Nacházíte se na: Theofil > Duchovní hrozby > Jsou křesťanští mystici breathariáni?

Jsou křesťanští mystici breathariáni?

Lukáš Drexler, 21.8. 2022

Breathariánství je určitým přesvědčením v rámci soudobé nekřesťanské, alternativní spirituality o možnosti a schopnosti člověka čerpat životní energii pro duši i tělo výlučně z duchovní, všeprostupující energie nazývané "prána". Mezi tyto "prániky" neboli "breathariány" jsou často zařazováni i křesťanští svatí a mystici, které Bůh omilostnil darem výlučné závislosti pouze na svátosti eucharistie při dlouhodobé absenci jakéhokoliv běžného, hmotného pokrmu. Je však takovéto slučování křesťanských osobností s breathariány opodstatněné? A co je to vůbec ono breathariánství a jaký je jeho poměr ke křesťanství?

  

meditace-012-upr-men.jpg

  

OBSAH:

Co je breathariánství

Křesťanství a breathariánství

Příklady křesťanských inediků

  • Terezie Neumannová z Konnersreuthu (1898-1962)
  • Marta Robinová (1902-1981)
  • Kateřina Sienská (1347-1380)
  • Mikuláš z Flüe (1417-1487)

Závěr

 

Co je breathariánství

Kdo se zajímá i o dění na současné alternativní náboženské scéně, jistě si povšiml fenoménu tzv. breathariánství. Oč v breathariánství jde? Jedná se o přesvědčení, že člověk je schopen dosáhnout stavu, kdy nemusí vůbec jíst potravu a pít tekutiny, ale může žít pouze z tzv. „prány". Pránou je těmito příznivci nazývána životní energie, která má proudit a prostupovat vším ve vesmíru a udílet všemu energii života, v čínské náboženské tradici je pak nazývána „čchi", v současném českém úzu některými rovněž synonymem „živa". Tato energie je tedy podle příznivců breathariánství přítomná ve všem, i v člověku, stojí v základu bytí všeho a cílem breathariánů je čerpat životní energii pro duši i pro tělo pouze z ní, napojit se na ni a vyvázat se tak z nutnosti jezení a pití a tím také z jisté závislosti na tomto hmotném světě, který je těmito vyznavači po vzoru hinduistického konceptu „májá" považován za určitý přelud.

Toto přesvědčení není úplně nové, ale odkazuje se na tradiční indickou spiritualitu, zejména na jógu, v rámci níž se v jejích vyšších stupních může dosáhnout takzvaných „siddhi" - neboli okultních, nadpřirozených schopností (levitace, zpomalení nebo utlumení činnosti vlastního organismu a jeho „uspání" do stavu blízkému stavu posmrtnému, jasnovidnost nebo třeba právě žití z prány), před kterými však mnozí tradiční učitelé jógy varují, zejména pro jejich svůdnost a odvádění jogína od hlavního cíle jógy.

Výraz prána pochází ze sanskrtu a znamená doslova „dýchání", „dech", „životní dech", odtud tedy anglický ekvivalent „breath" a „breathariánství", nazývané někdy také jako „inédie", v závislosti na latinském slovu inedia - „hladovění" nebo dosl. „nejezení". Proto také v józe, zejména v hathajóze, se ve vztahu k práně pracuje s vlastním dechem, a to zejména na vyšším stupni jógy nazývaném „pránájáma", což doslova znamená „ovládnutí prány".

jasmuheen-002-vyr-upr-men.jpgPřesvědčení o životě z prány je v soudobé alternativní religiozitě přítomno již delší dobu a stále nabývá na popularitě, kdy tisíce jeho zastánců o sobě tvrdí, že „žijí z prány" a že se tak vyvázali ze závislosti na hmotné potravě. Je tomu skutečně tak? Vědecká obec je k tomuto přesvědčení skeptická a při snaze prověřit tuto skutečnost i vědecky svého času podrobila lékařskému zkoumání i v současnosti asi nejznámější propagátorku a zastánkyni breathariánství, australskou „duchovní koučku" Ellen Greve, známou zejména pod svým pseudonymem Jasmuheen. Tato snaha však skončila naprostým fiaskem pro tuto duchovní učitelku a zpochybnila tvrzení jí samotné i dalších zastánců breathariánství.[1] U Jasmuheen samotné byla kromě toho novináři dokonce odhalena zásoba jídla a mimo to ona sama byla také obviněna z několika úmrtí svých následníků, kteří se na základě jejích rad pokoušeli přejít z materiální potravy na výživu pránou, ale toto jejich úsilí skončilo tragicky. Jasmuheen tato obvinění odmítla a za chybující označila její tragicky zesnulé následovníky.

Další kontroverze v tomto směrem probíhají aktuálně i v českém prostředí, kdy bylo opakovaně a ne ojediněle odhaleno, že ti, kteří o sobě prohlašují, že takzvaně přešli na výživu pránou a nejsou tak podle svých prohlášení vůbec závislí na materiálním pokrmu, ve skutečnosti i nadále přijímají potraviny i tekutiny. Jejich „přechod na pránu" tak u nich podle všeho spočívá pouze v tom, že začali sami v sobě věřit tomuto osobnímu přechodu, aniž by fakticky došlo k jakékoliv změně a aniž by ve skutečnosti dokázali opravdu vydržet bez fyzického pokrmu a nápoje. Jedná se tak podle všeho nanejvýš o pouhý sebeklam, proklamovaný následně i veřejnosti, možná snad i v některých případech přímo o podvod.

Vědecký důkaz, který by potvrdil tvrzení zastánců tohoto přesvědčení, neexistuje. Dokonce i případ indického jogína Prahlada Džaniho (1929-2020), který o sobě tvrdil, že vůbec nic nejí ani nepije několik desítek let, byl vědeckou obcí odmítnut pro vážná metodologická pochybení, kdy sledovaný jogín opouštěl místo zabírané sledujícími kamerami nebo se mohl bez jakékoliv kontroly setkávat s dalšími, jemu nakloněnými osobami, které mu tak hypoteticky mohly poskytovat fyzickou stravu.

 

Křesťanství a breathariánství 

A proč se vlastně zabýváme tímto tématem na křesťanských stránkách? Za breathariány jsou totiž zastánci tohoto přesvědčení označováni i mnozí křesťanští mystici, kteří se po mnoho let svého života díky nadpřirozenému působení Božímu živili pouze eucharistií a již ničím dalším, např. taková Terezie Neumannová, Marta Robinová, Kateřina Sienská a další. Je toto směšování křesťanských mystiků a breathariánů na místě? Ano, je zde jistý průnik, totiž dlouhodobá absence přirozeného pokrmu nutného pro existenci těla v tomto světě a život z něčeho, co nás přesahuje, z něčeho duchovního. Zde však paralely končí a naopak je zřejmý podstatný rozdíl. Zatímco domnívaní pránici mají svého napojení ryze na pránu dojít určitou metodou a svým vlastním úsilím, což by mělo za daných podmínek být údajně dostupné pro kohokoliv, v případě křesťanských mystiků si nelze tento dar přivlastnit žádnou metodou, ale je dán nepodmíněně a neočekávatelně, tzn. zcela svobodně, Boží milostí, tzn. kdy Bůh chce, jak chce a komu chce. Mnohem podstatnější rozdíl však je v „prameni", v „zřídlu", z něhož dané osoby mají čerpat sílu pro svůj život. Zatímco v případě breathariánů se jedná údajně o to, napojit se na svůj vlastní vnitřní zdroj, neboli na všudypřítomnou, neosobní pránu, v případě křesťanských mystiků, jako ostatně v případě všech křesťanů, přichází tento Zdroj „zvenčí", a to jako Host, který se má na základě svobodného lidského souhlasu stát Pánem. Centrum křesťanské mystické inédie totiž tkví v počátečním, iniciačním přijetí a následně v dalším, kontinuálním přijímání vtěleného Boha, Ježíše Krista, který nám zanechal dar sebe samého, zároveň transcendentního a zároveň do světa a do lidské přirozenosti vstupujícího a vtělujícího se Boha. Křesťanský mystik tak principiálně nemá tento pramen božského života přirozeně v sobě, ale je mu na základě jeho osobní víry teprve nadpřirozeně udělen, a to primárně skrze dvě základní svátosti: skrze svátost křtu, kterým je člověk „přivtělen" k Ježíši Kristu, vtělenému Bohu, a skrze který je do věřícího navěky teprve „vštípen" onen pramen věčnosti mající zdroj v Ježíši Kristu, a následně skrze svátost eucharistie, tedy dar reálného těla a reálné krve vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Boha Ježíše Krista, darovaného lidem pod tzv. „způsobami" chleba a vína, jak se to děje při mši svaté. Nikdo tedy nemá přirozeně „pramen věčného života" sám v sobě, ale toho se lidem dostává teprve až skrze Ježíše Krista, který dává věřícím v Něj podíl na svém vlastním Božím prameni, z Něj po věky vyvěrajícím, jak je to zaznamenáno i v evangeliu:

„V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: ‚Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, »proud živé vody poplyne z jeho nitra«, jak praví Písmo.‘ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch Svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven." (Janovo evangelium, 7,37-39)

Jak zdůrazňuje evangelista Jan: „dosud totiž Duch nebyl dán", ale byl dán, až byl Ježíš „oslaven", tzn. až byl obětován na kříži a vstal z mrtvých. Až tehdy byl dán pramen, skrze který Bůh udílí člověku věčný život, tj. pramen, který vytryskl, když byl Ježíšův bok proboden kopím, „a ihned vyšla krev a voda" (Jan 19,34), a Duch, který začínal být věřícím udílen až po Ježíšově vzkříšení, kdy vzkříšený Ježíš dechl na apoštoly a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého" (Jan 20,22), a následně i všem věřícím od události Letnic (srov. Sk 2) až do současnosti a dál. Až tehdy začal být lidem Bohem nabízen a udílen dar pramene „vyvěrajícího k životu věčnému" (Jan 4,14). Do té doby tento dar v člověku neexistoval. Až Ježíš svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením uvolnil a otevřel stavidla Božího království a nebeských milostí, které skrze svůj kopím otevřený bok v míře nekonečné začal vylévat na celý svět, na všechny, kteří po tom svým srdcem touží a s touto touhou se na Něj obrátí, aby je On obdaroval. A jak se z toho pramene dá čerpat?

Jak již bylo naznačeno výše, primární podmínkou ze strany člověka je víra v Ježíše Krista, v jeho osobu, v jeho „jméno", tedy že On je tím, kterého Bůh Otec poslal ke spáse světa:

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra.‘" (Jan 7,37-38)

Dále přijetí mystéria křtu neboli svátosti „koupele ve vodě a Duchu":

„Ježíš odpověděl: ‚Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího." (Jan 3,5)

V této vodě totiž, která při ukřižování vytryskla z boku Kristova, se člověk nejen očišťuje od hříchu, ale je duchovním způsobem „znovuzrozen" neboli „narozen shůry" (srov. Jan 3,3), z Boha, z Ducha Svatého v okamžiku noření člověka do svátostné křestní vody, jak to zaslíbil Ježíš Kristus. Do Božího království totiž nemůže vejít člověk přirozený, s pomíjivou tělesností, ale „člověk duchovní", kdy i jeho tělo je při křtu „ponořeno do Ducha", aby mohlo být na konci světa vzkříšeno a aby i tělo mohlo vstoupit do věčné blaženosti Božího království a mít na ní navěky podíl, těšit se z této blaženosti:

„Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch" (Jan 3,6),

nebo jak potvrzuje tuto nutnost „narození z Ducha" i apoštol Pavel:

„člověk v přirozeném stavu nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném" (1Kor 15,50), což znamená, že i tělesné, ono „přirozené", musí mít účast na „nadpřirozeném", „duchovním" a být tak zduchovněno, aniž by přestalo být tělesným, lidským - „pomíjitelné tělo" je jakoby „přepodstatněno" v „nepomíjitelné tělo" právě mocí uděleného Ducha Božího.

A třetím krokem, ze všech nejvznešenějším a ze všech nejvíce povznášejícím člověka, je přijímat samotného Krista, vtěleného Boha, skrze svátost eucharistie neboli pít skutečnou krev Ježíše Krista pod podobou vína a jíst jeho skutečné tělo pod podobou chleba:

„Ježíš jim řekl: ‚Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.‘" (Jan 6,35)

Zde věřící křesťan dochází vrcholu možného: přijímá mystickým a zároveň smyslově zakusitelným způsobem samotného Boha, samotného Krista, na kterém se tím stává závislým s ohledem na svůj věčný život, s ohledem na své věčné bytí:

„Ježíš jim odpověděl: ‚Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa." (Jan 6,50-51)

A právě tady tkví podstata, tady tkví pramen „inédie" křesťanských mystiků: nečerpají z žádného pramene přirozeně přítomného v nich samých, nedosahují toho žádnou metodou a cvičením, jejich cílem není dosáhnout nezávislosti na pokrmu tohoto světa a na vezdejší hmotné skutečnosti, ale jejich jedinou touhou, jediným Pramenem, jediným Cílem a jediným Pokrmem pro celou časnost i věčnost je Bůh sám, tj. jezis-a-samaranka-u-studny-017-upr-3-men-2.jpgJežíš Kristus, který obětoval své tělo za život světa, aby pak mohl tento na kříži darovaný život udělit těm, kteří v Něho věří: „Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v Něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den." (Jan 6,40)

Je to dar, který nepřichází z nitra člověka, ale přichází „shůry", a těm, kteří v Ježíše Krista uvěří, je při křtu vštípen do jejich nitra, „sjednocen" s nimi, jim darován, aby se stal „pramenem tryskajícím k životu věčnému" (Jan 4,14), který oblažuje křesťana k věčnému bytí, a dále aby se On celý udílel v podobě konsekrovaného chleba a vína a sjednocoval duši i tělo člověka se Sebou samým a stával se jeho jediným Pokrmem k životu věčnému - On sám, Kristus, vtělený Bůh. A právě toto je poselství, které Ježíš Kristus zvěstuje svým zázrakem „inedických svatých", tj. svatých, kteří z milosti Boží, z nadpřirozeného působení Boha jsou zbaveni závislosti na lidském, pozemském, pomíjivém pokrmu, aby se stali zcela závislými na jediném Pokrmu, kterým je Kristus, vtělený Bůh, jenž se nám udílí zejména a plně skrze jedinečné a nevyčerpatelné mystérium eucharistie. Tato skutečnost je tedy naprosto nesrovnatelná s údajnou skutečností života z „prány".

Skutečnost kristocentrické inédie navíc „vyvádí" dotyčnou osobu z ní samé, činí ji „extatickou": ona v touze a lásce k Ježíši Kristu vychází ze sebe samé k Prameni, který ji zcela přesahuje a převyšuje. A zároveň On v maximální možné míře sestupuje do nitra takové věřící a Jemu oddané duše, navěky se v ní usídluje jako Přítel a Pán a sjednocuje ji se Sebou, takže ač podstatně, bytostně „vnější", „odlišný", stává se pro duši „vnitřním", ba „nejvnitřnějším" a jí „vlastním", a duše ač k Němu vybíhá „vně", tj. vně sebe samu, nachází Jej v cíli zároveň v sobě jako dar, který jí byl nezaslouženě a navěky darován.[2] A je to dar, který není nějakou „energií", nějakým „proudem", s kterým lze libovolně nakládat, ale je to dar, který je Osoba - sám Bůh, který se v Ježíši Kristu stává člověkem, aby člověka pozvedl do svého božského světa, v poutu meziosobní lásky, v úkonu „podivuhodné výměny", kdy Bůh přijímá naše lidství, abychom my všichni, kteří v Něj věříme a po Něm toužíme, mohli být obdarování jeho Božstvím. Tímto se navěky upevňuje vztah mezi člověkem a Bohem, to On je ta „pravá prána", která skrze sebedarování dává život světu: skrze sebedarování Boha člověku, ale i skrze sebedarování člověka Bohu (neboť vztah dvou osob musí být oboustranný, aby bylo možné hovořit o vztahu). Jedná se zde o láskyplný vztah osobního člověka s osobním Bohem, kdy člověk se nejprve podřizuje Bohu jako Pánu, aby se následně shledal být přítelem Boha, nebo dokonce navěky až „synem Božím" (srov. Jan 1,12; Řím 8,14; Gal 3,26; 4,16; 1Jan 3,1).

Tento Pramen, který tedy věřící přijímá, je „pramen Božího synovství", jejž nám Bůh Otec daruje skrze Krista v Duchu Svatém: „přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!" (Řím 8,15). A není jistě náhodou, že právě tento Duch Boží, tento Duch Svatý, tento Duch Otce i Syna, který je třetí Osobou Boha Trojice, je již od prvních stránek Bible přirovnáván k „vánku" či „dechu" (srov. např. Gen 1,12; Jan 3,6; Sk 2,2), jejž Bůh Kristus nakonec odevzdává v hodině kříže, když „vydechuje naposledy" (srov. Lk 23,46 a paralely), a jehož po svém vzkříšení, způsobeného „mocí Ducha" (srov. Řím 8,11), poté vydechuje na apoštoly: „Dechl na ně a řekl jim: ‚Přijměte Ducha svatého‘" (Jan 20,22). Tento Dech „nového života" (srov. Řím 7,6) je udílen právě v tomto Prameni, otevřeném v „hodině kříže" na Golgotě kopím římského vojáka v Kristově boku, v Prameni, který byl předpovězen již proroctvími Starého zákona (srov. např. Ex 17,6; Iz 12,3; 35,6-7; Ez 36,25-27; 47,1; Joel 3,1-2; 4,18; Zach 13,1) a který byl konečně otevřen Vůdcem Nového zákona, jímž je Ježíš Kristus - duchovní skála, z níž tento pramen vody věčného života prýští: „všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus" (1Kor 10,3-4; srov. Ex 17,5-6), tj. pramen, k němuž je pozván každý, kdo prahne po vodě živé, rajský pramen, který je otevřen navždy a již se nikdy neuzavře tomu, kdo z něj zde zatouží pít a přiloží k němu ústa svého srdce: „Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života" (Zj 22,17). Toto je ten pravý Pramen života, věčného života, života duše i těla.

 

Příklady křesťanských inediků

V dějinách křesťanství je, co se týče inédie neboli dlouhodobého kontinuálního nepřijímání přirozené stravy a nadpřirozené závislosti dané osoby výhradně na svátosti eucharistie, popsáno mnoho takových případů. Náleží sem např. františkánská mystička sv. Anděla z Foligna (†1309), která mimo eucharistie nejedla nic jiného po 12 let, dále např. italská mystička sv. Kateřina Sienská (1347-1380), která byla závislá výhradně na eucharistii osm let, švýcarský poustevník sv. Mikuláš z Flüe (1417-1487), jenž kromě eucharistie nepřijímal nic jiného 20 let, levitující františkán sv. Josef Kopertinský (1603-1663) a mnozí další.

Pro zajímavost si některé z křesťanských svatých a mystiků, kterým Bůh daroval tuto výsadu jako svědectví světu, že On je ten „Boží chléb, který sestupuje z nebe a dává život světu" (Jan 6,33), krátce představíme.

 

Terezie Neumannová z Konnersreuthu (1898-1962)

terezie-neumannova-z-konnersreuthu-001-upr-men.jpgJedná se o prostou německou dívku, která žila na venkově nedaleko českých hranic a která byla od Boha obdarována mnoha nadpřirozenými dary, z nichž nejvýraznějšími a nejznámějšími jsou v jejím případě krvavá stigmata a pravidelné mystické prožívání Kristových pašijí. Dalším z těchto darů byla právě inédie, na jejímž počátku stály Tereziiny zdravotní potíže, které jí postupně znemožňovaly přijímání přirozené stravy. Nejprve kvůli těmto potížím mohla přijímat pouze tekutiny, což se postupem času nezbytně redukovalo jen na lžičku vody, aby díky ní mohla pozřít eucharistii. Následně bylo zcela znemožněno jakékoliv přijímání i tekutin. Terezie se tak stala zcela závislá na každodenním přijímání svátosti eucharistie. Pokud došlo nějaký den k proluce v tomto přijímání svátosti, Terezie upadla do stavu připomínajícímu bezvědomí.

Tato skutečnost byla na žádost biskupské kurie lékařsky zkoumána a v závěru bylo potvrzeno, že „navzdory přísným kontrolám se nepodařilo zjistit, že by Terezie Neumannová, která nebyla ani na okamžik sama, něco konzumovala."[3] Tereziina závislost výhradně na eucharistii trvala přes 36 let.

Roku 2005 byl započat proces její blahořečení.

 

Marta Robinová (1902-1981)

Podobně jako výše zmíněna Terezie Neumannová, i francouzská mystička Marta Robinová pocházela z venkova, neabsolvovala žádné speciální studium, avšak byla na straně jedné postupně postihována vážnými zdravotními potížemi znemožňujícími jí přijímání potravy včetně tekutin a na straně druhé obdarovávána mnohými výraznými nadpřirozenými dary, opět zejména stigmaty a prožíváním Kristových pašijí, ale i výhradní závislostí na eucharistii, kterou oproti Terezii přijímala jednou týdně. Tato závislost výlučně na svátosti eucharistie a absence jakéhokoliv přirozeného pokrmu z důvodu jejího celoživotního ochrnutí trvala přes padesát let, až do její smrti.

marta-robinova-001-men.jpgSama Marta k tomu říká: „Mám chuť křičet na ty, kteří se mne ptají, zda jím, protože já jím víc než oni, poněvadž mne živí eucharistie Ježíšova těla a krve. Mám chuť jim říci, že to oni sami v sobě brzdí projevy této potravy, že brzdí její projevy."[4] Martino ochrnutí bylo dokonce takového rázu, že nemohla ani polykat. A existují svědectví, že eucharistie i navzdory její nemožnosti polykat vstupuje z rukou kněze do úst Marty „jakoby sama". Marta k tomu říká: „Živím se jenom tím. Navlhčí mi ústa, ale nemohu polykat. Hostie do mě vejde, ani nevím jak. Vyvolává to ve mně dojem, který však nemohu popsat. To není obyčejné jídlo, je to něco jiného. Je to nový život, který mi vchází do kostí. Jak bych to řekla? Zdá se mi, že mám Ježíše v těle všude, že je mým tělem, jako bych vstávala z mrtvých."[5] A ačkoliv při pravidelném prožívání Kristových pašijí ztratí mnoho své krve a i když nepřijímá žádnou jinou potravu kromě potravy nadpřirozené, tj. eucharistie, její tělo přesto neztrácí na životě, ale je Bohem nadpřirozeně obnovováno, zejména právě při přijímání eucharistie: „Krev, Eucharistie! To je Boží moc, která ve mně přijímáním působí tuto krev, ale ne nutně. Může to být i jinak. Zapomínáme na tuto Boží moc. Stává se, že když přijímám, cítím, jak se mi obnovuje tělo, ale ne vždy. Někdy i mimo přijímání."[6]

Církev dlouho přezkoumávala Martin život a její ovoce a poté, co Marta obdržela titul „služebnice Boží", je aktuálně v běhu proces jejího blahořečení. Už za jejího života za ní putovalo množství lidí žádajících ji o modlitbu nebo radu, lidí prostých i akademicky vzdělaných nebo i hierarchických představitelů církve; jejího pohřbu se účastnilo několik tisíc lidí, dvě stovky kněží a několik biskupů. Tak významnou byla osobou, a je jí dodnes.

 

Kateřina Sienská (1347-1380)

Jedna z největších katolických světic, italská mystička sv. Kateřina Sienská, dominikánská terciářka; autorka mnoha dodnes hojně citovaných dopisů a zejména díla Dialog s Boží Prozřetelností, zaznamenaného během Kateřininy mystické extáze. Během svého života obdržela dar stigmat a z Boží milosti dosáhla mnoha duchovních stavů, mj. mystického sňatku nebo výměny srdcí s Ježíšem, ale rovněž stavu mystické inédie. Její životopisec a Kateřinin duchovní vůdce, bl. Rajmund z Kapuy, o ní píše:

„Vím, skutečně vím a dosvědčuji před celou Církví Kristovou, že větším utrpením pro ni bylo požívat pokrm, když už ho v jistých dobách, jak jsem věděl, požívala, než by pro hladového bylo, kdyby byl zbaven pokrmu; a požití pokrmu bylo pro její tělo většími mukami nežli utrpení kvůli vysoké teplotě."[7] A o něco dále: „Došlo k tomu, že nikoli nějakým návykem, ani žádným přirozeným způsobem (...), ale díky Božímu zázračnému zásahu byla pozvednuta tak vysoko, že ačkoli její tělo podléhalo různým neduhům a mimo to vykonávala různé vyčerpávající práce, neonemocněla souchotinami, žaludek pracoval normálně a její tělesné síly nedoznávaly újmy v důsledku omezení v jezení a pití. Je tedy možné říci (...), že celý její život byl zázrakem. Nemohla zde působit žádná přirozená síla, což jsem mohl sám potvrdit a což mi potvrdili i lékaři, ke kterým jsem ji poslal. (...) V době, kdy mi bylo dáno, abych toho byl sám svědkem, žila bez jakéhokoliv pokrmu a nápoje."[8] Kateřininým pokrmem byl totiž sám Kristus, jak mu při jedné promluvě s ním sama řekla: „Já mám pokrm k jezení, který neznají ti, k nimž mě posíláš (srov. Jan 4,32). katerina-sienska-010-vyr-men-upr.jpgCožpak pouhým chlebem člověk získá život? Zdali duše každého poutníka nebude oživena slovem, které vychází z Tvých úst (srov. Mt 4,4)?"[9], což Kateřina vztahuje na slovo Kristovo, které je „Duch a život" (Jan 6,63) a které udílí život věčný (srov. Jan 8,51; 6,68), neboť Kristovo slovo je zároveň slovem eucharistickým, slovem životdávajícím. A dalším zdrojem Kateřininy síly, když nepřijímala žádný tělesný pokrm a nápoj, byla právě eucharistie: „Potom se vrátila k započatému přirozenému postu a tak postupně po nějakých přestávkách přešla k postu nepřetržitému, v našich dobách neslýchanému. Ale když se tělo postilo, o to hojněji a častěji se krmil duch, a proto zatímco se dálo to, o čem jsme vyprávěli, tato svatá panna co nejčastěji a s vroucností přijímala Nejsvětější Svátost, a v každém přijímání se jí dostávalo takové hojnosti milostí, že byly umrtveny takřka všechny její tělesné smysly a přirozená hnutí, na základě čehož duchovní člověk může dojít k závěru, že celý její život byl nadpřirozený a samotný zázrak."[10] A dalším jejím zdrojem nadpřirozené síly pro její duši i pro její tělo zbavené přirozeného pokrmu bylo konání dobra pro druhé neboli konání Božích skutků lásky, jak píše bl. Raymund: „Sám jsem ne jednou, ale několikrát viděl, jak její tělo, jež nebylo občerstvováno žádným hmotným pokrmem ani žádným nápojem vyjma studené vody, zesláblo až tak, že jsem já i jiní se strachem mysleli, že se blíží její poslední hodinka. Avšak jakmile se jí naskytla nebo jí byla ukázána možnost vykonat něco ke cti jména Boha nebo ke spáse duší, za kratičkou chvíli a bez jakéhokoliv tělesného léku opět nabývala nejen života, ale i sil, a to sil nejen obyčejných, ale s ohledem na její stav ji přesahujících. A tak mohla bez obtíží vstát, chodit a pracovat, a to více než je zdrávo, a nebylo u ní vidět žádnou zesláblost. A odkud jinud se to mohlo brát, pravím, než od onoho Ducha, který má v takových skutcích zalíbení, a to, co přirozenost nedokáže, On zázračně doplňoval a živil nejen duši, ale i tělo?"[11] Avšak oním primárním pramenem z těch jmenovaných, Pramenem nad všechny prameny, je pro Kateřinu eucharistie: „Tak v tu dobu, když začal žít bez tělesného pokrmu, se jí již mnohokrát jmenovaný zpovědník ptal, zdali někdy mívá nějakou chuť na jídlo. A ona mu odpověděla: ‚Nasycení, jež mi Pán udílí přijímáním Nejsvětější Svátosti, je tak veliké, že vůbec nemohu toužit po nějakém tělesném pokrmu.‘ A když se jí dále ptal, zda v den, kdy nepřijímá Svátost, na ni přichází nějaký hlad, odpověděla: ‚Když nemohu přijímat Svátost, nasycuje mne pouhá její přítomnost a její vidění; a dokonce nejen přítomnost Svátosti, ale i kněze, o kterém vím, že se této Svátosti dotýkal, ta mě utěšuje, že ode mne odstupuje jakékoliv pomyšlení na jídlo.‘"[12] Tak bylo „známo všem, kdo ji znali, jak zvláštní a znamenitá byla její úcta a zbožnost k Nejsvětějšímu Tělu Páně, až se kvůli jejímu častému přijímání této Svátosti mezi lidmi rozšířilo, že panna Kateřina přijímá svátost eucharistie každý den a že žije bezpečně bez jakéhokoliv dalšího tělesného pokrmu."[13]

Kateřina Sienská byla relativně krátce po své smrti svatořečena a roku 1970 jí byl papežem Pavlem VI. dokonce udělen titul Učitelka Církve, který zvýrazňuje její velký význam pro celou Církev, stejně jako velkou váhu a věrohodnost jejího díla.

 

Mikuláš z Flüe (1417-1487)

nicolas-de-flues-upr-men-upr-2.jpgDalším známým křesťanským inedikem byl švýcarský poustevník a mystik sv. Mikuláš z Flüe, který jistého času po vzájemné dohodě finančně zajistil svoji rodinu a odešel se coby poustevník po zbytek svého života věnovat životu odříkání a modlitby. Je zaznamenáno, že výhradně z eucharistie, kterou přijímal jednou za měsíc, bez jakéhokoliv dalšího pokrmu, žil po 20 let, až do své smrti. Mikuláš, podle vlastních slov, jež sdělil svému zpovědníkovi, „když je na mši svaté a přijímá Svátost, plyne odtud na něho taková síla, že se může obejít bez jezení a pití, jinak by ten půst nemohl vydržet"[14], čímž je myšlena ona mnohaletá inédie, tehdy chápaná a nazývaná jako kontinuální, mnohaletý půst. Tuto skutečnost se rozhodl prověřit sám kostnický biskup, který kvůli tomu s Mikulášem pobýval několik dní a který nakonec tuto skutečnost Mikulášova sycení výhradně z eucharistie potvrdil. Mikuláš byl rovněž zkoumán lékaři a lékařskými komisemi, které všechny potvrdily věrohodnost jevu totálního půstu s výjimkou eucharistie.

Sv. Mikuláš se za svého života pro svou svatost stal vyhledávaným rádcem mnoha lidí z celé Evropy. Svatořečen byl roku 1947, čímž byla jeho úcta rozšířena na celou Církev.

 

Závěr

Máme-li tedy odpovědět na otázku, zda křesťanští mystici jsou breathariáni, můžeme směle odpovědět, že nikoli. Pokud tak ale někdo tvrdí, dopouští se dezinterpretace a ohýbání faktů. Křesťanská mystická inédie a breathariánství mají odlišný zdroj, odlišný cíl i odlišnou cestu k němu. Zatímco breathariáni se odkazují na přirozeně existující zdroj v samém člověku, na metodu vedoucí k dosažení výlučného čerpání síly pro tělo z prány a na neosobní energii údajně přítomnou ve všem, křesťanská mystika vydává svědectví o transcendentním zdroji, který je Bohem udělen člověku svobodně a podle libovůle Boha a kterým je sám Bůh, udělující svého Ducha ve křtu a sebe sama ve svátosti eucharistie, případně ve svém věčném boholidském slovu („nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem vycházejícím z úst Božích" /Mt 4,4/; „má slova jsou Duch a život" /Jan 6,63/; „nebe a země pominou, má slova nikdy nepominou" /Mt 24,35/; „amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky" /Jan 8,51/). V případě křesťanství se tedy jedná o Pramen, který není v člověku přirozeně, ale musí být věřícímu v Krista udělen v jistém slova smyslu „zvnějšku" a teprve vštípen do nitra věřícího. Pak se jedná o pramen ve věřícím „vyvěrající k životu věčnému" a posilovaný a umocňovaný jedinečnou milostí svátosti eucharistie neboli těla a krve ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista pod tzv. způsobami chleba a vína. Tuto skutečnost Bůh nadpřirozeným způsobem zvýrazňuje v životech některých svatých a mystiků, když je nadpřirozeně ze své svobodné vůle činí zcela závislými výhradně na této svátosti Kristova těla a krve, a to takovým způsobem, který se příčí jak přirozeným zákonům tohoto světa, tak poznatkům a závěrům vědy. Bůh tak evidentně činí, aby nás vyváděl z nás samých k náboženskému „údivu" a k poznání toho, že existuje Pramen, který dává život a kterým je Bůh, totiž že Bůh existuje a koná a zve nás k tomuto věčnému životu a k naší věčné závislosti na Něm, na Jeho životě, protože On je Život, jak říká On sám: „Já jsem ta cesta, pravda i život" (Jan 14,6) a: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. (...) Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den" (Jan 6,47.54).

 

Vybraná literatura:

  • AaVv.: Lexikon východní moudrosti. Buddhismus, Hinduismus, Taoismus, Zen, Olomouc 1996
  • Boriello, L. - Di Muro, R.: Chrześcijańskie fenomeny mistyczne, Kielce 2018
  • Corona, I.: Teresa Neumann. Mistyczka i stygmatyczka, Kraków 2016
  • Cruz, J. C.: Cuda eucharystyczne. Eucharystyczne fenomeny w życiu świętych, Gdańsk 1993
  • Guitton, J.: Portrét Marty Robinové, Nové Město nad Metují 1991
  • Novotný, T.: „Problém hladu vyřešen", in: Dingir, č. 4 (1999), s. 18
  • Okoń, J.: Pustelnik z Unterwalden. Šwięty Mikołaj z Flüe, Kraków 1994
  • Peyrous, B.: Život Marty Robinové, Kostelní Vydří 2014
  • Rajmund z Kapui: Żywot Świętej Katarzyny ze Sieny, Poznań 2010
  • Steiner, J.: Terézia Neumannová z Konnersreuthu. Mystička 20. storočia, Bratislava 1995
  • Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915

 

Od téhož autora:

"A hned vyšel ven..."  
Tři údobí duchovního života
Ekstatičnost člověka a Boha u Dionysia Areopagity  
Křesťanství a okultismus
Evagrius Pontský  

 

Související články:

Ludvík Granadský: Půst  
Charles Journet: Ta malá hostie
Jan Tauler: My jíme našeho Boha 
  Luboš Bližňák: Půst v Písmu svatém 
Zlí duchové, reiki, exorcismus (video) 
Cyril Jeruzalémský: O těle a krvi Kristově  
Henri J. M. Nouwen: Ježíšova konkrétní láska  
Kolumbán: "Žízní-li kdo, ať přijde ke mně a pije"  
Karel Boromejský: Eucharistie přepodobňuje v Boha  
Kateřina Sienská: "Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým"  
Tomáš Akvinský: Blahoslavení, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti... 
Antonio Pagani: Nejsvětější Svátost a Božské Srdce Páně v životě bl. Alžběty Canori Mora  
Caesarius z Arles: Jako se tělo posiluje pozemským pokrmem, tak se duše sytí slovem Božím  
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
Germanus od sv. Stanislava: Zvláštní úcta sv. Gemmy Galgani k Nejsvětější svátosti 
Lev Veliký: Půst těla je bez účinku, nezřekne-li se duše zlého 
Silvano Fausti: ... ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok 
Tomáš Akvinský: Drahocenná a obdivuhodná hostina 
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Elias Vella: Mše uzdravuje a osvobozuje od Zlého  
Irenej z Lyonu: Eucharistie, záruka vzkříšení 
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života 
Bonaventura: Zdroj života je v Tobě  
René Laurentin: Nejzazší dar Lásky  
Hermas: O pravém postu a čistotě  
Eucharistie - dar ukřižované Lásky  
Jan Maria Vianney: Svaté přijímání  
Elias Vella: Já v tobě a ty ve mně  
   
 
eucharistia-2-4.jpg

 

Poznámky:


[1] Srov. např.: Novotný, T.: „Problém hladu vyřešen", in: Dingir, č. 4 (1999), s. 18.

[2] Výrazy „vnější", „zvnějšku", „zvenčí" apod. nejsou míněny ve smyslu prostorovém, jako kdyby Bůh byl „na jiném místě" hmotného světa, než je člověk, ale je jím míněna bytostná odlišnost člověka a Boha, „jinakost" Boha na rozdíl od člověka: Bůh je někdo jiný než daný člověk nebo než daná stvořená věc. Bůh je sice v jistém smyslu přítomen ve všem, co existuje, protože bez jeho bytí, bez stvořitelské přítomnosti jeho bytí by nemohlo nic existovat, ale je podstatný rozdíl mezi jeho stvořitelskou přítomností ve tvorech a jeho přítomností v Sobě Samém. Stvořením Bůh udílí bytí tvorům, a to v různém stupni, který je odlišuje od nich navzájem (tak např. kámen se liší od člověka atp.), a to je pasivní účast tvorů na bytí Božím. A pak dále udílí Sebe Sama (i když, v jistém smyslu, opět jakýmsi „propůjčením", byť věčným a navěky neodvolaným) těm, kteří po tom zatouží, a to je součinná účast tvora, konkrétně člověka coby obrazu Božího, na bytí Božím, což je vyhrazeno pouze osobnímu bytí, nikoliv neosobním tvorům. Tento druhý druh přebývání Boha v tvoru, konkrétně tedy výlučně v člověku, není dán člověku přirozeně od narození, ale je třeba vědomě přijmout tento dar, nabízený Bohem bez výjimky všem lidským bytostem. A dokud jej člověk vědomě a součinně nepřijme, je tento dar, tato mimořádná Boží přítomnost, vůči takovému člověku v jistém slova smyslu „vnější", tj. jemu prozatím „cizí", stojící „mimo něj", přítomný prozatím pouze v Bohu samém, v Němž má svůj trvalý a nezcizitelný a nepropůjčitelný zdroj. Až jej člověk skrze víru a prostřednictvím svátostí ustanovených Bohem přijme, teprve pak se tento dar výsostné, bezprostřední a svobodně darované přítomnosti Boží stává jeho „vlastním", jsoucím v jeho nejhlubší středu a působícím na celou jeho bytost až na úroveň věčného vzkříšení těla. Avšak i přesto, i přes toto Boží nejhlubší přebývání v člověku, je Bůh, Boží vlastní bytí stále „cizí" neboli „odlišné" od člověka, protože i Bůh nejintimněji přebývající v člověku je stále „někým jiným" než člověk sám a i nadále přebývajícím v Sobě Samém a Sám v Sobě navěky Zdrojem všeho stvořeného. Ovšem v tomto případě je Bůh tak bezpodmínečně a bezezbytku sdílející Sám Sebe člověku, že dochází k nejbytostnějšímu a nejdokonalejšímu spojení či sjednocení člověka a Boha, které z nich zároveň činí „jedno", byť stále při rozlišení tvora a Stvořitele, člověka a Boha, neboť Bůh při tom nepřestává být Bohem a člověk člověkem - ani z jedné strany nedochází k „rozplynutí" nebo ke „smísení", ale dochází k milostnému vzájemnému sdílení svých vlastních, navzájem nekonečně odlišných přirozeností: Bůh sdílí s člověkem lidskou přirozenost, aniž by přestal být Bohem, a člověk sdílí s Bohem Boží přirozenost, aniž by člověk přestal být tvorem, člověkem. Bůh je stále Bohem svojí podstatou, byť se stal v Ježíši Kristu zároveň člověkem svou účastí na lidství, kdy tuto svoji účast na lidství člověka dále rozšiřuje a pokračuje v ní i v každém, kdo v Ježíše uvěřil a narodil se „z vody a Ducha" při křtu; a člověk je stále člověkem svojí podstatou, byť od Boha obdržel „účast na Boží přirozenosti" (srov. 2Pt 1,4) a tak se „stal Bohem" svojí účastí na Něm, kdy tato účast je stále závislá na Bohu, na Jeho milosti a sebedarování, tzn. není přirozeně vlastním pramenem člověka, který je pouhý tvor, byť pak takto výsostným a transcendentním Bohem omilostněný. A toto vzájemné přebývání Boha v člověku a člověka v Bohu teologie nazývá perichoreze, po vzoru vzájemného věčného přebývání Božských Osob Trojice v sobě navzájem. Toto vzájemné přebývání má pak milostný charakter, který ve stvoření nachází svůj výraz v manželství, v milostném spojení a přebývání muže a ženy v sobě navzájem, v souladu se slovy Boha: „stanou se jedním tělem" (srov. Gen 2,24; srov. též. Ef 5,31-32). Je to mystická záležitost, jejíhož vyvrcholení se dosahuje ve zbožštění celého kosmu coby společného boholidského „potomka" dokonalé sjednocující lásky člověka s Bohem, což je předobrazeno ve stávající lidské realitě společným potomkem muže a ženy, který v sobě sjednocuje vlastnosti obou rodičů, aniž by „anihiloval" vzájemnou rozdílnost jich samých, ovšem při současném nerozlučitelném sjednocení jich samých právě v jejich společném potomku. V této popsané lidské realitě se tak zároveň odráží i realita Boží Trojice, Společenství tří Osob jednoho jediného Boha, tedy tři od sebe reálně odlišných Osob sjednocených neoddělitelně jednou jedinou, společnou přirozeností.

[3] Corona, I.: Teresa Neumann. Mistyczka i stygmatyczka, Kraków 2016, s. 32.

[4] Peyrous, B.: Život Marty Robinové, Kostelní Vydří 2014, s. 183; srov. též: Guitton, J.: Portrét Marty Robinové, Nové Město nad Metují 1991, s. 110.

[5] Guitton, J.: Portrét Marty Robinové, Nové Město nad Metují 1991, s. 121.

[6] Peyrous, B.: Život Marty Robinové, Kostelní Vydří 2014, s. 184.

[7] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, I, IV, 44; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 42.

[8] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, I, VI, 59; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 53.

[9] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, II, I, 120; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 102.

[10] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, II, V, 170; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 144.

[11] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, II, V, 171; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 144-145.

[12] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, II, V, 171; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 145.

[13] Rajmund z Kapuy: Život sv. Kateřiny Sienské, II, XII, 311; srov. Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 251.

[14] Okoń, J.: Pustelnik z Unterwalden. Šwięty Mikołaj z Flüe, Kraków 1994, s. 105.

 

[RSS]

Přečteno 173x

další články