají pak děti v obohaceném prostředí, ve kterém mohou rozvíjet své schopnosti, kde prohlubují svou osobní identitu a uvědomují si svou důstojnost."

SMAHEL, Rudolf. Postavení a význam rodiny v současné společnosti dle kompendia sociální nauky církve. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 136.

[12] „Společnost budovaná podle měřítek rodiny je nejlepší zárukou proti každé deformaci individualistického nebo kolektivistického typu, protože právě v rodině je osoba stále v centru pozornosti jakožto cíl, nikdy jako prostředek."

KSNC. Str. 149. Čl. 213.

[13] „Společnost a stát nesmějí nahrazovat nebo umenšovat společenský rozměr rodiny, nýbrž mají mít rodinu v úctě, uznávat ji, respektovat a všemožně podporovat. To vše vyžaduje uplatňování opravdové a účinné rodinné politiky."

SMAHEL, Rudolf. Postavení a význam rodiny v současné společnosti dle kompendia sociální nauky církve. In: Interdisciplinární úvod do četby kompendia sociální nauky církve. Str. 144.

[14] Tamtéž. Str. 150. Čl. 215.

[15] Codex iuris canonici = Kodex kanonického práva: úřední znění textu a překlad do češtiny: latinsko-české vydání s věcným rejstříkem. Překlad Miroslav Zedníček. 1. vyd. Praha: Zvon, 1994. XXIII, 812 s. ISBN 80-7113-082-6. Str. 471. Kán. 1055.

[16] Srov. KSNC. Str. 175 - 180. Čl. 255 - 266.

[17] JAN PAVEL II. Laborem exercens. In: Sociální encykliky (1891-1991). Str. 312. Čl. 6.