Než tě spatříme tváří v Tvář

1. Když uvažuji o slávě, jakou jsi, můj Bože, připravil těm, kdo vytrvají v plnění tvé vůle, a o tom, za jakých útrap a bolestí ji vydobyl tvůj Syn a jak málo si ji zasluhujeme, a o všem, proč bychom nikdy neměli být nevděčnými za tak velkou lásku, jež nás tak draze učila milovat, pak má duše nadmíru trpí. Jak je možné, Pane, na to vše zapomenout a jak mohou smrtelní lidé zapomínat na tebe, když tě urážejí? Ó můj Vykupiteli, a jak ve své zapomnětlivosti zapomínají i sami na sebe! A jak velká je tvá dobrota, že ty na nás pamatuješ i tehdy, když jsme zhřešili a smrtelně tě zranili, a zapomínáš na to a podáváš nám ruku a vyvádíš nás z tak nevyléčitelného šílenství, abychom se zase starali a prosili tě o spásu! Buď požehnán takový Pán, budiž požehnáno tak veliké milosrdenství a budiž veleben na věky pro tak milosrdné slitování!

2. Ó má duše, dobrořeč navěky tak velikému Bohu! Jak jen je možné se proti Němu stavět? Ach, k jaké asi škodě je nevděčným velikost milosti! Naprav to ty sám, můj Bože! Ó lidští synové, dokdy budete zatvrzovat svá srdce a odporovat nejlaskavějšímu Ježíši? Co to znamená? Potrvá snad naše zloba proti Němu navždy? Nikoliv, neboť lidský život končí jak polní květ, a pak přijde Syn Panny, aby vynesl strašný rozsudek. Ó můj mocný Bože! Ať chceme nebo ne, přesto nás budeš soudit. Proč tedy nedbáme toho, čeho je nám zapotřebí, abychom se ti v onu hodinu zalíbili? Ale kdo, kdo by jen nechtěl Soudce tak spravedlivého? Blahoslavení, kdo se v onom hrůzyplném okamžiku budou radovat s tebou, můj Bože a Pane! Avšak jak bude moci žít ten, koho jsi ty, Pane, pozvedl a který poznal, jak bídně se uvrhl do záhuby pro tak kratinkou rozkoš, a který je odhodlán s pomocí tvé milosti vždy sloužit tobě (neboť neopouštíš, Dobro mé duše, ty, kteří tě hledají, a vyslýcháš ty, kteří tě vzývají), nežli umíraje se vzpomínkou, jaké že ztratil dobro, když pozbyl křestní nevinnosti? Nejlepší život, který může žít, je zmírat stále s tímto vědomím. Jak to však může snášet duše, která tě miluje něžně?

3. Ale jak jen se tě to, můj Pane, ptám pošetile! Zdá se, že jsem zapomněla na tvé divy a milosrdenství a na to, jak jsi přišel na svět pro hříšníky a vykoupil jsi nás za tak velikou cenu a zaplatil za naše klamné rozkoše, když jsi vytrpěl tak krutá muka a bičování. Vyléčil jsi mou slepotu, když jsi nechal zakrýt své božské oči, a mou marnivost krutou trnovou korunou.

Ó Pane, Pane! Všechno to jen tím víc mučí duši, která tě miluje. Jedinou útěchou mi je, že až bude poznána má špatnost, navěky bude chváleno tvé milosrdenství; a přesto nevím, zda tyto námahy ustanou dříve, než tě spatříme tváří v Tvář a než ustanou všechna trápení tohoto smrtelného života.

[Sv. Terezie od Ježíše: Zvolání duše k Bohu (Exclamaciones del alma a su Dios), III. Český překlad R. Linharta je převzat z knihy Svatá Terezie Ježíšova: Meditace duše o Bohu, Praha 1922, a s ohledem na španělský originál upraven redakcí Revue Theofil.]

Od téže autorky: 

Sonet
Ty jsi král!
Výkřiky za bloudící
Pokora znamená chodit v pravdě
Před Boží Velebností není nic skryto  
Chci pro tebe, co jsem chtěl pro sebe  
Žiji a přece nejsem živa   

Související články:

Štefan Senčík: Terezie z Avily - učitelka modlitby 1
Lukáš Drexler: Velká Terezie a Malá Arabka (recenze)