Naše Vzkříšení!

Naše Vzkříšení!

Nepochopitelná a věčná Trojice!

Otevři mou duši síle, Vykupiteli, naše Vzkříšení!

Věčná Trojice, neuhasitelný Ohni, jehož plamen nemůže klesnout, i kdyby se celý svět na tomto Ohni podílel. Ó Svět­lo, které nám sesíláš Světlo, abychom v tvém Světle mohli vidět[1].

Právě v tomto Světle vidím: bez něho bych byla slepá, neboť ty jsi TEN, který JSI, a já jsem ta, která nejsem.

Ve tvém Světle poznávám svou chudobu a potřeby Církve i celého světa. A protože v tvém Světle tak dobře vidím, prosím tě, abys rozčtvrtil mou duši pro spásu světa.

Není pochyb, že pokud jde o mne, nemohu přinést žádné ovoce, mohu je však přinést mocí tvé lásky, zdroje každého dobra. Tak jako má duše může pracovat na své spáse a k prospěchu bližního v propasti tvé lásky, tak tvé Božství, nepochopitelná a věčná Trojice, pracovalo na naší spáse v člověčenství, s nímž se spojilo a jež bylo jeho nástrojem. Konečný­mi skutky tohoto člověčenství nám zjednalo nekonečné služby, a to zásluhou nikoliv člověčenství, nýbrž tvého Božství.

Touto mocí také, věčná Trojice, bylo stvořeno všechno, co má účast na bytí, a z tebe také pocházejí všechny duchovní i časné prostředky, které člověk má. Tys však chtěla, aby jich člověk užíval podle svého svobodného uvážení.

Ó věčná Trojice, věčná Trojice! Tvým světlem poznáváme, že ty jsi ta ne­smírná a věčná ZAHRADA, která uzavírá květy a plody.

Ty jsi vzhledem k sobě květ slávy, Ty, Bože, přinášíš plody pro sebe. Tuto slávu a tyto plody nemůžeš dostat od ni­koho jiného než sám od sebe, neboť jinak bys nebyl věčný a všemohoucí Bůh, a ten, kdo by ti je dal, by nepocházel od tebe. Avšak, jak jsem řekla, jsi sám od sebe, a sláva a tvé plody,  jakož i dary, které ti tvorové obětují, pocházejí od tebe i se schopností je přinášet.

+ + +

+ + + 

Uvnitř této zahrady se nacházel, věč­ný Otče, také člověk. Tys jej vyvedl ze svého myšlení jako květ se třemi větvemi, jimiž jsou tři mohutnosti duše. Kaž­dé z nich jsi dal možnost nést v tvé za­hradě užitek a přinášet plody, které jsi jí určil.

Ty se tedy vracíš k této duši a napl­ňuješ ji blahem, v němž se bude pohybovat jako ryba v moři a moře v rybě.

Tys jí vtiskl paměť, aby si mohla uchovat památku na tvá dob­rodiní a vydávat květ slávy, vzdávané tvému jménu, jakož i ovoce užitečné jí samé.

Tys jí dal rozum, aby poznávala pravdu a tvou vůli, která chce jen naše posvěcení, aby tím přinášela květ slávy a ovoce ctností.

Tys jí dal vůli, aby mohla milovat to, co rozum poznal a co paměť uchovala.

Dívám-li se v tobě, Světlo, věčná Trojice, vidím, že člověk ztratil svým hří­chem tento květ milosti a že není schopen vzdávat ti slávu takovým způsobem a za tím cílem, jak jsi mu určil při jeho stvoření.

Hřích člověka ti tedy zabránil dosáhnout slávy podle plánu připraveného tvou PRAVDOU. Tvá zahrada se zavřela, nebylo už možno v ní sbírat plody.

Proto jsi učinil SLOVO, svého jediné­ho Syna, strážcem této zahrady. Tys do rukou jeho člověčenství vložil klíč Bož­ství, tys navzájem spojil ruku i klíč, aby nám otevřely bránu tvé milosti. Bož­ství ji nemohlo otevřít bez člověčenství. A člověčenství ze své strany, když samo pádem prvního člověka tuto bránu zavřelo, ji nemohlo samo od sebe otevřít.

Bez Božství totiž byly jeho skutky konečné, zatímco urážka byla způsobena ne­konečnému DOBRU. Po hříchu musel nutně následovat trest. Žádný jiný prostředek nebyl dostačující.

Sladký Strážce zahrady, pokorný Boží Beránku, ty jsi ten Zahrad­ník, který nám opět otevřel bránu nebes­ké zahrady a teď nám nabízíš květy a plody věčného Božství.

Znovu nyní poznávám, žes řekl, když ses zjevil v podobě poutníka dvěma učed­níkům z Emaus, čistou pravdu slovy:

„Bylo třeba, aby Kristus tak trpěl a aby vstoupil do slávy" cestou kříže. Řekl jsi jim, že Mojžíš, Eliáš, Izaiáš, David a všichni, kteří tě zvěstovali, předpověděli toto utrpení.

Tys jim vysvětloval Písmo, ale oni tě nepoznali, protože jejich rozum byl ješ­tě zatemněn. Ale ty jsi sám sobě dobře rozuměl.

O jaké „SLÁVĚ" jsi chtěl, Ježíši, mluvit, ty sladké SLOVO lásky? O sobě samém, a pro vejití do sebe sama je zjevné, že bylo nutné t r p ě t.

(Převzato ze samizdatového vydání knihy Mystické modlitby sv. Kateřiny Sienské, překladatel neznámý. Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)

Více o svaté Kateřině Sienské

Od téže autorky:

List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (I)
List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (II) 
Paní Nelle, někdejší ženě Mikuláše Buoncontiho z Pisy 
"Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým"
Čím větší je láska, tím hlubší je bolest 
List osobě, jejíž jméno je zamlčeno
List jistému vznešenému prelátovi
Nechť se zvedá oheň svaté touhy!
List bratru Tomášovi della Fonte
Tajemství mého Srdce  
Mateřský Duch Svatý 
Nepřátelé Kříže 
List 289. 

Související články:

Jan Damašský: Stav Krista po zmrtvýchvstání  
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské 
Lukáš Drexler: Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu  
Brigita Švédská: Zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista 
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni? 
Melitón ze Sard: Velikonoční homilie (Peri Pascha) 
Origenes: Spolu s Ním jsme z mrtvých vstali i my 
Řehoř z Nyssy: Prvorozený nového stvoření  
Richard Špaček: O zmrtvýchvstání Krista 
Augustin: Jedině od Boha je naše spása 
Antonín Paduánský: "Pokoj vám!"
Augustin: Totožnost Kristova těla

Poznámka:

[1] Zde má Kateřina Sienská na mysli pravděpodobně osobu Syna, srovnej např. nicejsko-cařihradské vyznání víry: „...Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze světla, pravý Bůh z pravého Boha...", a pravděpodobně tak odkazuje také na 10. verš 36. žalmu: „...v tvém světle spatřujeme světlo..." Pozn. RTh.