List o usneseních Nicejského koncilu

Svatý Atanáš

Svatý Atanáš byl jedním z nejslavnějších alexandrijských biskupů a hlavním obháj­cem  Kristova božství na nicejském koncilu r. 325. Pro svou bojovnost, povahu při obraně pravověří byl pětkrát poslán do vyhnanství a strávil v něm celkem 17 let. Narodil se v Alexandrii r. 295 a již v raném věku se mu dostalo klasického vzdělání u mnichů v egyptské poušti pod vedením sv. Antonína. Na nicejském koncilu jako jáhen a sekretář biskupa měl velký podíl na koncilním usnesení proti ariánům. R. 328 se stává nástupcem alexandrijského biskupa  Alexandra. První vyhnanství si vysloužil za to, že bránil přijetí ariánů zpět do církve.  Byl falešně obviněn  na synodě v Tyru, konané ariány, sesazen a císařem Konstantinem r. 335 poslán do vyhnanství do Trevíru. Po Konstantinově smrti r. 337 se vrátil do Alexandrie. Brzy na to jej synoda v Antiochii (r. 339) znovu sesadila a Atanáš se utekl do Říma k papeži Juliovi I. R. 346 na žádost synody v tehdejší Sardice (nyní Sofia) mu císař Konstantinus povolil návrat do Alexandrie. Pod tlakem osobně pří­tomného císaře Konstantina ho synoda v Miláně (r. 355) znovu sesadila a on se utekl k mnichům v egyptské poušti (r. 356). Když jeho protiprávně usta­novený nástupce kappadočan Georgius zemřel r. 361 násilnou smrtí, povolal císař Julián Atanáše znovu do Alexandrie. Protože se snažil na základě usnesení synody v Alexandrii, konané za jeho předsednictví r 362 usmířit semiariány s přívrženci Nicena, byl obviněn jako „rušitel míru a nepřítel bohů" a znovu vyhnán. Z tohoto již čtvrtého exilu se mohl vrátit až po Juliánově smrti r. 363. Poslední vyhnanství ho postihlo za císaře Valenta (r. 365), ale po 4 měsících na nátlak lidu se r. 366 vrátil a alexandrijské biskupství vedl až do své smrti r. 373. Jeho bohatá literární činnost byla neustále ve službě hájení církve a jejího učení proti ariánům.

Vybraná ukázka je z listu pojednávajícího o dekretech nicejského koncilu, ve kterém obhajuje koncilní usnesení. List napsal r. 350 nebo 351.

ThDr. Josef Novák

List o usneseních Nicejského koncilu (Epistula de Decrtetis Nicaenae synodi, EP 754-758)

11. Bůh tvoří. O lidech se říká totéž. Bůh je ten, který je. O lidech se také říká, že jsou, avšak své bytí mají od Boha. Tvoří tedy Bůh tak jako lidé? Nebo existuje Bůh takovým způsobem jako člověk? Nikoli. Jinak slovu „tvoří" rozumíme, když mluvíme o Bohu, jinak když mluvíme o lidech. Bůh tvoří, jestliže to, co nebylo, slovem přivede k existenci a nic k tomu nepotřebuje. Lidé vsak tvoří z toho, co už tu je. Nejprve si však musí vyprosit a dostat schopnost od Boha, který všechno stvořil skrze své Slovo. Mimo to lidé, poněvadž nemají bytí sami ze sebe, jsou tam, kam je Bůh Slovo určil. Bůh však, který je bytím sám ze sebe a všechno má ve své moci, není na nikom závislý. Je všude přítomen svou dobrotou a mocí a vzhledem k své vlastní přirozenosti není na nikom závislý. Lidé tedy netvoří takovým způsobem jako tvoří Bůh, ani neexistují takovým způsobem jako existuje Bůh. Jinak se rodí lidé a jinak je zplozen Syn z Otce. Lidské děti jsou jakousi částí rodičů, poněvadž sama povaha těl není jednoduchá, skládá se z částí a podléhá změně. Bůh však je Otec Syna a poněvadž není složen z částí, je nerozdělen a zůstává nezměněn. Bůh je bytostí nesloženou a Otcem jednoho a jediného Syna. Proto Syn je jednorozený a jediný v Otcově lůně. Otec ukazuje pouze na toho, který je z něho: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil" (Mt 3,17). On je Slovem Otce a jeho Otec nepodléhá změ­nám, ani nemůže být rozdělen. Lidské slovo se rodí z duševního stavu člově­ka a vzniká po částech. Ne tak u Boha.

20. Vznik Syna z Otce je jiný než u lidí. Syn je nejen podobný Otci, ale i neoddělitelný od Otcovy podstaty. On i Otec jsou jedno, jak to sám řekl. Slovo je věčně v Otci a Otec ve Slovu. Jsou k sobě v takovém vzájemném vztahu jako paprsek a světlo. Samo „Slovo" to naznačuje. Proto měl sněm toto na mysli a hezky napsal, že je „stejné podstaty"[1]. Chtěl tak vyvrátit zvrácenost heretiků a ukázat, že Slovo je jiné než slovo, které vytvářejí lidé.

22. Jestliže si tedy někteří myslí, že Bůh je složenou bytostí - jako pod­stata s případky - nebo že se skrývá za nějakým závojem či je něco, co doplňuje jeho podstatu - zvlášť proto, jestliže Boha nazýváme Otcem, že tím neoznačujeme samu jeho podstatu, kterou nelze vidět ani postihnout, ale něco z toho, co je kolem ní - nechť obviňují koncil, který napsal, že Boží Syn má božskou přirozenost. Nechť uváží, že se dopouštějí dvojí urážky: Mluví totiž o jakémsi hmotném Bohu a Pán že není Synem svého Otce ale někoho, kdo je v blízkosti Boha. Není tedy Slovo u Otce v tom smyslu, že pravý Syn má přirozenost Otce, ale je prý sám stvořen jako jsou stvořeni tvorové a jako všechno, co pochází od Boha. Ani prý není z podstaty Otce, ale z moci Otce nejinak než my, kteří jsme nazváni Božími syny. Jestliže však je jediným pravým Božím Synem, a tím také je, nutno říci, že Syn má božskou přirozenost. I přirovnání ke světlu a jeho paprsku je tu na místě. Svatí na koncilu usoudili, že se Slovo nemá k Bohu tak, jako oheň k slunci. Oheň se sluncem zapálí a zase zhasne. Takto by Slovo bylo dílem, které stvořil Tvůrce a které by bylo mimo svého Tvůrce. Všichni však prohlásili, že Boží Syn je odleskem. Tím chtějí naznačit jeho jednotu s Otcem, že je skutečně a nerozdělitelně z podstaty Otce.

27. Můžete slyšet i od pilného Origena, že Slovo je od věčnosti s Otcem a není jiné podstaty či přirozenosti, nýbrž, jak prohlásili na koncilu, má tutéž podstatu jako Otec. „Nechť pochopí, kdo se odvažuje tvrdit: Byla doba, kdy Syn nebyl, že tím říká i toto: Byla doba, kdy nebyla Moudrost, kdy ne­bylo Slovo a nebyl Život." My můžeme dokázat, že náš názor přechází z otců na otce. Vy, noví židé a Kaifášovi žáci, můžete dokázat, že naši otco­vé mluvili jako vy? Nemohli byste jmenovat ani jednoho z vážných a moudrých otců. Všichni krom ďábla se od vás odvracejí. Jediný ďábel se stal otcem vašeho odpadu. Vždyť koncil písemně vyznal tuto víru, a je to víra obecné církve. Tuto víru otcové obhajovali, takto to napsali a odsou­dili ariánskou herezi.

30. Takový je smysl oněch koncilních výroků. Kdo chce mluvit o nezrozeném Bohu, nechť přizná - chce-li to uznat -, že Slovo skutečně není jedním ze stvořených bytostí a, jak jsem řekl, Bůh nejen není zrozený, ale je skrze vlastní Slovo Tvůrcem toho, co je zrozeno. Samo jméno Otec to naznačuje. Slovo zase je obrazem Otce a je stejné podstaty s Otcem. Jako jeho obraz je Slovo jiné než všechny stvořené bytosti. Je obrazem Otce, má jeho vlastnosti a podobu, takže kdo nazývá Otce nezrozeným a všemohou­cím, poznává v nezrozeném a všemohoucím i jeho Slovo i Moudrost, kterou je Syn.

(Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988 (2. vydání). Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)

Od téhož autora: 

 Chvála postu
Trojice je svatá a dokonalá
Obnov naše dny jako na počátku  
O vtělení Slova   

Související články: 

Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - Osm ekumenických koncilů starověku 
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Historia Lausiaca 55 - O Pammachiovi; O Athanasiovi a mladé panně  
Origenes - Jeroným: Syn z Otce - Bůh z Boha, Světlo ze Světla 
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna 
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Hubert Jedin: Malé dějiny koncilů - 1. nicejský koncil (325)
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium)
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu 
Lukáš Drexler: Arianismus, ariánství
Lukáš Drexler: Bůh 

Poznámka:

[1] Řecky homoúsios [ομοούσιος] - stěžejní pojem ve vyjádření božství Syna a jeho rovnosti s Otcem. Pozn. RTh.