Keltské inspirace

Nechci se přiřadit k těm, kteří je nekriticky a romanticky opěvují a zařadit se mezi ty, kdo naplňují svoji potřebu religiozity jakýmsi neopohanstvím. Na druhou stranu nezastírám, že mě jejich kultura i náboženství přitahuje a že zde můžeme nalézt mnohá obohacení. To si uvědomoval již svatý Patrik, první křesťanský misionář, kterého dosud Irové velmi uctívají. Irsko je mimořádné tím, že při hlásání evangelia v ranném středověku zde nebyl umučen jediný šiřitel víry. Slyšel jsem vyprávět tuto jistě zjednodušenou, úsměvnou historku:

Ke královskému sídlu Cashel se prý kdysi doplahočil sv. Patrik. Vysílen zabodl z posledních sil svoji biskupskou berlu do země. Bohužel si nevšiml, že propíchla králi Cashelu nohu. Ten prý raději nic neříkal, protože už něco o křesťanství slyšel a věděl, že jejich Bůh byl taky probodnutý a to nejen na nohou. Král se stal křesťanem a to bylo signálem pro všechny jeho poddané, že jej mají následovat. Patrikovi trvalo prý celých sedm let, než je všechny pokřtil.

Obyvatelé křesťanství rádi přijímali mimo jiné také pro to, že přinášelo pokrok a zajišťovalo větší bezpečí. Přírodní živly přestaly být obávanými bohy, ale byly představeny jako jevy stvořené Bohem k lidskému prospěchu. (Později to krásně vyjádří sv. František z Assisi: „...Chválí tě, Pane, sestra luna...")

Původní náboženství Keltů ustupovalo do pozadí, druidové se vzdali postavení kouzelníků a transformovali do role básníků požívajících nadále velkou úctu. Původní kulturu křesťanství zcela nezavrhlo, ale dokázalo často použít a rozvíjet, jak to dosvědčují například keltské ornamenty na kamenných křížích. „Na kamenné stéle s křížem v Drumhallaghu ... jsou pod rameny kříže vytesáni dva biskupové s biskupskými berlami, zatímco nad každým z ramen vidíme postavu s palcem v ústech, která připomíná irského hrdinu Finna, jenž tímto způsobem získával vědomosti." (Moody, T. W., Martin, F. X., a kol.: Dějiny Irska, Praha 2003, s. 41) - Zde alespoň vidíme, kde má původ rčení „vycucat si něco z prstu." Křesťanské umění tedy nikdy nezapřelo své keltské kořeny. Krásně to vyjadřuje reliéf na zdi jednoho kostela: Řešením labyrintu propletence nejen keltského ornamentu, ale i našeho života je kříž.

Na našem území nedošlo k tak „sametové" transformaci z pohanství na křesťanství, nehledě na to, že keltská kultura ustoupila již před zahájením christianizace příchozím Slovanům. Ti ovšem mnohé od Keltů přejali.

Žiji v lokalitě, která s největší pravděpodobností tvořila srdce Velké Moravy. Obyvatelé širokého údolí, jež modelovala řeka Morava, dodnes bezděčně „ověřují svoji polohu" pohledem ke dvěma kopcům, které nyní nesou názvy Buchlov a Barborka. Nalevo od nich se vypíná Holý kopec, na kterém prokázal archeologický průzkum existenci keltského opida. Jestliže byl Holý kopec životním prostorem za hradbou palisády, pak dva zmíněné kopce plnily kultický účel. Ne náhodou se Barborce dosud říká také Modla a v názvu Buchlov se rovněž ukrývá „bůh". Teprve při návštěvě Irska, k němuž se teď ještě na chvíli v myšlenkách vrátím, jsem si však více uvědomil pravěkost mého domova.

V irském pohoří Kerry se nachází dva vedle sebe ležící kopce, na nichž lidé vybudovali v dávnověku dvě mohyly. Kopce tak připomínají ženská ňadra - a symbolizují či zosobují tak plodnost země. Lidé zde vyjádřili svůj vztah k zemi, která jim byla matkou.

Něco obdobného tvoří také slovanskou duši. Jistě poznáte ze srovnání obrázků, kam mířím.

Vždyť Slované uctívali syrou zem. Dovolím si zde citovat slova Soni, které říká Raskolnikovi, když se jí vyzná ze svého zločinu v Dostojevského románu Zločin a trest: „Jdi, a hned teď, v tu chvíli se postav na nároží, pokloň se a nejdřív zlíbej půdu, kterou jsi poskvrnil, a pak se pokloň celému světu, do všech čtyř světových stran, a nahlas oznam všem: ‚Já jsme vrah!‘ Pak ti Bůh vrátí život." (Dostojevskij, F. M.: Zločin a trest, Praha 1996, s. 396) (Cožpak i zesnulý papež Jan Pavel II. vždy nepoklekl a nepolíbil zem, na niž při svých cestách vstoupil?) Rovněž u Slovanů dokázalo tedy křesťanství staré mytologické prvky inkulturovat. Lidová obrazotvornost usilovala spojit „život země s tajemstvím Boží Matky a tedy vidět v Kristu syna země v tom nejvyšším smyslu slova." (Šipdlík,T.: Ruská idea, Velehrad 1996, s. 198)

Dnes, kdy už se vztah k zemi vytrácí, množství asfaltových a betonových ploch se zvětšuje zvlášť před hyper a supermarkety, kde si vše koupíme levněji, takže nic nepěstujeme, již nepociťujeme tak velkou potřebu vystoupit nad okolní úrodnou krajinu a poděkovat zde Tvůrci za veškeré dary. Činili tak Keltové, pohanští Slované a stejně tak křesťané - vždyť na Barborce bývá dosud pouť na poděkování za zemskou úrodu! Přesto pozorujeme nový rozvoj  soukromé religiozity spojené s pobytem v přírodě a rovněž ekologické smýšlení obyvatel v naší zemi dosahuje nebývalé úrovně. „Veliký akt splynutí člověka se zemí, ať už z velkého utrpení, nebo z veliké radosti, nesmí mít svědky. Člověk musí zůstat se zemí a jejím tajemstvím sám, bez nechápající každodenní lidské banality." (Kautman, František: F. M. Dostojevskij - věčný problém člověka, Praha 2004, s. 150) Dvoutisíciletá dějinná zkušenost církve vypovídá dostatečně o tom, že tyto tendence není nutné brát pouze jako „panteistické bloudění," nýbrž jako možnost velkého vzájemného obohacení.      

Foto: Petr Hudec

Bonus:

„Muž tak dlouho pronásleduje ženu, dokud ho žena nepolapí."

(Irské pořekadlo)

Od téhož autora:

František Hána - obraz Dějiny spásy
Hora křížů (Kristus bungee jumping) 
Kristus bungee jumping
Křížový vrch v Rudě
Otmar Oliva, Petr Novák a Šmartno na Pohorju
Otmar Oliva, Petr Novák a Šmartno na Pohorju 
Ruda u Rýmařova - Křížový vrch 
Santini objektivem Petra Hudce
Stehlík 

Z e-obchodu Theofil: