O trojím mateřství Boha

Ženich: „Dcero, ve svém lůně čistoty nesu tři ušlechtilé druhy mateřství: jsem matkou Božího Slova v nestvořeném bytí; jsem matkou duchovní podstaty andělské přirozenosti; jsem matkou lidí a každého těla, které nesu ve svém lůně díky lidské přirozenosti, již jsem přijal[1].

Za prvé jsem matkou Slova v bytí blažené Trojice a stejně tak i moje potomstvo je matkou, která nemá počátek[2]. Za druhé jsem matkou čistě duchovní podstaty všech andělských duchů, neboť tvořím jejich bytí podobné mému. Za třetí jsem matkou lidí prostřednictvím duchové podstaty jejich duší, kterou sám tvořím a která je sjednocená s Božím Slovem[3].[4]

Dávám ti tyto tři substanciální skutečnosti v radosti Ducha Svatého, jenž je rodí v ohni mé božské lásky a v čistotě, kterou žádný lidský rozum nedokáže pochopit. Bůh Otec to vše ukrývá ve svém lůně, tedy ve svém Slově,[5] a Slovo to vkládá do tvého srdce. Děje se tak mocí Ducha Svatého v duchovní radosti, jež převyšuje jakoukoliv jinou radost. Hle, já jsem tvojí podstatou - tvým duchem; já jsem tvým tělem a tvou krví. Všechno je ukryto v mém lůně ke tvé radosti, plnosti a potěšení v čase i ve věčnosti, kde blažení zakoušejí nekonečnou radost a slávu v těchto třech substanciálních skutečnostech."

[Trattenimenti del anima col suo Sposo Giesù („Rozhovory duše se svým Ženichem Ježíšem", nebo též zkráceně: Trattenimenti spirituali - „Duchovní rozhovory"), 6. rozhovor, 1. Na základě slovenského překladu (Mária Celesta Crostarosa: Rozhovory duše s Ježišom, Bratislava 2009), který je pořízen ze španělského překladu (Diálogos del alma, Madrid 1990), a s přihlédnutím k překladu anglickému (Dialogues - Trattenimenti, New York 1982) přeložil a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

Od téže autorky:

Slovo je Srdcem Otce  
V Srdci Slova jsou ukryty všechny dary 
Hledej potěšení v Kristových ranách  

Související články:

Marian Zawada: Rodinnost Boha 
František Saleský: List o narození Páně  
Alfons Maria z Liguori: List o výhodách uzavřených exercicií  
Mistr Eckhart: Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou  
Alfons Maria z Liguori: O lásce ke Kristu  
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže 

[1] Tím je míněno přijetí lidské přirozenosti Božím Synem při jeho vtělení. Poněvadž „jednorozený Syn je (tj. ustavičně - pozn. překl.) v náruči Otcově" (srov. J 1,18), po jeho vtělení je spolu s ním v lůně Otcově i ona Božím Synem přijatá lidská přirozenost. Pozn. překl.

[2] Oním „potomstvem" je zde bezpochyby myšleno Slovo - Syn Boží, které ač je zrozeno z Otce, přesto nemá časový počátek, ale je věčné a rovné s Otcem, rozeno bezpočátečně a věčně. A toto Slovo je matkou, protože „skrze ně všechno bylo stvořeno a bez něho nepovstalo nic, co jest" (J 1,3). Že je Slovo v jistém slova smyslu matkou, nám samo po svém vtělení ukazuje rozením nebeské Církve, tj. „nového stvoření", skrze ránu ve svém boku, která je jakoby „lůnem", z něhož skrze „vodu a krev" (srov. J 19,34) povstává toto „nové stvoření", podobně jako v lůně Otcově (srov. J 1,18) od věčnosti povstává (tj. je plozen) Syn. Syn totiž činí to, co činí Otec: „Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn" (J 5,19). Mateřské rysy je ovšem samozřejmě možné vidět i u Ducha Svatého, koneckonců dílo stvoření, o němž dále bude řeč a které následně bl. Crostarosa klade do vztahu s Božím mateřstvím, je společné všem třem Osobám Trojice. Pozn. překl.

[3] Svým vtělením přijímá Boží Syn kompletní lidství vč. lidské duše, která je spolu s tělem sjednocena Osobou Božího Syna s jeho Boží přirozeností - srov. heslo Hypostatická unie. Proto je lidská duše, stejně jako i lidské tělo, díky vtělení Syna a v Synu sjednocena s Bohem. Pozn. překl.

[4] Zde jsou vlastně líčeny tři druhy duchovní dokonalosti osobních bytostí, tak jak je představuje klasické schéma dogmatické teologie (viz např. zde): nejdokonalejší duchovou bytostí je nestvořený Bůh, který coby Otec Duchem odvěčně plodí Syna, rovného s rovným; ze stvořených duchových jsoucen pak je nejdokonalejším andělská bytost, jejíž přirozenost je zcela duchová, postrádající jakoukoliv tělesnost; a nakonec v tomto descendentním schématu duchovní dokonalosti stojí člověk se svojí duchovou duší, jež je formou jeho těla. Ovšem Bůh pak naprosto povýšil lidskou přirozenost, když se stal v Synu sám navěky člověkem, kdy dokonce Panna Maria, Matka Boží, se stala „královnou andělů" (srov. Loretánskou litanii) a lidská přirozenost proto díky události vtělení Boha přesáhla přirozenost andělskou, protože vtělením Boha získala „účast na Boží přirozenosti" (srov. 2Pt 1,4) a andělům nekonečně nadřazený nestvořený Bůh se stal navěky člověkem, kdy Bůh tedy to nejnižší v řádu duchové dokonalosti povýšil svým vtělením na ten nejvyšší řád a v Synu lidství „usadil po pravici Boží". Pozn. překl.

[5] Lůno je v Janově evangeliu výrazem pro intimitu mezi Bohem Otcem a Synem a pro intimní poznání Otce Synem a Syna Otcem, protože „nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit" (Mt 11,27), a „jednorozený Syn, který je v lůně Otcově, nám o něm řekl" (J 1,18). A Duch Svatý je tím, kterým Otec od věčnosti plodí Syna, stejně jako tím, skrze nějž Otec vtěluje Syna v lůně Panny Marie, stejně jako tím, jenž ty, kteří uvěřili v Božího Syna - Ježíše Krista, „uvede do veškeré pravdy" (srov. J 16,13), protože „Duch zkoumá všechno, i hlubiny Boží" (srov. 1Kor 2,10). A tou hlubinou, kterou Duch „zkoumá", je právě lůno Otcovo, v němž od věčnosti spočívá Syn. Pozn. překl.