Nejsvětější Svátost a Božské Srdce Páně v životě bl. Alžběty Canori Mora

Nejsvětější Svátost oltářní je ustavičnou památkou na krvavou oběť Pána Ježíše na kříži. „Kdykoliv to budete činit, budete to konat na mou památku!" řekl Pán Ježíš svatým apoštolům. Nikdy nemůžeme být přítomni na mši svaté nebo přistupovat ke svatému přijímání, aniž bychom nemysleli na smrt Ježíše Krista. Jak bychom tedy mohli oddělit pojednání o Nejsvětější Svátosti od umučení Páně, když právě tato Svátost je cestou, kterou můžeme dojít účasti na zásluhách Pána Ježíše, získaných nám Jeho obětí na kříži. Ale jak máme mluvit o Eucharistii a nezmínit se o Nejsvětějším Srdci Páně? Ze zjevení sv. Markéty Alacoque jasně vidíme, že úcta Božského Srdce Páně se podstatně opírá o Eucharistii.

Alžběta Canori Mora byla proniknuta tak živou vírou v tajemství Eucharistie, že o něm nemohla mluvit bez velikého dojetí. Nesmírná láska, jakou nám Bůh prokázal tím, že ustanovil Nejsvětější Svátost oltářní a je v ní podstatně skutečně přítomný, ji naplňovala tichým údivem. Jistota, která zahlazuje každou pochybnost, že nás Pán Ježíš vidí, že slyší naše prosby, že nás přijímá, když se k Němu kajícně vracíme, že nás obohacuje milostmi, když před Ním klečíme a otvíráme Mu své srdce a sdělujeme Mu svá utrpení, tato myšlenka ji naplňovala city lásky a vděčnosti, které si často razily cestu slzami; její líce zčervenaly, obličej zářil a duše byla často ve vytržení. A přítomní byli naplněni týmiž city, neboť jako oheň osvěcuje a hřeje, stejně tak působila Alžbětina láska k této převelebné Svátosti.[1]) Její víra byla živá, a to tak mocně živá, že předmět víry v toto tajemství, Ježíše Krista Bohočlověka takřka viděla svýma tělesnýma očima, že se Ho dotýkala svýma rukama. Byla-li snad doba, kdy se tato víra ještě více oživila, pak to byly chvíle, kdy Alžběta prodlévala před Nejsvětější Svátostí. Pro ni nebylo žádného závoje, který by Krista zahaloval, eucharistické způsoby mizely před jejíma očima, viděla jen svého Božského Mistra. Mluvila s Ním v pokorné, laskavé rozmluvě, klaněla se Mu jako pravému Bohu, děkovala Mu více srdcem než ústy a vlévala všechny své zbožné city do Jeho Nejsvětějšího Srdce. Někdy neměla ani čas, aby poklekla, a dříve než tak učinila, její duše již byla ve vytržení a viděla Pána Ježíše v překrásných obrazech. Před svatostánkem anebo při svatém přijímání se jí dostávalo největších důkazů lásky Ježíše Krista, tam se těšila z nejvznešenějších zjevení, tam byla povznášena k hlubokému nazírání na nebeské pravdy a tajemství naší svaté víry.[2] Nebylo dne, aby nespěchala do kostela navštívit Nejsvětější Svátost oltářní. Zdržela se tam tak dlouho, pokud měla kdy. „Nemohu ani vyslovit," svědčí sestra Marie Ignacia Univitti, „jak živá byla její víra v Nejsvětější Svátost oltářní, před níž proklečela celé hodiny v nevýslovných slastech."[3] Velmi ráda navštěvovala chrámy, kde byla slavnostně vystavena Nejsvětější Svátost při čtyřicetihodinové pobožnosti, a nikdy se tam nezapomněla dostavit, pokud chrám nebyl příliš daleko od jejího bytu.[4] Tak chodívala do kostelíčka sv. Jáchyma a sv. Anny vedle kláštera Trinitářů u čtyř studnic, kde je dnes belgická kolej. Byla tam roku 1809 založena Společnost sester věčného klanění, které mívaly denně vystavenou Nejsvětější Svátost. „Velice soustředěná vstoupila do toho kostelíčka," jak čteme v kanonizačním procesu, „a odbočila do malé vedlejší kapličky, nalevo, když se vstupovalo do chrámu. Tam poklekla a zůstala nepohnutě jako kus mramoru klečet několik hodin, o nic se neopírajíc."[5] Na jiném místě čteme: „Neopírajíc se o nic, mohla prodlít před Nejsvětější Svátostí na kolenou čtyři nebo pět hodin s očima zavřenýma, zcela pohroužena v Boha."[6]

Ačkoliv Alžběta velmi pečlivě vyhledávala skrytá místa v kostele, aby se skryla lidské pozornosti, nepodařilo se jí to pokaždé. Mnozí šli schválně do kostela, když věděli, že tam bude, aby ji viděli, obdivovali se jí a nadchli se láskou a úctou k svátostnému Spasiteli. Mezi nimi byla také jistá řeholnice, sakristánka kostelíčka sv. Jáchyma a Anny. Divila se, když spatřila neznámou paní, která proklečela tiše několik hodin před Nejsvětější Svátostí. Zvědavost je prý nejvíce údělem žen a jsme přesvědčeni, že řeholnice v tomto ohledu z toho nejsou vyňaty. Existuje totiž také zvědavost, kterou bychom právem mohli nazvat svatou zvědavostí, která nás nutí, abychom pátrali, jak jednají svatí. Příklad svatých je pro nás daleko mocnější pobídkou k dobrému než sto krásných ponaučení a tisíc dobrých rad. Naše Alžběta udělala na dobrou řeholnici velký dojem. Vracela se častěji do kostela, dívala se na Alžbětu, jak se vroucně a soustředěně modlila, a nalézala ji vždy v té samé poloze, jak ji opustila. Z její tváře zářilo cosi zvláštního, andělského. Kdopak to asi je? Možná, že je to nějaká světice, neboť jíž pouhý pohled na ni vzbuzoval v oné řeholnici zbožné pocity. Přesto si však usmyslela, že na sebe bude ve zpovědi žalovat, jak byla zvědavá; těšila se, že jí zpovědník řekne, co o tomto případu soudí. Onen zpovědník byl svatý muž, který hořel láskou k Nejsvětější Svátosti a uměl pro ni věřící nadchnout vroucností. Vynaložil mnoho práce na zavedení oněch Sester Nejsvětější Svátosti do Říma, takže mohl být právem považován za jejich zakladatele. Není pravdě nepodobné, že by neznal Alžbětu. Zvědavé řeholnici tedy odpověděl, že v tomto případě je nadpřirozený vliv jistý, neboť jinak by ona osoba nemohla bez zvláštního Božího přispění vydržet v takové poloze nepohnutě tolik hodin.[7] Před svatostánkem se srdce Alžbětino rozšířilo láskou Boží. „Bůh mi dal poznat," jak vypravuje 18. května 1815, „jak by moje duše mohla v Jeho přítomnosti neustále prodlévat na stupních oltáře, aby se Mu klaněla v duchu a pravdě, skrytému ve svaté Eucharistii. Dal mi poznat, jak bych mohla Jeho nekonečnou moudrostí a svým spolupůsobením s milostí udržet svou duši v Jeho stálé přítomnosti. Dal mé duši tři stupně vyšší milosti." Toto musela předložit ke schválení svému zpovědníkovi. P. Ferdinand to schválil, ale podotkl, aby vyplnila věrně vše, co jí Bůh přikázal. Pán se projevil jako velmi štědrý, přijal její oběť a slíbil, že bude milostivý všem, kteří se jí budou odporoučet anebo s ní vejdou ve spojení, že jim dá zvláštní klid duše. Když se to stalo, Alžběta zdvojnásobila svoji horlivost a nadšení pro velebnou Svátost oltářní. Můžeme si pomyslet, jak ráda prodlévala před Pánem Ježíšem ve svatostánku. Nebylo však možné, aby tam prodlévala neustále. Pán Ježíš ji poučil, že si vyvolil stánek v jejím srdci, poněvadž nemůže neustále prodlévat před Nejsvětější Svátostí. Téhož dne se odebrala do chrámu Páně Nejsvětější Trojice - Trinita dei Monti -, aby se tam pomodlila, neboť se tam konala devítidenní pobožnost před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Chtěla se Pánu Ježíši obětovat jako ta, která se Mu chce věčně klanět. Její duše se brzy ocitla ve vytržení. Byla jí zjevena její duše jako nádherný chrám s předrahocenným oltářem, ovšem zcela jiného rázu než naše pozemské oltáře. Když spatřila tuto nádheru, byla celá uchvácena radostí, ale nemohla nijak pochopit, co by to mělo znamenat. Když bylo po mši svaté, spatřila, jak se blížili svatí řádoví zakladatelé trinitářů, Jan a Felix, k hlavnímu oltáři, otevřeli svatostánek, z něhož vyndali ciborium, otevřeli je, vyňali svatou hostii a položili ji na patenu z nejčistšího zlata. S velikou úctou, zachovávajíce při tom přesně církevní obřady, přenesli svatou hostii do chrámu její duše na oltář v něm. Alžběta celá udivená obdivovala nesmírnou dobrotu Pána Ježíše. Ale onen div ještě neskončil. Najednou spatřila, jak ze svaté hostie vyletěl šíp, který zranil její srdce; ta rána ji nejdříve mysticky usmrtila a pak byla podivně přivedena k životu. Obracejíc se k řádovým svatým zvolala: „Ach, moji milí svatí otcové, řekněte mi, není již pravda, že již nežiji já, ale že ve mně žije Bůh, který mi daruje život?" Konečně zase přišla k sobě, ale ztratila vládu nad svým tělem.

S velikou námahou se vlekla ulicí Via Sistina do svého bytu. Sotva se tam dovlekla, klesla na židli. Dcery pozorovaly, že je velmi bledá, ale že její obličej září zvláštním leskem. Byla velmi slabá, nemohla promluvit ani slovo. Staraly se o ni. S velkou námahou ze sebe vypravila: „Jen jděte do svých pokojů a nestarejte se o mě!" Konečně byla samotná se svým Bohem a mohla se opájet láskou k Němu. „Bože můj, řekni, kde ses naučil takto milovat? Jak mě můžeš tak milovat bez jakýchkoliv mých zásluh? Bože můj, copak se již nepamatuješ na mou velikou nevěrnost? Ó, přepodivná lásko, nemohu Tě chápat!" Její srdce přetékalo láskou a nebeský žár hrozil roztrhnout její hruď. Proud slz jí konečně přinesl trochu úlevy. Chtěla pootevřít oči, ale byly od pláče jako zatemněny a nebyly schopny rozeznávat vnější předměty.

Alžbětina veliká láska k Nejsvětější Svátosti oltářní vyvrcholila ve svatém přijímání, tam se vlastně zdokonalila. Již dříve jsme slyšeli, že na přímluvu svatých obdržela nejdříve týdenní a brzy potom denní svaté přijímání. Tuto milost měla veškerým právem za největší ze všech, kterých se jí dostalo. Dostalo se jí této, na tehdejší dobu neobyčejné, zcela zvláštní milosti na přímluvu sv. Ignáce a Panny Marie. Nedá se ani vypsat, jak vysoko si cenila tento zcela zvláštní dar Boží. Svaté přijímání pro ni bylo základem vnitřního života. Někdy jí bylo jediným pokrmem, který přijala po celý den. Cítila v sobě po něm převeliký hlad. Největší trýzní pro ni bylo, pokud nesměla jít ke stolu Páně.

Velmi časně zrána, když ještě všichni spali, někdy i brzo po půlnoci, se Alžběta zvedla z postele a připravovala se na svaté přijímání. Žádná záležitost, ani sebevětší rodinná starost, neměla přístup do jejího srdce v době, kdy klečela ve své komůrce a konala tuto přípravu. Tento čas byl věnován výlučně Bohu, který měl ve svaté hostii zavítat tak milostivě do její duše. Pokud se však stalo, že jiné myšlenky a starosti se přece jen někdy dostaly do její duše, byla tím velice zarmoucena a vroucně prosila Boha za prominutí.

Časně zrána - v zimě, ještě za tmy - opouštěla své obydlí, nedbajíc zimy ani špatného počasí, a ubírala se velmi soustředěna do chrámu Páně. Nyní pro ni nastala nejdůležitější činnost celého dne, která zcela zaujala její rozum i city. Na cestě nic neviděla a neslyšela, byla celá pod dojmem Nejsvětější Svátosti. Již z daleka pozdravovala Nejsvětější Svátost, svou duší již takřka pronikala kostelní zdi, upřela pohled na svatostánek a jako nevěsta v Písni písní se tázala: „Neviděli jste toho, jehož miluje má duše?" Jakmile vkročila na kostelní práh, uctivě poklekla, pozdravila Pána Ježíše a klaněla se Mu; její srdce přetékalo city lásky k Němu. Již nic neviděla, na nic nemyslela, jenom na svátostného Krista. Byla šťastná, že patřila Jemu. Již se nemohla dočkat chvíle, až bude přijímat svého Krista. Svatí andělé, kteří jste tolik let provázeli tuto nevěstu Kristovu, vy byste nám mohli sdělit, jak se asi připravovala ke stolu Páně. Zanechala nám o tom sice něco písemně, ale stále ujišťuje, že nemůže popsat, co její duše v těchto okamžicích cítila, co se v ní dělo. A přece něco z toho musíme sdělit, abychom uspokojili oprávněná přání našich čtenářů. Alžběta, kdykoliv mluví o svatém přijímání, poznamenává dva city: pocit své veliké nehodnosti a velikou bolest nad svými hříchy. Jakmile se blížil okamžik svatého přijímání, byly tyto dva pocity tak jisté, jako samozřejmé, a rozvinuly se v její duši, aniž je hledala. Byly obyčejně předchůdci povznesení jejího rozumu k vznešenému nazírání. Neboť sotva že pohlédla na svou nehodnost a hříšnost, již se obrátila k neskonalému milosrdenství Božímu a prosila o milost odpuštění. Tato myšlenka ji povznesla jako blesk k Bohu, v němž jedině nalezla pokrm pro svoji duši. Z mnohých míst jejích poznámek, kde nám popisuje, co se dělo v její duši v oněch blažených okamžicích, vybíráme jedno.

Dne 4. července 1821 se Alžběta rozplývala v citech pokory a touhy po svatém přijímání. „Můj Ježíši," volala, „rozkoš, jakou pociťuji, a láska, kterou mám k Tobě, skrytému v Nejsvětější Svátosti, mě zavazují a nutí, abych Tě přijala; chtěla bych přijmout tuto Nejsvětější Svátost každým okamžikem, co dýchám a žiji. Ale pro svou nehodnost a mé špatné spolupůsobení s tvými milostmi jsem odpuzována a musím se zdržovat. Bože můj, co mám tedy učinit?" Jako vášnivě milující vyznává, že bez Ježíše nemůže žít, že se nemůže oddělit od Jeho oltáře, že nemůže být bez svatého přijímání. Dodává si odvahy a vzpomíná na kající hříšníky, které Pán Ježíš nikdy nezapudil, ale velmi laskavě je přijímal. „Zde tedy jsem u tvých svatých nohou a jako kající Maří Magdalena je obmývám svými slzami. Jelikož však nemám vlasy, abych je jimi osušila, udělám ze svého srdce šáteček a otřu je." S takovým citem se nyní blíží ke stolu Páně. Jakmile přijala Tělo Páně, byla již v extázi a spatřila svaté lidství Krista: „Jaká krása! Jaká nádhera!" zvolala. Prolévajíc slzy díků a lásky, slyší Pána Ježíše, jak jí říká: „Mám velkou radost z tvého pokorného smýšlení. Utři mě jen svým srdcem, je mi to jen k radosti." Zatímco takto mluví, bere do svých svatých rukou její srdce, které se v tom okamžiku podobá sněhobílému šátečku, a přikládá je ke Svému Božskému Srdci. Pak se obrátil k Alžbětě, rozprostřel bílý šáteček a ukázal jí, že je celý napojen nejsvětější krví z Jeho přesvatého Srdce. Přesto však se skvěl překrásně, že bylo radost na něj pohlédnout. Jaká nesmírná láska Boha dobrotivého! Jak nevýslovně se ponižuje ke Svým tvorům!

Při svatém přijímání se Alžbětě nedostávalo pouze vnitřních milostí, ale často se projevovalo i zevně, jak ji Pán Ježíš omilostnil. Několik kněží, kteří jí podávali svaté přijímání, na ní vidělo něco zcela zvláštního, když jí do úst kladli hostii. Mezi jinými ji viděli kanovník Filip Quiliani a Monsignore Rafael Natale, dlouholetý duchovní rádce Anny Marie Taigi, že klečela u stolu Páně vždycky se zarosenýma očima a že odcházela záříc.[8] Když přijímala tělo Páně, vypadala jako seraf.[9] A nemohlo tomu ani být jinak, neboť v tomto přesvatém okamžiku se slunila v milosti svého Boha, který se tak vznešeným způsobem sdílel její duši.

Přála by si, aby v ní ony svaté způsoby zůstaly až do příštího svatého přijímání. To ovšem bylo nemožné. Rozuměla tomu a nemohla nijak prosit, aby Bůh zrušil zákony milosti a přírody, které pevně stanovil pro tento svět. Co tedy učinila, aby nebyla ani na okamžik odloučena od přítomnosti milého Ježíše? Poslyšme, jak o tom sama vypravuje: Proniknuta vírou v zázračné dokonalosti Nejvyššího Dobra, které kryjí její hruď po svatém přijímání, vyznávala Mu, jak nevýslovně Ho miluje, jak se raduje, jak Ho nyní má v sobě, a bojí se, aby ji dokonce vzduch kolem ní neoloupil o její blaho. Velmi pečlivě bdi nad sebou, ode všech se odloučila, aby nějak neposkvrnila čistou svatou lásku, která nyní přebývá v jejím srdci.

Mnohem jasněji k nám promlouvá, co ve své prostotě napsala 30. července 1814. Alžbětina duše byla tenkrát právě na daleké duchovní cestě, na niž ji Bůh vyslal, aby byla ještě více očištěna na duchu. Když se připravovala na svaté přijímání, zdálo se jí, jako by byla uzavřena v malé světničce. „Byla jsem tam, abych si trochu odpočinula; prohlížela jsem si tuto místnost a zjistila jsem, že je jako stvořená, abych v ní přijala svého Ježíše. Byla skromná, nízká, ale čistá a pohledná. Zdi neměly žádný jiný otvor kromě malých dveří ze silného kovu. A řekla jsem si: ‚Jakmile sem přijde milý Pán Ježíš, zavřu ihned dveře. Budu potom tak šťastná, že Ho budu mít neustále u sebe. Nebude moci odejít, donutím Ho, aby prodléval neustále u mne, a budu se s Ním svatě bavit. Svatí andělé, kteří mi stále pomáhají v mých záležitostech, budou střežit dveře.‘" Tak soudí a mluví jako prosté dítě a pokorně přidává: „Ale nechci při tom nijak urazit neomezenou Boží všemohoucnost." Co tomu říkáš, milý čtenáři? Jak správné jsou zde alegorické obrazy, jak veliké rady dává slovy všem, kdož přijímají a chtějí Ježíše u sebe důstojně podržet! „Šla jsem tedy k zábradlí a Slovo učiněné tělem ráčilo sestoupit do výše zmíněné místnosti. Jak šťastná jsem byla! Jak rychle jsem uzavřela dveře a prosila svého svatého anděla strážného a ostatní svaté anděly, kteří mi pomáhají v mých potřebách, aby střežili vchod. Plná radosti a celá šťastná jsem se obrátila k milému Ježíši." „‚Milý Pane Ježíši,‘" pravila Mu, „‚nyní jsi zajatcem mé lásky! Jak se raduje mé srdce, že Tě nyní zná! Ach, říkám, milý Pane Ježíši, jak mne miluješ! Miluji Tě nesmírně a dovol, abych z lásky k Tobě směla zemřít! Přijmi nejdražší dar, který jsi mi dal, můj život, v oběť pro Sebe! Daruji Ti tělo i svou duši; jen mne znič, může-li Tě to oslavit a zvelebit, jsem s tím velmi spokojena. Žádám si, abych směla zemřít u Tvých nohou!‘ Pán Ježíš přijal mou oběť se zalíbením, ale ukázal mi, že musím svou duši sama usmrtit, totiž odumřít sobě a žít jenom Jemu jedinému."

Alžběta se na svaté přijímání připravovala tím, že byla vždy před svatým přijímáním přítomna na mši svaté. A na poděkování byla opět přítomna nejméně na jedné, ne-li na více mších svatých. Když přijala ve svatém přijímání nebeského hosta, nezapomínala na Něho ani během dne. Na poděkování se častěji vracela do chrámu Páně, kde přebýval Pán Ježíš pod svátostnými způsobami jako zajatec lásky. Jestliže se nemohla vzdálit z domu, letěla její duše jako holubice ke svatostánku.

Jako chvátá žíznivý jelen k vodě, tak dychtila její duše neustále po nevyčerpatelném prameni převelikých milostí a milosrdenství. Doufala, jak říkávala, že skrze svaté přijímání jednou také dosáhne milosti, aby se mohla konečně stát svatou. Když jí bylo asi třicet let, nabyla přesvědčení, že by nemohla být ani jediný den živa bez svatého přijímání, a toto přesvědčení ji neopustilo až do smrti. Proto jí Velký pátek působil mučednická muka nejen tím, že spolucítila s utrpením Páně, ale že nesměla přijímat Tělo Páně.[10] Jen ten porozumí, jak hrozné je být jen jediný den bez svatého přijímání, kdo miluje Pána Ježíše více než sebe.

Tak tomu bylo jen v prvních letech po jejím třicátém roce. Pán Ježíš věděl, po čem Alžbětina duše touží, a dovedl její touhu uspokojit. Proto jí poslal na Velký pátek skrze anděla svaté přijímání.[11] Ne bez příčiny máme za to, že tato milost jí byla udělena v posledních letech jejího života; ačkoliv to nezapisovala, neboť již byla nemocná. A nejenom na Velký pátek, ale i při jiných příležitostech, nemohla-li obdržet přijímání, ji chtěl Pán Bůh potěšit a posílal jí anděla, který jí přinášel Tělo Páně. V oněch hrozných dnech, kdy musela bojovat se zlým nepřítelem, jak budeme brzy vypravovat, nemohla polykat, protože jí kvůli ďábelskému působení narostl v hrdle bolestný vřed, takže nemohla polknout ani kapku vody. Tenkrát ji Pán posilnil svatým přijímáním, které přinesl anděl z nebe.

Připomínáme zde, co jsme uvedli již výše, totiž že kdysi obdržela v cenakulu[12] svaté přijímání z rukou Spasitele. Naposledy se Alžběta zmiňuje o zázračně poslaném svatém přijímání na Velký pátek 20. dubna 1821. Alžběta se připravila velmi vroucí touhou na duchovní svaté přijímání, protože se neodvážila prosit Pána Boha každoročně o milost zázračného přijímání. Vypravuje: „Pán Bůh vyplnil mou vroucí touhu, která byla díky Jeho milosti velice žhavá, a poslal slavného apoštola sv. Petra, aby mi podal Nejsvětější Svátost. Provázelo jej veliké množství andělů. Prolévala jsem mnoho radostných slz a zakoušela jsem nebeskou blaženost. Svatý Petr mi řekl: ‚Raduj se, milované dítě Boží, a děkuj Jeho neskonalé lásce za převeliké milosti, kterými tě zahrnuje. Dokaž všemi svými skutky, že Mu jsi věrná! Vzmuž se! Trp z lásky k Němu! Plň Jeho svatou vůli! Pokračuj v usmiřovacích obětech za Církev, které jsi na sebe vzala, i kdybys při tom měla položit život nebo prolít krev. Slibuji ti, že tě budu vždy chránit!‘"[13]

Kromě svatého přijímání byla největší Alžbětinou radostí mše svatá. Bývala přítomná na všech mších svatých, kterých se mohla zúčastnit. To byla její radost a štěstí. Ve mši svaté, nekrvavé oběti Krista Pána, její živá víra viděla Pána Ježíše, jak se na kříži obětuje nebeskému Otci za hříchy světa. Věděla, že Bohu nemůže být obětováno nic milejšího než mše svatá. Skrze mši svatou obdržela od Pána Ježíše každou milost. Později uslyšíme, jak skrze mši svatou vysvobodila z očistce nespočetný počet duší. Nic nepovažovala za těžké nebo nemožné, jakmile mohla Bohu darovat mši svatou. Tak živá byla její víra. Vlastně ani nevíme, neměli-li bychom snad správněji říci jistota nebo přesvědčení, očividnost, místo víra, neboť často vídala Pána Ježíše přítomného na oltáři. Ukázal se jí ve mši svaté jako miloučké děťátko, někdy Ho zase viděla jako Dobrého pastýře, hledajícího její duši, která se jí ukázala jako ovečka. Ale nejčastěji se jí zjevoval symbolicky v obraze Svého Nejsvětějšího Srdce.

Kdysi, když děkovala po svatém přijímání, se jí zdálo, jako kdyby bydlela ve velikém lese, kde bylo mnoho divokých zvířat. Viděla, jak její duše jako ovečka rychle proběhla lesem, neboť divoká zvířata hrůzně řvala. Úzkostlivě volala k Pánu, aby ji chránil. A ukázal jí bezpečné místečko, kde by se mohla rychle skrýt. A jaké místečko to bylo? Bylo to Jeho Nejsvětější Srdce, v němž nalezla klid a pokoj. „Ó, nejsvětější útulku!" zvolala. „Jak Ti mám děkovat, že jsi mě tolikrát zachránil z rukou mých nepřátel?"

„A jindy opět," jak píše 16. února 1815, „jsem viděla Pána Ježíše, jakoby z dáli, celého zraněného. Má duše Mu šla s láskou vstříc a velmi starostlivě se Ho tázala: ‚Můj Ježíši, kdo tolik zranil tvé Nejsvětější Srdce?‘ Pán se usmíval a ukazoval se zalíbením Jeho ránu. ‚Ty, nejmilejší, jsi mě zranila.‘ Jeho slova rozžehla v mé duši mocný žár svaté lásky, prosila jsem Ho o milost, aby zranil také moje srdce, a pevně doufám, že se tak někdy stane." Nemýlila se, neboť, jak jsme slyšeli, Pán Ježíš zranil její srdce ne jednou, nýbrž několikrát. Nejsvětější Srdce Ježíšovo byla ona výheň lásky, z níž přijímala plameny, kterými bylo zaníceno její srdce.

Obraz Božského Spasitele se zraněným Srdcem, jako obraz nekonečné lásky, kterou je naplněno Božské Srdce k lidem, Alžbětu převelice dojímal, povznesl ji, když byla plná úzkosti a strachu, nebo když byla zdrcena pohledem na svou ubohost, chyby a svůj chlad. Do Božského Srdce Páně se utíkala, neboť tam nalezla jistotu, pokoj a silu. Pán Ježíš ji přijímal mile a dal jí okoušet poklady slastí Svého Přesvatého Srdce.

Dne 13. května 1815 vypravovala, jak ji představili svatí zakladatelé trinitářského řádu, svatí Jan a Felix, a svatí Tří králové nebeskému Králi, Ježíši Kristu. Její duše byla zobrazena krásným jinochem šlechetných mravů, který byl ozdoben trinitářským škapulířem. Na bílém rouše zářil krvavě červený kříž. Pán Ježíš ji vlídně přijal, otevřel svou ránu v boku, ukázal jí Své Srdce a zval ji, aby utišila svou žízeň po Božské moudrosti z tohoto Pramene. „Ó," volá, „jak byl tento Pramen sladký a milý! Má duše byla opojena slastí a blažeností!" Proto tak velice uctívala Nejsvětější Srdce Páně, právě tenkrát, kdy nevděční synové Itálie tak velice brojili proti této pobožnosti. Její poznámky jsou plné zbožných úvah a nejdojemnějších zjevení Páně, v nichž jí ukazoval nebeské slasti a nekonečné poklady Svého Srdce. (...)

Laskavý čtenáři, nedomnívej se, že tyto milosti a důkazy zvláštního Božího zalíbení se u Alžběty dostavovaly nepřetržitě a že se jí jich dostávalo bez jakékoliv námahy a práce. Milosti vítězného a slavného Spasitele neměla okoušet, dokud nevyprázdnila přehořký kalich Jeho umučení. Vždyť ani v lidském životě nejsou všechny dny stejné a také neustále nesvítí slunce na čistém nebi a v přírodě také není neustále jemný vánek. Často, aniž se toho nadějeme, se zamračí a rozpoutá se mocná bouře, na obloze se křižují blesky, rachotí hrom a bouře hrozí všechno zničit. Tak je tomu i v duchovním životě. Po klidu, sladkém pokoji a velikých milostech se najednou rozpoutají bouře utrpení a strachu. Duše je potom jako lodička, která je vyhnána za tmavé noci na širé moře. Zmítána vlnami pokušení, trpkostí a utrpením ztrácí cíl a nemůže se zachránit jinak, než že se s důvěrou obrátí k Pánu. Ale mnohdy se zdá, jakoby ji neslyšel, nebo jí ukáže hněvivou tvář. Pak teprve pozná, abychom již nemluvili obrazně, kolik má ctností, zdali skutečně miluje Boha a zdali důvěřuje jedině v Něho.

Uprostřed těchto velikých milostí a zvláštních nebeských darů byla Alžběta velmi trpce zkoušena a tyto zkoušky trvaly někdy hodně dlouho, celé dny, měsíce, ano i roky, jak to vyžadovalo vznešené povolání, k němuž byla Bohem vyvolena.

[Antonio Pagani: Biografia della Venerabile Serva di Dio Elisabetta Canori Mora, Romana, terziaria professa dellʼ Ordine della Ss. Trinità, Roma 1911. Český překlad Jana Černého SJ převzat z knihy Antonín Pagani: Ctihodná Služebnice Boží Alžběta Canori Mora, vzor křesťanské manželky a matky, Praha 1929, XXXIII. kap., a upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

Více o bl. Alžbětě Canori Mora

Texty od bl. Alžběty Canori Mora:

Ježíš, zahradník mé duše    

Související články:

 Kateřina Sienská: Tajemství mého Srdce 
Hilarin Felder: Sv. František z Assisi a Eucharistie (1/2)  
David z Augsburgu: Srdce Kristovo pramenem živoucí krve  
Germanus od sv. Stanislava: Zvláštní úcta sv. Gemmy Galgani k Nejsvětější svátosti 
Johannes Marienwerder - Dorota z Montau: Čím více kdo miluje Pána, tím více po něm prahne  
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
Marie-Vincent Bernadot: Podstata křesťanského života: zůstávat v Ježíši  
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty 
Marie Celesta Crostarosa: V Srdci Slova jsou ukryty všechny dary 
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce 
Markéta Marie Alacoque: Z dopisů sv. Markéty M. Alacoque 
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
Kateřina Sienská: "Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým" 
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
 Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 
Karel Boromejský: Eucharistie přepodobňuje v Boha 
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni? 
Petr Julián Eymard: Nejsvětější Svátost je všechno 
Elias Vella: Mše uzdravuje a osvobozuje od Zlého 
Marie Celesta Crostarosa: Slovo je Srdcem Otce 
Mechtilda z Hackebornu: Cena jediné mše svaté 
Bonaventura: O Božském Srdci Páně 
Bonaventura: Zdroj života je v Tobě 
René Laurentin: Nejzazší dar Lásky 
Eucharistie - dar ukřižované Lásky 
Jan Maria Vianney: Svaté přijímání 
Jan Tauler: My jíme našeho Boha 
Charles Journet: Ta malá hostie 
Bl. Jindřich Suso a eucharistie 

[1] Summarium super dubio, 110,8.

[2] Sum., 255,5.

[3] Sum., 84,49.

[4] Sum., 80,43.

[5] Sum., 75,10; 77,17.

[6] Sum., 80,29.

[7] Sum., 80,32.

[8] Sum., 80,31.

[9] Sum., 112,18.

[10] V době bl. Alžběty Canori Mora (přelom 18.-19. stol.) se na Velký pátek lidu účastnícímu se velkopátečních obřadů svaté přijímání nepodávalo, jak je tomu naopak zvykem v současnosti. Dělo se tak kvůli zdůraznění postního aspektu Velkého pátku. Tato praxe byla zavedena počátkem 17. stol. a současnou praxí byla nahrazena až roku 1955. Pozn. RTh.

[11] Církev dává v římském martyrologiu číst o různých svatých, že byli andělskou rukou osvěženi svatým přijímáním, např. sv. Stanislav Kostka TJ.

[12] Coenaculum - „večeřadlo"; místnost v římském domě určená pro podávání posledního jídla dne, leckdy umístěná v horním patře; jídelna. Pozn. RTh.

[13] Sum., 120,39.