Mariánský rozměr tereziánského Karmelu

 

 

 

Nedávno jsem psal o nutnosti, aby veškerý řeholní život objevil svůj mariánský rozměr.

Dovolím si nyní krátce z této knihy citovat, protože to nám pomůže lépe pochopit, co bych chtěl zdůraznit zvláště karmelitánskému řádu.

 

„Teologie evangelijních rad příliš mnoho trpěla moralistickým a jednostranným vztahem ke Kristu.

Je zřejmé, že třemi sliby se rozhodujeme ‚následovat‘ Krista čistého, chudého a poslušného.

Ale k tomu se rozhoduje každý věřící v okamžiku, kdy přijímá svůj křest.

Říci, že volba zasvěceného života to umožňuje ‚s větší svobodou‘ a ‚z větší blízkosti‘, nemusí být (podle konkrétních situací) vždy pravdivé a ani to nepostihuje jádro problému.

Teologie zasvěceného života, která hovoří jen o Kristu a učedníkovi, se nachází v neustálém nebezpečí, že se změní v aristokratickou teologii, vytvořenou pro určitou elitu, která Pána přijímá ‚v plnosti‘, zatímco těm druhým je vhodnější doporučit jen klidnější a všední ‚imitatio‘[1].

Teologie zasvěceného života má být nejen slovem o Kristu, ale i slovem o Marii a církvi. Poslušnému, čistému a chudému Kristu může odpovědět pouze celá církev jako poslušná, čistá a chudá nevěsta. Evangelijní rady jsou darem určeným každému věřícímu a od každého vyžadují adekvátní odpověď.

Maria je obrazem církve. Protože je její poslušnost, čistota a chudoba vyjádřením jejího nejniternějšího nabídnutí se Otci, Synu a Duchu Svatému, stává se tak poslušností, čistotou a chudobou celé církve.

Maria je údem církve a zároveň i jejím zosobněním. V ní církev rozpoznává své mateřství, vzor i milost, kterou sdílí.

Jen Maria mohla napodobit Krista s naprostou oddaností. Z církve se přitom nevyčlenila, ale naopak ji do sebe celou pojala a mateřsky ji na sobě samé vyjádřila. V jejím ‚ano‘ je ‚ano‘ celé církve (a celého lidstva).

Obdobně jsou všechna jednotlivá povolání k zasvěcenému životu podle evangelijních rad povoláními mariánskými. Jsou to dary milosti, kterými si Bůh některé křesťany volí k tomu, aby - s veškerou pokorou a s nezbytnou mírou - ztělesnili, zosobnili, radikálně prožívali a kultivovali chudobu, čistotu a poslušnost všech.

Hluboká pokora panenské Matky je dostatečně čistým zrcadlem, aby tato tvrzení mohla být zbavena jakéhokoli pokušení duchovního narcismu."[2]

 

Karmel svůj mariánský rozměr vždycky uznával, i když ho často zaměňoval pouze za doporučovanou zbožnost.

Když si ji na počátku zvolil za Patronku, svěřil se tajemstvím Mariina Božského mateřství a „Virgo purissima"[3]; také proto, aby o nich rozjímal a posiloval jimi svou víru.

Panna Maria je „Panna nejčistší", protože se dokonale nabídla Bohu:

 

„Jestliže pro karmelitány platilo pravidlo neustálé modlitby, pak příklad Mariiny ‚čistoty‘ byl tím nejlepším vzorem... Uctívání nejčistší Panny vedlo ke kontemplaci."[4]

 

Součástí Mariina Božského mateřství je plodnost, kterou Bůh Panně Marii udělil proto, že se mu zcela odevzdala. Tak mohla počít Syna, Slovo Boží.

Obě dvě tajemství se karmelitánům konkretizovala v obrazu Zvěstování, v němž uctívali tajemství, kde se odevzdání i dar spojily v jedno.

Zvěstování se proto stalo ikonou pravé kontemplace, která směřuje k „celému" Kristovu tělu.

Celému tomuto duchovnímu odkazu hrozilo riziko, že se jeho velikost a hloubka zploští a změní se na neurčitou zbožnost.

Terezie chtěla Karmel obnovit: chtěla obnovit jeho kontemplaci i jeho plodnost ve službě Kristovu tělu - církvi, a proto chtěla obnovit rovněž jeho vztah k Panně Marii.

Bohužel nám chybí kniha, kterou bychom k tomu tolik potřebovali: komentář k Ave Maria, který Terezie chtěla napsat a ke kterému se z nedostatku času již nedostala (Cesta k dokonalosti /redakce z El Escorialu/ 42,4).

Nicméně nesmíme zapomenout na to, jak velmi bylo její svědomí citlivé na mariánský rozměr.

Již jsme hovořili (v předchozích kapitolách knihy - pozn. RTh) o mnoha textech, které ukazují na Tereziino radikální vědomí „příslušnosti". Vše, co Terezie obnovuje, bylo „Mariino" a je činěno k „její cti".

Dotkli jsme se též hlubšího tématu, tématu „personifikace".

Můžeme si ještě připomenout především dva texty, které ukazují, že Terezie vnímala karmelitánské povolání mariánsky.

V komentáři k Písni písní píše:

 

„Zde je dobré si připomenout, jak si počínala Panna, naše Paní, která navzdory své moudrosti se ptala anděla: ‚Jak se to stane?‘. A bylo jí odpovězeno: ‚Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní.‘ Potom se již na nic neptala...

Nedozvídáme se snad od Vás, má Paní, co se odehrává mezi Bohem a Jeho nevěstou?" (Myšlenky o Boží lásce 6,7-8);

 

a proto definuje kontemplaci tímto něžným obrazem:

 

„Jaká nádherná podívaná je vidět Toho, který může naplnit tisíce světů svojí velikostí, jak se uzavírá do něčeho tak malého (tj. do duše toho, kdo se modlí)! Stejně tak se chtěl schovat do lůna své Nejsvětější Matky" (Cesta k dokonalosti /redakce z El Escorialu/ 48,3).

 

Později, když jí sám Kristus bude chtít objasnit „cestu pravdy", totiž že „zásluha nespočívá v tom, že se z Něho těšíme, ale v tom, že pracujeme, trpíme a milujeme", používá tento příklad:

 

„Když kontempluješ moji Matku, jak mne drží na rukou, nemysli si, že se těšila takovému dobru bez velkého utrpení, protože když uslyšela Simeonovo proroctví, můj Otec jí dal úplné poznání toho, kolik budu trpět" (Duchovní relace 36).

 

Není těžké ukázat, že „nejvyšší teologie", která popisuje vztah mezi kontemplaci a činností, je vždy ta evangelijní, kde se hovoří o Marii: jak o jejím panenství, které se stane mateřským, když do sebe přijme a střeží Slovo, dokonce i s Tělem (kontemplativní postoj), tak o jejím mateřství, které se stane panenským ve všech ostatních evangelijních událostech, v nichž ji Kristus stále od sebe vzdaluje, aby ji svěřil svým učedníkům a učinil z ní tak Matku církve.[5]

Terezie měla tak velkou důvěru v to, že Maria zobrazuje pravou „karmelitánskou podobu", že když byla ustanovena převorkou v klášteře, který ji odmítal, umístila na křeslo, které jí náleželo, sochu Panny Marie a každý večer kladla klíče od kláštera k jejím nohám.

A když se klášter pomalu začal měnit a stával se skutečně „karmelitánským", Terezie v jednom dopise napsala:

 

„Mi priora, la Virgen, hace estas maravillas" [6] (Dopisy 38,5).

 

Když se ohlíží za svým životem, vzpomíná i na den, kdy jí zemřela matka, a ona se utekla k Panně Marii s prosbou, aby se jí stala matkou. A když vypráví tuto příhodu, aby shrnula vše, co následovalo, jednoduše říká:

 

„Přijala mne za svou" (Kniha života 1,7).

 

Terezie by jistě souhlasila, aby tato jedna věta byla definicí smyslu celé její cesty. Jako dnes může být definicí smyslu naší obnovy.

Ve svém proslovu na generální kapitule bosých karmelitánů v roce 1967 Pavel VI. oprávněně prohlásil:

 

„Strom žije ze svých kořenů. A není sporu, že vaším nejvitálnějším kořenem je Tereziina nauka... Všechny žádoucí změny nesmějí být v rozporu a poškodit tuto charakteristickou podobu, kterou Karmelu vtiskla tak velká reformátorka a zakladatelka. A proto: kontemplace a mariánská úcta zůstanou jeho základními znaky. Považujte je za drahé: považujte je za tak drahé, že proniknou vaše povolání, a současně i vaše vzdělávání lidí, křesťanů, synů naší doby a žáků koncilní církve."[7]

 

Rozvíjet v řádu starobylou mariánskou úctu, aby se stala skutečnou „podobou života", je úkol, který tereziánskému Karmelu bytostně náleží.

 

[S laskavým souhlasem Karmelitánského nakladatelství převzato z knihy Antonio Maria Sicari: Charisma Terezie z Avily, Kostelní Vydří 2015; mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

Lukáš Drexler: Svatí Karmelu
Terezie od Ježíše: Ty jsi Král!
Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Terezie od Ježíše: Výkřiky za bloudící 
Lukáš Drexler: 365 dní s mystiky Karmelu 
Terezie od Ježíše: Pokora znamená chodit v pravdě
Lukáš Drexler: Velká Terezie a Malá Arabka (recenze) 
Terezie od Ježíše: Před Boží Velebností není nic skryto  
Lukáš Drexler: "Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie  
Arnold Bostius: Panna Maria je matkou a ochránkyní všech, obzvláště pak synů Karmelu  

 

---

[1] „Napodobování".

[2] A. Sicari: La rivelazione dei consigli evangelici, v Communio 57 (1981), s. 27.

[3] „Panna nejčistší".

[4] L. Saggi: Santa Maria del Monte Carmelo, v I Santi del Carmelo, Řím 1972, s. 123. V této studii lze nalézt vše, co se vztahuje k autentické mariánské tradici karmelitánského řádu.

[5] Srov. A. Sicari: Maria: la vocazione del Corpo vergine e materno, in Chiamati per nome, Milán 1980, s. 213nn.

[6] „Moje ‚převorka‘, Panna, způsobuje tyto divy."

[7] Acta O.C.D., 1967, s. 6.