První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (2/3)

Pokračování.
Předchozí díl: První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (1/3)

Nestačí ale, moji rozmilí, mít pouze pravou Kristovu víru. Co by nám to bylo platné, pokud bychom podle Kristova pravého učení opravdově nežili! Naše víra by byla mrtvá, byla by strom bez ovoce, lampou bez oleje a tělem bez duše. Má-li víra spasit, nesmí být bez lásky, a to bez takové lásky, která se projevuje bohumilými skutky. Proto řekl apoštol: „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým" (1 P 4,8).

Že na lásce mnoho a velmi mnoho záleží, vyplývá z toho, že náš Spasitel učinil zákon lásky předním přikázáním a nazval znamením, z kterého lze poznat, jsme-li jeho učedníci, neboť řekl: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým" (J 13,35). A co řekl nebeský Mistr, to opěvuje i jeho svatý apoštol. Téměř v každém svém listu věřícím napomínal k víře a také k lásce, například v listě Korintským říká: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem" (1 Kor 13,1-2). A jak krásně naznačuje apoštol nebeské ovoce této lásky: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá" (1 Kor 13,4-7).

Hřešilo-li se a hřeší-li se proti víře, hřeší se bohužel neméně i proti lásce. Proti lásce se prohřešuje bohatý i chudý. Boháč hřeší, když považuje chudého a nuzného jen za nástroj k rozmnožování svého bohatství, a když užívá svých pokladů a zboží jen pro sebe, pro své pohodlí, pro svou rozkoš a nic nedbá na rozmnožování obecného blaha, nic nechce obětovat k prospěchu svých bratří. Hřeší dvojnásobně proti lásce, jestliže zlým příkladem připravuje chudého o víru, o tuto mocnou berlu, o kterou by se mohl opřít ve své opuštěnosti. Hřeší, říkám, dvojnásobně, když dává veřejně najevo svou náboženskou netečnost, když pohrdá náboženskými a církevními obřady a osobami, když nařizuje v neděli nebo ve svátek konat služebné a nepotřebné práce pro svůj zisk nebo kratochvíli - a tím připravuje lid pro chléb vezdejší o chléb nebeský, a pro své světské povyražení okrádá lidi o duchovní radosti. Nadarmo se tento boháč pak honosí, že má lásku a na srdci, že mu leží pravé blaho lidu. Kdyby měl pravou lásku, pak by mu lidské štěstí bylo svatou věcí a neodjímal by lidu svým špatným příkladem nejbezpečnější podporu na světě, která člověku prýští z víry.

Ale i nuzný a chudý nebývá bez viny. Také on od sebe často zahání anděla lásky. Nespokojen Božím řízením, závidí druhým, štítí se práce a pracuje-li, nepracuje s Bohem, nepracuje pro Boha. Nevšímá si svých povinností k manželce a dětem, a zatímco oni hynou, on svůj výdělek, nabytý potem a mozoly, utrácí v mrzké rozkoši. I z této strany se tedy hřeší proti lásce.

A kvůli tomu tak mnohé strasti a těžké soužení hnětou boháče i chudého. I pravím vám ve jménu Páně, nebude lépe, pokud mezi námi neobživne láska, ta láska, která se rodí z pravé Kristovy víry a která vládla mezi prvními křesťany. Ó, kéž by vás všechny zachytil svatý oheň této lásky, milované ovečky moje! Kéž by Bůh naklonil srdce těch, kdo mají, k těm, kdo nemají a aby se k nim znali jako k bratřím v Kristu! Kéž by ale také Bůh spravoval srdce všech chudých, aby oni sami majíce lásku, nezáviděli majícím požehnání Páně. Mějme všichni dle napomenutí apoštolova „vytrvalou lásku jedni k druhým"! Pak, moji nejmilejší, bude zase dobře na zemi, potom, jak dále říká apoštol Pavel, nebudeme také „nic činit skrze svár ani pro marnou chválu" (srov. Flp 2,3).

Tady bych rád obrátil vaši mysl na něco důležitého. V naší milé vlasti bydlí dvojí národ, bydlí Češi a Němci. Boží prozřetelnost vykázala v této požehnané zemi jedněm i druhým vedle sebe společné stánky. A že tak usoudil Hospodin, náš Bůh, to velí nám a káže, abychom ve svornosti a pokoji snášeli bratr bratra, milujíce se navzájem. Nechť nás tedy nerozděluje žádná vášeň! Já k vám přicházím jako váš biskup, zároveň k Čechům i Němcům a rád bych vás přivinul všechny k svému srdci, Čecha i Němce. Vždyť jste všichni mými ovečkami, svěřenými mi Pánem Kristem. Před Kristem, naším Pánem a Bohem, před jeho svatou církví není Řeka ani Skythy, jak píše svatý Pavel (srov. Kol 3,11). A proto po něm i já říkám, že není rozdíl mezi Čechem a Němcem před Bohem a jeho svatou církví. Všichni, jedni i druzí jsme synové Otce, který je v nebesích, jsme Kristovi vykoupenci, a jsme posvěceni Duchem svatým za Boží dědice. Proto tedy, jako já vás všechny miluji zároveň a stejnou měrou - i vy všichni se bratrsky milujte vespolek, jako synové jednoho Otce na nebi, jako draze vykoupené děti jedné a téže matky, církve na zemi. Nepovyšujte jednu národnost nad druhou. „Nedělejte nic skrze svár", nebo jak zde čte svatý Augustin, „skrze dráždění", kterým byste podpálili druhé k rozepřím a roztržkám. Nedělejte také nic „pro marnou chválu", jako by byl druh nad druha lepší a vzácnější. Nechtějte se svářit pro národnost, trhajíce tak svazek bratrské lásky. Pamatujte, že hned při seslání Ducha svatého v Jeruzalémě byly Utěšitelem posvěceny stejnou měrou všechny jazyky, všechny národnosti - posvěceny Duchem svatým, který v jednotě víry shromáždil národy rozličných jazyků. Milujte svůj národ, miluj Čech i Němec svůj jazyk. Je hoden národ, z kterého jsme vzešli, abychom ho milovali. A jazyk, kterým nás matka učila modlit se k Bohu, je hoden, abychom si ho vážili. Nezapomínejme ale, že všichni jsme nejprve křesťané a katolíci a potom teprve Češi a Němci.

Ale tentýž apoštol, který řekl: „Nic nečiňte skrze svár ani pro marnou chválu", hned dále píše: „nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe" (Flp 2,3). Proč to tak říká? Svatý Pavel věděl, že kde vládne pýcha, tam také panuje hoře a bída. Bodejť byste si, mé drahé ovečky, vštípili hluboko do srdce i tato slova! Volám tedy a prosím, varujte se pýchy - buďte pokorní! Vždyť překrásnou ctností je pokora a ohavnou nepravostí je pýcha. O pýše svědčí Písmo: „Neboť původcem pýchy je hřích, a ten, kdo se jí drží, přivodí záplavu zkaženosti" (Sir 10,13). Pýchou padli andělé, pýchou jsme ztratili ráj, pýchou hubíme sami sebe i v dnešních dnech. Pýcha zplodila první vzpouru na nebi proti Bohu, pýcha také na zemi plodí zpupnost, vzpouru a odboj proti řádným vrchnostem ustanovených Bohem.

Od Boha je zde na zemi ustanoveno dvojí velké zřízení, aby bylo člověku dobře podle duš i těla. Míním tu církev a stát. Že však pýcha jak v církvi, tak i ve státě natropila mnoho zlého, dosvědčuje historie. V církvi, jak už svatý otec Augustin pověděl, zplodila všelijaké kacířství, které není nic jiného, než vzpoura proti neomylné matce, kterou Boží Syn zřídil na zemi. Stejně tak působí pýcha i ve státě. Kdo pohrdá Božím zákonem, pohrdá i lidským zákonem. Pyšný nerad strpí někoho nad sebou, nerad se podrobuje řádu.

Stát je velká rodina, společenství lidí, kteří jsou spojeni k pojištění a ochraně svých práv, k rozmnožování vezdejšího blahobytu. Společenství se řídí stejnými zákony a stojí pod stejnou vládou. Aby se tohoto prospěšného účelu dosáhlo, musí být někdo, kdo povýší na zákon to, co zvyšuje obecné blaho. Musí mít v rukou také moc, aby mohl každého zavázat a přimět k plnění platného zákona. Je také zapotřebí, aby byl někdo, kdo dohlíží, zda se zákony dodržují a který soudí a trestá ty, kteří zákon přestoupí. Jedním slovem - musí být vrchnost. Tak to učí rozum, tak to žádá blaho lidské společnosti a tak káže Boží zjevení, které výslovně dokládá, že vrchnost je zřízením Božím. Z této příčiny svatý Pavel velí: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud" (Řím 13,1-2). Odtud tedy vyplývá povinnost, aby nikdo nestrojil vzpouru proti vrchnosti zřízené od Boha, aby neporušoval zákon a neuváděl stát do nebezpečí, ale abychom naopak všichni rozmnožovali blahobyt vlasti i svědomitým plněním zákonů i různými jinými řádnými způsoby, nelitujíce v čas potřeby nasadit své statky i krev. O tom o všem se slovo Boží tak jasně vyjádřilo, že nemůže být žádné pochybnosti. Podle něho jsme zvláště povinni mocnáři uctivostí a poslušností (srov. 1 P 2,17-18). Povinni jsme mu poslušností a uctivostí, poněvadž pečuje vůlí a řízením Božím o nejdražší statky vezdejší, totiž o pořádek, spravedlnost a jistotu našeho života, našeho jmění a naší cti. Proto napomíná všechny věřící apoštolský kníže, svatý Petr: „Boha se bojte, krále ctěte" (1 P 2,17).

A jakože máme mít Krále v úctě, sluší se zajisté ctít také ty, kdo jsou od něj ustanoveni, aby na jeho místě konali spravedlnost, hájili právo a rozmnožovali blaho, moc i sílu země, a odstraňovali vše, co by překáželo a to by prospívalo k rozmnožení Božího království mezi národy.

Moji nejmilejší, rozmnožení Božího království mezi námi není jen úlohou vrchnosti, knížat a králů, církve a státu, ale je to také náš společný úkol. Neříká zajisté apoštol národu nadarmo: „Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu" (Flp 2,4). Význam těchto slov je jasný. Apoštol chtěl říct: „Chcete-li, aby se zachovávala mezi vámi láska a království Boží rostlo, snažte se o to, aby každý nehleděl jen na svůj prospěch, ale také na to, co prospívá k dobru druhých." Těmito slovy nás napomíná svatý Pavel, abychom nikdy neubližovali svému bližnímu na jeho jmění a jeho právech, ale spíše dle možností rozmnožovali jeho blaho. Je zde tedy dvojí povinnost: opustit všechno, čím by se mohlo ukřivdit bližnímu a dělat vše, čím bychom rozmnožili jeho blahobyt.

Tady musím opět něco podotknout, co do našich časů hluboce zasahuje a hrozí záhubou společenského i občanského života. V některých zvrácených hlavách se zrodila myšlenka, že by nikdo neměl mít právo ke statkům a zboží, k polím, loukám a zahradám, slovem nemá mít právo na soukromý majetek, nabytý buď prací svých rukou, nebo zděděný, poněvadž prý dle zdání všechny vezdejší statky náležejí všem stejnou mírou. Kdyby se tato myšlenka všeobecně ujala, ach pak veta po blahobytu a dobrém řádu na zemi, rozviklal by se celý společenský a rodinný život, rozpadl by se a vzal za své, a bída a chudoba by se rozhostily mezi námi.

Člověk má právo mít nějaký majetek, mít něco, co by mohl nazývat svým vlastním. Má toto právo, protože je duch, rozumný tvor a svědomitý. Když Bůh stvořil člověka, dal mu právo, aby vládnul a panoval nade vším, co mu připravil na zemi. Když však člověk vypadl z milosti Boží, bylo nutnou potřebou, aby se obecný majetek stal majetkem osobním, to znamená, aby měl každý člověk něco sám pro sebe. Příčiny jsou jasné. Kdy statky byly společné, nikdo by o ně nepečoval, nikdo by nechtěl svýma rukama vydělávat chléb vezdejší. Dám příklad. Dejme tomu, že by uprostřed vašich obcí byl kus úrodné země, o kterém by se tvrdilo, že nepatří nikomu, nýbrž všem. Komu z vás by se chtělo orat, kopat, osívat, žnout toto pole s vědomím, že z něho pro sebe ani pro své děti nebudete sklízet a svážet úrodu? Vzpomeňte, jak to vypadá s občinami. Co na nich roste. Většinou kopřiva, blín a bodlák. A proč? Protože nepatří jednomu, ale náleží všem. To co vidíte na občinách, to by bylo v sadech, vinicích, na loukách a v lesích. Kdyby nepatřily nikomu konkrétnímu, nýbrž všem, nechtěl by se o ně nikdo starat, ale každý by z nich chtěl brát. Věci by hynuly a lidé by se o ně prali, že by posléze nebylo možné ani sníst v bezpečí skývu chleba. Došlo by to tak daleko, že kdo z koho, ten z toho, a že ze světa by navěky zmizela bezpečnost a všechen životní klid. Blaho jednotlivce i blaho obecné si žádají, aby se každému nechávalo, co jeho jest. Z toho důvodu už pohané, vedení jen pouhým světlem rozumu, měli v úctě osobní jmění. Stejně tak i Starý zákon zasvětil osobnímu majetku dvě přikázání, a svaté Kristovo evangelium nejen že tyto rozkazy potvrdilo, nýbrž přidalo jim ještě větší váhy a platnosti.

Každý má právo na nějaký majetek, nikdo však není oprávněn žádat, aby všichni požívali statky tohoto světa stejnou měrou. Nestejné rozdělení vezdejších statků je přirozený následek prvotního pádu člověka. Bůh chce, aby byl každý spasen, nechce ale, aby mezi námi nebylo ani boháčů ani chudých. On své dary rozdával podle své dobré vůle a moudrosti, jednomu méně druhému více. Jako hory a doly na naší zemi jsou Jeho dílem, tak podobně i bohatství a chudoba obyvatel pochází od Boha. Jeho vůle je, aby lidé potřebovali jeden druhého a tím se k sobě více přiblížili a byli spolu spojeni jako údy jedné rodiny účinnou láskou a vděčností. Vymýšlet tedy nějakou rovnost je vzporou proti Bohu, ale také ztřeštěnost, nerozum a zcela nemožná věc, poněvadž by netrvala ani od svítání do soumraku.

Drahé milované ovečky! Varujte se každého takového přemrštěnce a falešného proroka, který by chtěl toto nesmyslné učení rozšiřovat. Velký apoštol, jehož slova jsem učinil základem tohoto svého listu, nejenže sám v potu tváře dobýval svůj chléb, ale také nás napomíná, abychom pilně pracovali svýma rukama a žili pokojně a poctivě, nežádajíce cizího statku. Nuže mějme v úctě cizí majetek a vystříhejme se všeho, čím bychom mohli ublížit bližnímu na jeho jmění a právu. Nejenom se nedotýkejme jeho statků a práv, nýbrž dělejme dle možností vše, co by mu prospělo a čím bychom rozmnožili jeho vezdejší blahobyt. A to je ta druhá povinnost, kterou nám apoštol připomíná: „Každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu" (Flp 2,4).

Právo k osobnímu majetku je svaté, ale člověk nemá s tímto svým zbožím nakládat podle své libosti a chuti. Zhřešil by, kdyby všechny užitky plynoucí mu z jeho jmění, obracel výhradně jen ke svým potřebám, kratochvílím a rozkoším. Zhřešil by, dokládám, kdyby je nechtěl vynakládat i k prospěchu svého bližního, k úlevě jeho nouze a bídy. Bůh je vlastně jediný a nejvyšší pán všeho, co je - člověk pak je pouze jeho správcem na zemi, a jednou bude skládat účty, jak se svěřenými statky hospodařil, jak naložil s hřivnami Pánem mu svěřenými. Je-li Bůh pravý a svrchovaný pán našich statků, má právo i na výnosy z nich a může je od nás žádat. A On je opravdu žádá, žádá je k prospěchu chudých, žádá je skrze ruce chudých. Proto považuje Pán Ježíš skutky lásky, které prokážeme chudým bratřím, jako bychom je prokázali jemu samému. Proto říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,40). Vzhledem k Bohu je tedy povinností, aby boháč chudého v bídě a nouzi neopouštěl. Za to se mu slibuje hojná odplata a naopak se mu vyhrožuje věčným trestem, kdyby této povinnosti nedbal. Avšak i láska káže, aby mající pomáhal nemajícímu. Neboť chudí jsou naši bratři, jsou Boží děti a vykoupenci Kristovi jako my, a jako my jsou povoláni k věčnému životu. Nebyla by v nás Boží láska, pokud bychom před jejich bídou a nouzí směli zavírat srdce, ruce a své dveře. „Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?" (1 J 3,17) „Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství" (Jk 2,13). A proto „dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem" (1 J 3,18).

Toto napomenutí miláčka Páně, svatého Jana, připusťme všichni sobě k srdci. Chudé máme vždycky s sebou, a všude se nám naskytuje příležitost prokazovat jiným lásku. Máme mezi sebou opuštěné děti, sirotky, nemocné i mrzáky a práce neschopné. Ó prokazujme jim tedy lásku a milosrdenství! Vždyť mají právo vyhledávat naši lásku, a sám Kristus Pán je k nám posílá. Všude je mnoho bídy a strastí a není vždy zapotřebí velkého bohatství, aby se pomohlo. Často zmůže mnoho i dobré slovo, přátelská útěcha, spásná rada a dobrotivá přímluva. A k tomu není potřeba nic jiného, než jen mít citlivé a útrpné srdce. I ten tedy, kdo není bohatě obdařen časnými statky, může se mnohdy stát dobrodincem druhým, nezřídka může pomoci chudému stejně jako boháč. Láska zajisté je dovtipná a mohutná. Ona umí udělat veliké věci malými prostředky. Jenom chtějme, mějme dobrou vůli a větší obětavost, pak uvidíme, co je láska s pomocí Boží.

Chceme-li se u konání skutků lásky ujistit o pomoci Boží - cokoli dobrého jiným činíme, čiňme to pro Boha. Čiňme to z lásky k Spasiteli, dělejme to, jako to dělával Kristus Pán, který všechno, co byl a co měl, dal pro nás a pro naši spásu. A to právě připomíná apoštol, když říká: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši" (Flp 2,4). Jako by byl řekl: "Taková bezzištná, účinná, všeobecná láska, jakou Ježíš Kristus miloval vás, nechť vládne i ve vašich srdcích, abyste tak, jak vás miloval On, i vy spolu se milovali."

Pokračování ...

[Zpracováno podle: Jan Valerian z Božího milosrdenství a z milosti apoštolské stolice biskup Česko-Budějovický, Časopis katolického duchovenstva, 1852/1, str.  3-24; citováno podle: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=13779 (download 2016). Jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.]

Související články

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (1/3)

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (2/3)

První pastýřský list českobudějovického biskupa J. V. Jirsíka z roku 1851 (3/3)