Strómata

  

Úvod

Alexandrijská a antiochijská škola

Významný podíl na rozvoji křesťanské literatury mají dvě školy, nazva­né podle měst svého vzniku: alexandrijská a antiochijská.

Alexandrie v Egyptě a Antiochie v Sýrii byly v helénistické době středis­ka židovské a pohanské učenosti na východě, ale též semeništěm různých filozofických směrů a názorů. Křesťané těchto měst a okolí byli nuceni se na stejné úrovni vypořádat s kulturou a filozofií svého prostředí. V začátcích není možné mluvit o školách v našem smyslu. Velcí jedinci jako ve starém Řec­ku (Sókratés, Platón, Aristoteles) a u křesťanů sv. Justin seskupili kolem sebe posluchače a předávali jim své poznatky a názory.

Za zakladatele takové školy v Alexandrii je považován učitel Pantaenus (kolem r. 180). Současně s ním tam působil Klement Alexandrijský. I Origines tu působil zpočátku jako nezávislý křesťanský učitel a teprve r. 217 ho biskup pověřil vést vyučování katechumenů. Tím vlastně vznikl jakýsi církevní institut pro výchovu křesťanů pod dohledem biskupa. Po nuceném odchodu z Alexandrie zakládá Origenes novou školu v palestinské Caesarei, odkud vyšli později i velcí Kapadočané sv. Basil, sv. Řehoř Naziánský a sv. Řehoř Nysský. Kladem této školy bylo úsilí co nejvíce seznámit křesťany s Písmem. Zápornou stránkou bylo přílišné alegorizování, takže se někdy bible stávala knihou plnou tajů a exegese jejich luštěním a dala vznik­nout herezím mystického rázu (monofyzitismus, monotheletismus). Opakem byla škola antiochijská. Jejím zakladatelem byl kněz Lukián ze Samosaty, který svou učitelskou činnost vykonával v Antiochii kolem r. 260. Velmi ovlivnila ve 3. stol. vzniklou školu v Edesse (Mezopotámie), kde učil i velký učitel sv. Efrém Syrský. Tato škola pracovala opačnou metodou. Místo spekulativně idealistické, ke kontemplaci se klonící cesty, se vyznačuje střízlivou srozumitelností, podle tehdejších měřítek přísně vědeckým cha­rakterem a ve výkladu Písma sv. historicko-gramatickou cestou. Zápornou stránkou této školy je, že dala vznik racionalistickým herezím hlavně v christologii (arianismus, pelagianismus, nestorianismus).

 

Klement Alexandrijský

Klement Alexandrijský byl původem asi Athéňan. Již jako křesťan svými cestami po Itálii, Sýrii a Palestině ještě více obohatil své už velmi bohaté znalosti literatury. Usadil se v Alexandrii, kde vedle Pantaena působil jako nezávislý křesťanský učitel. Zda byl knězem, se nedá s určitostí tvrdit. Za pronásledování Septinia Severa (r. 202 či 203) byl přinucen odejít z Alexandrie do Malé Asie, kde pobýval u svého žáka Alexandra, pozdějšího jeruzalémského biskupa. Zde také před r. 215 zemřel.

Klement Alexandrijský je považován za prvního křesťanského učence. Znal nejen Písmo a tehdy dostupnou křesťanskou literaturu, ale z více než 360 citátů možno usuzovat na jeho znalost profánní, filozofické a klasické literatury. Toto se snažil využít k tomu, aby dokázal, že předkřesťanská filozofie a základní filozofické pravdy nacházejí své vysvětlení a vyústění v křesťanství. Ve snaze uvést v soulad předkřesťanskou filozofii s křesťanstvím zašel až na nesprávnou cestu. Ve východní církvi je přes své omyly, jistě neúmyslné, mnohokrát nazýván svatým.

Z jeho čtyř v původní řeči (řečtině) zcela zachovaných spisů přinášíme ukázku ze spisu Strómata, česky volně přeloženo Různé. Řecké slovo „stróma" znamená „koberec". V antické literatuře to znamenalo pojednání o různých otázkách bez přísného rozčlenění a pevného plánu. V tomto spise o 8 knihách se Klement obrací především na čtenáře zajímající se o filozofii. Chce dokázat, že křesťanské poznání (gnóse) je vyvrcholením každého poznání, a současně vysvětlit otázku poměru křesťanství ke světské kultuře, zvláště pak k řecké filozofii. Podle něho si řecká filozofie hodně vypůjčila z takzvané barbarské filozofie hlásané starozákonními proroky. Jiné části vyvracejí náboženské i mravní zásady falešné gnóse. Jak název spisu nazna­čuje, nejedná se tu o dílo, které by mělo pevnou kostru. Rok vzniku spisu se udává 208-211.

ThDr. Josef Novák

 

Více o Klementovi Alexandrijském

   

Strómata (EP  415-435)

1,20,97,1. I když mnoho lidí vleče loď, nelze říci, že je tu mnoho příčin (vzhledem k účinu), ale mnoho lidí vytváří jednu příčinu (ne každý, ale spolu s ostatními je příčinou, že je loď vlečena). Stejně tak i filozofie napomáhá k pochopení pravdy, poněvadž hledá pravdu. Není jedinou příči­nou k pochopení pravdy, ale je příčinou spolu s ostatními a napomáhá k pochopení pravdy.

99,3. Ačkoli filozofie jako taková kdysi ospravedlňovala Řeky, ne­ospravedlňovala úplně. Jen napomáhala ke spravedlnosti (jako první a dru­hý schod pro toho, kdo vstupuje do horního poschodí, či jako prostý učitel ve srovnání s filozofem).

2,2,5,2. „Poznal jsem věci skryté i zjevné; naučila mne tomu moudrost, učitelka všech" (Moudr. 7,21-22). Zde máš ve stručnosti, co vyznává naše filozofie. Když je nauka Řeků doprovázena správným způsobem života (moudrostí toho, který vše učinil), přivádí k tomu, který je vládcem světa. Toho lze velmi těžko pochopit. Jako by stále odstupoval a vzdaloval se tomu, který se ho snaží pochopit.

2,2,8,4. Víra, kterou Řekové tupí a považují za pošetilou a barbarskou, je dobrovolný souhlas  zbožnosti. Podle božského apoštola je „základem věcí, v které doufáme, přesvědčením o věcech, které ještě nevidíme" (Žd 11,1). Vírou se naši předkové velmi osvědčili. „Bez víry není možné zalíbit se Bohu" (Žd 11,6). Jiní zase říkali, že víra je rozumový souhlas s tím, co nevidíme, a jasný důkaz pro to, co neznáme.

9,6. Kdo tedy uvěřil Božímu Písmu a je pevně přesvědčen o jeho prav­divosti, přijímá tím Boha, který nám dal Písmo, jako důkaz, kterému nelze odporovat. Pevná víra tedy nespočívá na důkazu. „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili"  (J 20,29).

2,4,14,3. Věda svou povahou dokazuje. Víra však je milost. Z toho, co není možné dokázat, přivádí k tomu, co je základní a všeobecné, co není spoje­no s hmotou, co není hmotou ani nepochází z hmoty.

15,5. Aristoteles nazývá vírou onen soud, který vyplývá z poznání a pod­le něhož soudíme, že to nebo ono je pravdivé. Víra tedy stojí výše než vědění a je jeho kritériem.

2,6,31,1. Od Boha je tedy takováto přeměna nevěřícího ve věřícího. Jeho víra spočívá na naději a Boží bázni. Víra je první pokyn k záchraně. Potom bázeň a naděje plynoucí z obrácení, sebeovládání, vytrvalosti a trpě­livosti nás vedou k lásce a poznání.

2,23,145,3. Písmo radí uzavírat sňatek a nikdy nedovoluje odejít od manželky. To jasně stanovil zákon: „Nepropustíš manželku mimo případ smilstva" (Mt 5,32). Za cizoložství považuje nový sňatek, jestliže jeden z partnerů je ještě na živu.

146,2.  „Kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží" (Lk 16,18); „Kdo propustí svou manželku, dopouští se vůči ní cizoložství" (Mk 10,11). To znamená: Nutí ji k cizoložství.

146,3.  Je vinen, nejen kdo propustil, ale i ten, kdo ji přijal, poněvadž dává ženě příležitost hřešit. Kdyby ji totiž nepřijal, vrátí se k muži.

5,1,3,2. Poznává-li někdo Boha svou přirozenou schopností, je podle Basilida[1] toto výjimečné poznání vírou, královstvím, něčím, co je stvořeno. Svým bytím je prý blízké svému tvůrci, nemá však ani jeho moc ani přiroze­nost či bytí. Basilides dále říká, že víra je nekonečnou krásou stvořené bytos­ti, kterou nemůže nic překonat, ale není rozumovým souhlasem duše.

5,1,6,1. Kdo je tedy tak bezbožný, že by nevěřil Bohu a žádal by na něm takové důkazy, jaké žádá na lidech? Některé otázky dále nemají smysl. Ku­příkladu kdyby se někdo ptal, zda je oheň teplý či sníh bílý. Některé otázky, jak říká Aristoteles, si zasluhují pokárání: Jako ona otázka, zda je třeba ctít rodiče. Některé otázky jsou trestuhodné, třeba jak dokázat, zda existuje prozřetelnost.

6,2. Je hříchem se domnívat, že všechna proroctví a spasitelské dílo Spasitele nejsou dílem prozřetelnosti. To se snad ani nemusíme pokoušet dokazovat. Dílo Boží prozřetelnosti jasně poznáváme již při pohledu na všechno, co vidíme, že je to moudře zařízeno, že to má své místo, že se to v pravý čas objevuje.

5,11,71,3. Kdybychom si tedy odmysleli všechno, co patří k hmotným skutečnostem, i to, čemu říkáme nehmotné, dostali bychom se ke Kristově vznešenosti. Odtud pak k jeho nesmírné svatosti a k poznání Všemohoucího. Poznali bychom však ne tak, co je, ale co není.

71,4.  Pokud jde o Otce veškerého stvoření, nesmíme myslet na podobu, pohyb, stav, trůn, místo po pravici či levici, ač i tak se o něm píše. Co zname­ná z toho každá vlastnost, to nám ukazuje Písmo na patřičném místě.

71,5. První příčina tedy není na nějakém místě, ale převyšuje místo, čas, jméno i poznání. Proto také Mojžíš praví: „Ukaž mi sám sebe" (Ex 33,13). Tím velmi jasně naznačil, že Boha není možné dokonale poznat, ani lidskými slovy vyjádřit, ale že jej možno poznat pouze mocí, která z něho vychází.

5,12,81,6. U Boha nelze rovněž mluvit o nějakých částech. Je nedílná jednota, proto i nekonečný. Tomu nelze rozumět tak, že by byl neproniknu­telný, ale že nemá žádných hmotných rozměrů, že není ohraničen, tudíž nemá tvar ani jméno.

82,1.  Jestliže ho někdy méně vhodně pojmenováváme a nazýváme jedním, dobrým, duchem nebo tím, kdo je, či Otcem, Bohem, Stvořitelem nebo Pánem, nevyslovujeme tím jeho vlastní jméno, ale z nedostatku lepšího vyjádření užíváme krásných jmen, aby se naše myšlení vzhledem k nějakému pomýlení mohlo opřít o tato jména.

82,2.  Ne každé z těchto jednotlivých jmen totiž znamená Bůh, ale všechna současně ukazují na moc Všemohoucího. Tato jména vyslovujeme buď vzhledem k jeho vlastnostem nebo ve vztahu k němu, nic z toho však ne­lze považovat za Boha.

82,3.  Ale ani věda nepodává uspokojující důkaz. Vychází totiž z toho, co bylo, co je známé, ne však z toho, co bylo před nestvořeným.

5,13,87,1. Nyní se jasně ukázalo, „co v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je zjeveno"  (Ef 3,5).

87,2. Bůh je jeden, všemohoucí. A to zjevil správně smýšlejícím lidem přirozeným způsobem. A většina těch, kteří se nestyděli za pravdu, přijala z Boží prozřetelnosti toto dobrodiní.

5,14,133,7. Všichni jakousi vrozenou silou a bez poučování od lidí přijímají vše, co se týká Otce-Stvořitele všeho.

133,8. Neexistuje žádné pokolení rolníků a pastevců, ale ani lidí ve městech, aniž by nevěřili ve vyšší bytost.

6,13,107,2. I zde v církvi je řada biskupů, kněží a jáhnů, kteří, jak se domnívám, jsou obrazem andělské slávy a dostalo se jim záchrany, o níž mluví Písma, že očekává ty, kteří jdou ve šlépějích apoštolů a žijí v dokonalé evangelijní spravedlnosti.

6,14,108,4.  Když slyšíme „Víra tvá tě zachránila" (Mt 9,22), nemyslí­me si, že Kristus prostě zachrání všechny věřící, i když jejich víru nedoprovázejí skutky.

108,5.  Řekl to pouze těm, kteří vedli podle zákona bezúhonný život a chyběla jim pouze víra v Krista.

6,17,150,5.  Bůh totiž ví všechno. Nejen to, co je, ale i to, co bude a jaký každý bude, poněvadž předvídá i úmysly jednotlivců. Vše vidí a vše slyší.

156,6. Vidí do nitra duše a od věčnosti zná záměry každého jednotlivce. Jako v divadle se Bůh dívá na každého jednotlivce a velmi pozorně ho sledu­je.

156,7. Jedním pohledem prohlédne každého jednotlivce, ne ovšem všechno podle předem stanoveného plánu.

157,1. Mnohé tedy, co se teď děje a vzniká z lidského rozumu, dostalo podnět od Boha.

6,17,157,4. Z Božího podnětu vznikají myšlenky vznešených lidí. Duše je tu jakýmsi způsobem disponována a Boží vůle přechází do lidských duší a lidé se stávají Božími pomocníky.

161,3. Někdy prostřednictvím lidských myšlenek vane síla, která posilu­je vůli, umožňuje poznání a člověk je ochoten hledat i jednat.

7,1,2,2. Gnostik se domnívá, že si zaslouží vážnost vše, cokoli vyniká, co je poznatelné smysly, že je nutno ctít vládce a rodiče, co je jen duchem poznatelné a že je nutné ctít, co je původem starší, to jest začátek, který nemá začátek, je bez času a je prvotinou všeho existujícího, totiž Syna. Od něho jsme poznali vzdálenější příčinu, totiž Otce veškerenstva, princip nejstarší a ze všeho nejlepší.

7,10,55,7. Je totiž řečeno: „Tomu, kdo má, bude přidáno" (Mt 25,29). Víře bude přidáno poznání, poznání láska, lásce účast na dědictví.

56,1. To se děje, jestliže někdo přilnul ke Kristu vírou, poznáním, láskou a zároveň s ním vstoupil tam, kde Bůh je strážcem naší víry a lásky.

56,1. Proto je poznání nakonec dáno těm, kteří jsou pro to vhodní a k tomu vyvolení. K tomu je ovšem třeba přípravy, cviku, ochoty naslou­chat. Takový člověk musí mít důstojné chování a uvážený přístup k tomu, co je nad spravedlnost vyplývající ze zákona.

56,3. Tato spravedlnost nás přivádí k tomu, co je dokonalé a bez konce, a poučuje nás o našem budoucím božském životě v blízkosti Boha, až budeme zbaveni veškerých trestů, kterých se nám zaslouženě dostalo za naše hříchy.

56,4. Po tomto vykoupení, až přestane očista a přestane i jakákoliv služba - pokud má takovou svatý mezi svatými -, budou odevzdány odměny a pocty.

56,5. Potom ty, kteří budou čistého srdce a budou v blízkosti Pána, očekává věčné patření na Boha.

56,6. A budou nazváni bohy a budou trůnit spolu s ostatními, kteří byli Spasitelem zařazeni mezi první.

7,10,57,3. Tedy víra, jak říkám, je celkové poznání[2] toho, co je nutné. Poznání však je pevný a trvalý důkaz toho, čemu jsme uvěřili, co je Páno­vou naukou budováno na víře, která nás vede k poznání a chápání toho, co je neměnné.

57,4. Zdá se mi, že je tu za prvé jakási záchranná proměna, která z po­hanů vytváří věřící. Za druhé proměna, která od víry vede k poznání. A toto poznání vyúsťuje do lásky a z poznávajícího vytváří přítele poznaného. Takový člověk se snad již začal podobat andělům.

7,12,78,7. Spravedlnost je dvojí. Jedna spočívá na lásce, druhá na bázni.

79,1. Je tedy řečeno: „Hospodina bázeň je čistá, obstojí navždy" (Ž 18,10). Kdo tedy uvěřili a stali se spravedlivými z bázně před Hospodi­nem, zůstanou na věky. Bázeň ku příkladu odvrací člověka od špatného jednání.                                                                                       

7,17,107,3. Myslím si, že z toho, co bylo řečeno, je hned jasné, že je jen jedna pravá a původní církev, v níž jsou shromážděni podle Božího úradku spravedliví...

107,4. Církev, která je jedna, se podílí na vlastnostech jednoho Boha. A tu se hereze snaží rozštěpit v mnoho církví.

 

(Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988 (2. vydání). Mírně jazykově upraveno a doplněno poznámkami redakcí Revue Theofil. Původní tvar jména Klemens byl redakcí RTh změněn na zažitý tvar Klement. Mezititulky jsou redakční.)

 

Více o Klementovi Alexandrijském

 

Od téhož autora:

Pán se sklonil, člověk povstal  
Nemoc těla je nástrojem k uzdravení duše z hříchu  
Skutečný chléb z nebe je tělo Kristovo, tělo zmrtvýchvstalé  
Křest Duchem svatým 

 

Poznámky:

[1] Basilides byl syrský gnostik, který v první polovině 2. stol. vyučoval v Alexandrii. Pozn. RTh.

[2] V originále je slovo γνωσις [gnósis] - řecky „poznání", „gnóse". Klement tímto termínem nemá na mysli „souhrn vědomostí", „vědění", ale celostné a zkušenostní poznání Božských tajemství člověkem, „transcendenci člověka", osobní zjevení Boha člověku, jak o tom Ježíš hovoří např. v Janovi 14,21 nebo 8,31-32. Pozn. RTh.