Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku

Adulterari non potest sponsa Christi, incorrupta est et pudica. Unam domum novit, unius cubiculi sanctitatem casto pudore custodit. Haec nos Deo servat, haec filios regno quos generavit assignat. Quisquis ab Ecclesia segregatus adulterae jungitur, a promissis Ecclesiae separatur; nec perveniet ad Christi praemia, qui relinquit Ecclesiam Christi. Alienus est, profanus est, hostis est. Habere jam non potest Deum patrem, qui Ecclesiam non habet matrem. Si potuit evadere quisquam qui extra arcam Noe fuit, et qui extra Ecclesiam foris fuerit evadit. Monet Dominus et dicit: Qui non est mecum, adversus me est; et qui non mecum colligit, spargit (Matth. 12, 30). Qui pacem Christi et concordiam rumpit adversus Christum facit. Qui alibi praeter Ecclesiam colligit Christi Ecclesiam spargit. Dicit Dominus: Ego et Pater unum sumus (Joan. 10, 30). Et iterum de Patre et Filio et Spiritu sancto scriptum est: Et hi tres unum sunt (1. Joan. 5, 7). Et quisquam credit hanc unitatem de divina firmitate venientem, sacramentis coelestibus cohaerentem, scindi in Ecclesia posse et voluntatum collidentium divortio separari? Hanc unitatem qui non tenet, Dei legem non tenet, non tenet Patris et Filii fidem, vitam non tenet et salutem.

Snoubenka Kristova nemůže cizoložit, je neporušená a cudná. Zná jen jeden dům a v čistém studu střeží posvátnost jediného lože. Chrání nás pro Boha; syny, které zplodila[1], označuje pro Království[2].

Pokud se někdo z odloučených od Církve spojuje s cizoložnicí, odděluje se od zaslíbení Církve: nedosáhne odměny od Krista ten, kdo opustil Církev Kristovu. Je cizincem, bezbožníkem, nepřítelem. Nemůže mít tedy Boha za Otce ten, kdo nemá Církev za Matku. Mohl-li se kdo zachránit, byl-li mimo archu Noemovu[3], pak vyvázne i ten, kdo je mimo Církev. Pán napomíná a říká: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje" (Mt 12,30). Kdo ničí Kristův pokoj a jednotu, ten jedná proti Kristu. Kdo jinde, mimo Církev shromažďuje, ten Církev Kristovu rozptyluje.

Pán praví: „Já a Otec jsme jedno" (J 10,30). A ještě jednou je o Otci i Synu i Duchu Svatém psáno: „A tito tři jsou jedno" (1J 5,7). Věří snad někdo, že tato jednota, vycházející z Boží síly a působena nebeskými tajemstvími[4], by mohla být v Církvi roztržena a rozdělena svárem střetnuvších se vůlí? Kdo se nedrží této jednoty, nedrží se zákona Božího, nedrží se víry v Otce ani v Syna, nemá život ani spásu.

[Cyprián: O jednotě katolické Církve (De Catholicae Ecclesiae Unitate), VI; in PL IV, 502-504. Český překlad Vojtěcha Martinů převzat z vydání Svatý Cyprián: O jednotě Církve, Olomouc 1940, s. 35, a podle latinského znění (J.-P. Migne: Patrologia latina, IV, Paris 1844, sl. 502-504) a s přihlédnutím k překladům polskému (Św. Cyprian: „O jedności Kościoła katolickiego", in:  Św. Cyprian: Pisma, I. Traktaty, Poznań 1937, s. 175-176) a českému (Svatý Cyprián: „O jednotě v církvi /De unitate ecclesiae/", in: Patristická čítanka, Praha 1988, s. 25 ) upraven a poznámkami pod čarou doplněn redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

K obětování 
O úmrtnosti 
O jednotě církve 
Křesťan a trpělivost
Prvenství je dáno Petrovi 
Dobré skutky a dobročinnost

Související články:

[1] Lat. generavit, které lze přeložit i jako „zrodila", tj. skrze svátostný křest - „koupel znovuzrození" (Tit 3,5). Viz též následující poznámku. Ovšem legitimní je i význam „zplodila", totiž zplodila slovem vtěleného Slova, které Církev v plodné moci Ducha Svatého hlásá dál (srov. Jk 1,18). A křest je vlastně „obmytím vody ve slovu" Kristově (Ef 5,26). Pozn. RTh.

[2] Lat. filios regno ... assignat - původní překlad V. Martinů zněl: „synům ... přiděluje království", ale mnohem přiléhavější je: „(Církev) syny ... označuje pro Království", což odkazuje na udílení svátostí Církví, zejména svátosti křtu, kdy Církev udílí „vnější znamení" svátosti (lat. signum) a Bůh zároveň s tím udílí svátostnou milost, tj. v případě křtu svátostnou nezrušitelnou duchovní pečeť (ve starověku latinsky nazývanou signum, řecky σφραγις [sfragis], nyní nazývanou spíše jako svátostný charakter), jíž křesťana označuje (lat. assignat) pro vstup do Božího království (srov. k tomu v Písmu např. 1Kor 1,22; Ef 1,13; 4,30). Tato „svátostná pečeť" má pak také podobný význam a účinek jako v případě jejího předznamenání při pomazání veřejí Izraelitů v Egyptě beránkovou krví, aby tím Izraelité při egyptských ranách unikli trestu vykonanému andělem zhoubcem, poslaným Hospodinem (srov. Ex 12,21-23). Podobně i křtěnec je při křtu nesmazatelně označen na „veřejích své duše i těla" krví obětovaného jednorozeného Beránka (srov. J 1,29) a již díky tomu „nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života" (J 5,24), tj. do Božího království. Pozn. RTh.

[3] Srov. Gen 6-8. Pozn. RTh.

[4] Lat. sacramentis - latinský výraz pro „svátosti". Pozn. RTh.