Nacházíte se na: Theofil > Duchovní život > O čtyřech znameních Boží věčné lásky

O čtyřech znameních Boží věčné lásky

bl. Jan van Ruysbroeck, 11.3. 2021

Génius blahoslaveného vlámského mystika Jana van Ruysbroecka (+1381) v následujícím úryvku z jeho díla "Zrcadlo věčné blaženosti" jako by předkládal v několika málo odstavcích souhrn celé křesťanské víry a celých dějin spásy vztažených na jednotlivce: od stvoření člověka k obrazu Boha a jeho věčného zakotvení v Trojici, přes pád Adama a ztrátu naší podobnosti s Bohem až k lásce vtělujícího se a za nás se obětujícího Boha, který nám svoji obětavou a věčnou lásku nabízí v eucharistii, jíž nás pozvedá k Sobě a k věčné a zbožšťující účasti na Jeho Božském životě bez konce.

 

ukrizovani-001-vyr-upr-2-men.jpg
 

 

Jan van Ruysbroeck

Jan van Ruysbroeck se narodil roku 1294 v Ruysbroecku nedaleko Bruselu. Roku 1318 byl vysvěcen na kněze a stal se kaplanem u sv. Guduly v Bruselu. Roku 1349 vstoupil k augustiniánům v Groenendalu a zemřel tamtéž roku 1381 jako převor. Ruysbroeck je nejslavnějším nizozemským mystikem. Pro své vroucí nadšení byl nazýván doctor extaticus („extatický učitel"). Vystupoval proti zlořádům v církvi. Sepsal ve vlámštině asi 12 knih. Jeho hlavními spisy jsou: Ozdoba duchovní svatby, Zrcadlo věčné blaženosti, Království milujících Boha, Kniha o sedmi branách, Prsten neboli zářivý drahokam, Duchovní svatostánek. Text, který zde předkládáme, je z knihy Zrcadlo věčné blaženosti.

 

O čtyřech znameních Boží věčné lásky

 

Hle - čtyři znamení Boží věčné lásky, znamení tak hluboká a veliká, že celé Písmo svaté v nich má od počátku svůj původ.

Prvním znamením je, že Bůh stvořil člověka z lásky podle svého obrazu a ke své podobě. Druhým znamením je, že Syn Boží, Věčná Moudrost, vzal na sebe z lásky lidskou přirozenost a přioděl ji svou vlastní Osobností. Třetí znamení spočívá v tom, že tentýž Syn Boží, Ježíš Kristus, zemřel z lásky a vykoupil nás svou předrahou krví a následně nás očistil křtem ode všech našich hříchů. Tím nás pozvedl nad naši přirozenost a spojil nás se sebou v duchu své lásky. Čtvrtým znamením je, že nám dal za pokrm a nápoj své tělo a svou krev, vše, co přijal z naší přirozenosti, a vše, co mu patří jako Bohočlověku, aby žil v nás a abychom my navěky žili v něm.

Sledujte nyní pozorně tato čtyři znamení lásky; vyložím vám je ještě jasněji. Bůh tolik miloval po celou věčnost svět, že nám dal svého jednorozeného Syna[1] čtverým způsobem.

  

1. Obraz a podoba

Nejprve nás Písmo svaté poučuje, jak Bůh, nebeský Otec, stvořil všechny lidi podle svého obrazu a ke své podobě[2]. Jeho Obrazem je jeho Syn[3], jeho vlastní Věčná Moudrost: „Všechny věci žijí v něm," praví sv. Jan, „a vše, co bylo učiněno, má v něm život"[4]; a tento život není nikdo jiný než Obraz Boží, v němž Bůh věčně poznával všechny věci a z něhož všechny věci povstaly.

Tento Obraz tedy, Syn Boží, je věčný, přede vším stvořením.[5] Všichni jsme byli stvořeni k tomuto věčnému Obrazu. Jsme učiněni živým zrcadlem Boha v nejvznešenější části naší duše, to jest v základu našich vyšších mohutností, kde Bůh vtiskl svůj věčný Obraz a kam žádný jiný obraz nemá přístup. Toto zrcadlo bez ustání zůstává před Božíma očima a s Obrazem, který je zde vtištěn, se účastní na věčnosti samého Boha. V tomto Obrazu právě nás Bůh poznal, dříve než jsme byli stvořeni a než nás poznal nyní, stvořené v čase, že jsme pro něho. Tento Obraz lze nalézt podstatně a osobně u všech lidí; každý jej má celý a nerozdělený a všichni spolu jej nemají víc než jedinec. Tímto způsobem jsme všichni jedno, jsme intimně spojeni v tomto věčném Obrazu, který je Obrazem Božím a v nás pramenem našeho života a našeho povolání k bytí.

Přesto se naše stvořené bytí nestává Bohem, jako se Obraz nestává Boží stvořením. Neboť jsme stvořeni podle Obrazu, to jest abychom přijímali Obraz Boží, a tento Obraz je nestvořený, věčný, Syn Boží. V podstatě[6] Boha je Obraz celý podstatou a podstatový a v přirozenosti Boha je samou přirozeností.

Přirozenost v Bohu je plodnou, patří jí Otcovství, je Otcem, a prostřednictvím této plodné přirozenosti je Otec v Synu a Syn je v Otci[7]. Avšak Syn je v Otci jako Syn, aniž je od něho odloučen, jako trvale zůstávající v božské přirozenosti. Proto přirozenost patří zcela Otci, který věčně plodí, a Synu, který je věčně plozen. Syn je druhá božská Osoba, věčně plozena Otcem. Z jejich vzájemné lásky vychází jako horoucí plamen Duch Svatý, třetí Osoba, která se vylévá do všech tvorů ochotných jej přijmout.

Vyšší stránka naší duše je vždy ochotna, protože je celá čistá a bez obrazů, ustavičně obrácena a směřující ke svému Původci. Proto je jako věčné a živé zrcadlo Boha, přijímající vždy a bez ustání věčné plození Syna, Obrazu Nejsvětější Trojice, v němž Bůh poznává sebe, jak je sám v sobě, svou podstatu i Osoby. Neboť tento Obraz je v podstatě a v každé Osobě, ve všem, čím je Osoba v přirozenosti. A tento Obraz máme všichni jako život věčný, bez naší účasti, před naším stvořeným bytím. V našem stvořeném bytí je tento Obraz Nadpodstatou naší podstaty a životem věčným. Podle toho má podstata naší duše tři vlastnosti, které splývají v přirozenosti v jedno.

První vlastností duše je její nahost, je bez obrazů; touto vlastností jsme připodobněni Otci a jsme s ním a s jeho Božskou přirozeností spojeni.

Druhou vlastnost lze nazvat vyšší rozum duše; je to zrcadlový lesk, v němž přijímáme Syna Božího, věčnou pravdu. Tímto leskem se mu připodobňujeme, poněvadž v přijetí jeho jsme s ním jedno.

Třetí vlastnost nazveme jiskrou duše: je to intimní a přirozený sklon duše ke svému Prameni; zde přijímáme Ducha Svatého, Boží Lásku. Tímto intimním sklonem jsme připodobněni Duchu Svatému, avšak v přijetí jeho jsme s Bohem jeden duch a jedna láska.

Tyto tři vlastnosti tvoří jedinou, nerozdílnou podstatu duše, její živý základ, podloží vyšších mohutností. Podobnost a spojení jsou v nás všech od přirozenosti; pro hříšníka však jsou skryty ve svém vlastním základu pod tíhou jeho hříchů.

Chceme-li tedy odhalit a poznat Království Boží, které je v nás ukryto, je třeba, abychom vedli v nitru ctnostný život a život zevně spořádaný a oduševněný pravou láskou. Následujeme-li Krista ve všem, budeme se moci prostřednictvím milosti, lásky a ctností pozvednout nad sebe k nejvyššímu vrcholu, kde žije a kraluje Bůh. Nemůžeme nahlížet blaženost - kterou je Bůh - ani ji poznat přirozeným světlem, ani pomocí nějakého umění nebo nějakým úsilím, nýbrž jedině pomocí Boží milosti. Právě proto dal Bůh naší duši vyšší mohutnosti, abychom zde přijímali Jeho podobu, tj. Jeho milost a Jeho dary, které nás obnovují, pozvedají nás nad přirozenost a činí nás podobnými Jemu láskou a ctnostmi.

Tato nadpřirozená podobnost s Bohem, kterou nám dává milost a ctnosti, pozvedá naši paměť až k bezobraznosti, náš rozum k prosté pravdě a naši vůli k božské svobodě: takto se prostřednictvím milosti a ctností stáváme podobnými Bohu a sjednocenými s Ním nad podobnost v blaženosti.

To je tedy první znamení lásky, daná lidské přirozenosti Bohem, že nás stvořil podle svého obrazu a ke své podobě.

 

2. Vtělení Slova

Jakmile však první člověk, Adam, přestal poslouchat a přestoupil příkaz Páně, ztratil v tomto okamžiku svým hříchem podobnost s Bohem; byl vyhnán z ráje a příchod do Království Božího byl uzavřen pro něho a pro nás všechny.

To bylo příležitostí, aby nám všem dal druhé znamení lásky: poslal svého jediného Syna v naší přirozenosti, takže se stal jedním člověkem z nás a bratrem nás všech. A sebe ponížil, aby nás povýšil; sebe ochudil, aby nás obohatil; sebe vydal pohaně, aby nás poctil.

Avšak veškerá jeho ponížení jej neumenšila, neboť zůstal tím, čím byl, a přijal to, čím nebyl. Zůstal Bohem a stal se člověkem, aby se člověk stal Bohem. Oblékl na sebe naše lidství, jako král bere šaty svých domácích nebo svých sluhů, takže jsme s ním oděni jedním šatem, lidskou přirozeností.

Avšak duši a tělo, které přijal z přečisté Panny Marie, zcela výjimečným způsobem přioděl královským šatem, to jest svou božskou Osobností. Z přirozenosti tento šat nepatří nikomu jinému než jemu samému, neboť je Bohem a člověkem v jedné Osobě. Abychom pak jím mohli být oděni spolu s ním i my, je nám zapotřebí milosti, abychom jej tolik milovali, že se dokážeme zříci sebe samých a překročit svoji stvořenou osobnost - tak se sjednotíme s jeho Osobou, věčnou Pravdou.

Svojí přirozeností, jak víte, se všichni rodíme jako dítka hněvu, jako vrahové, přeběhlíci z Království Božího skrze prvního člověka, který byl neposlušný Boha a pozbyl milost, již obdržel pro nás všechny, jeho potomky v lidské přirozenosti. Aby tento hřích napravil, poslal nám Otec svého Syna a Syn přijal naši přirozenost a Duch Svatý způsobil jeho zrození v našem lidství.[8]

 

3. Bohočlověk krvavou obětí za hříchy

Avšak to ještě nestačilo, aby nám byly odpuštěny hříchy, neboť Otec chtěl hřích potrestat podle spravedlnosti. Proto vydal svého Syna na smrt za hřích; Syn mu pak byl poslušným až k smrti[9] a Duch Svatý pak dokonal toto dílo v lásce.

A toto je třetí znamení lásky: že nás Syn Boží osvobodil svou smrtí, vykoupil nás a zaplatil před tváří svého Otce svou předrahou krví, takže my díky jeho smrti žijeme. Byli jsme jím očištěni v prameni krve a vody, který vyprýštil z jeho boku[10]; vykoupil nás svou krví a voda nás spojila s jeho Duchem v lásce. Tak zůstáváme bez ustání v něm, neboť jsme v něm jeden duchovní život. To nám ukazuje voda, která se dává do vína v kalichu, kde se proměňuje v jeho krev; neboť vodou, smíchanou při proměňování s vínem, rozumíme lid Kristův, který je s ním spojen a žije v jeho krvi; je to život, který nemůže mít ani jej zakoušet nikdo mimo věřící křesťany, sjednocené s Kristem v jeho lásce.

 

4. Život Bohočlověka sdílený v eucharistii

Konečně je zde čtvrté znamení lásky, které Kristus zanechal svým vyvoleným přátelům, kteří žijí v něm. Toto znamení spočívá v tom, že Kristus je živí a udržuje přeušlechtilým pokrmem a nápojem, to jest svým tělem a svou krví, na které mají právo pouze oni. On také skutečně řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm,"[11] a nezemře, ale „bude žít navěky,"[12] což se musí chápat duchovně: bude žít, jako žijí andělé a svatí, kteří Krista požívají a pijí bez užití zubů a úst. Neboť Kristus je živým nebeským chlebem, jejž Otec poslal na svět a jejž my s láskou duchovně jíme jako andělé a svatí v nebi, podobně jako nás sám Kristus ve své lásce všechny stravuje v sobě. A proto kdo stravuje a je stráven, má věčný a blažený život v Kristu, a může jíst a pít, kdykoli s láskou pomyslí na svého Milovaného.

Přece však takový více touží po Nejsvětější Svátosti a je k tomu způsobilejší a připravenější než jiní, neboť miluje způsoby a úkony svaté Církve, jak je Kristus ustanovil a nařídil ke své cti a k prospěchu svého lidu. Rovněž bez ustání postupuje vpřed a roste v milosti a ve všech ctnostech, jak uvnitř, tak zevně, neboť co má duchovně v nitru, to ještě vnějším způsobem přijímá v Nejsvětější Svátosti. Je svatým, protože přijímá, je ještě světějším, protože má, a nejsvětějším, protože má i přijímá.

Kdo však přijímá Nejsvětější Svátost nehodně, ve smrtelném hříchu, sám sebe odsuzuje. Kdo pak nepřijímá ani duchovně ani svátostně, ten je před Bohem mrtvý, neboť žije pouze v přirozenosti, bez milosti. A o tom, jak jej máme přijímat, jak jej požívat a jak být stráven, jsem již hovořil.

 

[Jan van Ruysbroeck: Zrcadlo věčné blaženosti, III, B, d. Český překlad převzat s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1937, a následně výrazně upraven podle originálního znění (Jan van Ruusbroec: Werken van Jan van Ruusbroec, Deel 3: Vanden XII dogheden, Een spieghel der ewigher salicheit, Vanden kerstenen ghelove, ed. Jean Baptiste David, Gent 1860) a podle překladů polského (Bł. Jan van Ruusbroec: Dzieła, Tom III, Kraków 2003, přel. M. Lew-Dylewski), českého (Jan van Ruysbroeck Podivuhodný: Zrcadlo věčné blaženosti, Olomouc 1946, přel. E. Soukup), italského (Ruysbroeck il Mirabile: Lo specchio dell'eterna salvezza, kap. 8.) a latinského (D. Ioannis Rusbrochii: Opera omnia, 1552) a doplněn poznámkami pod čarou redakcí Revue Theofil.]

 

Od téhož autora:

Píseň druhá  
Věnec ctností 
Kniha dvanácti bekyň  
Se Synem v náruč Otcovu 
Nadpřirozená vyrovnanost 
Vizte, Ženich přichází, vyjděte mu vstříc!

 

Související články:

Proč se Bůh vtělil 
CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení  
Atanáš Alexandrijský O vtělení Slova 
František Saleský: List o narození Páně 
Hilarius z Poitiers: Takto jsi připravil zemi 
Řehoř Naziánský: O podivuhodné výměně 
Lukáš Drexler, Arnold der Rote: Přijetí Boha 
Fulgentius z Ruspe: Sám sebe za nás obětoval
Maxim Vyznavač: Bůh na sebe vzal naši přirozenost 
Irenej z Lyonu: Zjevení Syna se rovná poznání Otce 
Klement Alexandrijský: Pán se sklonil, člověk povstal
Efrém Syrský: Kristův kříž, záchrana lidského pokolení
Cyril Alexandrijský: Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti
Cyril Alexandrijský: Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí 
Hilarius z Poitiers: Vtělení Boha Slova je zárukou naší nesmrtelnosti 
Hilarius z Poitiers: Jako Syn žije z Otce, tak my žijeme ze Syna skrze jeho tělo  
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného 
Lev Veliký: Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí
Marie-Vincent Bernadot: Podstata křesťanského života: zůstávat v Ježíši 
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha  
Silvano Fausti: ... ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok 
Karel Boromejský: Eucharistie přepodobňuje v Boha 
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha  
Mechtilda z Hackebornu: Cena jediné mše svaté 
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána 
Ambrož Milánský: Kříž Kristův nám navrací ráj 
Bonaventura: Sestrám o dokonalé lásce Boží 
Tomáš Akvinský: Proč Kristus zemřel na kříži 
Henri J. M. Nouwen: Ježíšova konkrétní láska 
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení 
Vilém ze Saint-Thierry: On první miloval nás 
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově 
Lukáš Drexler: Našel jsem svůj domov
Eucharistie - dar ukřižované Lásky 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve

 

Poznámky:


[1] Srov. J 3,16. Pozn. RTh.

[2] Srov. Gen 1,26; 5,1. Pozn. RTh.

[3] Srov. Kol 1,15. Pozn. RTh.

[4] Srov. Jan 1,3-4. Pozn. RTh.

[5] Srov. Kol 1,15-17. Pozn. RTh.

[6] V orig. je užito výrazu wesen - „bytnost", „podstata", „esence" (lat. essentia), případně weselic - „bytnostný", „podstatný" (lat. essentialiter). Tuto větu lze tedy přeložit i jako: „V bytnosti Boha je Obraz celý bytností a bytnostním a v přirozenosti Boha je samou přirozeností." Podobně i jinde v textu. Pozn. RTh.

[7] Srov. J 14,10-11. Pozn. RTh.

[8] Srov. Lk 1,30-38. Pozn. RTh.

[9] Srov. Flp 2,8. Pozn. RTh.

[10] Srov. J 19,34. Pozn. RTh.

[11] J 6,56. Pozn. RTh.

[12] J 6,58. Pozn. RTh.

 

[RSS]

Přečteno 88x

další články