Velkou důstojností je pro člověka podobnost s Bohem, pokud ji zachová

Mojžíš v Zákoně napsal: „Bůh učinil člověka ke svému obrazu a podobě" (srov. Gen 1,26-27). Uvažte, prosím, jaká je v těchto slovech obsažena důstojnost. Bůh všemohoucí, neviditelný, nevystižitelný, nevypravitelný, neocenitelný utvořil člověka z bláta a poctil jej tím, že ho připodobnil k sobě. Co má člověk společného s Bohem? Co hlína s duchem? Vždyť „Bůh je duch" (J 4,24). Je velikou ctí, že Bůh daroval člověku obraz své věčnosti a podobnost se svými mravy! Velikou důstojností je pro člověka podobnost s Bohem, jestliže ji zachová; avšak velikým pak odsouzením, jestliže Boží obraz poruší. (...)

Když bude člověk správně užívat své síly vložené mu do duše, bude podoben Bohu. Všechny síly tedy, které do nás Bůh zasel v našem prvotním stavu, mu máme vracet, jak nás poučil v přikázáních. A toto je první přikázání: „Milovat našeho Pána z celého srdce" (srov. Mt 22,37), „protože on napřed miloval nás" (1J 4,19) od počátku a ještě dřív, než jsme byli. Neboť láska k Bohu je obnovením jeho obrazu. Boha pak miluje ten, kdo zachovává jeho přikázání. On totiž řekl: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání" (J 14,15). A toto je jeho přikázání: vzájemná láska, podle výroku: „Toto je moje přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás" (J 13,34).

Ale pravá láska není jen „ve slovech", nýbrž se projevuje „skutkem a pravdou" (1J 3,18). Vracejme tedy našemu Bohu, našemu Otci jeho obraz neporušený ve svatosti, neboť on je svatý, jak je psáno: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý" (Lev 11,44; 1Pt 1,16); a v lásce, neboť on je láska, jak to říká Jan: „Bůh je láska" (1J 4,8); a ve spravedlnosti a pravdě, neboť on je spravedlivý a pravdivý.

A nemalujme cizí obrazy: malířem tyranského obrazu je totiž ten, kdo je zlostný, hněvivý, pyšný. (...) Abychom snad tedy do sebe nepouštěli tyranské obrazy, ať v nás namaluje svůj obraz Kristus, který vylíčil slovy: „Svůj pokoj vám dávám, svůj pokoj vám zanechávám" (J 14,27). Avšak co prospěje, víme-li, že pokoj je dobrý, když ho náležitě nezachováváme? Všechno nejlepší totiž bývá i nejkřehčí a všechno vzácné potřebuje o to větší obezřetnost a pečlivější ochranu. Příliš křehkým je totiž to, co se vytratí lehkomyslnou řečí a co vezme za své nejmenší urážkou bratra. (...) Nic totiž lidem tak nelahodí jako mluvit o cizích věcech a starat se o cizí věci, bez ladu a skladu zahálčivě tlachat a očerňovat nepřítomné; a proto kdo nemohou říci: „Pán mi dal hbitý jazyk, abych dokázal podpírat slovem zemdlelého" (Iz 50,4), nechť mlčí, a řeknou-li něco, ať to působí pokoj!

[Instructiones variae sive Sermones („Rozličná poučení neboli Promluvy"), Instructio XI. De dilectione Dei et proximi („O milování Boha a bližního"), 1-2; in PL 80, 250-251. Český překlad převzat ze samizdatového vydání Denní modlitby církve a podle latinského znění upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

"Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije"   

Související články:

Jan Pavel II.: Člověk, obraz milujícího Boha   
Dominik Pecka: Jako muže a ženu je stvořil  
Lukáš Drexler: Mění se přirozenost člověka?  
Wacław Hryniewicz: Být odpovědí na pozvání Boha 
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky 
Petr Chrysolog: Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha 
Polská biskupská konference: Manželství - živý obraz Nejsvětější Trojice  
Jan Pavel II.: Muž i žena stvořeni k obrazu a podobě Boha, Boha Trojjediného 
Theresien Bartoňová: Člověk stvořený k obrazu a k podobě Boha 
Lev Veliký: Kdo miluje tvůj zákon, těší se z jeho pokoje  
Caesarius z Arles: Před křtem byl naším otcem ďábel  
František Saleský: Pokoj zklidněné duše v Bohu 
Alžběta Canori Mora: Ježíš, zahradník mé duše 
Johann von Sterngasse: O spočinutí duše  
Jan Maria Vianney: Jak krásná je duše! 
Antonín Paduánský: "Pokoj vám!"  
Norbert z Xantenu: O pokoji