Mění se přirozenost člověka?

(Poznámka úvodem: Text níže je reakcí na slova prof. Tomáše Halíka, že lidská přirozenost se podle něj mění a že její dosavadní křesťanské pojetí je pouhým kulturním, dobově podmíněným konstruktem, a na oponenturu prof. Stanislava Sousedíka tomuto tvrzení. Tento text byl původně napsán pro web Christnet.cz, který však neposkytl prostor pro jeho publikování na svých stránkách, proto jej uveřejňujeme zde.)

 _____

Jednou ze základních oblastí, která souvisí s otázkou přirozenosti člověka, je rovněž oblast soteriologická, tj. oblast spásy člověka. A řekl bych, že toto je oblast zásadní. Vždyť v christologických a trinitologických sporech v běhu dějin teologie a vývoje dogmat byla tato otázka stěžejní. Její formulace vykrystalizovala ve vyjádření, že předvěčný Syn Boží se v čase stal člověkem, tzn. že v něm a skrze něj se „osobně" sjednotila přirozenost Boží a lidská, kdy přirozenost Boží se sdílí přirozenosti lidské a přirozenost lidská se sdílí přirozenosti Boží. Jen tak může dojít ke spáse: přijetím přirozenosti lidské přirozeností Boží (to když Bůh se stal člověkem) a přijetím přirozenosti Boží přirozeností lidskou (to když člověk Boha přijme, „narodí se znovu"[1] a dochází tak „účasti na Boží přirozenosti"[2]). Věroučný výrok Chalcedonského koncilu z r. 451 to ještě zpřesňuje vyjádřením, že obě tyto přirozenosti - tedy Boží i lidská - jsou v osobě Božího Syna a skrze ni sjednoceny mj. „bez smíšení" a „beze změny". Jen tak totiž může být spasen člověk a jeho lidská přirozenost, když nezměněná Boží přirozenost přijímá (a tak zachraňuje) nezměněnou přirozenost lidskou, aby ji nakonec přivedla ke spáse a ke zbožštění. Církevní otcové tuto skutečnost vyjadřovali axiomem:

„Co totiž nebylo přijato, není uzdraveno; co však je sjednoceno s Bohem, to bude spaseno." (sv. Řehoř Naziánský[3])

Jak by tomu bylo v případě proměny lidské přirozenosti? Byl by člověk spasen, když by byl někým jiným, než kým se Bůh stal ve vtělení? A může se člověk vůbec stát někým jiným?

V této otázce přirozenosti z křesťanského pohledu je třeba si uvědomit jednu věc: žádná stvořená věc není tvůrcem vlastní přirozenosti, ale naopak každé stvořené věci je přirozenost dána „zvnějšku", někým druhým, kdo stojí vně nositele dané přirozenosti: ať v principu Stvořitelem, který je principiem každého stvořeného jsoucna a „bez něhož nepovstalo nic, co jest"[4], nebo případně prostředníky, „spolutvůrci", skrze něž dochází k reprodukci dané přirozenosti zplozením jedince daného druhu. Tito prostředníci však nemají schopnost „spolutvořit" jedince jiné přirozenosti, ale pouze své vlastní. Vždyť člověk (a nejen on), který „nemůže způsobit, aby jediný vlas zbělel nebo zčernal"[5], není schopen změnit svou přirozenost, protože ta je doslova daností nebo jakýmsi imperativem tvůrce, jímž je Bůh, který „řekl, a stalo se"[6], tzn. který „zamýšlí", počíná i drží formu daného jsoucna (to je důsledek stvořenosti) a vede ji k jejímu cíli. Zastánci evolucionismu by možná mohli tvrdit, že „vše se vyvíjí", dokonce i člověk, ale svým vtělením nám Bůh ukázal, kdo je člověk, jaký je člověk a jaký má být člověk, a jediná proměna člověka, o které z křesťanského úhlu pohledu můžeme stran člověka hovořit, je nejprve jeho bytostná proměna prvotním pádem směrem ke zlému a následná možná (neboť na bázi dobrovolnosti) proměna a povznesení k vykoupené a zbožštěné přirozenosti člověka, mající následně účast na přirozenosti Boha. Tento aspekt Božího potvrzení podoby (a tedy přirozenosti) člověka je vyjádřen nejen Božím vtělením, ale i v Kristově golgotském „Dokonáno jest", které je - jak potvrzují i mnozí exegeté, zejména v kontextu Janovy teologie - posledním výrokem Stvořitele v šestý den nového stvoření, tedy v týž den, kdy byl stvořen člověk, aby nyní, v Kristu, člověk spolu s Bohem a v Bohu konečně vešel do dne Hospodinova odpočinutí a do rozbřesku osmého dne, ozářeného Sluncem nového stvoření, tj. vzkříšeným Kristem, v němž a skrze nějž se dokonává Boží intence stvoření člověka k Božímu obrazu a podobě: to on je nejen „obraz neviditelného Boha"[7], ale i obraz viditelného člověka.

Na otázky výše pak můžeme odpovědět, že pokud se přirozenost člověka mění, nemůže být „změněný člověk" spasen, protože - v souladu s věroučným svědectvím církevních otců - je Bohem spaseno pouze to, co je Bohem při vtělení přijato. A pokud je Synem Božím přijata pouze „přirozenost historická", pak může být spasena pouze ta, a nikoliv „přirozenost aktuální", změněná. „Změněný člověk" by totiž byl někým jiným, než kým se Bůh při vtělení stal a jehož přirozenost svým vtělením pozval ke spáse a k věčnému údělu na své blaženosti.

Možná však, že ten, kdo hovoří o proměňující se přirozenosti člověka, má na mysli kulturní či sociální, dobově podmíněné struktury a vzorce bytí člověka. V takovém případě se ale nejedná o přirozenost člověka a její změnu, protože ta je v podstatě neměnná, neboť je Bohem daná, jak bylo naznačeno výše. Toto se týká například i tezí o proměnnosti podoby manželství, kterážto podoba ovšem nevyplývá z dobových kulturních podmíněností, ale právě z přirozenosti člověka, který byl stvořen jako bipolární a komplementární jednota muže a ženy, což je pravda, již nám sděluje jak zjevení přirozené, tj. psycho-fyzická, empiricky poznatelná realita člověka, jejímž on sám ovšem není zdrojem, tak i zjevení nadpřirozené v slovu psaném (Starý zákon) i ve Slovu vtěleném (Ježíš Kristus):

„Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova. První člověk Adam byl předobrazem člověka budoucího, totiž Krista Pána. Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání. Není tedy divu, že řečené pravdy v něm mají svůj zdroj a vyvrcholení. On je ‚obraz neviditelného Boha‘ (Kol 1,15); je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou. Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem, on sám, Boží Syn. (...) Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z vás, ve všem nám podobný kromě hříchu. (...) Takové a tak veliké je tajemství člověka, které věřícím vyzařuje z křesťanského zjevení." (II. vatikánský koncil, Gaudium et spes, 22)

Od téhož autora: 

Poznámky:

[1] Srov. J 3,3.

[2] Srov. 2Pt 1,4.

[3] List 101; PG 37, 181C-184A.

[4] Srov. J 1,3.

[5] Srov. Mt 5,36.

[6] Srov. Gen 1.

[7] Kol 1,15.