A učil je v podobenstvích

Zájemce o Ježíšova podobenství už má z nedávné doby k dispozici dvě odborné monografie od doc. J. Mrázka, zabývající se zvlášť podobenstvími z Matoušova a zvlášť z Lukášova evangelia.[1] Od roku 1972, kdy vyšla kniha Jindřicha Mánka Ježíšova podobenství,[2] však chybí souhrnné solidní pojednání o novozákonních podobenstvích. Do tohoto stavu vstoupilo nakladatelství Vyšehrad překladem menší knížky švýcarského teologa Josefa Imbacha, která původně vyšla v r. 1995.[3]

Co se týče formální stránky podobenství, autor se drží klasického dělení na podobenství v užším slova smyslu, paraboly, alegorie a didaktické příběhy (s. 13-15). Jak však sám uvádí, jeho cílem není jejich striktní exegetický výklad, ale ani systematicko-teologický. „Místo abychom Ježíšova podobenství četli očima systematického teologa, budeme se ptát, ke kterým antropologickým poznatkům a teologickým názorům nás mohou přivést. Samo sebou se přitom rozumí, že takový postup nesměřuje v první řadě k rozšíření teoretického vědění, nýbrž k prohloubení a oživení víry." (s. 17) Tomuto je podrobena jak struktura, tak i charakter zpracování jednotlivých témat v jedenácti kapitolách. Začíná podobenstvími o Boží velkorysosti a dobrotivosti z 15. kapitoly Lukášova evangelia, aby se pak přesunul k podobenstvím o takříkajíc „nevymahatelnosti" Boží lásky (Mt 20,1-16; 21,28-32; Lk 18,9-14; 14,8-11; 7,41-42). Třetí kapitolu autor věnuje nesmírně těžkému tématu věčného zatracení, pekla, na pozadí těch Ježíšových obrazů, které by na něj mohly jistým způsobem odkazovat nebo ho naznačovat (Lk 13,6-9; Mt 12,1-9; 13,47-50; 5,25-26). Některá podobenství o Božím království jsou obsahem čtvrté kapitoly, přičemž pozornost je soustředěna na sílu a perspektivu Božího království, ale i na některé negativní aspekty, které se v souvislosti s ním v dějinách církve objevily a objevují (Mk 4,3-8.26-29.30-32; Lk 13,20-21; Mt 13,24-30). Na Ježíšově podobenství o nemilosrdném dlužníkovi (Mt 18,23-35) autor v páté kapitole objasňuje tematiku Boží milosti a lidského odpuštění. V šesté kapitole představuje na příběhu o milosrdném Samařanovi (Lk 10,25-37) a na obrazu posledního soudu (Mt 25,31-46) Ježíšovo přikázání lásky k bližnímu jako všelidsky srozumitelný, a také pro poslední soud rozhodující postoj každého člověka, nejen věřícího křesťana. Snad nejvíce podobenství se nachází v sedmé kapitole (Mt 11,16-19; 22,11-14; 24,43-44; 24,45-51; 25,1-12; Mk 13,28-29.33-37; Lk 16,19-31), což je v jistém smyslu docela pochopitelné, protože jejím tématem je bdělost a připravenost na sice očekávaný, ale nepredikovatelný příchod Božího království, resp. Kristův návrat, které ukazují na vážnost lidského života a rozhodování, jehož důsledky se plně projeví tváří v tvář finálnímu Božímu rozhodnutí o definitivním osudu člověka. Podobenství, která jsou nějakým způsobem spojena s majetkem nebo bohatstvím (Mt 13,44.45-46; Lk 12,16-20; 14,16-24) jsou pro autora v osmé kapitole příležitostí k úvahám o jejich nesobeckém, nezištném, nemajetnickém a nekalkulovatelném používání. O náročnosti realizování zcela zásadních životních rozhodnutí, kdy se nekompromisně rozhoduje jak o životním směřování člověka, tak o jeho věčném osudu, mluví podobenství rozebíraná v deváté kapitole (Mt 12,43-45; Lk 14,28-30.31-32). Individuální a sociální rozměr následování Ježíše na jeho cestě kříže je v desáté kapitole zajímavým způsobem propojen také s podobenstvími o hřivnách (Mt 25,14-30) a o nepoctivém správci (Lk 16,1-8). Poslední kapitola uzavírá knížku tématem zásadní lidské závislosti na Bohu a odkázanosti na něj, která se projevuje zcela eminentním způsobem (nejen) v prosebné modlitbě, jejímž nezbytným předpokladem je bezvýhradná a neomezená důvěra v Boha, zde demonstrována především na podobenstvích o neústupné vdově (Lk 18,2-8) a neodbytném příteli (Lk 11,5-8).

K tomu, aby současnému člověku přiblížil myšlenky a intence Ježíšových podobenství, používá Imbach nejen odbornou literaturu, ale primárně početné komentované ukázky z děl světových autorů (Rilke, Kafka, Dostojevskij, Bernanos, Tolstoj, Goethe a další). Jedná se o způsob komentování příběhu příběhem, při němž je důraz položen na narativně-existenciální význam textu, tedy význam, který má oslovit aktuálního čtenáře v jeho životní situaci a v jeho životním prostoru, má mu klást základní otázky ohledně směřování jeho existence, jeho života a jeho osudu, čímž může být také jeho příběh vtažen do Ježíšova příběhu. Svět Ježíšových podobenství zde před námi vystupuje ve velmi srozumitelné, přístupné podobě, která má zajisté potenciál upoutat i dnes pozornost nemalého množství čtenářů.

Související články:

Július Pavelčík: Josef Imbach: Biblické divy a zázraky  

Poznámky:

[1] Mrázek, J.: Podobenství v kontextu Matoušova evangelia, Mlýn, Jihlava 2003; Mrázek, J.: Lukášovská podobenství, Mlýn, Jihlava 2007.

[2] Mánek, J.: Ježíšova podobenství, Blahoslav, Praha 1972. Neměli bychom v této souvislosti opomenout ani skripta Jana Merella publikovaná o tři roky dříve: Merell, J.: Kristova podobenství, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1969.

[3] Tuto skutečnost musí mít čtenář na paměti, když autor hovoří o „dnes", protože se tím míní situace ve světě a v církvi z období před 20 lety, k níž se autor vyjadřuje.