"Skrze ni, s ní a v ní" neboli o duchovním mateřství Panny Marie

Při mši se kněz v odkazu na Syna modlí k Bohu Otci:

„Skrze Něho a s Ním a v Něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků."

A tato slova lze podobně říci i o Panně Marii:

„Skrze ni a s ní a v ní je tvoje Všechna Čest a Sláva, Bože Otče všemohoucí, v jednotě Ducha Svatého po všechny věky věků",

kdy onou „Veškerou Ctí a Slávou" Otce všemohoucího je Syn, poslán Otcem do světa a počat z Ducha Svatého - a poslání, početí a vtělení Syna je společným úkonem celé Trojice: od Otce, skrze Syna, „v jednotě Ducha Svatého".

Syn, „Veškerá Čest a Sláva" Otce (vždyť „spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn", J 1,14), poslán Otcem přichází do světa „skrze ni", zůstává „s ní" („Pán s tebou, Milostiplná!", srov. Lk 1,18) a prodlévá „v ní", když v jejím mateřském lůně přijímá lidství a stává se v ní člověkem.

Bůh Otec všemohoucí vkládá do panenské matky „všechnu svoji Čest a Slávu", vkládá do ní a svěřuje jí to „vše své nejmilejší" (srov. Ef 1,6), svého milovaného, jednorozeného Syna. To, co je Otci nejdražší, to svěřuje panně Marii, ženě, stvoření. Činí z ní pokladnici svého největšího a jediného pokladu, pokladu svého otcovského Srdce, které bije jen pro Syna, jemuž Otec z lásky odevzdává vše. A toto vše nyní z lásky k nám, hříšnému lidstvu, odevzdává „skrze ni" nám všem: své jediné a největší, nejmilovanější bohatství. Syn však i přesto neustále spočívá „v lůně Otcově" (J 1,18), a po vtělení spočívá spolu se Synem a skrze něj „v lůně Otcově" i Panna Maria: Otec jí sdílí své největší Tajemství - Syna, svou Největší Lásku. Jednorozený Syn Otce se stává jejich společným Synem, jejich společným Pokladem, jejich společným Tajemstvím a jejich společnou Láskou. A to vše „v jednotě Ducha Svatého". Maria tak dochází nejtěsnější účasti na životě a tajemství Boží Trojice, jaké tvor, člověk může dojít. A to vše „skrze Něho a s Ním a v Něm", tj. skrze Syna, s Ním a v Něm. Pro Marii je Syn jako ohnivý vůz pro Eliáše, který jej vzal „ve vichru do nebe" (2Kr 2,11) - a co jiného je pro Marii oním Vichrem než Duch Svatý, v jehož síle je skrze Syna Maria „vzata do Nebe", tj. do lůna Trojice, do jejího vnitrotrinitárního života, do intissima Tří?

A „skrze ni a s ní a v ní" toto nabízí Otec i nám: přivtělit se skrze víru a křest k tělu Toho, „skrze Nějž a s Nímž a v Němž" byla Maria „vzata do nebe", jehož nosila ve svém těle „podle Ducha", „v jednotě Ducha Svatého". Přivtělením k tělu Ježíšovu, neboli k tělu Mariině, neboť tělo Ježíšovo je tělem Mariiným, se ona stává i naší Matkou „podle Ducha", „v jednotě Ducha Svatého". S tělem Kristovým totiž ona rodí tělo celé: Hlavu, tj. Krista, i Tělo, tj. všechny vykoupené neboli Církev, „Tělo Kristovo". To přichází k existenci nejen „skrze Něho a s Ním a v Něm", ale i „skrze ni a s ní a v ní". Početím Božího Syna z Ducha Svatého se Maria stává nejen matkou Syna, ale i Matkou naší, kteří jsme uvěřili v Syna.

A my tímto „tajemným spojením" můžeme „podle Ducha" neboli „v jednotě Ducha Svatého" přebývat mysticky „s ní a v ní" a „skrze ni a s ní a v ní" být unášeni tam, kam byla ona vzata pro „milost a slávu" (srov. J 1,14) svého Syna: do lůna Trojice, do vnitřního života Otce i Syna i Ducha Svatého, do jejich „věčného laskání" líbezností duchovní, božské lásky, která nemá svůj počátek ani konec, skrze niž a pro niž jsme byli stvořeni a k níž jsme pozvání Bohem i Marií: „skrze Něho a s Ním a v Něm" i „skrze ni a s ní a v ní". A Maria nás nemůže odvést od Boha, neboť milostí početí Syna ve svém panenském lůně a svým Božským mateřstvím se stala zcela theocentrickou a kristocentrickou: svěřit se Marii znamená být „vržen v Boha", podobně jako svěřit se Kristu znamená být „vržen v Otce", do „lůna Otcova". Maria totiž činí „vše, cokoli On nařídí" (srov. J 2,5), podobně jako Syn činí jen a pouze to, co činí sám Otec (srov. J 5,19). Ať Maria, nebo Syn, oba jsou totiž „v jednotě Ducha Svatého" „ke slávě Boha Otce". A Maria má tu moc, neboť byla „zmocněna" Otcem, když jí daroval svého Syna v tajemném zasnoubení Nebe se zemí v jejím lůně. Její mateřství tělesné je pověřením k mateřství duchovnímu, neboť její tělesné mateřství je i mateřstvím duchovním: bez „jednoty Ducha Svatého" by nemohla být matkou Syna ani „podle těla". A je-li matkou Syna i „podle Ducha", znamená to, že je zmocněna Bohem: Otcem, Synem i Duchem. Tak je totiž ona coby Prostřednice i Spoluvykupitelkou, když díky vtělení se tak veškeré činy Ježíšovy, tj. činy vtěleného Boha, stávají i činy Mariinými. Toto znamená ono „v jednotě Ducha Svatého". Maria je vtělením totiž sjednocena nejen s Osobou Syna, ale zákonitě i s veškerými činy této Božské Osoby, neboť všechny činy Osoby Syna jsou projevy této Osoby Syna, vtělivší se v Marii a skrze ni. A už ve chvíli početí vzala Maria účast na budoucích činech Syna, ale v jistém smyslu i na těch minulých. Stala-li se totiž matkou velikosti Osoby Syna, stala se v jistém smyslu i matkou činů této Osoby, které jsou výrazem velikosti této Božské Osoby, která se „skrze Marii a s Marií a v Marii" „stala tělem" (J 1,14). A obsáhla-li Maria v sobě, ve svém lůně, ve své osobě velikost Osoby, která stvořila celý svět, zákonitě v sobě zavinutě obsáhla i veškeré skutky této Osoby, aniž by tím však byla postavena na roveň této Osobě. Maria se svým mateřstvím stala tvorem, který byl touto milostí Božího mateřství vtažen Bohem na hranici mezi stvořeným a nestvořeným: ona se nestala Bohem, ale byla „vtažena" na nejzazší hranici stvořeného s nestvořeným, nebo přesněji: s Nestvořeným, tj. s Trojjediným Bohem. Toto znamená ono, že Maria došla nejvyšší možné účasti tvora na Bohu, na životě a činnosti Trojjediného Boha.

Proto má Maria zmocnění stát se naší Matkou, abychom „skrze ni a s ní a v ní" dosáhli Boha, neboť právě „skrze ni a s ní a v ní" Bůh „dosáhl" nás, když se „skrze ni a s ní a v ní" stal člověkem a přišel k nám, do tohoto světa, aby nás přivtělením k sobě, jako naroubováním ratolestí k Vinnému kmeni, napojil mízou věčného života, kterou je Duch Svatý, a spasil nás pro život věčný. V tomto smyslu je Panna Maria Spoluvykupitelka. A tímto označením se neklade na roveň Kristu, který navěky je Bůh, ale zároveň se ukazuje její velikost, i když ona je navěky „pouhý tvor", avšak tak mnoho oslavený „slávou, jakou má od Otce jednorozený Syn" (J 1,14; srov. též J 17,22). Neboť „kdo se ponižuje, ten je povýšen" (srov. Mt 23,12), a kdo se ponižuje jako služebnice všech, stává se Královnou všech - ne však královnou podle měřítek tohoto světa, ale podle měřítek Onoho světa: v tomto světě v pokoření, v onom světě v oslavení, podobně jako „Král slávy" (srov. Ž 24,7): v tomto světě trním korunován, na kříži intronizován a ač pán, přesto umývající nohy svým služebníkům, v nebi však Otcem korunován korunou slávy, usazen po pravici Otce a panující v Duchu lásky nad národy (srov. Ž 113,4). A podobně, po vzoru Kristově, neboť s Kristem „v jednotě Ducha Svatého", i Maria: je služebnicí Hospodinovou (srov. Lk 1,48) a tak i všech, proklána mečem světa (srov. Lk 2,35), korunována ponížením Synovým, „spoluzabita" ukřižováním vlastního syna, svého Nejmilejšího, ovšem pak coby služebnice všech je „zmocněna nad národy" (srov. Zj 2,26; 22,5) a coby „spoludědička Kristova" pro utrpení spolu s ním na zemi „účastna Boží slávy" v nebi (srov. Řím 8,17) a „spolu se Synem vzkříšena a spolu s ním uvedena na nebeský trůn v Kristu Ježíši" (srov. Ef 2,6). Spolu s Kristem došla v tomto světě nejhlubšího dna, aby pak spolu s Kristem, „skrze Něho a s Ním a v Něm", došla nejvyšší výšiny v Onom světě, v Božím království neboli v lůně Nejsvětější Trojice, protože „kdo se ponižuje, bude povýšen", a kdo se ponižuje mírou nejvyšší, bude povýšen rovněž mírou nejvyšší, „mírou natlačenou, natřesenou a vrchovatou" (srov. Mt 6,38), neboť „jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno, a ještě přidáno" (Mk 4,24), a kdo zde na zemi spolu s Kristem pije kalich utrpení, pak s ním v Nebi pije z kalicha jeho slávy (srov. Mk 10,39), neboť „trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy" (Řím 8,17) a „budeme spolu s ním také kralovat" (2Tim 2,12), protože pomíjitelné soužení tohoto světa „působí přenesmírnou váhu věčné slávy" (2Kor 4,17). „Po všechny věky věků".

Maria je tedy „zmocněna" Otcem dovést nás k němu, porodit nás „skrze Syna a s Ním a v Něm" duchovně a stát se naší duchovní matkou. A jak že byla zmocněna Otcem? To když Otec zachtěl stát se vůči nám bezmocným a odevzdal Marii, a „skrze ni a s ní a v ní" i nám, svou veškerou Moc, kterou je jeho Syn. Tímto úkonem Otce byla Maria zmocněna stát se matkou nás všech a mít tu moc od Boha „táhnout" nás k Otci a rodit nás v duchovním řádu jemu. Obdržet od Boha moc totiž znamená obdržet od něho i duchovní plodnost. A Maria dostala tu nejvyšší Moc - Boha samého od Boha samého. Nikdo z lidí neobdržel od Boha větší plnost moci než Maria: obdržela Toho, „z jehož plnosti jsme všichni vzali, milost za milostí" (J 1,16). Proto také byla nazvána „Milostiplná", neboť obdržela a přijal Moc, kterou je sám Bůh. Toto bylo jejím „zmocněním", tato plnost Milosti, kterou je Syn (srov. Kol 1,19), a tudíž i plnost plodnosti, kterou udílí Duch Otce i Syna, skrze kterého byl v lůně Mariině počat z Otcovy vůle Syn. Tím byla počata Hlava tajemného Těla, jehož my všichni, kteří jsme uvěřili „ve jméno jednorozeného Syna Božího" (J 3,18), jsme jednotlivými údy. Nerodí nás jen Duch, ale rodí nás také Maria pro své počáteční „Ano" (srov. Lk 1,38): Maria řekla: „Fiat!" (srov. Gen 1,3), „a bylo světlo" nového života, nového stvoření v Kristu, kdy všichni zrození skrze Krista (a skrze Marii) se stali „syny světla a syny dne" (srov. 1Tes 5,5), neboť Bůh, a „skrze Něj a s Ním a v Něm" i Maria, nás svým „Ano" „povolal ze tmy do svého podivuhodného světla" (1Pt 2,9). Kdysi jsme „byli tmou", ale nyní nás „Pán učinil světlem" (srov. Ef 5,8), „novým stvořením" (srov. 2Kor 5,17). A to nejen díky svému stvořitelskému „Ano", ale i díky spolustvořitelskému „Ano" Mariinu. Maria byla Bohem zmocněna spolurodit nás k životu věčnému, „dokud nebudeme dotvořeni v podobu Kristovu" (Gal 4,19), v podobu jejího i Otcova jediného Syna, Syna Božího i lidského, Syna Otcova i Mariina, našeho Pána a Spasitele, Hlavy Těla Církve (srov. Ef 4,15-16). Jako ta, která „slyšela Slovo Boží a zachovala je" (srov. Lk 11,28) nejen v lůně svého těla, ale i „v lůně" svého srdce, svého ducha, stala se Maria „matkou Kristovou" (srov. Mt 12,49-50) všech, kteří se rodí skrze Krista, skrze jeho slovo k životu věčnému. Neboť cokoliv kázal Syn, „kázala" už mnohem dříve Maria svým mateřstvím: početím Božího Syna ve svém lůně totiž přijala i jeho odvěkou duchovní plodnost, jíž jsme skrze víru a skrze přijetí jeho slova plozeni k životu věčnému. A přijetím slova Slova i my přijímáme plodnost Slova a stáváme se plodnými neboli „matkami Kristovými", když „spolurodíme" svoji věčnost i věčnost druhých, neboť i my „společně sténáme a pracujeme k porodu", „očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla" a „uvedení do svobody a slávy dětí Božích" (srov. Řím 8,21-23). „Matkou Kristovou" je tak Duch, „matkou Kristovou" je tak i Panna Maria, Matka Boží, a „matkou Kristovou" je i každý, kdo uvěřil a „zachovává slovo Boží", plodné slovo Kristovo, jež zaseto jako zrno do dobré půdy otevřeného srdce člověka přináší „užitek třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný" (Mk 4,8) a plodí ovoce, které „zůstává navěky" (srov. J 15,16). Tak vidíme, že i my jsme „zmocněni" Bohem k plodnosti a k „Božímu mateřství", avšak Panna Maria oproti nám mírou nebývalou, mírou jedinečnou, privilegovanou, ovšem tím pádem nebývale dlážděnou i trny Kristovy trnové koruny: povolána totiž k nebývalému povolání musela toto své vlastní duchovní povolání nutně „spoluzrodit" skrze nebývalé utrpení, jako „žena", která „když rodí, má zármutek" (J 16,21), a velikost „zármutku" je přímo úměrná velikosti jejího povolání, kterým není nic jiného než Božský Syn a spása světa „skrze Něj a s Ním a v Něm" - Maria spolutrpí s ním, spolurodí s ním a spolu s ním se nyní zaslouženě již těší i slávě, to vše v míře úměrné jejímu poslání, poslání boholidskému, bohomateřskému a spoluvykupitelskému, ba až spolustvořitelskému, kdy Bůh Syn „v jednotě Ducha Svatého" spolu s Otcem tvoří skrze spásné dílo Syna v tomto světě „nové stvoření", a Maria spolu s nimi: „Fiat!", neboli: „Staň se podle tvého Slova!" (srov. Lk 1,38). „I řekl Bůh, a stalo se tak" (srov. Gen 1): „skrze Něj, s Ním a v Něm" (srov. Kol 1,16.20; J 1,3) i „skrze ni, s ní a v ní"...

Od téhož autora:

Maria souznělá  
Holubice nového stvoření  
Mění se přirozenost člověka?  
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice 
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Sv. Ludvík Maria Grignion z Montfortu - mariánský mystik 
Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Tři údobí duchovního života 
V čem spočívá věčný život 
Odevzdat se Marii 
Oheň Eliášův 
Smrt 

Související články:

Emilián Soukup: Bohorodička  
Vidět Marii znamená vidět Ježíše 
René Laurentin: Maria, naše Matka  
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem  
Co přivádí svaté v úžas u Panny Marie?   
John Saward: Bohorodička jako Svatyně  
Lukáš Drexler: Panna Maria - Matka Boží 
Adrienne von Speyr: Skrze Marii ke Kristu 
Jan van Ruysbroeck: Myšlenky o Panně Marii 
Wincenty Granat: Boží mateřství Panny Marie 
Jan Maria Vianney: Panna Maria, prostřednice 
Emilián Soukup: Maria - Matka božské milosti 
Wincenty Granat: Účast Marie na díle vykoupení 
Reginald Dacík: Svatý Bernard, Pěvec Matky Boží  
Reginald Garrigou-Lagrange: Ve škole Panny Marie  
Gabriel od sv. Marie Magdaleny: Maria Prostřednice 
Bernard Przybylski: Matka Boží a Nejsvětější Trojice 
Beda Ctihodný: Blahoslavené lůno, které tebe nosilo...  
Mikuláš Ďurkáň: Hlas otců církve o Panně Marii prostřednici  
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Matkou Boží pro svoji pokoru  
Epifanius ze Salaminy: Chvalozpěv o Panně Marii, Bohorodičce 
 Brigita Švédská: Andělova řeč o vznešenosti blahoslavené Panny Marie  
Jan Evangelista Urban: Největší dar od nejsvětější Panny - Tělo Kristovo  
František od Panny Marie: Účast Panny Marie na životě Nejsvětější Trojice  
Wincenty Granat: Bohorodička Panna Maria v Kristových tajemstvích spásy  
Ludvík M. Grignion z Montfortu: Skrze Marii k Ježíši a skrze Ježíše k Bohu Otci  
Ludvík M. Grignion z Montfortu: Pojednání o pravé zbožnosti k Nejsvětější Panně  
Marcin Jan Janecki: Sjednocení s Bohem skrze sjednocení s Marií podle Marie Petyt  
Gabriel od Panny Marie Bolestné: Věřím v Tebe, Maria, Matko mého Boha a Matko má!  
Henri-Dominique Simonin: Sv. Cyril Alexandrijský, obhájce Božího mateřství Panny Marie  
Arnold Bostius: Panna Maria je matkou a ochránkyní všech, obzvláště pak synů Karmelu  
Tomáš Kempenský: Soustrast oddané duše se strastí a bolem blahoslavené Panny Marie  
Efrém Syrský: Toho, jehož neobsáhne celý svět, drží v náručí sama Maria  
Pavel Evdokimov: Theotokos archetypem nekněžského charismatu ženy  
Bonaventura: Te, Matrem Dei, laudamus (Tebe, Matko Boží, chválíme)
Mistr Eckhart: Rozením Ježíše se duše stává plodnou ženou  
Marie od Ukřižovaného Ježíše: Moc Panny Marie 
Jan od Kříže: O Slovu Božím - Del Verbo divino 
Jacek Salij: Mariánská dogmata a Písmo svaté 
Hildegarda z Bingenu: Hymnus ke svaté Marii 
Adrienne von Speyr: Maria, Služebnice Pána 
Irena Saszko: Panna Maria Deskami Zákona 
Jan Maria Vianney: Myšlenky o Panně Marii  
Adrienne von Speyr: Skrze Marii ke Kristu 
Efrém Syrský: Píseň o Nejsvětější Panně 
Co přivádí svaté v úžas u Panny Marie? 
Charles de Foucauld: Hle, Matka tvá 
Marta Robinová: Ó Matko milovaná  
Denis Kartuzián: K Marii