Kristus je Hlavou Těla Církve

„A On je Hlavou Těla Církve;

On je Počátkem,

Prvorozeným z mrtvých,

aby obdržel prvenství ve všem.

Neboť (Bohu) se zalíbilo,

aby v Něm přebývala veškerá Plnost

a aby skrze Něj opět usmířil se Sebou vše:

to, co je na zemi, i to, co je v nebi,

a aby nastolil pokoj skrze krev Jeho kříže."

List Koloským, 1,18-20

V, 45. Poté, co Apoštol vyzdvihoval Krista ve vztahu k Bohu a také ve vztahu k celému stvoření, nyní Jej vyzdvihuje ve vztahu k Církvi. Za prvé obecně, za druhé konkrétně vzhledem k Církvi, když říká: „i vás, kteří jste dříve byli" (Kol 1,21), a za třetí zvlášť vzhledem ke své osobě, když říká: „jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem" (Kol 1,23).

Co se prvního týče, probírá dvě věci, poněvadž nejprve ukazuje poměr Krista k celé Církvi a následně jej objasňuje, a to od slov: „On je Počátkem".

46. Říká tedy: Ten, v Němž máme vykoupení, to jest Kristus, je Prvorozeným stvoření, a to vzhledem k tomu, že se stal Hlavou Církve. Zde je zapotřebí vyjasnit dvě věci: nejprve, jakým způsobem je Církev tělem, a dále, jakým způsobem je Kristus (její) Hlavou.

Církev se popisuje jako tělo kvůli podobnosti s člověkem, a to ze dvou důvodů: konkrétně s ohledem na rozličnost částí, v souladu s Ef 4,1: „On ustanovil jedny za apoštoly, druhé za proroky" atd., nebo s ohledem na služebnost, neboť ačkoliv části těla jsou rozličné, přesto jedna slouží druhé; viz 1Kor 12,25: „aby části o sebe pečovaly navzájem"; Gal 6,2: „Jeden druhému břemena neste" atd. A jako i jedno tělo je konstituováno díky jednotě duše, tak Církev díky jednotě ducha; viz Ef 4,4: „jedno tělo a jeden duch"; 1Kor 10,17: „Poněvadž je jeden chléb, proto my, ač mnozí, tvoříme jedno Tělo" atd. Kromě toho jiný je poměr údů k Hlavě Církve, to jest ke Kristu. Neboť pouze Kristus je Hlavou Církve; viz Ž 3,3: „Ty pozvedáš hlavu mou" atd.

47. A vyjasňuje, co znamená být hlavou, když říká: „On je Počátkem" atd. Hlava totiž ve srovnání s jinými částmi má tři výsady: za prvé, poněvadž se odlišuje od ostatních částí v řádu důstojnosti, neboť je počátkem i tím, kdo vede; druhá výsada vyplývá z úplnosti smyslů, jež jsou všechny obsaženy v hlavě; a třetí pak z určitého vlivu na smysly a pohyby údů.  A proto za prvé ukazuje, jakým způsobem je Kristus Hlavou kvůli důstojnosti, dále z důvodu plnosti milosti, tam, kde říká: „neboť (Bohu) se zalíbilo", a za třetí z důvodu vlivu, tam, kde říká: „a aby skrze Něho".

48. Církev pak má dvojí stav, totiž stav milosti ve stávajícím čase a stav slávy v čase budoucím, a je tou samou Církví, a Kristus je Hlavou v jejích obou stavech, poněvadž je prvním v milosti i prvním ve slávě.

Co se týče prvního, říká: „On je Počátkem", protože není pouze ve stavu milosti jsa (rovněž) člověkem, ale také všichni jsou ospravedlněni skrze víru v Krista; viz Řím 5,19: „Skrze poslušnost jednoho člověka jsou ospravedlněni mnozí." Proto říká: „On je Počátkem", to jest počátkem ospravedlnění a milosti v celé Církvi, neboť rovněž ve Starém zákoně jsou tací, kteří byli ospravedlněni skrze víru v Krista; viz J 8,25: „Jsem počátkem, který říká" atd.; Ž 109,4: „S Tebou (je) počátek" atd.

Kromě toho je Počátkem ve stavu slávy. Proto (Apoštol) říká: „Prvorozený z mrtvých". Neboť vzkříšení mrtvých je jakoby určitým druhým zrozením, protože skrze ně je člověk znovu obrozen k životu věčnému; viz Mt 19,28: „Při znovuobrození, když zasedne Syn člověka" atd.; a prvním přede všemi je Kristus: proto je „Prvorozeným z mrtvých", to znamená těch, kteří se narodili skrze zmrtvýchvstání.

(...)

50. Následně, když říká: „aby v Něm" atd., ukazuje důstojnost Hlavy s ohledem na plnost všech milostí. Různí svatí totiž měli rozličné milosti, avšak Kristus měl všechny. Proto říká: „aby v Něm" atd.

Každé slovo má svoji váhu: „(Bohu) se zalíbilo" ukazuje, že dary Krista jakožto člověka neměly svůj původ z předurčení nebo ze zásluh, jak tvrdil Fotin[1], ale z Boží vůle, které se zalíbilo přivzít toto lidství do jednoty osoby; viz Mt 3,17: „Toto je můj Syn" atd.

Následně říká: „celá", neboť jedni mají takový dar, druzí zase jiný. Avšak: J 13,3: „(Otec) všechno odevzdal do Jeho rukou".

Kromě toho říká: plnost", poněvadž někdo sice mohl obdržet nějaký dar, avšak nikoliv jeho plnost nebo moc, poněvadž mu něco může chybět nikoliv z jeho vůle. Avšak J 1,4 říká o Kristu: „Viděli jsme Jej plného milosti a pravdy"; Sír 24,16: „V plnosti svatých (je) můj příbytek".

Říká rovněž: „přebývala". Někteří totiž obdrželi užívání milosti na nějaký čas, neboť prorocký duch není s proroky neustále, kdežto v Kristu je habituálně, protože v Kristu je držení této plnosti vždy z jeho vůle; viz J 1,33: „Nad kým uvidíš Ducha sestupujícího a v Něm zůstávajícího" atd.

51. Když potom říká: „a skrze Něj" atd., ukazuje, že Kristus je Hlavou Církve z důvodu vlivu. A to je třetí výsada Hlavy. Nejprve ukazuje vliv milosti a následně vykládá to, co řekl, od slov: „aby nastolil pokoj".

52. Nejprve tedy říká: Pravím, že (Bohu) se zalíbilo ne jen proto, že (Kristus) měl (onu plnost) v sobě, ale také proto, aby skrze Něj plynula na nás. Z toho důvodu říká: „aby skrze Něj opět usmířil se sebou vše"; 2Kor 5,19: „Bůh v Kristu usmířil se sebou svět".

53. A následně objasňuje, jaké je ono usmíření a jakým způsobem bylo vše usmířeno. (...)

[Tomáš Akvinský: Výklad Listu Koloským (Super Epistolam B. Pauli ad Colossenses lectura), 5. výklad, 45-48.50-53. Na základě polského překladu (Tomasz z Akwinu: Wykład Listu do Kolosan, Toruň 2012, přel. I. Mikołajczyk a P. Roszak) a latinského znění (tamtéž) přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Chudý Kristus 
Duch Svatý je Bůh 
Blahoslavení chudí duchem... 
Drahocenná a obdivuhodná hostina   
Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti...  
Blaženost člověka spočívá v patření na Boha  
Ježíš Kristus - cesta k pravému životu 
O zvěstování blahoslavené Panny
Proč Kristus vstal z mrtvých? 
Proč Kristus zemřel na kříži? 
O trojím rození 

Související články

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev  
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve 
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo
Cyprián: Prvenství je dáno Petrovi 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve  
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve  
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Cyril Alexandrijský: "Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás"  
Augustin: Církev je založena na skále, kterou vyznal Petr  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý   
Henri de Lubac: Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista   
Jarosław Szymon Szymczak: Manželství a Církev   
Jan Eudes: Kristovo tajemství v nás a v Církvi 

[1] Fotinus (310-376) - biskup v italském Sirmiu, který popíral božství Ježíše Krista, jako i tři Osoby v Trojici. Zpravují nás o něm např. Eusebius ve svých Církevních dějinách nebo sv. Augustin. Pozn. překl.