Nacházíte se na: Theofil > Věrouka > Eucharistie je Srdcem Ježíše i srdcem Trojice

Eucharistie je Srdcem Ježíše i srdcem Trojice

10.6. 2022

Teologické zamyšlení o trojičním charakteru eucharistie, totiž že není osamoceným dílem pouze Božího Syna, Ježíše Krista, ale celé Trojice, tj. výrazem nejhlubšího středu či "ohniska" Nejsvětější Trojice.

 

V eucharistii se v čase pod způsobami chleba a vína zpřítomňuje to, co je věčně v Trojici.

trojice-022-upr-men.jpgJde o zpřítomnění Božího konu lásky a oběti (tj. „sebezmaru" pro druhého neboli kenoze), který je věčně v Trojici, kdy Otec miluje Syna a „umírá" pro něj (tj. „maří sebe"), čímž plodí Syna, a Syn „po vzoru Otcově" činí taktéž. A život, který si předávají, je třetí Osoba: Duch Svatý, který je Duch Otce i Syna a který tak koná stejně jako Otec i Syn. Syn pak v čase, tj. po vtělení, „zvěstuje" toto Jméno Otce a „vyjadřuje" Otce, vrcholným způsobem pak na Kříži, kdy „Syn činí to, co vidí činit Otce" (srov. J 5,19) a zjevuje jeho Jméno (a to způsobem účinným). A jako Otec ve věčnosti tímto jediným úkonem lásky a oběti plodí Syna, podobně Syn v čase skrze ránu v boku, tj. skrze vodu křtu a krev eucharistie vypřýštivší z Ježíšova probodeného boku na kříži, „plodí" tímto jediným konem lásky a oběti svou Snoubenku - Církev, podobně jako z boku Adamova povstala Eva. Eucharistie tedy zpřítomňuje lásku a oběť Syna a skrze Syna zároveň i lásku a oběť Otce i lásku a oběť Ducha Svatého. A kdo přijímá toto zpřítomnění konu Trojice v eucharistii, je zákonitě tímto konem Ježíšovým, zpřítomněným v eucharistii, tažen v lůno Trojice, k věčnému podílu na této oběti a lásce odvěků přítomné v Trojici, kterou Ježíš vyjádřil na Kříži („neboť nemůže zapřít sám sebe" ani Otce) a kterou učinil přítomnou a účinnou v eucharistii.

A jako je eucharistie výrazem a účinným zpřítomněním nitra Trojice, trojičního života, který je Láskou, tak je výrazem a účinným zpřítomněním nitra Ježíšova, jeho lásky k Otci a Duchu i lásky k nám lidem, jak to zjevil a vyjádřil ve své oběti na kříži. A poněvadž Ježíš Kristus je Syn, který se stal člověkem, aniž by přestal být Bohem, vyjádřil tuto svoji lásku a oběť své lásky boholidským způsobem: skrze své Srdce, které je „orgánem lásky" a výrazem niternosti osoby lidské a nyní už, v Ježíši Kristu, i Osoby Božské. V přemíře své lásky, v odevzdanosti Otci i lidem, otevřel své Srdce a nechal z něho vyprýštit svůj život, jejž mu daroval Otec, na nás všechny: „Jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda" (J 19,34).

 

Lze to vyjádřit i příměrem: jako ten, kdo přijímá dítě v Ježíšově náruči, přijímá Ježíše, a kdo přijímá Ježíše, přijímá Otce (srov. Mt 9,36-37), podobně je to také s eucharistií: kdo přijímá eucharistii, přijímá Syna, a kdo přijímá Syna, přijímá i Otce (i Ducha Svatého, neboť Osoby Trojice jsou od sebe v jednotě božské přirozenosti neoddělitelné). I když je to vlastně naopak: kdo přijímá eucharistii, je přijat Synem, a kdo je přijat Synem, je přijat Otcem v pulsu Ducha, který „pulsuje" mezi Otcem a Synem jako osobní doxologie[1] Otce i Syna.

 

Trojiční povahu eucharistie lze vidět i např. při mešní konsekraci, obzvláště při srovnání s Mariiným početím Ježíše: Otec sesílá svého Ducha a Maria počíná Syna. Podobně i u konsekrace: Velekněz Otec v moci svého Ducha „vyslovuje" své konsekrační Slovo-Syna a „počíná" Synovo tělo pod způsobami chleba a vína. Eucharistie má pramen v Otci a k Otci skrze Syna v Duchu Svatém opět vede.

Eucharistie tedy vyjadřuje způsobem účinným (tzn. že to, co vyjadřuje, zároveň i působí) samotné Boží království, vnitřní život Nejsvětější Trojice, abychom přijímáním eucharistie měli věčný podíl na tomto vnitřním životě Trojice. A toto Otec činí prostřednictvím Syna v moci Ducha.

 

Související články:

Nejsvětější Trojice
Antonín Salajka: O trojjediném Bohu  
John Henry Newman: Traktát o Nejsvětější Trojici
Dominik Pecka: Trinitární základ křesťanských mysterií  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý  
Jean-Baptiste Chautard: Přesvatá Trojice, plnosti božského života! 
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty 
Emilián Soukup: Eucharistie prvních křesťanů 1 - Nejstarší svědectví 
Irenej z Lyonu: Pánem je Otec, Pánem je Syn, Pánem je i Duch Svatý 
Jan van Ruysbroeck: Jednota v Trojici, Trojice v Jednotě - jeden všemohoucí Bůh  
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování 
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
Antonio Pagani: Nejsvětější Svátost a Božské Srdce Páně v životě bl. Alžběty Canori Mora  
Jan Evangelista Urban: Jediná Boha hodná oběť: Kristus na Kříži, Kristus v eucharistii 
Ambrož Milánský: Tato svátost, kterou přijímáš, se uskutečňuje Kristovými slovy  
Marie-Vincent Bernadot: Podstata křesťanského života: zůstávat v Ježíši  
Fulgentius z Ruspe: Jsme vpravdě tím, co tajemně slavíme při oběti 
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky 
Kateřina Sienská: "Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým" 
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 
Antonín Čala: Svědectví tradice o eucharistické oběti 
Karel Boromejský: Eucharistie přepodobňuje v Boha 
Petr Julián Eymard: Nejsvětější Svátost je všechno   
Gaudentius z Brescie: Eucharistie, Pascha Pána 
Henri J. M. Nouwen: Ježíšova konkrétní láska
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově
Bonaventura: O Božském Srdci Páně 
René Laurentin: Nejzazší dar Lásky 
Eucharistie - dar ukřižované Lásky
Jan Tauler: My jíme našeho Boha 
Charles Journet: Ta malá hostie 
Sv. Augustin o eucharistii

 

nejsvetejsi-trojice-8.jpg

nejsvetejsi-srdce-jezisovo-001-4.jpg

eucharistia-2-4.jpg

 

Poznámky:


[1] Doxologií je zde míněna skutečnost, že Duch, podobně jako i Otec i Syn ve vztahu k ostatním dvěma Osobám Trojice, žije vůči Otci i Synu v bytostném postoji „Ad maiorem Patris et Filii Gloriam" - „K větší slávě Otce a Syna", kdy v upozadění sebe samého, tj. v bytostné osobní kenozi, touží po blaženosti a vyvýšení druhých dvou Osob Trojice, po jejich oslavení, protože „milovat znamená chtít pro někoho dobro" (Tomáš Akvinský: In Ioannem, III, 3, I, 477). A Duch, v touze po dobru druhého, tj. po dobru Otce i Syna, se ve své božské kenozi „vysvléká" ze své slávy, aby jí obdaroval druhé dvě Osoby Trojice. Tento postoj je samozřejmě společný všem třem Osobám Trojice k sobě navzájem a Syn nám tento postoj, vlastní Božské Osobě, nebo spíše tuto přirozenost trojjediného Boha zjevil svým vtělením a ukřižováním, kdy se v obou těchto případech „vysvlékl" ze své slávy, „kterou měl dříve, než byl svět" (srov. J 17,5; srov. ale zejména Flp 2,6-8), aby ji z lásky udělil druhému, tj. těm, kteří přijali spásu skrze Něj (srov. J 17,22). A poněvadž se jedná o „modus vivendi" trojjediného Boha, je tato přirozenost vlastní každé z Osob Trojice. Příčinu pak má tento postoj v lásce: protože to, „že je dárcem dobra slávy, vychází z velké lásky" (Tomáš Akvinský: In Ioannem, III, 3, I, 477).

 

[RSS]

Přečteno 161x

další články