Požíváme a ctíme eucharistii a značíme se znamením Kříže

Svátost eucharistie, všem uloženou Pánem v čas podávání pokrmu, přijímáme na shromážděních před východem slunce, ne však z ruky kohokoliv, ale pouze z ruky předsedajících. Oběti za zesnulé[1] konáme v den jejich narození (pro nebe)[2]. Půst a modlení se na kolenou v Den Páně považujeme za nepřípustné, a této výsadě se těšíme ode dne Paschy až do Letnic.[3] Úzkostlivě se varujeme toho, aby se cokoliv z Kalicha jakož i z našeho Chleba nechalo upadnout na zem.

Při každém kroku nebo ubírání se jinam, při každém příchodu a odchodu, při obouvání, při koupeli, při jídle, při rozsvěcení, při uléhání, při sedání i při každé všednodenní činnosti se na čele značíme znamením Kříže.

[Tertulián: O věnci (De corona), 3; in PL II, 79-80. Na základě polského vydání (in: Pietras, H.: Dzień święty, Kraków 1992, s. 113) a latinského textu (Migne, J.-P.: Patrologia latina, II, Paris 1844) přeložil Lukáš Drexler.]

Od téhož autora:

Modlitba je duchovní oběť
Uplatnění preskripce vůči heretikům  
Učiňme člověka k obrazu našemu, k obrazu Syna vtěleného - jednoho z Trojice   

Související články:

[1] Tertulián je zde jedním z mnoha svědků raného chápání obětního charakteru eucharistie. Více k tomu viz v článku Antonína Čaly: „Svědectví tradice o eucharistické oběti". Pozn. překl.

[2] „Dnem narození (pro nebe)" je míněn den úmrtí křesťana, kterým se „narodil" do nebe. Pozn. překl.

[3] Pokleknutí, stejně jako půst, bylo vnímáno jakožto výraz kajícnosti, což se neslučovalo s radostným slavením nedělní eucharistické liturgie i s celou popaschální, velikonoční dobou. Pozn. překl.