Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2

Vtělení Boha: záruka zbožštění člověka

Církevní Otcové říkají, že Bůh se stal člověkem proto, aby se člověk mohl stát bohem. Člověk by zbožštění nedosáhl, kdyby se Bůh nebyl vtělil.

Už v dobách před vtělením Krista se objevovali mnozí moudří a ctnostní lidé. Tak např. starověcí Řekové dosáhli vysoké míry filosofického poznání ctností a Boha. Ve skutečnosti obsahovala už tenkrát jejich filosofie jednotlivé elementy pravdy, takzvané „spermatikos logos"[1]. Pevně věřím, že to byli lidé velmi religiózní, a nikoli ateisté, za jaké je často považují někteří špatně informovaní současníci. Pravého Boha však ještě neznali. Ač byli stále pohany, byli svým způsobem lidmi velmi zbožnými, kteří před Bohem cítili bázeň. A proto došlo k tomu, že mnozí učitelé nebo jiní političtí a veřejní vůdcové, kteří se dostávali do sporu s tradicí řeckého národa a kteří se pokoušeli vykořenit víru v Boha z duše našeho zbožného lidu - dokonce bez jeho souhlasu - se tak na něm dopouštěli velkého zla - takzvaného „hybris" (chápáno v původním starověkém smyslu tohoto slova[2]). Tito lidé se ve skutečnosti opovažovali připravit vlastní národ o jeho vlastní řecký charakter, neboť tradice Řeků je v našich starověkých a později i moderních dějinách vždy chápána jako tradice prokazování úcty a respektu vůči Bohu. Na tom byl - a stále je - založen univerzální přínos řecké kultury[3].

Touha po neznámém Bohu, touha po zkušenosti Boží přítomnosti může být postřehnuta již v řecké antické filosofii. Starověcí Řekové byli lidmi upřímně zbožnými a věrnými. Scházelo jim však tehdy ještě pravé a úplné poznání Boha, společenství s ním. Zbožštění nebylo ještě možné.

Též ve Starém zákoně můžeme spatřovat lidi spravedlivé a ctnostné. Ale teprve vtělením  Boha, Boha Slova, bylo možné dosáhnout nejvyšší možné jednoty s Bohem - zbožštění.

A právě to je cílem Kristova vtělení. Kdyby se smyslem a cílem života člověka měla stát pouze větší mravní dokonalost, nebylo by potřeba, aby Kristus přišel na tento svět. Kdyby mohlo být lidské pokolení vedeno proroky, filosofy, učiteli, spravedlivými muži a ženami k tomu, aby se stalo mravnějším, vůbec by nebylo třeba Boží oikonomie[4], Božího vtělení, Kříže, smrti či Pánova vzkříšení - tedy všeho toho, co se stalo, jak my, křesťané, věříme, prostřednictvím Krista.

Víme, že Adam a Eva byli svedeni ďáblem a zatoužili se stát bohy, ne však ve spolupráci s Bohem, ne cestou pokory, poslušnosti a lásky, nýbrž cestou spoléhání se na své vlastní síly, na svou vlastní vůli - tedy sobecky a nezávisle na Bohu. Z toho je nadmíru zřejmé, že podstatou pádu byl lidský egoismus. Tím, že si naši prarodiče osvojili sobectví a soběstačnost, sami sebe odloučili od Boha a namísto zbožštění dosáhli pravého opaku: duchovní smrti.

Církevní Otcové říkají, že Bůh je život. Kdokoli se odvrací od Boha, odvrací se od života. Proto se smrt a duchovní umrtvení - tedy fyzická a duchovní smrt - staly následkem neposlušnosti Adama a Evy v Ráji.

Všichni si jistě plně uvědomujeme následky pádu. Odloučení se od Boha, tato prázdnota, přivedla člověka k tělesnému, zvířecímu a doslova démonskému způsobu života. Velkolepé a vskutku pozoruhodné Boží stvoření onemocnělo vážnou chorobou, neřku- li smrtelně vážnou nemocí. „Boží obraz" byl zdeformován. Po pádu člověk ztrácí předpoklady nezbytné k tomu, aby mohl dosáhnout zbožštění. Ve stavu tohoto vážného onemocnění, často vedoucího až ke smrti, není člověk již schopen vrátit se k Bohu. Lidskému stvoření je proto zapotřebí nového kořene.[5] Je třeba nového, „zdravého" člověka, který by mohl opět nasměrovat lidskou svobodu směrem k Bohu.

Tímto novým kořenem, oním novým člověkem je Bohočlověk Ježíš Kristus, Syn a Slovo Boží. Slovo, které se vtělilo, aby dalo vyrůst novému kořenu, novému počátku, novému kvasu celého lidstva.

Sv. Jan Damašský, přední teolog naší Církve, uvažuje nad Božím slovem a říká, že vtělením Slova bylo dosaženo druhého společenství (řec. koinónia) mezi Bohem a člověkem. První společenství, které bylo v Ráji, se rozpadlo a člověk byl od Boha odloučen. Náš přemilostivý Bůh však umožnil, aby nyní mohlo dojít k dalšímu, druhému společenství, totiž k takové jednotě mezi Bohem a člověkem, kterou by už nebylo možné nijak rozbít, protože k ní došlo v osobě Krista.

Bohočlověk Kristus, Syn a Slovo Boha-Otce, má totiž dvě dokonalé přirozenosti: božskou a lidskou. Tyto dvě dokonalé přirozenosti jsou „nesmíšeně, nezměnitelně, nerozdílně a nerozlučně" sjednoceny v jediné osobě Boha Slova - v osobě Krista - jak je to definováno ve známé formulaci IV. všeobecného sněmu v Chalcedoně (r. 451), který ve Svatém Duchu - souhrnně a stručně - vyzbrojuje naší Církev teologickým štítem na obranu proti všem druhům christologických herezí. A tak lze hovořit o Kristu se dvěma přirozenostmi: božskou a  lidskou.

Nyní se naše lidská přirozenost stává prostřednictvím hypostatické jednoty[6] dvou přirozeností v osobě Krista neodvolatelně sjednocenou s přirozeností božskou, neboť Kristus je na věky Bohočlověkem. Jako Bohočlověk vstoupil Kristus na nebesa. Jako Bohočlověk sedí po pravici Otce. Jako Bohočlověk přijde při svém druhém příchodu soudit svět.

Lidská přirozenost je tedy nyní povýšena do samotného lůna Svaté Trojice. Nic už nemůže oddělit lidskou přirozenost od Boha. A proto nyní - poté, co se Pán vtělil - můžeme my všichni lidé, jakkoli stále hřešíme a stále se od Boha odvracíme, dosáhnout sjednocení s naším Bohem, budeme-li upřímně litovat svých prohřešení a toužit po návratu k němu. Můžeme se s ním sjednotit, můžeme se stát bohy díky Boží blahodati...

[S laskavým svolením vydavatele převzato z publikace Archimandrity Georgia Theosis - jako smysl života člověka, Brno 2007, kterou přeložil Ing. Michal Dvořáček. Publikace byla v českém překladu vydána pro vnitřní potřeby Brněnské pravoslavné obce při chrámu sv. Václava, v němž ji lze také osobně zakoupit: http://www.pravoslavbrno.cz/. Publikace v českém překladu vychází s laskavým požehnáním samotného otce archimandrity Georgia a v Revue Theofil jsou z ní zveřejněny Předmluva a 1. a 2. kapitola.]

Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 

Od téhož autora: 

Archimandrita Georgios (Kapsanis): Modlitba Páně 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 1/2 
Archimandrita Georgios (Kapsanis): Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka 2/2 

Související články:

Wacław Hryniewicz: Pravoslavná teologie o zbožštění člověka
Michal Dvořáček: Biblická interpretace učení o theosi (zbožštění)
Michal Dvořáček: Otec archimandrita Georgios (Kapsanis) a Svatá Hora Athos
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 1/2 
Mysteriologický a eklesiologický charakter zbožštění jako předpoklad spásy v Církvi 2/2  
Hippolyt Římský: Bůh není žebrák, i tebe učinil bohem ke své slávě  
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka?

Poznámky:

[1] Tento termín, původně užívaný stoiky, byl do křesťanského bohosloví uveden sv. Justinem Filosofem. Podle učení sv. Justina, třebaže se Logos (Slovo Boží) v plnosti zjevil až v Kristu, bylo semeno Logu „zaseto" ve všem lidstvu už v době před Kristem. V rozum (logos) člověka bylo zaseto semeno Logu jako specifická schopnost rozumět božským pravdám. Srovnej: „Všichni ti (řečtí) spisovatelé mohli prostřednictvím vrozeného semene Logu vidět pravdu, avšak nedokonale, zamlženě. Neboť jinak je tomu, je- li semeno a podoba něčeho udělena podle míry vnímavosti, a zase jinak, je-li spoluúčastenství a podoba téhož darována jeho blahodatí." (sv. Justin Filosof, Apologie II, 13) (pozn. překl.)

[2] Obecně jde o určitý čin, který někoho uráží; tento ústřední pojem řeckého náboženství znamená - v protikladu k ideálu pravé střídmosti - „zločin" nebo „pýchu" a týká se člověka, který překračuje hranice, jež jsou mu dány, a osobuje si práva, jež jsou vyhrazena pouze bohům. Takový druh pýchy byl nejtěžším mravním zločinem a často připomíná vzpouru satana proti Bohu. (pozn. překl.)

[3] Církevní Otcové si cenili řecké kultury, zdůrazňovali však přitom i druhou stránku pohanské religiozity. Při výkladu slov sv. apoštola Pavla o tom, že pohané, poznavše Boha, neoslavili ho jako Boha, ani mu jako Bohu neděkovali (Řím 1, 21), sv. Jan Zlatoústý píše: „První vina pohanů tkvěla v tom, že nenalezli Boha; druhá v tom, že ho nenalezli, přestože k tomu měli velké a očividné důkazy; třetí v tom, že sami sebe považovali za moudré; čtvrtá v tom, že Boha nejen nenalezli, ale čest, která náleží jedině Bohu, vzdávali démonům, kamenům a stromům." (sv. Jan Zlatoústý, Výklad listu Římanům, III, 3) (pozn. překl.)

[4] Od prvních veršů listu Efezským hovoří apoštol Pavel o tajemství „Boží vůle", kterou v dalších slovech nazývá „ikonomií milosti", „ikonomií tajemství", což znamená, že se tu ztotožňuje milost a tajemství. Dále apoštol Pavel hovoří o „Božím tajemství", i když má na mysli právě Boží milost, o „tajemství Boží vůle" (Efez 1, 3- 9; 3, 3- 10), a v neposlední řadě i o „tajemství Krista". Bylo by možné hovořit i o „tajemství zaslíbení", které je součástí spasitelského Božího díla, které bylo skryté v Bohu od věčnosti. V dalším textu se toto tajemství nazývá „Božím tajemstvím, kterým je Kristus" (Kol 2, 2), neboť „v něm přebývá všechna plnost Božství tělesně a v něm jsme spaseni i my" (Kol 2, 9). Z uvedených, ale i z mnoha jiných textů je jasné, že Boží tajemství, skryté od věčnosti, je ve skutečnosti tajemstvím Boží vůle, která je realizována právě v Kristově ikonomii vtělení pro naši spásu. (pozn. překl.)

[5] Srovnej: „Jestliže prvotiny svaté jsou, také i příměsek; a jestli kořen jest svatý, též i ratolesti" (Řím11, 16). „V onen den budou pohané vyhledávat kořen Jesse, vztyčený jako korouhev národům a místo jeho odpočinutí bude slavné. I... vztáhne Pán podruhé ruku svou, aby získal pozůstatek lidu svého... " (Iz 11, 10- 11). Při vtělení Pán navrací lidské přirozenosti její neporušitelnost a sjednocuje ji se sebou. (pozn. překl.)

[6] Hypostatickou jednotou je zde pojmenováno sjednocení božské a lidské přirozenosti v jediné osobě (hypostázi) Bohočlověka Ježíše Krista. Syn Boží, druhá hypostáze Svaté Trojice, spoluvěčný a rovný s Otcem podle božství, narozený jako člověk z Panny, přijal do své hypostáze lidskou přirozenost, přičemž zůstal jedním. Tak zničil pro člověka doposud neodstranitelnou překážku, která znemožňovala jeho sjednocení s Bohem. (pozn. překl.)