Velikonoční homilie (Peri Pascha)

 

K Melitónově Velikonoční homilii (Peri Pascha[1])[2]

Bohatství nám známé starokřesťanské literatury dává vždy příležitost nahlédnout do životnosti rodivšího se křesťanství, to je zápasů o to nové, co přinesl Kristus. Nebylo to lehké. Již nekanonická raně křesťanská díla ukazují na tuto skutečnost. Vidíme v nich nejen promítání Kristova učení do rodivších se křesťanů, ale také ujasňování a upřesňování věroučných pojmů, ne vždy s hladkým průběhem. Autory těchto prací povětšinou známe. Některé z jejich vlastních spisů, některé ze spisů jiných, někteří před našimi zraky vystupují v jasných konturách, jiní jen jakoby v ranním oparu. Díla některých se nám dochovala v celistvosti, některých ve zlomcích, u některých známe jen tituly. Ale ani u těch, u kterých známe jen tituly či nepatrné zlomky, nelze s konečnou platností říci, že jsou naprosto ztracena. Spisy křesťanských spisovatelů byly pečlivě uchovávány v knihovnách katedrálních kostelů, jak o tom svědčí poznámka církevního historika Eusebia: „... až do naší doby byly spisy uchovávány v knihovně v Aelii (tj. v Jeruzalémě), kterou biskup tamější obce Alexander založil a které mi poskytly hojnost látky k mé práci" (Historia ecclesiae, VI,20). Pozdější události rozmetaly kvetoucí obce a tím vzaly za své i knihy uložené v tehdejších knihovnách. Všechny knihy v dnešní terminologii? Papyry Chester Beatty a papyry v knihovně Bodmeriana ukazují, že není ještě všechno ztraceno. Práce našeho biblisty prof. dr. Merella v oblasti těchto papyrů jsou kněžské veřejnosti jistě sdostatek známé.

Jedním z těch starokřesťanských autorů, jemuž se ve starších patrologických příručkách věnovalo jen několik řádek, byl i sardský biskup Melitón. Ne že by byl přehlížen, ale že z jeho literární činnosti se zachovaly pouze nepatrné zlomky, a to ještě z větší části jen v Eusebiově citaci (poč. IV. st.), v cařihradském Chronicon paschale z první poloviny 7. st. a z konce 7. st. u Anastasia Sinaity.

Melitónovým působištěm byly Sardy. Ve starověku bohaté kvetoucí město s kultovním chrámem bohyně Kybelé, v Melitónově době hlavní město římské provincie Lýdie, dnes turecká vesnička Sart s dochovanými troskami uvedeného chrámu. Kolem r. 190 se efezský biskup Polykrates ve svém dopise papeži Viktoru I., v němž obhajuje kvartodecimální maloasijskou praxi slavení Velikonoc, dovolává i praxe tehdy již zemřelého biskupa Melitóna, „neženatého, plného Ducha svatého v celém jeho chování" (HE, V,27). Eusebius sám jej označuje jako „velmi slavného biskupa" (HE, IV,33). Jako biskup hájící Kristovo učení se snaží současně moudrou rozvážností utlumit tehdejší konfrontaci se světskou mocí. Ve své obhajobě křesťanství (HE, IV,33), poslané mezi r. 170-177 císaři Marku Aureliovi, pronáší myšlenku, že dobrý vztah mezi církví a státem přináší oboustranný prospěch. „Naše náboženství," říká, „když začalo kvést za vlády tvého předchůdce Augusta, přineslo tvé říši obzvláštním způsobem bohaté požehnání" (HE, IV,33).

Již z toho, co nám zaznamenal Eusebius (HE, IV,33), byl Melitón literárně velmi činným. Podrobný výčet Melitónových spisů je uváděn ve všech patrologických příručkách. Nálezem papyrů se zčásti vyplnila znalost Melitónova díla. Bývalý americký důlní inženýr, sídlící od r. 1933 v Londýně, Alfred Chester Beatty získal koupí od překupníků velkou část papyrů. V nich 19. 11. 1933 pracovník Britského muzea Kenyon ohlásil objev biblických rukopisů, které obsahovaly 9 knih Starého zákona a 15 knih Nového zákona. Krom toho tam byly rozměrné části Knihy Henochovy a první část Melitónovy homilie. Tuto homilii vydal r. 1940 Campbell Bonner pod názvem Homilie o utrpení (The Homily on the Passion by Melito). Ve fotokopiích ji zveřejnil uvedený Kenyon r. 1941. Úplný text této homilie obsahovaly papyry uložené v knihovně v Cologny u Ženevy, nazvané po svém zakladateli, švýcarském bankéři Martinu Bodmeroví Bibliotheca Bodmeriana. Papyrus s touto homilií pocházející z počátku IV. stol., zvaný Bodmer XIII, publikoval M. Testus r. 1960 (Bibliotheca Bodmeriana 1960, Cologny‑Geneve).

O homilii zavládla čilá diskuse. Je to homilie na způsob naší homilie velkopáteční či velikonoční, pod jakou ji uvádí sám Eusebius? Campbell Bonner, jak už titul jeho vydání ukazuje, ji považoval za homilii velkopáteční, snad na základě titulu u Anastazia Sinaity „ek tou logou eis to pathos" - „z řeči o utrpení" či snad v samotné homilii uvedeného výkladu slova Pascha - řecky pathein - „trpět". Snad také ne dokonalá znalost kvartodecimální praxe slavení Velikonoc ze 14. na 15. nisan, „velkého dne", ve kterém Izrael zabil svého Pána. Z Eusebia víme, že Melitón patřil k těm maloasijským biskupům, kteří hájili tuto praxi. Po přečtení čtení z Exodu 12 rozvíjí homilie od začátku až do konce typologii starozákonní Paschy. To se splnilo v Kristu, pravém Beránkovi. Proti nevděčnosti Izraele staví obětující se lásku Krista. Emfatický závěr homilie: „... Já jsem Kristus... Já jsem vaše odpuštění ... Já jsem vaše smírná obět... Nuže, přijměte všechna lidská pokolení odpuštění hříchů ..." vyznívá ve velikonoční liturgii s obnovou člověka. Jako by se tu mezi řádky ozývala výzva sv. Pavla „Vyčisťte starý kvas, abyste byli těstem novým. Vždyť i náš velikonoční Beránek (řec. pascha), Kristus, byl obětován" (1Kor 5,7). Pravděpodobně je to výzva k přijetí křtu adresovaná všem lidem, protože slavení Velikonoc bylo ve starokřesťanské době spojeno s udělováním svátosti křtu.

Že tato homilie byla dost známá v křesťanském světě, dosvědčují překlady nejen latinský, syrský, koptský, ale i překlad gruzínský z hory Athos, nalezený tam profesorem Marcelem Richardem krátce před r. 1963.

Nakonec zbývá položit si dvě otázky: Je tato homilie součástí některého ze dvou Melitónových spisů o slavení Velikonoc, či samostatná homilie u příležitosti slavení Velikonoc? Odpověď by nám daly další nálezy. Zatím je třeba se omezit jen na konstatování - a radostné konstatování -, že jsme zase o krůček blíže k poodhalení starokřesťanské doby. Ta druhá otázka by mohla znít třeba takto: A proč se uchovaly jen kusé fragmenty? Zavinil to jen zánik křesťanských obcí na východě, či k tomu přispěl i tvrdý zásah s hrozbou exkomunikace Viktora I. proti kvartodecimální praxi? Na tuto otázku ať dají odpověď křesťanští historikové.

K lepšímu posouzení Melitónovy velikonoční homilie přikládám svůj překlad, pořízený z řeckého textu vydaného Othmarem Perlerem, s přihlédnutím ke staršímu vydání řeckého textu vydaného Bernhardem Lohsem.

 

J. J. Novák

 

Literatura:

 

 

Melitón ze Sard: Velikonoční homilie (Peri Pascha)

 

 

 

 

1.

V hebrejském textu knihy Exodus se čte a vypráví o tajemství obětování beránka a zachránění lidu.[3]

 

2.

Tedy, milovaní, slyšte:

Je to tajemství nové i staré,

věčné i časné,

porušitelné i neporušitelné,

smrtelné i nesmrtelné.

 

3.

Staré podle Zákona,

nové podle Slova,

časné, pomíjející v předobrazu,

věčné milostí,

porušitelné zabitím beránka,

neporušitelné skrze život Pána,

smrtelné pohřbem do země,

nesmrtelné zmrtvýchvstáním.

 

4.

Starý Zákon,

nové Slovo,

pomíjející obraz,

věčná milost,

porušitelný beránek,

neporušitelný Pán

zabitý jako neposkvrněný beránek,

zmrtvýchvstalý jako Bůh.

Také byl veden jako ovce k zabití,[4]

ale nebyl ovcí,

a jako beránek mlčenlivý,

ale nebyl beránkem.

Beránek byl předobraz,

skutečnost přišla.

 

5.

Místo beránka tu byl totiž Bůh

a místo ovce člověk,

v člověku pak Kristus,

který toto všechno splnil.

 

6.

Tedy smrt ovce,

slavnost velikonočního beránka

i psaný Zákon

vyústily v Ježíši Kristu.

Kvůli němu se všechno stalo ve Starém zákoně

a splnilo v novém řádu.

 

7.

Zákon se stal Slovem,

Starý se změnil v Nový

vyšed ze Sionu a Jeruzaléma.

Příkaz se stal milostí,

předobraz skutečností,

beránek Synem,

člověk Bohem.

 

8.

Zrozen totiž jako Syn

a veden jako beránek

a jako ovce zabit

a jako člověk pohřben

vstal z mrtvých jako Bůh,

poněvadž přirozeností je Bůh i člověk.

 

9.

On je všechno:

s ohledem na něho soudí Zákon,

s ohledem na něho učí Slovo,

s ohledem na něho milost zachraňuje,

s ohledem na něho Otec rodí,

s ohledem na něho je zrozen Syn,

s ohledem na něho trpí ovce,

s ohledem na něho je pohřben člověk,

s ohledem na něho vstává z mrtvých Bůh.

 

10.

To je Ježíš Kristus,

„jemu sláva na věky věků. Amen."[5]

 

11.

To je tajemství velikonočního beránka (řec. paschy - pozn. překl),

jak je psáno v Zákoně,

jak krátce před tím bylo o tom čteno.

 

Vysvětlím slova Písma, jak Bůh v Egyptě přikazuje Mojžíšovi, když chce bičovat faraona a Izraele zprostit biče rukou Mojžíšovou:

 

12.

Praví (Bůh): „Hle, vezmeš beránka bez chyby, neposkvrněného, večer jej zabiješ ty i synové Izraele

 

13.

a v noci jej rychle jezte a jeho kosti nepřelamte. Takto to učiníš," praví: „Za jednu noc jej snězte v rodinách a v domech majíce opásána bedra a v rukou hole.

Toto je Hospodinova Pascha - přejití,

věčná památka pro syny Izraele.

 

14.

Vezměte krev toho beránka a polijte jí veřeje svých domů a poznamenejte dveře vchodu krví, aby se jich anděl nezalekl. Hle, budu bít Egypt a v jediné noci budou bez dětí. Budu bít domácí zvířata po lidi."[6]

 

15.

Tehdy Mojžíš zabiv beránka a v noci se syny Izraele splniv tajemství poznamenal dveře příbytků, aby tak ochránil lid a zastrašil anděla.

 

16.

Když pak je beránek zabit,

když je pascha snědena,

když je tajemství dokonáno,

když se lid raduje,

když je Izrael označen,

tehdy přichází anděl bít Egypt.

Nezasvěceného do tajemství,

nemajícího účast na velikonoční večeři (řec. pascha - pozn. překl.),

nepoznamenaného krví,

nechráněného Duchem,

nepřátelského,

nevěrného

v jediné noci zbavil dětí.

 

17.

Když totiž anděl obcházel Izrael a spatřil jej označeného krví beránka, šel k Egypťanovi. Tvrdohlavého faraona ztrestal utrpením. Nejen on v šedém roztrženém rouchu, ale celý Egypt v roztrženém rouchu bědoval nad svými prvorozenci.

 

18.

Celý Egypt stižen soužením a ranami se slzami v očích přišel bědovat k faraonovi nejen v rozervaném šatě, ale i s rozervanou duší. Měl na sobě roztržený šat, ale také pýchou rozervané srdce.

 

19.

Bylo vidět novou podívanou. Jedni se bili v prsa, druzí naříkali. A uprostřed sklíčený farao sedící v popelu na hrubém pytli, obklopen jako smutečním hávem hustou tmou, která jako smuteční šat zahalila celý Egypt.

 

20.

Egypt kolem faraona byl jako plášť z bědování. Takový šat byl utkán pro tyranské tělo. Takovýto šat dal anděl spravedlnosti tvrdému faraonovi: hořký zármutek, hustou tmu a smrt dětí. A smrt zavládla nad prvorozenci, rychle a nenasytně kosila prvorozence.

 

21.

Nad náhle padajícími mrtvými bylo vidět novou vítěznou trofej. Porážka souzených byla vítězstvím Mojžíše.

 

22.

Budete-li poslouchat, s údivem uvidíte novou pohromu. Dlouhá noc a neproniknutelná tma obklopila Egypťany, smrt na ně sahala a jejich prvorozence odváděl anděl a podsvětí je pohlcovalo.

 

23.

Můžete slyšet o dalším a strašlivějším. V husté tmě kosila nenasytná smrt. Na jedné straně nešťastní Egypťané a je ničící hustá tma, na druhé straně smrt pohlcující na příkaz anděla prvorozence Egypta.

 

24.

Kdo se dotkl tmy, umíral. Který prvorozenec objal temné tělo, s hrůzou v duši bolestně zvolal: „Koho se přidrží má pravice? Před kým se chvěje má duše? Co je to za tmu, která obestírá celé mé tělo?

Jsi-li otcem, zavolej,

jsi-li matkou, měj se mnou slitování,

jsi-li bratr, promluv,

jsi-li přítel, potěš,

jsi-li nepřítel, vzdal se,

já jsem prvorozenec!"

 

25.

Před zmlknutím prvorozence promluvilo velké mlčení: „Jsi můj prvorozenec, já, mlčení smrti, jsem ti údělem."

 

26.

Jiný prvorozenec, když viděl umírat prvorozence, aby nezemřel, zapřel, že je prvorozencem: „Nejsem prvorozený, narodil jsem se jako třetí." Smrt nemohl oklamat. Ta se dotkla prvorozence a on náhle klesl beze slova. Prvorozený plod Egypťanů náhle zahynul. Vytoužený prvorozenec padl chladný k zemi. A nejen lidský prvorozenec, nýbrž i prvorozenec němých tvorů.

 

27.

Na polích bylo slyšet nářek bědujících zvířat nad svými mláďaty, nad telátkem, hříbátkem i nad ostatními narozenými a ještě sajícími mláďaty. Žalostně naříkala pro své prvorozené potomky.

 

28.

Nářek a bědování se rozléhal nad mrtvými lidmi, nad mrtvolami prvorozených. Celý Egypt byl pokryt nepohřbenými lidskými těly.

 

29.

Hrozná podívaná na matky s rozpuštěnými vlasy, na otce šíleně bědující egyptskou řečí: „My nešťastní, byli jsme v jediném okamžiku zbaveni svého prvorozeného plodu!" Drásali si prsa, rukama tloukli do bubínků při tanci nad mrtvými.

 

30.

Takové neštěstí stihlo Egypt, náhle jej zbavilo dětí. Izrael však chránil zabitý beránek, na cestu mu svítila rozlitá krev, smrt beránka se stala ochrannou zdí pro lid.

 

31.

Ó nové, nevypravitelné tajemství! Zabitý beránek byl pro Izrael záchranou, smrt beránka se stala pro lid životem, krev odehnala anděla (smrti).

 

32.

Řekni mi, anděli, čeho ses zalekl? Zabitého beránka, či Pána života? Smrti beránka, či tváře Pána? Krve beránka, či Ducha Pána?

 

33.

Je jasné, že ses zalekl, když jsi viděl tajemství Pána dokonané na beránkovi,

když jsi viděl Pána v zabitém beránkovi,

když jsi viděl předobraz Pána ve smrti beránka.

Proto jsi nebil Izraele a politování hodný Egypt jsi zbavil dětí.

 

34.

Proč nové tajemství zahubení Egypťanů a zachránění Izraele?

Slyšte o moci tajemství!

 

35.

Milovaní, co bylo řečeno a co se stalo, nestalo se bez předobrazu a bez předem připraveného plánu. Všechno, cokoliv se děje a říká, je obsaženo v podobenství.

Co se říká, je řečeno obrazem.

Co se děje, je naznačeno předobrazem.

Předobraz ukazuje, co se má stát; podobenství osvětluje, co se říká.

 

36.

Kdyby nebylo dílo připraveno, nevznikne. Což není vidět budoucí obraz již z předem načrtnutého obrazu (předobrazu)? Proto se napřed dělá model (předobraz) budoucího díla buď z vosku, nebo ze dřeva a podle něho se vytvoří větší, mohutnější, krásnější a propracovanější dílo, které bylo již vidět na malém a pomíjivém modelu.

 

37.

Jakmile model (předobraz) budoucího díla pozbude platnosti, je jako nepotřebný odstraněn, ustoupí skutečnému obrazu, dílu. Když se ukáže něco svou povahou lepší, tehdy to, co bylo dobré, ztratí svou cenu.

 

38.

Vše má svůj čas,

model (předobraz) má svůj čas,

hmota má svůj čas.

Vytváříš model skutečného díla. Přeješ si, abys v něm viděl budoucí dílo. Pro model si připravuješ hmotu (materiál). Přeješ si, aby tě bylo v budoucím díle vidět. Dokončuješ dílo, jen ono si přeješ, jen ono miluješ, neboť jen v něm vidíš i model (předobraz) i hmotu i skutečnost.

 

 

(Předobrazy ve Starém zákoně jsou skutečností v Novém zákoně)

 

39.

Jako je tomu u pomíjejících věcí,

tak je tomu i u nepomíjejících věcí,

jako je tomu u pozemských věcí,

tak i u nadpozemských.

I spása Pána a skutečnost byla lidu předobrazena a učení evangelia bylo předem ohlášeno Zákonem.

 

40.

Lid se tedy stal předobrazem,

Zákon napsaným podobenstvím,

evangelium vysvětlením a naplněním Zákona[7]

a Církev pohostinným místem pro skutečnost.

 

41.

Byl to tedy krásný předobraz skutečnosti

a obdivuhodné podobenství před svým uskutečněním.

To znamená: Před vznikem Církve byl (Bohu) milý lid a dokud nesvítilo evangelium, byl Zákon obdivuhodný.

 

42.

Když pak povstala Církev a nastoupilo evangelium, přestal platit předobraz, protože svou sílu předal skutečnosti. Obraz přestává platit, když místo něho nastoupila skutečnost. I podobenství, když bylo vysvětleno, ztrácí svou platnost.

 

43.

Tak i Zákon byl naplněn, když jej vysvětlilo evangelium,

i lid ustoupil, když povstala Církev,

a předobraz ztratil svou sílu, když se zjevil Pán.

Dnes ztratilo na ceně, co kdysi bylo cenné, protože se zjevily věci svou povahou slavnější.

 

44.

Drahocenné bylo kdysi zabití beránka,

nyní však pro život Pána ztratilo na ceně.

Drahocenná byla smrt beránka,

nyní však po zachránění Pánem pozbyla na ceně.

Drahocenná byla krev ovce,

nyní však kvůli Duchu ztratila na ceně.

Drahocenný byl beránek němý,

nyní však ztratil na ceně kvůli neposkvrněnému Synu.

Drahocenný byl chrám dole na zemi,

nyní však kvůli Kristu nahoře v nebi ztratil na ceně.

 

45.

Slavný byl Jeruzalém ten dole,

nyní však kvůli Jeruzalému tam nahoře ztratil svou slávu.

Slavné bylo neslýchané dědictví,

nyní však pro milost do široka rozlitou ztratilo svou slávu.

Sláva Boha se totiž neusídlila na jednom místě ani na kusu plátna. Jeho milost je rozlita do všech končin světa, a tu sídlí vševládnoucí Bůh. Skrze Ježíše jemu sláva na věky. Amen.

 

46.

Slyšeli jste vysvětlení předobrazu a co místo něj bylo dáno. Slyšte i o přípravě na toto tajemství. Co je Pascha? Má jméno po tom, co se stalo. Je od slova paschein, trpět. Poznejte tedy, kdo je ten, který trpí, a kdo trpí spolu s trpícím a jak je Pán přítomen na zemi, aby trpícího obejmul a vzal do nebeských výšin.

 

47.

Bůh, který na počátku učinil nebe i zem[8] a všechno na nebi i na zemi skrze Slovo[9], stvořil ze země člověka a vdechl mu svou podobu[10]. Dal jej do ráje na východě v Edenu, aby tam bezstarostně žil.[11] Přikázal mu: „Z každého stromu v ráji jezte plody, ze stromu poznání dobra a zla nejezte, neboť toho dne, kdy byste jedli, byste zemřeli smrtí."[12]

 

48.

Avšak člověk, od přirozenosti schopen přijímat dobré i zlé, jako hrouda země schopná přijímat jakékoliv semeno, přijal nepřítele a lstivého rádce. Sáhl po ovoci stromu, přestoupil příkaz a tím neuposlechl Boha. Byl tedy vyhnán do tohoto světa a potrestán jím jako vězením.[13]

 

49.

Když se rozmnožil a zestárnul a vrátil se do země, zanechal svým dětem dědictví stromu, z něhož ochutnal.

Zanechal svým dětem jako dědictví

ne čistotu, ale necudnost,

ne nesmrtelnost, ale smrtelnost,

ne důstojnost, ale ztrátu důstojnosti,

ne svobodu, ale otroctví,

ne království, ale tyranii,

ne život, ale smrt,

ne spásu, ale záhubu.

 

50.

Další hrozná zkáza pro lidi se rozšířila po zemi. Tyranský hřích je vehnal do krajiny rozkoší a oni se stali otroky nenasytných vášní,[14]

cizoložství,

smilstva,

bezbožnosti,

požitkářství,

lakoty,

zabíjení,

prolévání krve,

tyranie špatnosti,

tyranie opovrhující zákonem.

 

51.

Otec napjal luk proti synovi,[15]

syn vztáhl ruku na otce,

bezbožný udeřil kojící prsy,

bratr zabil bratra,

host udeřil hostitele,

přítel zavraždil přítele,

člověk zabil člověka svou krutou pravicí.

 

52.

Všichni ti vrazi, bratrovrazi, otcovrazi, vrazi dětí se narodili na zemi. A ještě hroznější a strašnější věci se děly. Kterýsi otec zatoužil po těle svého syna. Kterási matka vzala dítě, jež zrodila a jež svými prsy kojila, a plod svého lůna pohřbila ve svém lůně. Nešťastná matka se stala strašlivým hrobem. Snědla to děcko, které nosila ve svém lůně.

 

53.

Dále již nebudu líčit. Mnoha jiných a mnohem strašnějších a hříšnějších skutků se lidé dopustili.

Otec spal se svou dcerou,

syn se svou matkou,

bratr se sestrou,

muž s mužem,

každý dychtil po ženě svého bližního.

 

54.

U takových se hřích radoval. Pomocník smrti jí připravil cestu do lidských duší, připravil jí pokrm z mrtvol. V každé duši zanechává hřích svou stopu a pro ty, v nichž zanechal svou stopu, žádá smrt.

 

55.

Člověk klesl pod hříchem, tělo podlehlo smrti, duše vyhnána z tělesného příbytku. Co bylo vzato ze země, do země bylo vyhnáno, a co bylo darováno Bohem, pohltilo podsvětí. Krásné spojení (duše a těla) je zrušeno, krásné tělo se rozkládá.

 

56.

Smrt rozdělila člověka. Nové neštěstí a zajetí ho postihlo. Ve stínu smrti se vlekl jako otrok, ztratil obraz Otcův[16].

Tady kvůli této vině je na těle Pána dokonáno tajemství Paschy (tj. velikonoční tajemství - pozn. překl.).

 

 

(Utrpení Kristovo)

 

57.

Pán předem připravil patriarchy, proroky a všechen lid na své utrpení prostřednictvím Zákona a Proroků. To krásné a velké, co se v budoucnu stane, dávno předem na to připravil, aby, až se to stane, uvěřili. Dávno před tím to bylo předobrazeno.

 

58.

Tak i mysterium Pána bylo předobrazeno, aby je lidé dnes viděli, uvěřili a považovali za nové. Mysterium (řec. „tajemství" - pozn. překl.) Pána je totiž staré i nové. Staré předobrazem, nové milostí. Když se zadíváš do toho předobrazu, uvidíš, že se uskutečnilo tím, co se stalo.

 

59.

Proto chceš-li nyní vidět tajemství Pána, pohleď,

že Ábel byl podobně zabit,[17]

že Izák byl také svázán,[18]

že Josef byl také prodán,[19]

že Mojžíš byl také pohozen,[20]

že David byl také pronásledován,[21]

že proroci kvůli Kristu také trpěli[22].

 

60.

Pozoruj, že v Egyptě byl zabíjen beránek,

který hubil Egypt

a svou krví zachraňoval Izrael.

 

61.

Hlasem proroků bylo ohlášeno tajemství Pána. Mojžíš totiž říká lidu: „A uvidíte svůj život viset před svými zraky ve dne i v noci a neuvěříte, že budete žít."[23]

 

62.

David pravil:

„Proč se bouří národy

a lidé kují marné plány?

Sešli se králové země

a vládcové se umlouvají

na Pána a jeho Pomazaného."[24]

 

63.

Jeremiáš:

„Já jsem krotký beránek vedený k obětování.

Umlouvali se na mne říkajíce:

‚Pojďme, vytrhněme strom i s jeho plody,

a vytrhněme jej ze země živých,

aby nezůstalo po něm ani památky.‘"[25]

 

64.

Izaiáš:

„Jako ovce k zabití byl veden

a jako beránek, tichý před tím, kdo jej stříhá,

neotvírá své ústa.

Kdo bude moci popsat jeho rod?"[26]

 

65.

A mnohé jiné bylo od mnoha proroků ohlášeno o tajemství Paschy, to jest Krista, jemuž sláva na věky. Amen.

 

 

(Splnění předpovědí)

 

66.

Tak přišel na zem kvůli trpícímu. Skrze panenskou matku přišel jako člověk[27] a sám se stal trpitelem. Přijal utrpení trpících tím, že měl tělo schopné trpět, a zbavil lidské vášně moci.[28] Duchem, který nemůže trpět, zabil smrt usmrcující člověka.

 

67.

Jako beránek veden a jako ovce zabit

vykoupil nás z otroctví světa

jako ze země egyptské,

vyprostil nás z otroctví ďábla

jako z moci faraonovy,

naše duše poznamenal svým Duchem a údy těla svou krví.

 

68.

On vzal na sebe hanebnou smrt,

On, jako Mojžíš faraona,

spoutal bolest působícího ďábla.

On usmrtil hřích

a bezpráví zbavil potomstva,

jako Mojžíš učinil s Egypťanem.

On nás vyvedl

z otroctví do svobody,[29]

ze tmy do světla,[30]

ze smrti do života,[31]

z tyranie do věčného království,

učinil nás novým kněžstvem

a lidem vyvoleným pro věčnost.[32]

 

69.

On se stal Paschou naší spásy,

On za nás mnoho vytrpěl.

To je ten, který byl v Ábelovi zabit,

v Izákovi svázán,

v Jakubovi žil jako v cizině,[33]

v Josefovi prodán,

v Mojžíšovi pohozen,

v beránkovi zabit,[34]

v Davidovi pronásledován,

v prorocích nepožíval vážnosti.

 

70.

To je ten, který v Panně přijal tělo,

pověšen na dřevo,

pohřben do země

vstal z mrtvých

a byl vyzdvižen do nebeských výšin.

 

71.

To je ten beránek němý,

to je ten beránek vedený k zabití.

To je ten, který se narodil z Marie, krásné ovečky.

To je ten, který vybrán ze stáda,

vlečen k zabití,

večer obětován,

v noci pohřben,

který na kříži nebyl roztlučen,

v zemi neporušen

vstal z mrtvých

a vzkřísil člověka v hrobě.

 

72.

Ten je zabit. A kde je zabit? Uprostřed Jeruzaléma. Proč?

Poněvadž uzdravil jejich chromé,

očistil jejich malomocné,

jejich slepým vrátil zrak

a vzkřísil jejich mrtvé.

Proto zemřel. Někde v Zákoně a Prorocích je napsáno: „Splatili mi zlým za dobré a působí, že se cítím sám;[35] zlé proti mně obmýšleli říkajíce: ‚Svažme spravedlivého, protože je nám nepohodlný.‘"[36]

 

73.

Proč jsi, Izraeli, spáchal nové bezpráví?

Zneuctil jsi toho, který tě měl v úctě.

Pohrdl jsi tím, který tě chtěl oslavit.

Zapřel jsi toho, který se k tobě hlásil.

Zřekl ses toho, který ti nabízel pomoc.

Zabil jsi toho, který ti dal život.

Proč jsi to učinil, Izraeli?

 

74.

Což není o tobě psáno: „Neproleješ krev nevinných,[37] abys neumřel špatně"? „Já," říká Izrael, „jsem zabil Pána." Proč? „Poněvadž měl trpět." Klameš, Izraeli, uvažuješ-li takto o zabití Pána.

 

75.

Měl zemřít, ale ne od tebe.

Měl být zneuctěn, ale ne od tebe.

Měl být souzen, ale ne od tebe.

Měl být pověšen, ale ne tvou rukou.

 

76.

Takto, Izraeli, jsi měl zvolat k Bohu:

Pane, když měl tvůj Syn trpět, a je to tvá vůle,

nechť trpí, ale ne ode mne,

ať trpí od lidí jiného rodu,

ať je souzen od neobřezaných,

ať je přibit rukou tyrana, ne mou.

 

77.

Ty však jsi, Izraeli, takto k Bohu nevolal,

ani ses Pánu neospravedlnil,

ani ses nezastyděl za svůj čin.

 

78.

Nezastyděla se tvá suchá ruka, kterou vrátil k tělu,[38]

ani oči slepých otevřené jeho rukou,

ani chromá těla vzpřímená jeho hlasem,

ani ses nezastyděl při posledním zázraku,

když téměř čtyři dny mrtvý vstal z hrobu.[39]

- Toto všechno tebou nehnulo.

 

79.

Večer v době zabití Pána přichystal jsi mu ostré hřeby, falešné svědky, provazy, biče, ocet, žluč, kopí, i úšklebky odsouzeného lotra. Zbičoval jsi jeho tělo, na jeho hlavu dal trní, svázal jsi jeho krásné ruce, které tě stvořily ze země, ústa, která ti dávala život, jsi napájel žlučí. O velkém svátku jsi zabil svého Pána.

 

80.

Ty jsi vesele hodoval, On hladověl,

Ty jsi pil víno a jedl chléb, On ocet a žluč[40].

Ty jsi jedl s veselou tváří,

On však se smutně díval.

Ty jsi jedl a vesele se bavil,

On se trápil.

Ty jsi tančil,

On byl souzen.

Ty jsi rozkazoval

a On byl přibíjen.

Ty jsi tančil

a On byl pohřbíván.

Ty jsi jedl sedě na měkkém polštáři,

On ležel ve hrobě na márách.

 

81.

Ničemný Izraeli, proč jsi spáchal toto nové bezpráví, když jsi zahrnul novým utrpením svého Pána, který tě stvořil,

který tě učinil,

který tě zahrnoval poctami,

který tě nazval Izraelem?

 

82.

Tys však nebyl Izraelem,

neviděl jsi Boha,

nepoznal jsi Pána,

nevěděl jsi, Izraeli,

že On je prvorozený Boží,[41]

který byl zrozen před svítáním světa,[42]

který dal vznik světlu,[43]

který rozsvítil den,[44]

který oddělil tmu,[45]

který vyměřil první hranice země,

který zavěsil zemi,

který vysušil hlubiny,

který rozprostřel oblohu,[46]

který ozdobil svět,[47]

 

83.

který upevnil hvězdy na nebi,

který rozsvítil světelná tělesa,[48]

který v nebi učinil anděly,

který tam postavil trůny,

který na zemi stvořil člověka.[49]

On tě vyvolil

a vedl po správné cestě

od Adama k Noemovi,

od Noema k Abrahamovi,

od Abrahama k Izákovi

a Jakubovi a patriarchům.

 

84.

On tě dovedl do Egypta

a chránil tě

a tam živil.[50]

On tě vedl v ohnivém sloupu

a zakrýval v mraku,[51]

rozdělil Rudé moře

a převedl tě

a tvého nepřítele rozprášil.[52]

 

85.

On ti dal z nebe manu,[53]

dal pít ze skály,[54]

na Chorébu ti dal Zákon,[55]

zemi ti dal v dědictví,[56]

poslal ti proroky,

dal ti krále.

 

86.

On k tobě přišel,

tvé trpící uzdravil,

tvé mrtvé vzkřísil.[57]

To je ten, jehož jsi neměl v úctě,

to je ten, jemuž jsi ublížil,

to je ten, kterého jsi zabil,

to je ten, kterého prodáš žádaje za jeho hlavu dvoudrachmu.[58]

 

87.

Nevděčný Izraeli, nuže, suď se přede mnou za svou nevděčnost!

Jak jsi se odměnil za to, že tě vedl?

Jak jsi se odměnil za vyvolení svých otců?

Jak jsi se odměnil za cestu do Egypta a tam za potravu danou ti krásným Josefem?

 

88.

Jak jsi se odměnil za deset ran?[59]

Jak jsi se odměnil za sloup dýmu v noci a za mrak ve dne

a za překročení Rudého moře?

Jak ses odměnil za manu z nebe,

vodu ze skály

za Zákon na Chorébu,

za zemi ti danou

a za dary tam?

 

89.

Jak ses odměnil za trpící, které uzdravil?

Odměň se mi za ruku, kterou jsem znovu navrátil tělu!

 

90.

Odměň se mi za slepé od narození,

kterým jsem pouhým slovem vrátil zrak.[60]

Odměň se mi za mrtvé,

které jsem vzkřísil z hrobu.[61]

Pro tebe však toto nemá cenu.

Odměnil ses mu nevděčností

splativ mu zlým za dobré,

utrpením za lásku

a smrtí za život.

Za to jsi měl zemřít.

 

91.

Jestliže král je nepřáteli zajat,

vzniká válka,

staví se hradby,

drancuje se město,

posílá se výkupné,

jsou vysíláni vyjednavači,

aby byl vrácen,

či aby byl ponechán na živu

nebo jako mrtvý byl alespoň pohřben.

 

92.

Ty však jsi odsoudil svého Pána,

kterému se klaněli pohané,[62]

kterého i neobřezaní obdivovali

a lidé jiných národů oslavovali.[63]

Kvůli němu i Pilát si umyl ruce.[64]

A ty jsi jej zabil o velkém svátku.

 

93.

Právě proto ti byl připraven hořký svátek

nekvašených chlebů, jak je pro tebe napsáno:

„Jezte nekvašený chléb s hořkými bylinami."[65]

Hořkými ti byly hřeby, které jsi koval,

hořkým ti byl jazyk, který sis ostřil,

hořkými ti byly provazy, které jsi připravoval,

hořkými ti byly biče, které jsi splétal,

hořkým ti byl Jidáš, kterého jsi najal,[66]

hořkým ti byl Herodes, k němuž jsi jej vedl,[67]

hořkým ti byl Kaifáš, jehož jsi poslechl,[68]

hořkou ti byla žluč, kterou jsi připravoval,

hořkým ti byl ocet, který jsi udělal,

hořkým ti bylo trní, které jsi sbíral,

hořkými ti byly ruce, které jsi zkrvavil.

Zabil jsi svého Pána uprostřed Jeruzaléma.

 

94.

Slyšte všichni patriarchové národů a vizte!

Neslýchaná vražda se stala uprostřed Jeruzaléma,

v městě s právním řádem,

v městě hebrejském,

v městě proroků,

v městě nazývaném spravedlivé.

A kdo je zabit?

Kdo je vrah?

Stydím se to říci, ale jsem nucen to říci. Kdyby se vražda stala v noci či kdyby byl zabit v poušti, bylo by lehké mlčet. Avšak bezprávná vražda spravedlivého se stala na ulici ve městě.

 

95.

A tak je vyzdvižen na dřevo a dán nápis oznamující, kdo má být zabit. Kdo je to? Je těžké to vyslovit a ještě strašnější to neříci. Ostatně slyšte to s chvějícím se srdcem. Kvůli němu se zachvěla i země.[69]

 

96.

Kdo zavěsil zemi, ten je pověšen.

Kdo pevně zavěsil oblohu, ten je pevně zavěšen.

Kdo všechno pevně podpírá, je upevněn na dřevě.

Vládce je uražen,

Bůh je zabíjen,

Král Izraele je zahuben rukou Izraelity.

 

97.

Neslýchaná vražda! Neslýchané bezpráví!

Pán s obnaženým tělem[70] je vystaven na odiv

a není hoden ani toho, aby plášť skryl jeho nahotu.

Proto světla nebeských těles se odvrátila

den se zatměl, aby zakryl obnaženého na kříži.[71]

Nezahaluje tělo Pána, ale oči lidí.

 

98.

I když se lid nezachvěl,

zachvěla se země.

I když lid se nebál,

bála se nebesa.

I když lid neroztrhl své roucho,

roztrhl si je anděl.[72]

I když lid nebědoval,

zahřměl Pán z nebes.

a Nejvyšší vydal hlas.[73]

 

99.

Proč, Izraeli, ses nezachvěl před Pánem,

proč ses nebál Pána,

proč jsi nebědoval nad Pánem?

Naříkal jsi pro své prvorozené,

pro pověšeného Pána sis neroztrhl roucho.

Roztrhl sis je pro zabité.

Opustil jsi Pána,

Pán tě nenalezl.

Zahubil jsi Pána

a pohřbil do země.

Lež ty jako mrtvola.

 

100.

On však vstal z mrtvých

a vstoupil do nebeských výšin.

Pán, který vzal na sebe člověka,

který trpěl za toho, který měl trpět,

který byl svázán za toho, který měl být svázán,

který byl souzen tím, který měl být souzen,

který byl pohřben za toho, který měl být pohřben,

 

101.

vstal z mrtvých a takto zvolal:

 

„Kdo mne může soudit? Postav se proti mně!

Já jsem osvobodil odsouzeného,

mrtvému vrátil život,

pohřbeného vyzdvihl z hrobu.

 

102.

Kdo mi může odporovat?

Já," praví, „jsem Kristus,

který jsem zrušil smrt,[74]

který jsem triumfoval nad nepřítelem,

který jsem zničil moc pekla,

který jsem svázal silného[75]

a člověka vzal do nebeských výšin,[76]

já," praví, „jsem Kristus.

 

103.

Nuže tedy, všechna lidská hříšná pokolení, přijměte odpuštění hříchů.

Já jsem vaše odpuštění,[77]

já jsem pascha spásy,

já jsem beránek zabitý pro vás,[78]

já jsem vaše smírná oběť,[79]

já jsem váš život,[80]

já jsem vaše vzkříšení,[81]

já jsem vaše světlo,[82]

já jsem váš Král,[83]

já vás vedu do nebeských výšin,

já vám ukazuji věčného Otce,[84]

já vás svou pravicí znovu pozdvihnu[85]."

 

104.

To je ten, který učinil nebe i zemi

a stvořil na počátku člověka,

ten, který byl skrze Zákon a proroky ohlašován,

který v panně přijal tělo,

který byl pověšen na kříži,

který byl pohřben do země,

který vstal z mrtvých,

který vstoupil do nebeských výšin,

který sedí po pravici Otce,[86]

který má moc všechno soudit i spasit,

skrze něhož Otec učinil všechno, co je od počátku až na věky.[87]

 

105.

On je Alfa a Omega,[88]

On je začátek i konec,[89]

nevyslovitelný počátek a nepostižitelný konec.

On je Kristus,

On je Král,

On je Ježíš,

On je Vůdce,

On je Pán.

On vstal z mrtvých,

On sedí po pravici Otce,

nese Otce a Otec nese jeho[90].

„Jemu sláva a vláda na věky. Amen."[91]

 

Melitónova Velikonoční homilie (řec. „Peri Pascha" - pozn. RTh.).

 

[Úvod napsal, z řečtiny přeložil a mezititulky vložil J. J. Novák. Český překlad převzat z časopisu Duchovní pastýř. Měsíčník katolického duchovenstva, roč. XXX, č. 2 (únor 1981), a s přihlédnutím k řeckému originálu a k českému vydání Melitón ze Sard: O Pasše, Červený Kostelec 2010, mírně jazykově upraven a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

---

[1] Řecky dle přípisu v závěru řeckého textu homilie: Περι Πασχα - „O Pasše". Pozn. RTh.

[2] Překladatelovo poznání odpovídá úrovni bádání k r. 1981. K seznání aktuálního stavu problematiky doporučujeme Melitón ze Sard: O Pasše, Červený Kostelec 2010, kde se kromě hojně opoznámkovaného překladu Moniky Recinové nachází i překladatelčin obšírný úvod k osobě autora, obsahu i dějinnému kontextu tohoto spisu. Pozn. RTh.

[3] Srov. Ex 12.

[4] Srov. Iz 53,7.

[5] Zj 1,6.

[6] Srov. Ex 12.

[7] Srov. Mt 5,17.

[8] Srov. Gen 1,1.

[9] Srov. J 1,3.

[10] Srov. Gen 2,7.

[11] Srov. Gen 2,8.

[12] Gen 2,16-17.

[13] Srov. Gen 3.

[14] Srov. Řím 1,26.

[15] Srov. Mich 7,6.

[16] Srov. Gen 1,26-27.

[17] Srov. Gen 4,8.

[18] Srov. Gen 22,9.

[19] Srov. Gen 37,38.

[20] Srov. Ex 2,3.

[21] Srov. např. 1Sam 23,25.

[22] Srov. např. Mt 5,11-12; 23,29-39; Lk 6,22-23; srov. též list sv. Ignáce Antiochijského Magnesijským, VIII,2: „Boží proroci totiž žili podle Ježíše Krista. Proto byli také pronásledováni." Pozn. RTh.

[23] Dt 28,66.

[24] Ž 2,1-2; srov. též Sk 4,25-26.

[25] Jer 11,19.

[26] Iz 53,7-8.

[27] Srov. Mt 1,18; Lk 1,26-38.

[28] Srov. 1Pt 4,1-2.

[29] Srov. Řím 8,21.

[30] Srov. 1Pt 2,9; Kol 1,13.

[31] Srov. J 5,24; 1J 3,14.

[32] Srov. 1Pt 2,9.

[33] Srov. Gen 29.

[34] Srov. Gen 22,13; 12,3nn.

[35] Srov. Ž 35,12 dle Septuaginty.

[36] Iz 3,10 dle Septuaginty.

[37] Srov. Jer 7,6; 22,3.

[38] Srov. např. Mt 12,10-13.

[39] Srov. J 11.

[40] Srov. Ž 69,22; Lk 23,36; J 19,29-30.

[41] Srov. Kol 1,15.18.

[42] Srov. J 1,1-2.

[43] Srov. Gen 1,3.

[44] Srov. Gen 1,5.

[45] Srov. Gen 1,4.

[46] Srov. Gen 1,1.

[47] V řeckém textu je: ο κοσμησας τον κοσμον [ho kosmésas ton kosmon], které lze přeložit i jako „který uspořádal kosmos". Řecké kosmos je označením jak pro „svět", „veškerenstvo", tak pro „ozdobu", „okrasu"; podobně je tomu i u slovesa kosmeó, které znamená jak „ozdobit", tak i „uspořádat". Srov. Gen 2,1 dle Septuaginty nebo např. Sir 43,9 ad. Pozn. RTh.

[48] Srov. Gen 1,16.

[49] Srov. Gen 1,26-27.

[50] Srov. Gen 45n.

[51] Srov. Ex 13,21-22.

[52] Srov. Ex 14,15-31.

[53] Srov. Ex 16.

[54] Srov. Ex 17.

[55] Srov. Ex 24,12.

[56] Srov. Ex 32,13.

[57] Srov. 2Kr 4,8-37.

[58] Srov. Mt 17,24-27.

[59] Myšleny egyptské rány. Pozn. RTh.

[60] Srov. J 9.

[61] Srov. J 11.

[62] Srov. Mt 2,1-12; Ž 72,10-11.

[63] Srov. Mt 8,5-13; 27,54.

[64] Srov. Mt 27,24.

[65] Ex 12,8; Num 9,11.

[66] Srov. Mt 26,15.

[67] Srov. Lk 23,6-11.

[68] Srov. J 11,49-53.

[69] Srov. Mt 27,51.

[70] Srov. J 19,23-24.

[71] Srov. Lk 23,44:

[72] Srov. Mt 27,51; Mk 15,38; Lk 23,45.

[73] Ž 17,14 dle Septuaginty, v odkazu na Mt 27,50 či Mk 15,37.

[74] Srov. Řím 6,9; 1Kor 15,54-55.

[75] Srov. Mt 12,28-29; Mk 3,27.

[76] Srov. Ef 4,8-10.

[77] Srov. Kol 1,14.

[78] Srov. J 1,29.36; 1Kor 5,7; 1Pt 1,19; Zj 5,6.12.

[79] Srov. 1Tim 2,6; Řím 3,25; Kol 1,20; 1J 2,2.

[80] Srov. Kol 3,4; J 11,25; 14,6.

[81] Srov. J 11,25.

[82] Srov. J 8,12; 9,5.

[83] Srov. např. J 1,49; 12,13-15; 18,36; 19,19-22; Zj 17,14; 19,16; ad.

[84] Srov. J 14,7-11; 1J 1,9.

[85] V řeckém textu je αναστηςω [anastésó], které lze přeložit i jako „vzkřísím" (srov. např. J 6,39-40.44.54). Pozn. RTh.

[86] Srov. např. Sk 2,33; 5,31; 7,55-56; Ef 1,20; Žid 1,3; 8,1; ad.

[87] Srov. J 1,3; Kol 1,60.

[88] Srov. Zj 1,8; 21,6; 22,13.

[89] Srov. Zj 22,13.

[90] Melitón tím pravděpodobně vyjadřuje vzájemné přebývání (perichorezi) Otce v Synu a Syna v Otci a jejich vzájemnou podobnost (srov. např. J 10,30.38; 14,10-11 ad.). Pozn. RTh.

[91] Zj 1,6.