Velikonoční třídení (triduum)

Velikonoční  třídení (triduum)

„Dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha Kristus zvláště dovršil svým velikonočním tajemstvím... Proto je velikonoční třídení utrpení a vzkříšení Páně vrcholem ce­lého liturgického roku" (Calendarium Romanum /dále jen CR/, 1969, čl. 18). „Velikonoční třídení ... za­číná večerní mší na Zelený čtvrtek a má svůj střed ve velikonoční vigilii. Končí nešporami o Neděli zmrtvýchvstání Páně" (CR 19).

Těmito stručnými slovy Římského kalendáře se v mnohém směru koriguje předkoncilní obnova velikonoční vigilie (1951) a Svatého týdne (1955) v pokoncilním duchu a ukončuje se liturgickou obnovou staletý vývoj velikonoční liturgie v římském obřadě návratem k její ryzejší podobě.

Dnes do velikonočního třídení počítáme Velký pátek, Bí­lou sobotu a Neděli zmrtvýchvstání, jak tomu bylo v Římě od 2. století. Výslovně se o třídení zmiňuje sv. Augustin: „nejposvátnější třídení ukřižovaného, pohřbeného a vzkří­šeného" Krista (Ep 55,14). Jednota smrti a vzkříšení Páně se ve svatém třídení udržela až do vrcholného středověku, kdy liturgie Velké noci (velikonoční vigilie) byla přenesena na ráno Bílé soboty a pod tlakem lidové zbožnosti se vy­tvořilo nové, středověké třídení, proniklé myšlenkou uctívat „hořké" umučení Páně. Jelikož velikonoční neděle jako oslava vzkříšení Páně musela z tohoto třídení vypadnout, byl přidán náhradní den, Zelený čtvrtek. A tak se až do obnovy, a v mnohých myslích ještě dnes, udržuje středověké třídení, zahrnující Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou so­botu, soustředěné kolem události smrti Páně. Jeho vzkří­šení byla vyhrazena neděle. Tím nastalo nebezpečí oddělit smrt Páně od jeho zmrtvýchvstání, dvě strany jednoho díla spásy.

Obnovené třídení, zahrnující i neděli, zdůrazňuje starokřesťanské pojetí velikonoc jako jednotné oslavy smrti a vzkříšení Páně.

Pro poznání smyslu křesťanských velikonoc je nezbytné vyjít ze starozákonní paschy - velikonoc, přikázaných Ex 12,42: Izraelité mají slavit onu „svatou noc", kdy je Bůh vyvedl z Egypta. Každoročně bylo přikázáno obětovat be­ránka večer 14. dne jarního měsíce nisanu (v době Kristově ve 3 hod. odpoledne, kdy se v chrámu konala zápalná oběť) a sníst jej při velikonoční večeři. Po ní následovala slavnost přesnic, trvající sedm dní, kdy se jedly přesné, nekvašené chleby (Ex 12,6.14-20,25-27). To byla slavnost paschy (aramejsky „přejití", „přechod"), připomínající záchranu Izraelitů beránkovou krví (když Hospodin „přešel", ušetřil jejich domy od smrti) a vysvobození z Egypta (když je Hospodin převedl do zaslíbené země).

Křesťanské slavení velikonoc vychází z nejstaršího podání, že Ježíšova smrt byla naplněním starozákonní paschy. Už Pavel v 1 Kor 5,7 výrokem „vždyť náš velikonoční Be­ránek, Kristus, je už obětován" chce říci, že Ježíš je veliko­nočním Beránkem nového Izraele, jehož krví byli pokřtění zachráněni od hříchu a smrti. Podle Jana byl Ježíš ukřižo­ván v době, kdy byli v chrámě zabíjeni velikonoční beránci (tedy onoho 14. nisanu) a vidí v okolnosti, že Ukřižovanému nebyly zlámány kosti (Jan 19,36) vyplnění předpisu Ex 12,46. Jinde nazývá Ježíše přímo „Beránkem Božím, který snímá hřích světa" (Jan 1,29). Také synoptici jsou přesvědčeni, že Kristova smrt je pravá velikonoční oběť, a proto stylizují své zprávy o Večeři Páně jako líčení obřadné velikonoční večeře starozákonní paschy. Při Poslední večeři ožívá Hospodinovo „přejití": jsme zachráněni krví Beránka. Jako Pavel vidí i evangelisté Ježíšovu smrt jako naplnění staro­zákonní paschy.

Tato víra vedla křesťany ke slavení novozákonní „pa­schy", oslavy smrti a vzkříšení Páně, zvláštní roční slavností. Doklady pro to máme z poloviny 2. století. V maloasijských obcích slavili velikonoce 14. nisanu, ať padl na kterýkoliv den v týdnu, v ostatních církvích, zvláště v Římě, v neděli, jež následovala po 14. nisanu, tj. po prvním jarním úplňku. Když vypukl spor o datu velikonoc, rozhodl nicejský koncil (325) ve prospěch římské praxe: všechny církve mají slavit velikonoce v neděli po prvním jarním úplňku. Tím se stalo, že se datum velikonoc pohybuje v rozmezí pěti týdnů (22.3.-25.4.) a zaviňuje, že doby a svátky liturgického roku, závislé na velikonocích, se stávají pohyblivými (na rozdíl od nepohyblivých svátků, které mají v kalendáři stálé da­tum).

Původně se velikonoce slavily na sklonku Velké noci je­dinou mší. V eucharistii se církev setkávala s Kristem ukři­žovaným a vzkříšeným od prvních počátků, ale tato veliko­noční eucharistie má ráz hostiny na počest jeho vítězství: Kristus svou smrtí zlomil smrt a obdaroval životem všechny, kteří v něho uvěřili, což se týká zejména jeho nevěsty - církve, ke které se Kristus vrací jako ženich a zve ji k svatební hostině. Tato slavnost, zahrnující smrt a vzkříšení Páně, to jsou velikonoce křesťanské obce.

Jejich jádrem je „transitus" (Otci do latiny přeložený vý­raz pascha), přejití ze smrti do života, „přechod" Rudým mořem utrpení, „východ" ze země poroby do země svobody. To se netýká jen Krista, ale i jeho údů, církve. Proto jsou velikonoce podvojné. Začínají zpřítomněním Kristova utr­pení a vrcholí slavností vzkříšení. Na tomto Kristově pře­chodu ze smrti do života se podílejí věřící křtem: umírají hříchům a jsou vzkříšeni milostí. Není divu, že církev po­užila velikonoční slavnosti právě k udělování křtu nově obráceným a že i dnes jsou velikonoce svátkem našeho křtu: postní dobou se připravujeme a o velikonocích usku­tečňujeme obnovu svého křtu.

Večerní mše o Večeři Páně

Zelený čtvrtek patří ještě k postní době, ale večerní mší o Večeři Páně začíná velikonoční třídení. Že do něho byla zahrnuta také tato eucharistie, nemluví proti počtu tří plných dnů. Slavnosti, k nimž na prvém místě patří veliko­noční třídení, začínají večer předchozího dne (CR 3). Večerní mší o Večeři Páně, jež je společným dědictvím všech litur­gií, vlastně už začíná velkopáteční vzpomínka na utrpení Páně, neboť Pán slavil Poslední večeři a ustanovil eucha­ristii „v noci, kdy byl zrazen" (1 Kor 11,23).

Vstupní modlitba udává smysl této večerní eucharistie: slavíme posvátnou hostinu, v níž se Boží Syn dal církvi za oběť a za pokrm své lásky. Proto má při ní být shromáž­děna celá místní obec - kněží, jáhni, lektoři, akolyté, věřící - a všichni se na ní mají podílet, kněží koncelebrací, věřící sv. přijímáním. Obřad mytí nohou 12 mužům celebrantem po evangeliu (tam, kde je to vhodné) navozuje ovzduší večeřadla, kdy nás Pán zavázal k bratrské lásce a sám, když apoštolům umyl nohy, dal příklad sebeobětující lásky. Při Gloria se rozezvučí zvony a pak umlknou až do Gloria velikonoční vigilie. Mše je zakončena modlitbou po přijímání, pak se přenese eucharistický chléb (pro přijímání na Velký pátek) slavnostním průvodem na vyzdobené místo, kde se uloží do svatostánku. Zde mají věřící po nějakou dobu ado­rovat svátost oltářní. Tato „getsemanská hodina" má při­pomenout Ježíšovu modlitbu i úzkost na Olivové hoře a povzbudit věřící, aby splnili jeho žádost: bděte a modlete se se mnou. Po přenesení eucharistie se koná obnažení oltářů. Je to původní zvyk odnést po mši plachty a kříž z oltá­ře. Alegorický výklad v tom viděl Ježíšovo zrazeni a zajetí.

Velký pátek

Velký pátek je prvním dnem velikonočního třídení. Je to den přísného postu (zdrženlivosti a újmy) a neslaví se v něm jako v žád­ném obřadě eucharistická oběť, ale působivá liturgie blaženého utrpení a smrti Páně. Svou stavbou připomíná sta­robylou liturgii římských všedních dnů. Bohoslužba začíná odpoledne ve 3 hod. nebo v jinou vhodnou dobu. Má tři úseky: 1. bohoslužbu slova, 2. uctívání sv. kříže, 3. přijí­mání. Poslední dvě části jsou mladšího původu. Uctívání kříže přišlo do Říma v polovině 7. století z jeruzalémské liturgie, sv. přijímání v téže době z byzantské liturgie, ale brzo zaniklo, protože římská liturgie nemilovala podávání mimo mši; kromě toho vynechání přijímání eucharistie na tento den bylo chápáno jako výraz velikonočního postu. Teprve 1955 bylo přijímání opět zavedeno.

Obsahem velkopátečních obřadů je zpřítomnění Kristova blaženého utrpení, jež přes svou realitu přece není utrpením tragickým, ale „blaženým", protože vítězným. Vykupitel svou smrtí zlomil moc hříchu a pekla, a tím získal právo na oslavení. Kromě toho probleskuje myšlenka na vzkříšení, jak v úvodní modlitbě, tak při uctívání kříže: „...uctíváme tvůj kříž, Pane, a tvé vzkříšení chválíme a oslavujeme, neboť skrze dřevo (kříže) přišla radost do celého světa."

Proto není Velký pátek dnem nejhlubšího smutku, ale dnem naděje. To vyjadřuje už červená barva parament místo bývalé černé.

Původní římská liturgie je zachována v bohoslužbě slova. Po úvodní modlitbě se čtou dvě čtení, jež líčí Kristovo utr­pení jako blahodárné, a pašije ze svatého Jana. Po homilii jsou přímluvy, jež zachovávají podstatnou část starořímských Orationes sollemnes.

Obřad uctívání kříže byl upraven, aby byl pastoračně únosný. Koná se buď s křížem zahaleným (který se postup­ně odhaluje u oltáře) nebo s nezahaleným (s nímž se kněz nebo přisluhující zastaví na třech místech v kostele za doprovodného zpěvu). Toto odhalení nebo vyzdvižení kříže znázorňuje ukřižování a liturgicky zpřítomňuje jeho smrt. To je vrchol velkopátečních obřadů.

Bílá sobota

Bílá sobota, druhý den velikonočního třídení, je skutečný aliturgický den: neslouží se ani mše, ani jiná liturgie. Je to den smutku, kdy církev bdí na modlitbách u Kristova hrobu a rozjímá o jeho umučení a smrti. Jen soukromě u nás vě­řící navštěvují „Boží hrob".

Vrcholem velikonočního třídení a největším svátkem liturgického roku je Neděle zmrtvýchvstání Páně.

Neděle zmrtvýchvstání Páně

Velikonoční neděle je ohniskem, v němž se spojuje postní doba a liturgie Velkého pátku se svatým padesátidenním ve­likonoční doby, v níž se nepřetržitě slaví vzkříšení Páně. Proto je velikonoční neděle jako v prvních staletích opět posledním dnem třídení a současně prvním dnem veliko­noční doby. Liturgicky se slaví Neděle zmrtvýchvstání Páně vigilií a mší ve dne.

(Z knihy L. Pokorného Obnovená liturgie, Česká katolická Charita, Praha 1975, s. 203-208. Mírně upraveno redakcí RTh.)

Související články:

Justin: První apologie 
Richard Špaček: Křest 
Hippolyt Římský: O Křtu Páně 
Ladislav Pokorný: Postní doba
Cyril Jeruzalémský: Katecheze
Justin: To čiňte na mou památku 
Richard Špaček: O zmrtvýchvstání Krista 
Egerie: Putování Egerie (Itinerarium Egeriae) 
Ladislav Pokorný: Neděle zmrtvýchvstání Páně
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Ambrož Milánský: O svátostech (De sacramentis) 
Epifanius ze Salaminy: Sestoupení Pána do pekel 
Richard Špaček: O sestoupení Krista do předpeklí 
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu  
Cyril Jeruzalémský: Sestoupil do podsvětí, aby i odtud vysvobodil spravedlivé  
Lukáš Drexler: Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Diadochos z Fotiké: Být Božím obrazem a podobat se Bohu 
Melitón ze Sard: Velikonoční homilie (Peri Pascha)  
Řehoř z Nyssy: Prvorozený nového stvoření