Nacházíte se na: Theofil > Dokumenty Církve > Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného

Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného

sv. Jan Pavel II., 25.10. 2020

Jak přirozené zjevení, kterým je samotné Boží stvoření, tak nadpřirozené Zjevení Starého i Nového Zákona jasně zjevuje tu pravdu, že člověk je stvořen jako muž a žena - muž k ženě a žena k muži a muž s ženou společně pro třetího, jakým je jejich společný potomek. V tom, ale ne jen v tom, je člověk coby společenství plodné lásky odrazem Společenství odvěkého, tj. Společenství tří Osob Nejsvětější Trojice, která stvořila člověka, aby se stal slávou Boží. To je povoláním člověka a jeho věčným štěstím.

 

Kniha Geneze

Musíme se vžít do rámce biblického „počátku". V této souvislosti je zjevená pravda o člověku jako „obrazu a podobě Boha" neměnným základem celé křesťanské antropologie[1]. „Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu" (Gen 1,27). Tento stručný úryvek obsahuje základní antropologické pravdy: člověk je vrchol celého řádu stvoření ve viditelném světě. Lidské pokolení, které je od počátku povoláno k existenci jako muž a žena, korunuje celé dílo stvoření. Oba jsou lidé, muž i žena, oba jsou stvořeni k Božímu obrazu. Tento obraz a tuto podobnost s Bohem, zásadní skutečnost pro člověka, přenášejí muž a žena jako manželé a rodiče na své potomky: stvoreni-adama-a-evy-024-upr-6-men.jpg„Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji" (Gen 1,28). Stvořitel svěřuje „vládu" nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám, kteří odvozují svou důstojnost a své povolání ze společného „počátku".

V Genezi nalézáme ještě jiný popis stvoření člověka - muže a ženy - (srov. 2,18-25). Na něj se budeme dále odvolávat. Už nyní však musíme prohlásit, že z biblické zprávy vysvítá pravda o osobním rázu lidské bytosti. Člověk je osoba, a to muž a žena ve stejné míře. Oba totiž byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha. Podobným Bohu činí člověka fakt, že na rozdíl od celého světa živých tvorů, včetně živočichů obdařených smysly („animalia"), člověk je také bytost rozumová („animal rationale")[2]. Dík této vlastnosti mohou muž a žena „vládnout" nad ostatními tvory viditelného světa (srov. Gen 1,28).

Ve druhém popisu stvoření člověka (srov. Gen 2,18-25) je mluva, vyjadřující pravdu o stvoření muže, a zvláště ženy, rozdílná. V jistém smyslu je méně jasná a - mohli bychom říci - je popisnější a obraznější: je bližší mluvě mýtů, tehdy známých. Avšak mezi oběma texty nenajdeme žádný zásadní rozpor. Text Geneze 2,18-25 nám pomáhá dobře pochopit to, co je v úryvku Geneze 1,27-28. Současně, čteme-li ho spolu s druhým textem, nám pomáhá ještě hlouběji porozumět základní pravdě, v něm obsažené, o člověku, stvořeném podle Božího obrazu a podoby jako muž a žena.

V popisu Geneze 2,18-25 je žena stvořena Bohem „z žebra" muže a je postavena vedle muže jako druhé „já", jako partnerka. Muž je v obklopujícím ho světě živých tvorů sám a v žádném z nich nenalézá „pomoc" sobě přiměřenou. Žena, takto stvořená, je okamžitě uznána mužem jako „tělo z jeho těla, kost z jeho kostí" (srov. Gen 2,23), a právě proto je nazvána „ženou". V biblickém jazyce označuje toto jméno zásadní totožnost vzhledem k muži: „ʼiš - ʼiššah". Žel, v moderních jazycích se to všeobecně nedá vyjádřit. „Ženou (ʼiššah) bude nazvána, protože z muže (ʼiš) byla vzata" (Gen 2,23).

Biblický text poskytuje dostatečné předpoklady pro uznání zásadní rovnosti mezi mužem a ženou z hlediska lidství[3]. Oba jsou od počátku osoby, na rozdíl od jiných živých bytostí ve světě, který je obklopuje. Žena je ve společném lidství druhé „já". Od začátku se objevují jako „jednota dvou", a to znamená překonání původní osamocenosti, v které muž nenalézal „pomoc" podobnou sobě (Gen 2,20). Jde tu jen o „pomoc" v činnosti, v „podmaňování země" (srov. Gen 1,28)? Nepochybně jde o družku života, s kterou se může muž spojit jako s manželkou a stát se s ní „jedním tělem". Proto „opustí svého otce a svou matku" (srov. Gen 2,24). Biblický popis tedy mluví o ustanovení manželství Bohem ve spojitosti se stvořením muže a ženy jako o nezbytné podmínce předávání života novým generacím lidí. Na toto jsou zaměřeny svou povahou manželství a manželská láska: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji" (Gen 1,28).

  

Osoba - společenství - darování

Vnikneme-li do líčení Gen 2,18-25 jako celku a vykládáme-li je ve světle pravdy o Božím obrazu a o podobnosti člověka s Bohem (srov. Gen 1,26-27), jsme schopni pochopit ještě dokonaleji osobní ráz lidské bytosti, jímž se oba - muž i žena - podobají Bohu. Každý jednotlivý člověk je totiž obraz Boha, nakolik je to rozumem obdařený a svobodný tvor a je schopný poznat a milovat Boha. Dále tam čteme, že člověk nemůže žít „sám" (srov. Gen 2,18). Může existovat jen jako „jednota dvou", a tedy ve vztahu k jiné lidské osobě. Jde zde tedy o vzájemný vztah: muže k ženě a ženy k muži. Být osobou podle Božího obrazu a podoby tedy znamená také existovat v nezbytném vztahu k druhému „já". To nám dává tušit konečné sebezjevení trojjediného Boha: živou jednotu ve společenství Otce, Syna a Ducha svatého.

Na začátku bible to ještě není přímo vysloveno. Celý Starý zákon je především zjevení pravdy o jedinečném a jediném Bohu. Do této základní pravdy o Bohu uvede Nový zákon zjevení o nezbadatelném tajemství vnitřního života Božího. Bůh, který se dává poznat lidem skrze Krista, je jednota v Trojici: tedy jednota ve společenství. To vrhá také nové světlo na obraz a podobu Boha v člověku, o které mluví kniha Geneze. To, že člověk, stvořený jako muž a žena, je obrazem Boha, neznamená jen, že každý z nich jednotlivě je jako rozumná a svobodná bytost podobný Bohu. Znamená to také, že muž a žena jako „jednota dvou", stvořená v společném lidství, jsou povoláni k tomu, aby prožívali společenství lásky, a tak promítali ve světě ono společenství lásky, které je v Bohu a skrze které se božské Osoby milují v důvěrném tajemství jediného božského života. Otec, Syn a Duch svatý, jediný Bůh, v důsledku jediného božství existují jako osoby skrze nevyzpytatelné božské vztahy. Jenom tímto způsobem se dá pochopit pravda, že Bůh je sám v sobě láska (srov. 1J 4,16).

Obraz a podoba Boží v člověku, stvořeném jako muž a žena (v duchu analogie, kterou lze předpokládat mezi Stvořitelem a tvorem), naznačuje tedy také „jednotu dvou" ve společném lidství. Tato „jednota dvou", znamení společenství osob, poukazuje na to, že ve stvoření člověka je vepsána také jistá podobnost s božským „společenstvím". Tato podobnost je tu dána jako vlastnost osobního bytí obou, muže i ženy, a zároveň jako povolání k nějakému úkolu. Na Božím obrazu a podobě, kterou v sobě nese lidstvo od „počátku", se zakládá celý „ethos" člověka, to je jeho individuální charakter: Starý a Nový zákon rozvinou tento „ethos", jehož vrcholem je přikázání lásky[4].

 

chagall-muz-a-zena-men.jpg

 

V „jednotě dvou" jsou muž a žena od začátku povoláni nejen, aby žili „vedle sebe" nebo „spolu", nýbrž jsou povoláni také k tomu, aby žili navzájem „jeden pro druhého".

Takto se vysvětlí i smysl „pomoci", o které je řeč v Genezi 2,18-25: „Udělám mu pomoc, která by se k němu hodila." V biblické souvislosti tomu smíme rozumět také tak, že žena má „pomáhat" muži a muž zase ženě především proto, že oba jsou „lidské osoby". To jim umožňuje jakýmsi způsobem stále více a více objevovat a potvrzovat dokonalý smysl vlastního lidství. Snadno poznáme, že na této základní úrovni jde o „pomoc" jedné osoby druhé osobě čili o „pomoc" vzájemnou. Být člověkem znamená být povolán k meziosobnímu společenství. Text Gen 2,18-25 poukazuje na to, že manželství je první a do jisté míry základní rozměr tohoto povolání. Celé dějiny člověka na zemi probíhají v rámci tohoto povolání. Na základě zásady, že v meziosobním společenství je tu jeden „pro" druhého, se rozvíjí a naplňuje v těchto dějinách integrace „mužských" a „ženských" prvků v Bohem chtěném lidství. Texty Písma svatého, počínaje Genezí, nám dávají ustavičně znovu objevovat základ, ve kterém má kořeny pravda o člověku, pevný a nezrušitelný základ uprostřed tolika změn lidské existence.

Tato pravda se týká i dějin spásy. O tom je zvlášť jasný výrok II. vatikánského koncilu. V kapitole „O lidském společenství" pastorální konstituce Gaudium et spes čteme: „Sám Pán Ježíš svou modlitbou k Otci, ‚aby všichni byli jedno ..., jako my jsme jedno‘ (J 17,21-22), otvírá lidskému rozumu netušené výhledy, když naznačuje, že je jakási podobnost mezi jednotou božských Osob a jednotou Božích dětí v pravdě a v lásce. Tato podobnost ukazuje, že člověk, jediný tvor na zemi, kterého Bůh chtěl pro něj samého, nemůže sám sebe plně nalézt, leč v opravdovém darování sebe samého."[5]

Koncilní text souhrnně předkládá těmito slovy pravdu o muži a ženě - která se rýsuje už v prvních kapitolách Geneze - vcelku jako nosnou strukturu biblické a křesťanské antropologie. Člověk - jak muž, tak žena - je mezi tvory viditelného světa jediný, kterého chtěl Bůh‑Stvořitel „pro něj samého". Je tedy osobou. Být osobou znamená: tíhnout k sebeuskutečnění (koncil mluví o „nalezení sebe"). K tomu může dojít jen „opravdovým darováním sebe samého". Vzorem takového chápání osoby je sám Bůh jako Trojice, jako společenství Osob. Tvrzení, že člověk je stvořen podle obrazu a podoby tohoto Boha, znamená též, že člověk je povolán být zde „pro" jiné, stát se „darem".

To se týká každého člověka, ať muže či ženy. Každý to uskutečňuje svým vlastním způsobem. (...)

 

[Jan Pavel II.: Mulieris dignitatem. Apoštolský list o důstojnosti a povolání ženy, 1988, II, 6-7. Český překlad převzat z vydání nakl. Zvon (Praha 1992) a mírně upraven redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Redemptoris custos
Spes Aedificandi (Naděje na vybudování) 

 

Související články:

Patrik Galle: Karol Wojtyła: Znamení odporu  
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Lukáš Drexler: Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice  
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha  
Petr Lombardský: Jaké věci je manželství svátostí
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev 
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka?
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil 
Marian Zawada: Rodinnost Boha    

 

Poznámky:


[1] Srov. sv. Irenej: Adversus haereses, V, 6, 1; V, 16, 2-3; in: SCh 153, 72-81; 216-221; sv. Řehoř Nysský: De hominis opificio, l6; in: PG 44, 180; Týž: In Canticum canticorum homiliae, 2; in: PG 44, 805-808; sv. Augustin: In Psalmos, 4, 8; in: CCL 38, 17.

[2] „Persona est naturae rationalis individua substantia" („Osoba je nedílná podstata rozumné přirozenosti"): M. S. Boethius: Liber de persona et duabus naturis, 111; in: PL 64, 1343; srov. sv. Tomáš Akvinský: Summa Theologiae, Ia, q. 29, a. l.

[3] Mezi církevními otci, kteří obhajují základní rovnost muže a ženy před Bohem, srov. Origenes: In Iesu nave, IX, 9; in: PG 12, 878; Klement Alexandrijský: Paedagogus, I, 4; in: SCh 70, 128-131; Augustin: Sermo 51, II, 3; in: PL 38, 334-335.

[4] Sv. Řehoř Nysský praví: „Bůh je láska a pramen lásky. Toto říká velký Jan: ‚Láska je z Boha‘ a ‚Bůh je Láska‘ (1J 4,7-8). Stvořitel nám vtiskl i tuto známku. ‚Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem‘ (J 13,35). Jestliže se tedy toto neděje, je celý obraz znetvořen" (De hominis opificio, 5; in: PG 44, 137).

[5] II. vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, 24.

 

[RSS]

Přečteno 95x

další články