Církevní dějiny - Antika a středověk

V češtině jsou čtenářům dostupné různé původní i překladové studie věnované dílčím tématům církevních dějin starověku a středověku, systematických přehledových příruček je však v českém jazyce už méně. Na sklonku 19. století vydal František Xaver Kryštůfek svůj Všeobecný církevní dějepis a téměř o sto let později vydal skripta všeobecných církevních dějin (později vydané pod názvem Dějiny katolické církve) Jaroslav Kadlec. Navíc tato díla popisovala církevní dějiny z perspektivy Katolické církve. Příručka Rudolfa Říčana a Amadea Molnára Dvanáct století církevních dějin naopak přestavovala perspektivu evangelické církve. Je patrné, že do systematického popisu Církevních dějiny se autoři nepouštěli tak často.

Novým příspěvkem je kniha Církevní dějiny. Antika a středověk od Drahomíra Suchánka a Václava Dršky, která podává čtenářům systematické představení všeobecných církevních dějin zvoleného období. Jak autoři sami v úvodu přiznávají, představení dějin křesťanství od antiky po středověk považují za „komplikovaný a obtížní úkol." Sami autoři v úvodu připomínají přehledové publikace, které vyšly po roce 1989, např. velmi oblíbené Malé církevní dějiny (August Franzen) atd., u nichž však upozorňují, že opět zřetelně vycházejí z konfesních pozic autorů. V publikaci Církevní dějiny. Antika a středověk s ohledem na její časové vymezení není již pochopitelně obsažena problematika reformace spadající do období raného novověku, v níž se konfesní neutralita zachovává obtížněji.

U publikací, které si kladou za cíl podat systematický přehled, neočekáváme nové objevy, ale schopnost autorů orientovat se v pramenech a odpovídající literatuře, tak aby čtenářům mohli představit vývoj církve v daném období objektivně a na základě nejnovějších výzkumů (aniž by byly opomenuty dřívější teorie) a také v kontextu vývoje historického bádání. Objektivnost je o to obtížnější, že je třeba zachovat konfesijní nezaujatost. Každý autor má samozřejmě právo upřednostňovat některou z teorií a formu výkladu, ale pokud se jedná o dílo s cílem systematického představení, pak je třeba čtenáři umožnit vytvořit si vlastní názor. Tuto zásadu kniha splňuje. Vzhledem k tomu, že se jedná o přehledovou publikaci, příručku, nemohli si autoři dovolit jít u jednotlivých témat do hloubky, použitá literatura však zájemci umožní získat další informace k daným tématům. Případně může zájemce sáhnout po obsáhlých příručkách např. v knihovnách dostupný Handbuch für Kirchengeschichte od Jedina či mnohasvazkové dílo církevních dějin od autorů Fliche - Martin, které je dostupné v původní francouzské a překladové italské verzi.

Vlastní text publikace je rozdělen do pěti hlavních kapitol (označených jako Kniha I. - V.), v nichž se čtenář postupně seznamuje s dějinami církve od počátku křesťanství do 15. století. Autoři pak tyto hlavní kapitoly rozdělili do tří podkapitol, které se s mírnými obměnami věnují 1) papežství ve vztahu k politické situaci, 2) organizaci a životu církve (misie, hierarchie, liturgie, řeholní život) a 3) vnitřnímu životu církve (teologie, hereze, vzdělání).

Hlavním kapitolám předchází podrobný úvod. V první knize jsou představeny počátky křesťanství v kontextu židovské tradice, formování hierarchie, počátky kultu i vyjasňování křesťanské teologie. Ve II. knize se autoři zaměřili na období od r. 311 do r. 900 (zatímco rok 311 je spojen s vyhlášením tolerance křesťanství císařem Galeriem, rok 900 je volen jako pomocný mezník), kdy se v souvislosti s tolerancí křesťanství a postupným zánikem západořímské říše církev dostávala do nové situace. Do té doby pronásledovaná církev se stala „říšskou církví", po zániku Západořímské říše a opuštění vazeb na východořímské císaře (v souvislosti s obrazoboreckými spory) se papežství spojilo s Franky, papež hledal ochranu před Langobardy a Pipin legitimizaci své moci. Pipinova donace garantovala papeži jeho vlastní, nezávislé území (což, jak autoři připomínají, platilo s určitými obměnami do definitivního zániku papežského státu obsazením Říma italskými vojsky r. 1870). Pozornost je dále věnována emancipaci papežství, misijním aktivitám mezi evropskými národy (Británie, Germánie, Slovani), rozvoji církevní organizace a mnišství. Připomenuty jsou také hereze, včetně obrazoborectví, a rozvoj teologie právě v souvislosti s „boji" proti herezím.

Knihu III. autoři vymezili lety 900-1200, mezi významná témata patří temné století papežů a úsilí o reformu jak papežství, tak řeholního života. Následkem velkého schizmatu se křesťanství rozdělilo na východní a západní, křižácká tažení toto rozdělení ještě prohloubila. Století 13. jako vítězství papežského univerzalismu je představeno ve IV. knize. Papežové posilovali svoji moc a upevňovali imunitu církve vůči světské moci, což u představitelů světské moci vyvolalo nelibost a vehnalo papežství do sporu s francouzským králem. Papežům, zvláště Innocentu III., se podařilo zreformovat papežský dvůr a upevnit svoji moc nad Římem a papežským státem. IV. lateránský koncil potvrzoval práva církve vůči světské moci, zároveň také usiloval o reformy, které se týkaly dalších oblastí života a působení církve (biskupové, kněží, řeholníci, potírání herezí, svátost manželství a eucharistie apod.). Nově vznikající hereze velmi často kritizovali život církve, naopak o nápravu usilovali nově vzniklé řády dominikánů a františkánů. Rozvíjelo se také církevní (kanonické) právo, upevňovala pravidla pro kanonizace a kult svatých. Univerzity přispěly k rozvoji teologického a filosofického myšlení, zvl. scholastiky. Závěrečná V. kniha popisuje krizi papežství, která vyvrcholila velkým západním schizmatem dvoj- a následně trojpapežstvím. Krize papežství podpořila požadavek reformy církve a rozvířila otázku podřízenosti koncilu papeži. Na kostnickém koncilu se podařilo velké západní schizma ukončit a nově zvolenému papeži dal za úkol provést reformu církve. V papežích však zůstala obava z konciliarismu. Při následujícím basilejském koncilu papež Evžen IV. sice potvrdil jeho kanonicitu, ale požadoval, aby dokumenty byly vždy dány k papežskému přezkoumání. Zastánci konciliarismu však nezískali převahu a zvolený vzdoropapež nezískal potřebnou autoritu a byl odsouzen. Papež Pius II., sám dříve podporovatel myšlenky konciliarismu, jej odsoudil bulou Execrabilis. Neúspěšně dopadl pokus o opětovném sjednocení východní a západní církve v době ohrožení Konstantinopole osmanskými vojsky. Obléhaná Konstantinopol se pomoci nedočkala a stejně tak se nerealizovalo úsilí o sjednocení.

Za V. knihou nenásleduje závěr, jak by se dalo očekávat (a je to možná škoda), ale už rovnou anglické resumé. Text publikace je doplněn o seznam vybrané doporučené literatury, seznam obrázků, jmenný a věcný rejstřík. Ve vlastním textu jsou také řazeny graficky odlišené úryvky z pramenů, černobílé obrázky jsou řazeny přímo v textu, na závěr publikace je připojena barevná příloha.

Jako příručka je určena okruhu čtenářů, kteří mají zájem o církevní dějiny nebo si potřebují objasnit nějaké téma z církevních dějin starověku a středověku, ale pravděpodobně po ní asi nejčastěji sáhnou studenti historických a teologických oborů.

Od téže autorky:

Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích