Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí

Na počátku Bůh vše stvořil v šesti dnech a „sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo" (Gen 2,2), „sedmého dne odpočinul" (Ex 20,11) „a oddechl si" (Ex 31,17). Sedmý den je onen „den odpočinutí Hospodina" (Ex 20,10), „Hospodinův svatý den odpočinku" (Ex 16,23), do kterého však člověk pro svůj hřích „na počátku" nevešel, ale naopak byl kvůli svému hříchu vyhnán z ráje, z Boží zahrady, z prodlévání v lůně Božím. Stvoření pro hřích Adama a Evy nevstoupilo do Božího sedmého dne, šabatu, do Božího odpočinutí (srov. Žid 3,18).

Proto Bůh se skrze Slovo, jímž vše stvořil „na počátku" (Gen 1,1; J 1,1-3), rozhodl vše stvořit na „novém počátku", když Slovo skrze Ducha Svatého vstoupilo do panenské půdy Mariina lůna a stalo se člověkem, aby své, padlé stvoření „znovustvořilo" a proSlovilo a opět obnovilo onu rajskou zahradu, onen Boží Eden určený pro člověka.

A jeho stvořitelské poslání se naplnilo šestého dne, když na piedestalu Kříže vtělený Bůh Stvořitel zvolal: „Dokonáno jest!" „a vydechl" (Mk 15,37), neboť „viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré" (Gen 1,31). „Byl večer a bylo jitro, den šestý." (Gen 1,31) A sedmého dne, po „noci, kdy nikdo nemohl pracovat" (srov. J 9,4), Bůh odpočinul - v lůně hrobu, sedmého dne odpočinul od svého znovustvořitelského díla, v „den odpočinutí Hospodina" (Ex 20,10), neboť šest dní pracoval (srov. Ex 20,9), „v potu Adamovy tváře" (srov. Gen 3,19), až do svého posledního dechu (Mk 15,37).

A tím nám Pán vydobyl konečně ono věčné odpočinutí, onen věčný šabat, ten Den, v němž vzejde a již nikdy nezajde Slunce spravedlností (srov. Mal 3,20), jehož paprsky se rozprostřely po celém stvoření „v první den po sobotě" (srov. Mk 16,2), tj. osmého dne stvoření[1], v onu pravou sobotu Božího odpočinutí, v Božím šalom, v němž najdeme odpočinutí svým duším a pokoje bez konce. Ten Den již začal.

Od téhož autora:

Bůh 
Smrt  
Přijetí Boha 
Oheň Eliášův
 Rány Kristovy  
O kontemplaci 
Maria souznělá 
Odevzdat se Marii  
"A hned vyšel ven..."
Našel jsem svůj domov 
Arte-factum - deo-factum 
Holubice nového stvoření 
Panna Maria - Matka Boží
V čem spočívá věčný život 
Tři údobí duchovního života 
Mění se přirozenost člověka?
  Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty   
Ježíšovy výroky "Já jsem" v Evangeliu podle Jana 
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity 
Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty 
Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice 
Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik  
Očistec - katolický konstrukt, nebo pravověrná součást křesťanské tradice?  
Bylo manželství Josefa a Marie skutečným manželstvím, nebo bylo "jen jako"?   
Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
"Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie  
Musí být biskup skutečně ženatý?  
 
 

Související články:

Maxim Turínský: Kristus je den 
Ladislav Pokorný: Velikonoční třídení (triduum)
Epifanius ze Salaminy: Sestoupení Pána do pekel  
Richard Špaček: O sestoupení Krista do předpeklí  
Cyril Jeruzalémský: Sestoupil do podsvětí, aby i odtud vysvobodil spravedlivé  
Michal Dvořáček: Spasitelovo sestoupení do pekel (a naše spása)  
Pseudo-Chrysostom: Katechetická promluva na Svatou Paschu  
 Zamyšlení ke smyslu křesťanských velikonoc
Richard Špaček: O zmrtvýchvstání Krista

[1] V židovském pojetí byl šabat, tj. sobota, sedmý den týdne, na jednu stranu symbolem plnosti a dovršení stvoření Hospodinovým odpočinutím od jeho stvořitelského díla, na druhou stranu byl chápán a slaven také jako znamení „věku příštího", tj. věku budoucího, mesiášského, jako odkaz na dosud očekávané eschatologické naplnění ve vzkříšení z mrtvých v „Šabatu Hospodinově", tj. ve věčnosti, kde bude Hospodin skrze svého Pomazaného kralovat nad celou zemí a nad všemi národy (srov. např. Mal 1,11). Šabat, sedmý den týdne, se tak stává zároveň určitým náznakem „onoho Dne", o němž pojednává např. List Židům ve 3. a 4. kapitole, tj. dne „Božího odpočinutí". V patristickém období se tak v návaznosti na to již výslovně hovoří o „osmém dni" stvoření, tj. o „prvním dni po sobotě", který jakožto první započíná „nové stvoření", podobně jako první den v knize Genesis započíná „první stvoření", a zároveň o „dni osmém", který přesahuje onen „dočasný", věčnou plnost pouze naznačující šabat. A tímto „prvním dnem nového stvoření" bylo právě „povstání", neboli vzkříšení, nového Adama - Ježíše Krista, který započal Den, jenž už nemá konce. Proto je to i „den osmý", který přesahuje kategorie dosavadního chápání času jako vymezeného týdny o sedmi dnech, neboť věčnost „onoho Dne" přesahuje časnost předchozích sedmi dní. Kristus je zde také oním Světlem prvního dne stvoření, které vyslovil Otec: „I řekl Bůh: ‚Buď Světlo!‘ A bylo Světlo" (Gen 1,1), Světlem, které se již nestřídá s žádnou tmou, a tudíž nenásleduje již žádný jiný den než „onen Den", „jehož světlem je Beránek" (Zj 21,23). Nemůže být větší plnosti než plnost „osmého dne", protože v něm již došlo k naplnění stvoření a úmyslu Božího, kdy je konečně „Bůh všecko ve všem" (1Kor 15,28). Tuto starokřesťanskou myšlenku formuluje např. poapoštolský List Barnabášův: „Podívejte se, jak to říká: ‚Nejsou mi milé ty nynější sabaty, nýbrž sabat, jejž jsem ustanovil, v němž jsem odpočinul a jímž učiním počátek osmého dne, to jest, počátek jiného světa.‘ Proto slavme radostně ten osmý den. V něm Ježíš vstal z mrtvých, pak se zjevil a vystoupil na nebesa." (XV, 8-9) Zde je i důvod, proč křesťané nesvětí a neslaví sobotu, ale neděli, tj. „první den po sobotě" neboli „den osmý", tj. již nikdy nekončící „první den nového stvoření", které započal „Prvorozený všeho stvoření" (Kol 1,15): zmrtvýchvstalý Bůh a zároveň člověk Ježíš Kristus, nový Adam, který jako kvas obnovy „všechno prokvasí" (Mt 13,33) silou svého vzkříšení coby prvotina tohoto obnovení celého stvoření.