Učení sv. Bonaventury o devateru andělských kůrů

Andělé se dělí hierarchicky podle rozličných stavů a stupňů, na něž jsou postaveni podle toho, jakého se jim dostalo osvícení od Boha. Anděl je duchovní bytostí, jíž Bůh propůjčil od počátku milost blaženého patření na svou tvář. V této milosti jsou obsaženy samy sebou již všechny jiné milosti, takže lze v určitém smyslu říci, že každý anděl má v jistém stupni milosti všechny. Ale Bůh mezi nimi přece jenom činí rozdíl co do jejich osvícení, protože tyto dary, udělené jim jeho osvícením, jsou rozličné co do vznešenosti. Některé anděly Bůh obdařil vynikající měrou nejušlechtilejšími dary, kdežto jiným se jich dostalo v míře menší. Z toho lze odvodit andělské kůry rozličného hierarchického stupně. Jeden kůr obsahuje vždy ty anděly, kteří mají tytéž dary přibližně v témže stupni. Principy těchto hierarchií jsou tyto tři:

1. mezi dary jsou některé znamenitější než dary jiné; tak například láska je nejznamenitější ze všech;

2. vyšší kůr převyšuje ve všech darech kůry nižší;

3. andělská bytost je pak nazývána podle té vlastnosti, jež je v ní nejvznešenější.

Na základě těchto tří zásad mluvíme podle daných milostí o devateru andělských kůrů. Tím tyto kůry zařazujeme do určitého hierarchického řádu, označujíce každý z nich podle nejvznešenější vlastnosti, již obdržel v míře nejvyšší.

(...) Boha lze srovnat se zářícím sluncem: Bůh Otec má sílu světla, Bůh Syn má záři světla a Duch Svatý má teplo světla. Z toho plyne, že tvor je osvěcován trojím způsobem: jako síla světla září a svítí a jako jeho záře obsahuje sílu a teplo a jako jeho teplo obsahuje sílu a záři, tak můžeme i o každé božské Osobě uvažovat jako o samé v sobě nebo jak je obsažena ve druhých dvou Osobách. Z toho vyplývá trojí osvícení, jež odpovídá třem Osobám, každé zvlášť, a šesteré osvícení, jež odpovídá jejich vzájemným vztahům, tedy celkem devatero osvícení, tedy číslu, jež nám dává jasné tušení počtu andělských kůrů. Abychom poznali povahu těchto andělských kůrů, stačí se zadívat na atributy, jež jsou přivlastňovány každé Osobě v Nejsvětější Trojici zvlášť. Každému tomuto atributu bude odpovídat jeden andělský kůr.

Bůh však není jenom síla, záře a teplo, ale je i Principem, kterému svět vděčí za svůj původ, který svět řídí a který světu udělí blaženost. Jakožto princip vzniku světa má Nejsvětější Trojice tyto tři vlastnosti: sílu, moudrost a vůli; jakožto vládce nad věcmi má tři další: dobrotu neboli blahovůli, pravdu a svatost; a jakožto konečná blaženost má pak tyto tři: věčnost, krásu a slast. Taková jsou hlavní Boží osvícení, jež pronikají k povahám andělů a řadí je do devatera hierarchických kůrů.

(...) Různý stupeň vlévání světla tedy mezi čirými duchy nastoluje hierarchický řád. Jsouce hierarchicky uspořádáni (...) podle obrazu Nejsvětější Trojice se čistí duchové dělí na tři hierarchie, z nichž první se vztahuje k Bohu Otci, druhá k Synu a třetí k Duchu Svatému, kdy každá z nich se trojím odlišným způsobem připodobňuje svému božskému Vzoru. Jeden andělský kůr bude odpovídat Bohu Otci, další kůr Bohu Synu a třetí Duchu Svatému, a to každé ze tří božských Osob zvlášť. A dále bude vždy jeden kůr odpovídat Otci, Synu a Duchu Svatému tak, jak je každá z těchto Božích Osob ve dvou ostatních Osobách Trojice, a tak opět dojdeme k číslu devět.

Kůr, jenž odpovídá Bohu Otci samému v sobě, je kůr Trůnů; kůr, jenž odpovídá Otci v Synu, je kůr Cherubínů; a kůr, jenž odpovídá Otci v Duchu Svatém, je kůr Serafínů. Kůr Syna v Otci se nazývá Panstva, a jeho úkolem je rozkazovat a vládnout. Kůr Syna v sobě samém se nazývá Síly a kůr Syna v Duchu Svatém se nazývá Mocnosti. Kůr Ducha Svatého v Otci se nazývá Knížectva, kůr Ducha Svatého v Synu se nazývá Archandělé a kůr Ducha Svatého v sobě samém se nazývá Andělé.

Následně můžeme na devatero andělských kůrů nahlížet v souvislosti s devíti vlastnostmi, které přivlastňujeme třem Božským Osobám. Takto odvodíme úkoly, jež jsou svěřeny každému ze tří kůrů těchto tří andělských hierarchií. Nejvznešenějším aspektem Nejsvětější Trojice se zdá být, když na ni nahlížíme jako na udělující blaženost, a tomuto aspektu odpovídá hierarchie první. Věčnost odpovídá Otci, jemuž odpovídají Trůny. Nazývají se tak proto, že Bůh v nich trůní a že se těší nejvyššímu vědění, vědění rozeznávajícímu a rozsuzujícímu. Krása odpovídá Synu, jemuž odpovídají Cherubíni a vědění přijaté. Slast odpovídá Duchu Svatému, jemuž odpovídají Serafíni, láska a vědění povznášející, jež sjednocuje tvory s jejich počátkem. Dalšího aspektem Nejsvětější Trojice je pak ten, díky němuž můžeme Boha nahlížet jako Stvořitele, kdy udělit blaženost je sice více než udělit bytí, ale stvořit je vznešenější než vládnout. Tak z tohoto hlediska druhá hierarchie odpovídá těmto třem vlastnostem: moc odpovídá Bohu Otci, jemuž odpovídají Panstva a jejich úkol vládnutí; moudrost odpovídá Synu, jemuž odpovídají Síly a jejich mocnost; a vůle odpovídá Duchu Svatému, jemuž opět odpovídají Mocnosti a jejich schopnost potřít všechny síly protivníka. A ze třetího hlediska Nejsvětější Trojici nahlížíme v jejím řízení světa a jejími vlastnostmi jsou: dobrota, pravda a svatost. Dobrota odpovídá Otci, jemuž odpovídají Knížectva a jejich autorita nad knížaty; pravda odpovídá Synu, jemuž odpovídají Archandělé a jejich vláda nad národy; a svatost odpovídá Duchu Svatému, jemuž odpovídají andělé (strážní) a jejich úkol ochrany jednotlivců.

Posléze je třeba mít na mysli, že každý z těchto kůrů oněch tří hierarchií byl sice stvořen Bohem zvlášť a bezprostředně, ale že Boží osvícení dospívá ke každému z nich jak přímo, tak i prostřednictvím nadřazených hierarchií. Tak druhou hierarchii osvěcuje Bůh sám a první hierarchie; třetí pak osvěcuje Bůh a dvě předchozí hierarchie. A až když Boží paprsek prošel třemi andělskými hierarchiemi, proniká k hierarchii Církve, avšak i zde nejprve prochází řádem andělským a vstupuje do řádu lidského.[1]

[Étienne Gilson: La philosophie de saint Bonaventure, VIII (část). Český překlad, učiněný z německého vydání (Stefan Gilson: Der heilige Bonaventura, Hegner Hellerau 1929, přel Filotheus Böhner OFM), je převzat z časopisu Prapor serafinský, roč. XX, č. 5 (květen 1940), a s ohledem na anglické vydání (Etienne Gilson: The Philosophy of St. Bonaventure, London 1940, přel. D. I. Trethowan, s. 267-270) upraven redakcí Revue Theofil.]

Texty sv. Bonaventury:

Pod křížem
Zdroj života je v Tobě 
O Božském Srdci Páně 
Buď člověkem modlitby!
Svatost jako cesta k moudrosti 
Sestrám o dokonalé lásce Boží 
Modlitba před Nejsvětější svátostí  
Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme) 
Modlitba apoštolova  

Související články:

Josef Pospíšil: Andělé 5 - O počtu andělů 
Josef Pospíšil: Andělé 1 - Existence andělů
Josef Pospíšil: Andělé 3 - O dokonalosti andělů
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 1/3 - Biblické učenie o anjeloch  
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 2/3 - Rané kresťanstvo a apokryfy 
Josef Pospíšil: Andělé 4 - O čase, ve kterém byli andělé stvořeni 
Josef Pospíšil: Andělé 2 - Andělé jsou bytosti obdařené rozumem a svobodnou vůlí 
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 3/3 - Hierarchia anjelov: od apoštola Pavla po Dionýza Areopagitu  
Marie od Vtělení (Guyart): Uchvácena a pohlcena viděním Nejsvětější Trojice  
Řehoř Veliký: Výklad jmen hlavních andělů  
Kolda z Koldic: Povýšena nad anděly
Terezie z Lisieux: K andělu strážci  

Poznámky:

[1] Tuto sestupnou linii Božího osvícení proponoval už platonismem silně ovlivněný autor píšící pod pseudonymem Pavlova žáka Dionýsia Areopagity (kolem 5. stol.), zejména ve svých spisech O nebeské hierarchii a O církevní hierarchii, na něhož pozdější autoři, včetně sv. Bonaventury, v tomto směru navazují a jím jsou ve své angelologii ovlivněni. Více k tomu viz in Dionysios Areopagita: O nebeské hierarchii, Praha 2009. Pozn. RTh.