Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje Kristovými slovy

Tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje Kristovými slovy

sv. Ambrož Milánský, 11.6. 2020

Sv. Ambrož Milánský (+397) za podpory biblických svědectví o mimořádných zázracích působených Boží milostí, která měnila povahu daných věcí, obhajuje "přepodstatnění" chleba a vína v Tělo a Krev Krista v eucharistii, působené slovy Kristovými, která mají stejnou moc jako slovo stvořitelské. Před posvěcením se jedná o chléb a víno, po slovech proměnění pak o skutečné Tělo a Krev Krista, narozené z Panny, ukřižované, pohřbené a vzkříšené, ovšem pod způsobami chleba a vína.

 

jezis-kristus-prijimani-apostolove-upr-men.jpg(47.) Skutečně je zázrak, že patriarchům od Boha padala z nebe mana a každý den je sytil tímto nebeským pokrmem.[1] (...) (51.) Mojžíš měl hůl, a když ji odhodil, stal se z ní had. A když opět uchopil ocas hada, ten se změnil zpátky v hůl.[2] Sám tedy vidíš, že díky prorocké milosti se dvakrát změnila přirozenost: jak hada, tak i hole. V egyptských řekách tekly proudy čisté vody. Najednou se však z pramenů začala řinout žilní krev a z řek se nedalo pít. Avšak po modlitbě proroka krvavost řek ustala a opět přirozeně začala téci voda.[3] (...) Mojžíš zdvihl hůl a voda se rozdělila a ztuhla jako zdi[4] a mezi vlnami se objevila pěší cesta.[5] Jordán se navzdory své přirozenosti obrátil zpět směrem ke svému prameni.[6] Není snad z toho jasné, že se změnila přirozenost jak mořských, tak říčních přívalů? Lid otců žíznil, Mojžíš se dotkl skály a ze skály vyplynula voda. Cožpak milost nepůsobila víc než přirozenost, když skála, ač neměla takovou přirozenost, vydala vodu? Mara byla tak hořká řeka, že ani žíznivý lid z ní nebyl schopen pít. Mojžíš do té vody hodil dřevo a tato voda pozbyla svoji přirozenou hořkost, kterou náhle zmírnila vlitá milost.[7] Za proroka Elíši jednomu z prorockých synů vypadla z topůrka sekera a ihned se potopila. (...) Elíša hodil do vody kus dřeva a sekera vyplavala.[8] Jsme si samozřejmě vědomi, že i toto se stalo proti přirozenosti: železo[9] je totiž těžší než tekutá voda.

(52.) Vidíme tedy, že síla milosti je větší než síla přirozenosti, a to dosud uvádíme pouze milost prorockého požehnání[10]. Jestliže lidské požehnání mělo takovou moc, že změnilo[11] přirozenost, co říci o samotné Boží konsekraci[12], kde působí samotná slova Pána a Spasitele? Neboť tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje slovy Kristovými[13]. Jestliže slova Eliášova měla takovou moc, že svolala oheň z nebe[14], nebude mít slovo Kristovo moc, aby přeměnilo podobu[15] živlů[16]? O dílech celého světa jsi četl: „Neboť řekl, a stalo se; poručil, a byla stvořena" (Ž 33,9; 148,5). Tudíž když slova Kristova mohla z ničeho[17] učinit něco, co dosud nebylo, jak by nemohla změnit[18] to, co již je, v něco, čím to dosud nebylo? Vždyť stvořit nové věci není něčím menším nežli pak změnit jejich přirozenost.[19]

(53.) Ale jaké to používáme důkazy? Použijme své vlastní příklady a pravdu tohoto tajemství[20] potvrďme příkladem vtělení. Cožpak narození Pána Ježíše z Marie předcházel přirozený běh? Tážeme-li se na přirozený řád, žena vždy rodila až v důsledku intimního spojení s mužem. Je tedy jasné, že Panna porodila v protikladu k přirozenému řádu. A toto tělo, které požíváme (v eucharistii), je z Panny. Proč tedy v Těle Kristově hledáš přirozený řád, když sám Pán Ježíš narozením z Panny přirozený řád pominul? Zajisté bylo ukřižováno jako i pohřbeno skutečné tělo Kristovo, a tudíž je to vpravdě svátost tohoto těla.

(54.) Sám Pán Ježíš provolává: „Toto je mé tělo" (Mt 26,26). Před požehnáním[21] nebeskými slovy[22] je způsoba[23] nazývána jinak, po konsekraci[24] je to tělo. A taktéž hovoří o své krvi. Před konsekrací se to nazývá jinak, po konsekraci se to nazývá krev. A ty říkáš: „Amen." To znamená: „Tak jest." To, co mluví ústa, ať niterně vyznává i srdce! To, co pronáší řeč, až zakouší i cit! (...)

(58.) Proto i Církev, když vidí tak velikou milost, nabádá své syny, nabádá ty nejbližší, aby spěchali ke svátostem, a říká jim: „Jezte, mí nejbližší, a pijte a opojte se, moji bratři!" (Pís 5,1) Co máme jíst a co máme pít, ti jinde vylíčil Duch Svatý skrze proroka, když řekl: „Okuste a vizte, jak lahodný je Pán! Šťastný člověk, který v něho důvěřuje!" (Ž 33,9) V oné svátosti je Kristus, neboť je tělem Kristovým. Není to tedy pokrm tělesný, ale duchovní. Proto i apoštol o jeho předobrazu říká: „Naši otcové jedli duchovní pokrm a pili duchovní nápoj" (1Kor 10,3). Boží tělo je totiž tělem duchovním, tělo Kristovo je tělem Božího Ducha[25], protože Kristus je Duch, jak čteme: „Duch před naší tváří je Kristus Pán"[26] (Pláč 4,20). A v Petrově listu máme: „Kristus zemřel za nás" (1Pt 2,21). Zkrátka tento pokrm posiluje naše srdce a tento nápoj „obveseluje srdce člověka" (Ž 104,15), jak připomněl prorok.

 

[Ambrož Milánský: De Mysteriis („O tajemstvích"), 47.51-54.58; in PL XVI, 404C.405C-407B.408C-409A. Český překlad: pasáže 47 a 51 přeložil Lukáš Drexler na základě latinského znění (in Patrologia latina, XVI, Paris 1845); pasáže 52-54 a 58 jsou převzaty ze samizdatového vydání Denní modlitby Církve a upraveny podle latinského znění (in PL XVI) a doplněny o poznámky pod čarou redakcí Revue Theofil; oboje pak s přihlédnutím k překladům polskému (Św. Ambroży z Mediolanu: Wyjaśnienie symbolu. O tajemnicach. O sakramentach, Kraków 2004), českému („Sv. Ambrože kniha o tajemstvích", in: Pax, XII, č. 9-12 /1937/), slovenskému (Sv. Ambróz: Výklad vyznania viery, O sviatostiach, O tajomstvach, Trnava 2017) a anglickému (St. Ambrose: On the Mysteries and the treatise On the Sacraments, London - New York 1919).]

 

Od téhož autora:

  

Související články:

Jan Zlatoústý: Slovo proměňuje chleba a víno v tělo a krev Krista
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví 
Hilarius z Poitiers: Jako Syn žije z Otce, tak my žijeme ze Syna skrze jeho tělo
Fulgentius z Ruspe: Jsme vpravdě tím, co tajemně slavíme při oběti   
Basil Veliký: Jak přistupovat k přijímání Těla a Krve Kristovy?
Kateřina Sienská: "Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým"
Antonín Čala: Svědectví tradice o eucharistické oběti 
Karel Boromejský: Eucharistie přepodobňuje v Boha 
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána 
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení  
John Saward: Maria, Matka Nebeské Many
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Hilarius z Poitiers: Takto jsi připravil zemi
Ambrož Milánský: Svatá Eucharistie
Justin: To čiňte na mou památku 
Ambrož Milánský: O Tajemstvích 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve
Sv. Augustin o eucharistii   

 

eucharistia-2-4.jpg  

 

Poznámky:


[1] Srov. Ex 16; Ž 78,24; J 6,49.

[2] Srov. Ex 4,3-4.

[3] Srov. Ex 7,20nn.

[4] Dosl.: „v podobě zdí" nebo „ve způsobě zdi", lat. in murorum specie.

[5] Srov. Ex 14,21nn.

[6] Srov. Joz 3,16.

[7] Srov. Ex 15,23nn.

[8] Srov. 2Král 6,5-7.

[9] Lat. ferri species - dosl. „podoba železa" nebo „způsoba železa".

[10] Lat. propheticae benedictionis gratiam.

[11] Lat. naturam converteret.

[12] Lat. consecratione divina.

[13] Lat. Christi sermone conficitur.

[14] Srov. 1Král 18,36-38.

[15] Lat. species - lze i: „způsobu".

[16] Lat. species mutet elementorum, tj. změnit povahu nebo podstatu matérie, hmotné stránky (chleba a vína), kdy po jejím „přepodstatnění" (mutatio) slovy Kristovými z ní zůstávají pouze její způsoby (tj. vnější vzhled a vlastnosti chleba a vína), ovšem podstatou se stala skutečným Tělem a skutečnou Krví Ježíše Krista.

[17] Lat. ex nihilo - Bůh při stvoření netvořil věci tohoto světa z nějaké předchozí pralátky, jak tomu tehdy věřili někteří antičtí filosofové, ale vše učinil „ex nihilo" - „z ničeho", jak věří židovství i křesťanství na základě Božího Zjevení.

[18] Lat. mutare; stejně i v následující větě.

[19] V lat. dosl.: „Vždyť udělit věcem novou přirozenost není něčím menším nežli ji změnit."

[20] Lat. mysterii.

[21] Lat. Ante benedictionem.

[22] Sv. Ambrož zde má na mysli slova proměnění.

[23] Lat. species - „podoba".

[24] Lat. consecratio, stejně i níže.

[25] U slova „Duch" zde podle latinské předlohy v Patrologia latina zachováváme majuskulní „D", ačkoli zde použitým výrazem není myšlena třetí Božská Osoba Trojice, tj. Duch Svatý, ale Bůh ve svém Božství, který je Duch, což se týká každé Osoby z Trojice: Otce, Syna i Ducha; srov. např. J 4,24: „Bůh je Duch".

[26] Sv. Ambrož zde vychází z latinského překladu Pláče Jeremiášova, který u něj zní: „Spiritus ante faciem nostram Christus Dominus". Latinská Vulgata má oproti tomu text: „Spiritus oris nostri Christus Dominus" („Duch/Dech naší tváře Kristus Pán") a řecká Septuaginta: Πνευμα προσωπου ημων Χριστος Κυριου („Duch/Dech naší tváře Kristus Páně"), které se ve spisech starokřesťanských autorů objevuje v dalších, christologicky chápaných variantách, např.: Πνευμα προ προσωπου ημων Χριστος Κυριος („Duch před naší tváří Kristus Pán"; sv. Justin: Apologie, I, 55) ad., s čímž koresponduje i Ambrožova varianta latinského překladu i výkladu daného biblického místa. Český ekumenický překlad původního hebrejského textu pak zní: „Dech našeho chřípí, Hospodinův pomazaný".

 

[RSS]

Přečteno 150x

další články