Postava kněze (faráře) v českém filmu

30. až 50. léta

Nedávno jsem velmi krátce nadhodil, jak macešsky se k postavě kněze či faráře choval a chová český film. Ne že by filmů s postavou duchovního bylo málo, pár se jich dá skutečně najít, ale ve většině případů jde o obraz nelichotivý. A povětšinou až zbytečně nebo ideologicky nelichotivý.

Abych předchozí řádky uvedl v praxi, představte si, že jste nikdy neslyšeli o křesťanství, kněžích ani farářích. Že jste právě přistáli na planetě Zemi jakožto mimozemský host a z českých filmů si právě o tomto tématu máte udělat obrázek. Pozn.: Následující výčet filmů není samozřejmě kompletní, ale pokusil jsem se pojmout hlavní a známá díla.

Pokud bychom postupovali chronologicky, pak 30. léta nabízejí jakýsi mix. Na jedné straně satirický pohled na věčně opilého feldkuráta Katze v Dobrém vojáku Švejkovi (1931, režie Martin Frič - Katze zde hrál Hugo Haas, Miloš Kopecký hrál až ve verzi z roku 1956 - režie Karel Steklý), na druhé až přehnaně patriotický pohled na statečný boj národně uvědomělých kněží a vesnických učitelů v první polovině 19. století v přepisu románu Karla Václava Raise Zapadlí vlastenci (1932, režie Miroslav Josef Krňanský).

30. léta však nabízejí i milostný příběh - Páter Vojtěch (1936, režie Martin Frič) je mladý kněz, který se vrací po misijním pobytu v Africe do rodné vsi. Jeho láska z mládí se však mezitím vdala za Vojtěchova otce - jejich přerušená láska však opět začne nabývat vrchu. Ve filmu Cestou křížovou (1938, režie Jiří Slavíček) zase venkovský kněz dopomůže i přes odpor vesničanů ke štěstí mladé dvojici a sám pak raději odejde na jiné působiště.

Pak na dlouhou dobu postavy kněží z filmů mizejí. Je to pochopitelné - v Evropě zuří 2. světová válka, a tak vznikají nenáročné komedie jen sem tam protknuté vlasteneckým titulem (např. film Jan Cimbura). Až teprve dva roky po válce vzniká snímek, jenž rovněž tepe na národnostní strunu, aby pozvedl české sebevědomí, válkou poněkud poničené - Jan Roháč z Dubé (1947, režie Vladimír Borský) - první český barevný film, zařazovaný většinou k cyklu pozdějšího Vávrova triptychu, vypráví o posledních skupinkách husitů, jež se po bitvě u Lipan opevnily na hradě Sion.

50. léta již přinášejí jiné filmy - v zemi vládne komunismus, a tak se natáčejí snímky o kolektivizaci vesnic (když je někde nějaký farář, jde o zpátečníka - např. film Slepice a kostelník, 1950, režie Oldřich Lipský, Jan Strejček, kde nejtrapnější výkon své kariéry předvedl po válce deptaný Vlasta Burian) a statečných komunistech, kteří bojovali statečně za 2. světové války a nyní za nové, lepší pořádky.

Snad proto, že husité bojovali proti katolicismu, u nás tak rozšířenému, stali se vděčným zástupným symbolem bojových tradic nově vznikající politické elity. Nyní vzniká výše zmíněný triptych Jan Hus (1954), Jan Žižka (1955) a Proti všem (1957, režie všech tří Otakar Vávra), které líčí husitství až nepřirozeně idealisticky a proti všem historickým faktům jako národní hnutí za správnou věc, jakoby za něco podobného, zač bojovala komunistická strana v té době.

Z celé této škály se vymykají jen Hrátky s čertem (1956, režie Josef Mach) postavou otce Scholastika či andělů, ale v pohádce se stejně komická figurka mnicha ještě dala tolerovat.

60. až 90. léta

Protože 60. léta znamenají určité uvolnění ve společnosti, objevuje se téma kněze častěji rovněž ve filmu. I když je otázka, nakolik jde o výhru.

Mezi rané filmy této éry se řadí Králíci ve vysoké trávě (1961, režie Václav Gajer), vyprávějící příběh 10letého Martina, který neví zda věřit faráři, učitelce, bigotní matce nebo slabošskému zlodějskému tátovi. Dalším titulem je Procesí k Panence (1961, režie Vojtěch Jasný), jež „nastavuje zrcadlo" zaostalým věřícím, kteří se chystají na poutní procesí, zatímco agitátoři se je snaží přivést na správnou cestu kolektivizace a družstevních aktivit. Ďáblova past (1961, režie František Vláčil) pak vypráví o fanatickém knězi, který zapříčiní tragédií rodiny mlynářů-nekatolíků.

Konec 60. let se pak zmítá v bouři české nové vlny a přemýšlivých, uměleckých, leckdy i experimentál-ních filmů. Například Údolí včel (1967, režie František Vláčil) se zabývá problémy kněžského života spíše ve filosofující rovině o vině a trestu. Stejně tak jiné Vláčilovo dílo Marketa Lazarová (1967) se věnuje spíše hrůzám střetu pohanského a křesťanského světa v raném 9. století. Noc nevěsty (1967, režie Karel Kachyňa) vypráví o bývalé jeptišce, která se vrací na statek v době násilné kolektivizace a rozjitřeného náboženského cítění a opět jde spíše o psychologický na fanatismus lidí.

Naprosto odlišný pohled na téma kněze nabízejí filmy Rozmarné léto (1967, režie Jiří Menzel) v podobě abbého, jenž cítí náklonnost k ženám či Farářův konec (1968, režie Evald Schorm), kde dojde k záměně podvodníka za kněze. Postava kněze se stává spíše jakousi výpomocnou figurkou se spíše negativním podtextem. Ten ještě navíc podtrhuje známý film o inkvizičním hnutí u nás Kladivo na čarodějnice (1969, režie Otakar Vávra).

70. léta pokračují v trendu kněz = zajímavá figurka. Koprodukční Elixíry ďábla (1972, režie Ralf Kirsten) vyprávějí o lásce kapucínského mnicha a šlechtičny, do níž zasahuje ďábel, v Noci na Karlštejně (1973, režie Zdeněk Podskalský) je zase kněz chápavou figurkou, chránící samotnou královnu. Vyloženě negativně je podán kněz v několika dílech televizního seriálu Třicet případů majora Zemana (1979, režie Jiří Sequens).

V 80. letech se postava kněze ve filmech objevuje sporadicky, když nepočítáme životopisný snímek Putování Jana Amose (1983, režie Otakar Vávra) nebo první z trilogie Slunce, seno, jahody (1983, režie Zdeněk Troška), kde je kněz vyloženě pouze a jen komickou figurkou bez jakýchkoliv nároků na autenticitu. (Pro úplnost dodejme, že dalšími díly trilogie jsou Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991)).

Po tzv. sametové revoluci se mohlo téma kněží v českém filmu více rozvinout. Bohužel opět zůstalo u komických figurek - např. kněz v podání Miroslava Donutila v jinak psychologickém snímku Fany (1995, režie Karel Kachyňa) nebo ve filmu Nejasná zpráva o konci světa (1997, režie Juraj Jakubisko) - nebo určitých negativních poukazech: Řád (1994, režie Petr Hvižď - v klášteře se skrývá vojenský zběh a představitelé církve ho vydají, i když to pro vojáka znamená jistou smrt), Pevnost (1994, režie Drahomíra Vihanová - nonkomforní muž nedbá rad faráře, zaplete se s místním velitelem vojenské posádky a tragicky skončí), a v podstatě i Zapomenuté světlo (1996, režie Vladimír Michálek - kněz projevuje opět jistou náklonnost nemocné ženě, na druhou stranu má problémy s udržením farnosti i kostela) či Je třeba zabít Sekala (1998, režie Vladimír Michálek - kněz zde v podstatě mlčky souhlasí s radou dvanácti vesnických starších).

V podstatě jediným filmem s pozitivním náhledem na kněze a náboženský život tak zůstává historická freska o svaté Zdislavě z Lemberka V erbu lvice (1994, režie Ludvík Ráža). Za poslední dva tři roky pak roste trend tzv. nezávislých filmů (takzvaně, protože např. jeden takový, Cabriolet, sponzorovala firma Renault), v nichž je místo na tematiku drog, násilí ve společnosti a beznaděje, církev však nikoliv.

A přitom určitě existují témata, která by mohla o kněžích být natočena a nebyla: jejich působení a utrpení za války a v dobách komunismu, jejich převýchova a pracovní nasazení v pracovních táborech a uranových dolech, případ Číhošť[1]. Významné historické postavy českých dějin: Cyril (Konstantin) a Metoděj, Karel IV., sv. Prokop, Dalimil... Otázky věrouky, nepochopení, střety víry a ateismu... Postavení kněze v dnešní společnosti... Atd. Na příkladu seriálu (a posléze celovečerního filmu) Zdivočelá země je vidět, že i podobné téma lze natočit divácky.

(Kapitola z knihy Jana Lipšanského Na obranu katolíků.)

Související články:

Antoine-Marie Chévrier: Kněz obětník
Jan Zlatoústý (Chrysostom): O kněžství (De Sacerdotio) 
Reginald Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování  
Jan Pavel II.: Proč jsou kněžími jen muži, a nikoliv i ženy?  
Max Thurian: Služebníci jediného kněžství Kristova   

Poznámky:

[1] Pozn. RTh.: O případu v Čihošti byl po prvním publikování tohoto článku (r. 2001) již film natočen, a to v r. 2004 pod názvem In nomine patris (režie Jaromír Polišenský) s Viktorem Preissem v hlavní roli kněze Toufara.