Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > Tajemství kříže z hlediska teologie

Tajemství kříže z hlediska teologie

Tomáš Špidlík, 15.2. 2021

"Všichni víme, že spása světa přišla skrze kříž. Ale přesto všechno ten, kdo se nad obsahem věty hlouběji zamyslí, přece jen pozná, jak je nesnadné pochopit, co vyjadřuje," píše kard. Tomáš Špidlík (+2010) ve své stati na téma Kříže, kterým Ježíš Kristus vykoupil svět.

 

postni-kriz-001-men.jpg 

„Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, neboť skrze svůj svatý kříž jsi vykoupil svět." Postní kazatelé se rádi zabývají touto větou. Všichni víme, že spása světa přišla skrze kříž. Ale přesto všechno ten, kdo se nad obsahem věty hlouběji zamyslí, přece jen pozná, jak je nesnadné pochopit, co vyjadřuje. V teologickém časopise Gregorianum se těmito problémy kdysi zabýval profesor dogmatiky, jezuita P. Flick. Probíral hlavní principy, o které se tu katolické učení opírá.

Na prvním místě všichni věříme, že si můžeme svou spásu zasloužit a že si ji obyčejně zasluhujeme křížem, tj. nesnázemi, utrpením, trápením. O někom, kdo mnoho vystál, se říká lidově: Ten si už svou spásu dávno zasloužil!

Otázka, kterou si přitom teolog klade, je tato: Je skutečně zapotřebí, abychom si nebe zasloužili utrpením? Nemohlo tomu být jinak? Už svatého Augustina kdysi dráždili těmito dotazy, ale on odpověděl dost ostře: Jistě by tomu mohlo být jinak, ale i kdyby tomu bylo jinak, tvé hlouposti by se to zase nelíbilo!

Nebudeme tedy mnoho spekulovat o tom, co by mohlo být a co ne. Jisté je, že skutečnost je dnes taková: úzká a strmá cesta vede k nebi. Důležitější je však tato otázka: Od kdy je tomu tak? Přece když stvořil Bůh člověka v ráji, stvořil jej k věčnému štěstí. V Novém zákoně se často opakuje, že shůry, od Otce světel přichází všechno, co je dobré.

Nestvořil tedy utrpení a kříž Bůh; ale nemoci, války, bolesti, smrt - to všechno přišlo na svět až hříchem. Při vyhnání z ráje uslyšel člověk hlas Boží: Země ti bude prokletá, bude plodit trní a bodláčí, v potu tváře budeš jíst svůj chléb! Proto staří židé vždycky chápali utrpení jako trest Boží, pro pohany bylo utrpení známkou prokletí, že bohové je opustili. Pamatujeme se dobře na scénu z evangelia o slepém od narození. První otázka, kterou kladou apoštolové, když vidí chudáka slepce, je tato: „Pane, kdo zhřešil? On sám nebo jeho rodiče?" Nedovedli si totiž představit, že by mohl někdo být postižen takovým křížem, jako je slepota, a být přitom nevinný. To by se protivilo Boží spravedlnosti, která řídí svět.

Nemůžeme se ostatně ani divit těmto názorům. Názory dnešních lidí jsou vlastně stejné. Nepovažujeme i my nemoc za neštěstí? Nemodlíme se, aby od nás Bůh odvrátil válku, pohromy, bídu a hlad?

Nedá se tedy říci, že by kříž sám v sobě znamenal spasení. Právě naopak. I historicky je zřejmé, že mnoho lidí předtím bylo ukřižováno, a byl to nejhorší způsob vytržení z lidské společnosti, prokletí. Jaký užitek z toho měli oni ubožáci? Svatý Augustin líčí dobu před příchodem Vykupitele velmi pesimisticky. Je to obrovská „massa damnata" - „masa zavržených". Trápí se a souží, ale nic z toho nemají.

A do této situace přichází nyní poselství evangelia, činnost a smrt Ježíše Krista. Všichni doufali, že onen dávno žádaný Vykupitel konečně napraví svět, že všechna utrpení a všechny kříže odstraní. Tak si jej alespoň židé rádi líčili, jako osvoboditele z nesnází. Ale stal se ve skutečnosti opak.

Nejenom že nesnáze a utrpení neodstranil, ale on sám jim dokonce podlehl. Byl přibit na kříž, který měl odstranit. Není proto divu, že i ti nejbližší jeho přátele a učedníci od něho v poslední chvíli utekli, že začali pochybovat o jeho poslání a nakonec ztratili víru v úspěch a pravdivost jeho slov. Nejlépe to vyjadřují dva učedníci jdoucí v neděli velikonoční do Emauz: „My jsme si mysleli, že on bude Vykupitelem - ale nyní je už po všem!"

Dívá-li se tedy teolog nestranně na situaci, zjistí dva základní principy, které se zdají být dost podivné. Musíme konstatovat, že Kristus Pán kříž na svět ani nepřivedl, ani jej neodstranil. Co tedy udělal? Odpověď je jen jedna. Neodstranil, ale posvětil. To, co bylo odjakživa známkou prokletí, to, co bylo neštěstím a začátkem pekla, stává se od této chvíle nástrojem vykoupení.

Nedávno natiskli v jednom katolickém nakladatelství obrázek, který měl být jakýmsi povzbuzením k následování Krista. Ptali se pak jednoho teologa, co na to říká. Jeho odpověď byla tvrdá: Dal bych jej spálit. A proč? Protože falšuje křesťanskou víru! Oč vlastně šlo? Byl tu namalovaný mladý chlapec v plné síle mládí, který si nese v ruce lilii a dívá se radostně do světa. Jde po cestě dopředu a jeho oči září nadějí. A naproti němu jde Kristus Pán, s křížem na ramenou, celý unavený a ztrápený. V ruce drží trnovou korunu a nabízí ji chlapci, chce-li si ji vzít, chce-li mu pomoci nést kříž.

Autor tohoto obrázku měl jistě mnoho dobré vůle a chtěl povzbudit mladé lidi k tomu, aby se nebáli přijmout vážné povinnosti života. Ale z toho, co jsme řekli předtím, plyne, že úplně pochybil v jedné věci. Předpokládá, že trápení lidem přináší Kristus a že by bez něho mohli jít šťastni svou cestou s lilií v ruce.

Kdybychom měli namalovat obrázek, který by byl správný ve smyslu křesťanské nauky, možná by vypadal takto: Jde cestou člověk unavený a ztrápený, který si nese kříž větší nebo menší, podle toho, jak si ho sám připravil. Na této cestě potká Krista, který nese kříž svůj a nabízí utrápenému člověku výměnu. „Vezmi si ten můj. Bude pravděpodobně lehčí, ale i kdyby nebyl, jistě tě povede k štěstí a blaženosti, zatímco ten tvůj tě vede zbytečně do záhuby!"

Tuto myšlenku už ostatně vyjádřil kdysi dávno svatý Bernard. Všiml si, že na Kalvárii nestál jenom jeden kříž, ale tři. Byl tu Kristus uprostřed dvou odsouzenců.

Tři kříže, jakoby tři cesty, a přece různý výsledek, kam vedly. Kříž odsouzence na levici vedl do pekla, kříž toho na pravici do nebe, protože se v posledním okamžiku sjednotil s křížem Kristovým.

Takový je tedy cíl křesťanského života. Umět sjednotit kříže našeho života s Kristem, v tom okamžiku se s nimi stane obrovská změna. To, co bylo odsouzením, stává se záchranou. Ve východní liturgii se často opakuje podivná věta, že se Kristus stal chytřejším ďábla, staroslověnsky to zní pěkně: „perechitri diavola", přechytřil ďábla. Jak se tomu má rozumět? Bůh je věčná blaženost a stvořil člověka ke štěstí. Zlo vládne ve světě skrze neštěstí a kříže. Kristus ďáblu sice tu zbraň z ruky nevyrazil, ale způsobil, že ta jeho zbraň musí bojovat pro království Boží a pro štěstí člověka.

 

[Převzato z časopisu Nový život, roč. XXXIV, č. 3 (březen 1982), Řím, a mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]

 

Související články:

Chvála Kříže 
Bonaventura: Pod křížem
Jacopone da Todi: Kříž Páně 
Július Pavelčík: Apoštol národů svatý Pavel  
Tomáš Akvinský: Proč Kristus zemřel na kříži
Bratr Roger, Matka Tereza: Pán Ježíš umírá na kříži 
Efrém Syrský: Kristův kříž, záchrana lidského pokolení  
Michael Špaček: Poznání všech věcí a Boha v nich podle Tomáše Špidlíka (1/4)  
Lev Veliký: Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí
Ludvík Maria Grignion z Montfortu: Okružní list přátelům Kříže 1  
Wincenty Myszor: Symbolika kříže podle sv. Ireneje z Lyonu 
 Klement Alexandrijský: Pán se sklonil, člověk povstal
Růžena z Limy: Kříž - jediné pravé schodiště do ráje
Theodor Studita: Vzácný a životodárný Kristův kříž
Ondřej Krétský: Kříž je slávou i povýšením Krista  
Ambrož Milánský: Kříž Kristův nám navrací ráj 
Elisabeth Leseur: Per Crucem ad Lucem  
Silvestr Braito: Kříž nad vodou 

  

postni-inspirace-13.jpg
 

 

[RSS]

Přečteno 72x

další články