O královském úřadě Kristově

Kristus byl hned při vtělení pomazán a povolán za učitele, kněze a krále. Tento trojí úřad nevykonával ihned a zároveň: učitelský úřad vykonával během své veřejné činnosti před svou smrtí, kněžský úřad zejména při své smrti na kříži a královský úřad zastává po svém vyvýšení a oslavení. Je tedy třeba dokázat, že Kristus je svrchovaný král.

1. Výklad

Církev od počátku hlásala Kristovu královskou moc, jak to vysvítá z vyznání víry Apoštolského a Nicejského, k němuž bylo r. 381 přidáno „cuius regni non erit finis" („jeho království bude bez konce"), a z Atanášova (Denzinger, 40). Ve chvalozpěvu Te Deum se říká: „Tu rex gloriae, Christe" („Tys Král slávy, Kriste!"). Královská moc spočívá v moci zákonodárné, soudní a trestné. Tato nejvyšší pravomoc nad poddanými (potestas iurisdictionis) není totožná s nejvyšším právem vlastnictví (supremum ius proprietatis). U pozemského panovníka neplyne z moci první rovněž druhá. I poddaní mají vlastnické právo. Kristu, Králi králů, Stvořiteli a zachovateli všehomíra, Vykupiteli světa přísluší jak nejvyšší pravomoc, tak i svrchované a neomezené právo vlastnické. Království Kristovo je duchovní; v něm mají být věřící vedeni duchovními prostředky k věčnému životu. S ohledem na tuto duchovní povahu království Kristova se královský úřad nazývá také pastýřským.

2. Důkaz

a) α) Ve Starém zákoně byl Kristus vylíčen jako král, který založí a bude řídit duchovní království, tj. ve své církvi shromáždí lidstvo (Ž 2,5-7; 45; 72; 110; Iz 9,5-6; 11,10-12; Dan 7,13-14).

β) V Novém zákoně zvěstoval archanděl o Kristu: „Pan Bůh dá mu trůn Davida, jeho otce, a bude kralovat v domě Jaku­bově na věky" (Lk 1,32). Mudrcové z východu se dotazovali: „Kde je ten novorozený král židovský?" (Mt 2,2). Kristus Pán na dotaz Pilátův: „Tedy ty jsi král?" odpověděl: „Ano, já jsem král... Mé království není z tohoto světa" (Jn 18,36-37). Světskou moc a politickou vládu Kristus rozhodně odmítal (Mt 4,8nn.; Mk 9,33nn.; Mt 22,21; Jn 6,15), do světských sporů a záležitostí se nechtěl míchat a světskou vládu římského císaře uznával (Mt 22,21). Kristus Pán tedy na svou vládu pohlížel jako na království duchovní.

γ) Jako král vykonával Kristus svrchovanou moc zákono­dárnou a soudní. Kristovu zákonodárnou moc předpovídali proroci (Iz 2,3; 33,22; 42,4) a proti protestantům ji prohlásil Tridentský sněm (sessio VI., Kánony o ospravedlnění, can. 21; in Denzinger, 831). V kázání na hoře Kristus svým jménem rozhodoval o příkazech Starého zákona a vy­mezil svůj vztah k němu. Kolikrát pak opakoval ono rozhodné „Já pak vám pravím", tolikrát vyslovil nárok na stejnou zákonodárnou pravomoc s Jahvem. Z téže moci dal učedníkům nová přikázání (Jn 13,34; 14,15; 15,12) a odevzdal ji před svým nanebevstoupením apoštolům a církvi (Mt 28,18-20). Soudní moc nade všemi bude Kristus vykonávat hlavně při posledním soudu.

Apoštolové často poukazují na to, že Kristus byl na pravici Boha Otce povýšen a nazývají jej ο κυριος [ho kyrios] = pánem, vládcem a králem. Dle Zj 19,16 má Kristus královský plášť s nápisem: „Král králů a Pán pánů". Tento úřad dovrší a dokoná o posledním soudu: „Potom musí kralovat" (1Kor 15,25).

b) Otcové prvních křesťanských dob, kdy zuřila pronásledování, mlu­vili o Kristově královské moci zřídka a velmi opatrně. Přesto však se o tom zmiňují: Cyprián (Epistolae, XV,1), Origenes (Contra Celsum, VIII,75), Augustin (In Ioannem, XXV,2, a ve spise De civitate Dei).

c) U pozdějších scholastiků byl spor o tom, zda Kristus Pán měl a vy­konával přímou moc nad panovníky a státy (directa potestas in temporalia). Podle Písma a otců, jak bylo výše ukázáno, Kristus vykonával pouze vládu duchovní (dominium spirituale). Nelze ovšem popřít, že Synu Božímu, Bohu a zároveň člověku, jenž vykoupil lidstvo z otroctví ďáblova, přísluší svrchovaná moc nade vším stvořením, ač ji nevykonával. Ostatně spor o Kristovu moc nad časnými záležitostmi lidstva byl spíše rázu dějinného, a je třeba jej chápat podle ducha tehdejší doby. Se články víry se nesmí slučovat (Bartmann: Lehrbuch der Dogmatik, 1. c. 377).

Tento článek víry došel jasného vyjádření a vysvětlení encyklikou papeže Pia XI. z 11. prosince 1925 Quas primas, v níž, vysvětliv význam Krista Krále, zavedl k 1600. výročí 1. nicejského koncilu (r. 325) do liturgie svátek „Slavnost Pána našeho Ježíše Krista Krále" (Festum Domini nostri Jesu Christi Regis): „A proto naší apoštolskou mocí ustanovujeme svátek našeho Pána Ježíše Krista Krále, který se má slavit každoročně po celém světě poslední neděli v říjnu, bezprostředně před svátkem Všech svatých" (Quas primas, 13), aby v tomto sepjetí se svátkem Všech svatých byla „hlásána a vyzvednuta sláva Toho, který vítězí ve všech svatých a vyvolených"[1] (Tamtéž). Po liturgické reformě po II. vatikánském koncilu (1962-1965) byl tento svátek, nyní plným názvem „Slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva", přeložen na poslední neděli liturgického roku, „aby se zřetelněji ukázalo, že vyvýšený Pán je cílovým bodem liturgického roku a nadto i pozemského putování církve a jejích členů."[2]

[Převzato z Richard Špaček: Katolická věrouka, II. díl, 4. kniha, Praha 1930, s. 270-272, a upraveno, doplněno a zaktualizováno redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Křest 
O bohopoctě vtěleného Krista
O druhém příchodu Krista a jeho znameních
O nanebevstoupení Krista a o jeho moci a slávě v nebi
O sestoupení Krista do předpeklí
O zmrtvýchvstání Krista 

Související články:

Kristus Král 
Augustin: Ty jsi Kristus 
Terezie od Ježíše: Ty jsi Král! 
Cyril Alexandrijský: Skrze kříž se Kristus stal Králem nad světem  
Theodor Studita: Vzácný a životodárný Kristův kříž  
Irenej z Lyonu: Kristus je králem všech lidí 
Silvestr Maria Braito: Kristus Král  

Poznámky:

[1] Český překlad převzat z vydání: Pius XI.: O Kristu Králi (Quas primas), Olomouc 1930, přel. A. Čala OP. Pozn. RTh.

[2] Heslo „Krista Krále, slavnost", in: Rupert Berger: Liturgický slovník, Praha 2008, s. 217. Pozn. RTh.