"Tajemství víry"

„Tajemství víry"

Tímto slovem komentuje kněz vrcholnou událost mše svaté, proměňování. Církev chrání toto tajemství jako odkaz Páně a v jeho každodenním zpřítomňování vidí nejvlastnější smysl své existence i zdroj života pro tento svět. Obklopila toto mystérium věncem modliteb, zpěvů a symbolických úkonů a vyzdobila je tím nejvzácnějším, co tato země skýtá: světlo svic, oblaka vůně, květy, zpěvy, umění a krása přírody. Svatý Pater Pio prý řekl: „Spíše může existovat Země bez Slunce než svět beze mše svaté."

A my bychom se chtěli ptát: „Jak je to možné, že Kristus je přítomen všude, kde se slaví Nejsvětější oběť?" - Toto tajemství nedovedeme pochopit. Účastníme-li se ho však se zbožnou úctou a uvažujeme o něm v souvislosti s Ježíšovým životem, vyjasňuje se nám jeho důslednost a jeho smysl.

Čteme-li pozorně evangelium, poznáváme, že v životě Ježíšově je logická důslednost: co bylo jednou naznačeno, postupně se rozvíjí, uskutečňuje se s jistotou a ukáže se nakonec ve svém plném významu. Jakýsi klíč k tomuto dění bychom mohli nalézt v nenápadném každodenním gestu, které však Ježíš konal způsobem zcela osobním a nenapodobitelným a pro jeho učedníky nezapomenutelným: bylo to lámání a rozdávání chleba. Evangelista je popisuje takto: Vzal ... těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu (Lk 9,16; srov. Mt 14,19; Mk 6,41; Jan 6,11). Všimněme si, jak podrobně evangelista líčí tento úkon, zatímco o velkých událostech referuje jen stručně!

Gesto lámání a rozdávání chleba bylo pro Ježíše zcela charakteristické: v tomto úkonu byl on celý. Jeho pohyby jako by vycházely ze samého středu jeho bytosti, jako by vyjadřovaly základní hnutí jeho srdce. Zdálo se, že v lámání a rozdávání chleba sdílí něco ze své osoby, a nakonec sám sebe. Ale to vše bylo zatím jen naznačeno.

Gesto lámání a rozdávání chleba však v Ježíšově životě nebylo ojedinělé a od ostatních jeho projevů izolované. Jeho zaměření a jeho skrytý smysl proniká všechno jeho jednání: když působil zázraky, konal je s vnitřní účastí na utrpení nemocných - ochrnulých, slepých, malomocných; když hlásal radostnou zvěst spásy, mluvil z hloubi svého prožitku a vydával se nechráněně přátelům i nepřátelům. Tento jeho postoj byl vlastně výraz ducha božské chudoby: jako Boží osoby v tajemství trojjediného života si nic pro sebe neponechávají, ale zcela se vzájemně sdílejí ve svobodě lásky, kterou je Duch svatý, tak tanul Ježíšovi na mysli ideál dokonalého oddání se milovaným učedníkům. Tato touha jej doprovázela jako spodní tón veškeré jeho činnosti a vedla ho k neodvolatelným rozhodnutím.

K naplnění této touhy však došlo jinak, než by člověku přišlo na mysl. To ostatně odpovídá způsobu Božího jednání: Máme-li dobrou vůli, přijme Bůh naši nabídku a uskuteční ji jinak, nežli jsme se nadáli, s nečekanou radikalitou. Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ,Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.‘ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: ,Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.‘ (1Kor 11,24n.; srov. Mt 26,26-28; Mk 14,22-24; Lk 22,19n.)

Smrt Ježíšova byla vina lidí. Bůh však z této viny vyvodil větší dobro: dal Ježíšovi, aby svou smrt přijal jako oběť. Ježíš anticipoval tuto oběť v předvečer svého utrpení. Oběť je základní úkon ve všech náboženstvích. V pohanství byly časté i oběti lidské. Ty byly ve Starém zákoně přísně zakázány. V Novém zákoně je oběť jediná, oběť Krista, který se obětoval, aby dal život světu. Tato oběť je podle jeho vůle a příkazu zpřítomňována ve mši svaté: mnoho mší, jediná oběť. Na ni se napojuje a z ní čerpá sílu každé dobrovolné zřeknutí se nějakého osobního dobra z lásky k jiným. Chápeme-li důslednost lidského života jako stálou snahu více mít, více znamenat v uznání jiných, více uplatňovat svou moc, pak je oběť něco nemyslitelného a vůbec nemožného. Jen opravdová láska působí ten div a dává smysl oběti. V Božím světle vidíme, že oběť není jen ztráta, ztroskotání a smrt, nýbrž i tajemná proměna, nový život a nezemská sláva. Jestliže už každý nezištně dobrý skutek činí naše srdce lehkým a našeho ducha svobodným, pak skutečná oběť otevírá budoucnost a vlévá víru v nesmrtelný život. Oběť je veledílo Boží a počátek nového stvoření.

Láska Kristova šla až k smrti. On sám řekl: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život (Jan 15,13). A jindy vyjádřil smysl svého poslání takto: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mt 20,28; Mk 10,45). Večer před svým utrpením hleděl do budoucnosti a dějiny lidstva byly před ním průzračné. Věděl: když dá život za všechny, pak všichni budou po právu náležet jemu. Zemře-li za ně, pak bude v nich žít a oni v něm. V těle, jež bylo vzato z hlíny této země, by to bylo nemožné. Pouze tělo, jež prošlo obětí, zemřelo a vstalo v oslavené podobě, nemůže klást duchu žádnou překážku: může být přítomno všude tam, kde jeho osoba bude vzývána, s vírou v jeho zaslíbení. Bůh přijal tuto vizi Ježíšovu a potvrdil ji tím, že ho vzkřísil z mrtvých.

Dva učedníci, kteří na velikonoční neděli večer v Emauzích zasedli ke stolu s neznámým poutníkem, nahlédli v krátkém okamžiku, v jakémsi bleskovém osvětlení, že Ježíš je přítomen: poznali ho v důvěrně známém gestu lámání chleba. My Pána ve svátosti nevidíme[1], ale věříme tomu, co on svěřil církvi; ona jediná je jemu kongeniální, zná jeho ducha. Věříme, že poslední důsledky jeho rozhodnutí se zjeví na věčnosti, kde on bude blaženým nasycením svých vyvolených.

[Homilie převzata s laskavým svolením nakladatelství Trinitas z knihy Karel Říha: Uvěřili jsme v lásku. Promluvy vánoční a velikonoční, Trinitas, Svitavy 2015 .]

Související články:

Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Hilarius z Poitiers: Jako Syn žije z Otce, tak my žijeme ze Syna skrze jeho tělo
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování
Cyril Alexandrijský: Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo
Kateřina Sienská: List jistému vznešenému prelátovi
Fulgentius z Ruspe: Sám sebe za nás obětoval
Lukáš Drexler: V čem spočívá věčný život 
René Laurentin: Nejzazší dar Lásky 
Eucharistie - dar ukřižované Lásky
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Sv. Augustin o eucharistii

[1] Autor zde má na mysli, že Ježíše nyní nevidíme v jeho lidské podobě, ale vůbec tím nepopírá, že bychom ho neviděli ve svátostné podobě, která je jeho skutečným tělem pod způsobou chleba a vína. Pozn. RTh.