Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve

Mám za to, že žádný člověk nemůže věřit učení o Nejsvětější Trojici v jeho úplnosti a dokonalosti, nevěří-li v katolicismus. Neboť v tomto učení o Nejsvětější Trojici nám jsou zjeveny Tři Osoby a trojí působení: Otec a stvoření, Syn a vykoupení, Duch Svatý a Církev. Kdokoli tedy věří v toto trojí dílo, zastává bezvýhradně nedílnou jednotu a ustavičnou neomylnost Církve. O tom mluvit však si ponechávám až do příští kapitoly.

Připojím však krátkou poznámku o titulu této knihy.[1] Výrazem „časné poslání Ducha Svatého" katoličtí teologové rozumějí poslání, příchod a působení Ducha Svatého skrze vtěleného Syna a po Letnicích. To je naprosto odlišné od Jeho věčného vycházení a vydechování[2] od Otce a Syna. Je třeba zde poznamenat, že schizmatičtí Řekové[3], kvůli ospravedlnění jejich odmítnutí Filioque, vztahují ona místa Písma a otců, která tvrdí, že Duch Svatý vychází nebo je poslán od Otce i Syna, pouze na Jeho časné poslání a v tomto světě. Na druhou stranu v těchto posledních staletích ti, kdo odmítají ustavičné působení Ducha Svatého v Církvi odmítáním její ustavičné neomylnosti, vykládají ta samá místa tak, že se netýkají časného poslání, ale věčného vycházení[4].

Katolická teologie, s božskou tradicí víry, která řídí její pojmy a definice, nám předkládá jak věčné vycházení, tak též i časné poslání Ducha Svatého od Otce i Syna: vycházení ve věčnosti, poslání v čase, takže věčné vycházení dovršuje tajemství Nejsvětější Trojice ad intra[5], časné poslání pak dovršuje zjevení Nejsvětější Trojice ad extra[6].

Svatý Augustin, při výkladu hříchu proti Duchu Svatému, říká: „A z toho důvodu i Židé a jacíkoliv heretici, kteří sice věří (v Ducha Svatého), ale popírají Jeho působení v Těle Kristově - totiž v Jeho jediné Církvi, která není jiná než jediná a katolická, jsou bez pochyb jako farizejové, kteří i když tehdy uznávali existenci Ducha Svatého, přesto popírali, že byl v Kristu."[7] A následně argumentuje tímto způsobem: „Neboť Jemu (tj. Duchu) náleží společenství, jímž se stáváme jedním tělem jediného Syna Božího[8].[9] (...) Proto," říká dále, „kdokoli nemá Ducha Kristova, ten není Jeho[10]. Neboť komu v Trojici by vlastně mělo náležet sjednocení tohoto společenství než Duchu Svatému, který je společný Otci i Synu? Že ti, kdo jsou od Církve odděleni, nemají tohoto Ducha, řekl apoštol Juda naprosto otevřeně[11]."[12] V těchto úryvcích svatý Augustin zřetelně prohlašuje, že popírat působení Ducha Svatého v Církvi znamená popřít část učení o Trojici. A dále, když sv. Augustin hovoří o rozhřešení od hříchu, připisuje je působení všech Tří Osob: „Neboť Duch Svatý v nikom nepřebývá bez Otce a Syna; tak jako Syn bez Otce a Ducha Svatého; ani Otec bez oněch dvou. Neboť jejich přebývání je nerozlučné, stejně jako je nerozlučné jejich působení. (...) Ale, jak jsem již vícekrát řekl, odpuštění hříchů, jímž je vyvrácena a vypuzena říše ducha rozděleného v sobě samém[13], a tudíž společenství jednoty Církve Boží, mimo něž není dáno žádné odpuštění hříchů, je vlastním dílem Ducha Svatého, za spolupůsobení Otce i Syna, neboť Duch Svatý sám je jistým způsobem společenstvím Otce a Syna.[14] (...) Kdokoli tedy je vinen nekajícností proti Duchu, ve kterém je zachovávána jednota a soudržnost společenství Církve, tomu nebude nikdy odpuštěno, neboť sám sobě uzavřel cestu, aby mu bylo odpuštěno, a bude právem odsouzen spolu s duchem, který je rozdělen sám v sobě, rozdělen a sám proti Duchu Svatému, který sám v sobě rozdělen není.[15] (...) A tudíž všechna shromáždění, nebo spíše rozptýlenosti, která sebe sama nazývají církvemi Kristovými, avšak která jsou mezi sebou rozdělena a stojící proti sobě navzájem, a shromáždění jednoty, které je Jeho skutečnou Církví, jsou nepřáteli: a to, že se prokazují jeho jménem, neznamená, že náležejí k Jeho shromáždění. Náležela by k Němu, kdyby Duch Svatý, v němž je toto shromáždění sdruženo, byl rozdělený sám proti sobě. Ale protože tomu tak není (neboť kdo není s Kristem, je proti Němu, a kdo s Ním neshromažďuje, ten rozptyluje[16]), proto jakýkoliv hřích a jakékoliv rouhání bude lidem odpuštěno v tomto shromáždění, které Kristus shromáždil v Duchu Svatém, ale nikoli v (duchu) rozděleném proti sobě samému.[17]"

[Henry Edward card. Manning: The Temporal Misson of Holy Ghost or Reason and Revelation („Časné poslání Ducha Svatého neboli Rozum a Zjevení"). Český překlad Prokopa Holého převzat z knihy Kardinál H. E. Manning: O Duchu svatém, Olomouc 1931, s. 21-23, a upraven podle anglického originálu (Henry Edward Manning: The Temporal Misson of Holy Ghost or Reason and Revelation, London 1865, s. 21-25) a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil; uvedené citace sv. Augustina pak s ohledem na originální znění (in Patrologia latina, XXXVIII, Paris 1865).]

Související články:

Nejsvětější Trojice
Augustin: O Trojici (De Trinitate)
Tomáš Akvinský: Duch Svatý je Bůh 
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu 
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve 
Atanáš Alexandrijský: Trojice je svatá a dokonalá
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Lukáš Drexler: Quicumque - Athanášské vyznání víry
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií
Atanáš Alexandrijský: List o usneseních Nicejského koncilu
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života!
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého 
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice 
Romano Guardini: Křesťanská modlitba je společenství se skutečným, živým Bohem  
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Basil Veliký: Kdo přijímá Ducha, přijímá zároveň Otce i Syna  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý  
Hilarius z Poitiers: Duch Svatý nás uvádí do veškeré pravdy  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Augustin: Otec, Syn a Duch Svatý - jeden a pravý Bůh 
Jan Pavel II.: Duch Svatý je osobní láska Otce a Syna  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista  
Řehoř z Nyssy: Proti Eunomiovi (Contra Eunomium) 
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Albert Veliký: Modlitba k Nejsvětější Trojici
František Saleský: List o narození Páně 
Alžběta od Trojice: Můj Bože, Trojice 
Lukáš Drexler: Bůh

[1] Název knihy je: The Temporal Misson of Holy Ghost or Reason and Revelation („Časné poslání Ducha Svatého neboli Rozum a Zjevení"). Pozn. RTh.

[2] Lat. processio et spiratio [passiva]. Pozn. RTh.

[3] Autor má tímto ostrým výrazem na mysli východní, pravoslavné křesťanství po tzv. Velkém schizmatu v r. 1054, pro něž byla otázka tzv. Filioque, tj. vycházení Ducha Svatého „z Otce i ze Syna", již tehdy nepřijatelná. V celém tehdejším kontextu ovšem v otázce tohoto schizmatu nešlo pouze o zavinění výlučně jednou stranou tohoto bolestného konfliktu, proto se takové označení „schizmatičtí Řekové" jeví přemrštěným a výrazně zplošťujícím danou problematiku. Podobnou námitku lze vznést i k následujícím, poměrně výrazně vyhraněným kardinálovým vývodům dále v textu, který se však i přesto jeví přínosným v mnoha dalších postřezích. Pozn. RTh.

[4] Lat. processio. Pozn. RTh.

[5] Lat. „dovnitř", tj. směrem k Osobám Trojice. Pozn. RTh.

[6] Lat. „vně", tj. směrem ke stvoření. Pozn. RTh.

[7] Sv. Augustin: Sermo 71, 3, 5; in PL 38, 447-448. Pozn. RTh.

[8] Srov. např. 1Kor 12,12-13; Ef 4,3-4. Pozn. RTh.

[9] Sv. Augustin: Sermo 71, 17, 28; in PL 38, 461. Pozn. RTh.

[10] Srov. Řím 8,9b. Pozn. RTh.

[11] Jud 1,19: „To jsou ti původci roztržek; jsou pudoví a nemají Ducha Božího." Pozn. RTh.

[12] Sv. Augustin: Sermo 71, 18, 29-30; in PL 38, 461. Pozn. RTh.

[13] Srov. Mk 3,24-26. Pozn. RTh.

[14] Sv. Augustin: Sermo 71, 20, 33; in PL 38, 463. Pozn. RTh.

[15] Sv. Augustin: Sermo 71, 21, 34; in PL 38, 464. Pozn. RTh.

[16] Srov. Mt 12,30; Lk 11,23. Pozn. RTh.

[17] Sv. Augustin: Sermo 71, 23, 37; in PL 38, 466. Pozn. RTh.