Pán Ježíš umírá na kříži

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" (Mk 15,34; Ž 22,2)

Na kříži Ježíš cítí opuštěnost: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?" Při pohledu na ty, kteří ho mučí, se začíná modlit: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Od toho dne se kontemplace jeho odpuštění stává i pro nás všechny jasnou pochodní dobroty v každém pokorném srdci, které se nechá vést jeho Duchem.

Máme oči k tomu, abychom viděli, a náš zrak potřebuje čas od času spočinout na Ježíšově tváři na kříži. Občas se umělcům podařilo vyjádřit výraz Kristovy tváře tak působivě, že našemu pohledu umožnili vniknout do tajemství. Víme dobře, že Kristus nechává každému svobodu rozhodnout se pro něho nebo ho odmítnout. Nikoho nenutí.

Už skoro dva  tisíce let stojí v jednoduchosti před naším lidským srdcem a klepe: „Miluješ mě?" Zůstaneš se mnou, abys bděl a modlil se za všechny ty, které dnes kdekoliv na světě opustí jejich drazí, za ty, kteří jsou vystaveni nenávisti a mučení? Dokonce i tehdy, když nevíme, jak se máme modlit, můžeme všichni setrvat v přítomnosti Zmrtvýchvstalého. V dlouhých chvílích ticha, v nichž se zdánlivě navenek nic neděje, tehdy se odehrává to nejlepší v nás - budujeme se vnitřně.

Bratr Roger

Když Kristu říká: „Byl jsem hladový a nedali jste mi najíst", nemyslí jen hlad po chlebu a potravinách, ale myslí i hlad po lásce. Ježíš pocítil opuštěnost a samotu na sobě samém. „Přišel do svého vlastního, ale vlastní ho nepřijali." Toto mu způsobovalo stálou bolest...

Ten samý hlad, ta samá opuštěnost, to samé odstrkování - nikým nepřijatý, nemilovaný a nepotřebný... Každý člověk, který žije v takovéto situaci, se podobá Kristu v jeho opuštěnosti, a to je velmi tvrdý úděl, to je skutečný hlad.

Když naši lidé někdy musí zemřít z hladu, není to proto, že by se Bůh o ně nestaral, ale proto, že jsme jim my, ty a já, nic nedali, a že jsme nebyli nástrojem lásky v Božích rukou, abychom jim dali chléb a oděv; proto, že jsme nepoznali Krista, když opět přišel hledat přístřeší, když přišel v roztrhaném přestrojení hladovějícího člověka anebo v opuštěném či odvrhnutém dítěti.

Smrt je návrat domů, ale lidé se bojí toho, co přijde potom, proto nechtějí zemřít. Když  to však již chceme, když už nemáme pochybnosti, už se nemusíme bát. Je tu i otázka svědomí: „Mohl jsem konat lépe." Mnozí umírají tak, jak žili. Smrt je vlastně pokračováním života, jeho vyvrcholením... Tímto životem vše nekončí. Kdo si myslí, že ano, bojí se smrti. Kdyby bylo možné lidi přesvědčit, že smrt není nic jiného, než návrat k Bohu, neměli by z ní strach.

Matka Tererza

(Převzato z knihy Matka Tereza, Frére Roger: S trpiacim Kristom dnes, Řím 1989. Ze slovenštiny přeložil Lukáš Drexler.)

Od týchž autorů:

Matka Tereza: O hříchu  

Související články: