Trojí vítězství nad neřestí

Bázeň vyhání nákazu zloby, takže čteme: „Bázeň Páně nenávidí zlo." I naděje čelí vzniku neřestí, „neboť všichni, kteří v něho doufají, nebudou hřešit". Láska pak se nemusí obávat bídy hříchů, protože „láska nechybuje" a opět: „Láska přikrývá množství hříchů." Proto apoštol veškerý obsah spásy klade v plnění těchto tří ctností a praví: „Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři." Je to totiž víra, která působí, že z bázně před budoucím soudem a tresty odporujeme nárazům neřestí. Je to naděje, která odvolává našeho ducha od přítom­ných věcí a všemi tělesnými rozkošemi pohrdá v očekávání budoucí odměny. A je to láska, která nás rozohňuje, abychom se drželi Krista, a zaněcuje ke konání duchovních ctností a vším, co tomu odporuje, po­hrdá s plnou nenávistí.

Třebaže tyto tři, jak každý vidí, tíhnou k jednomu cíli a vy­zývají nás, abychom se vzdalovali nedovolených věcí, přece jen se liší navzájem, co se týče jejich hodnoty. Neboť první dvě jsou vlastní všem lidem, kteří se snaží pokračovat a ještě ne­mohli ctností dospět k lásce. Třetí je věcí Boží a těch, kdo na sebe přijali obraz a podobu Boží. Neboť jen on sám koná dobro bez bázně a bez nároku na odměnu, z pouhé lásky k dob­ru, protože jak praví Šalomoun: „Bůh koná všechno jen pro sebe." Jen pro své dobro totiž dává nadbytek všeho dobra jak hodným, tak nehodným, protože se neuna­vuje ani urážkami a nerozčiluje ani lidskou zlobou, nýbrž zůstává stále do­konalým dobrem a nezměnitelnou přirozeností.

Jestliže se tedy někdo snaží o dokonalost, bude postupo­vat od onoho prvního stupně bázně, kterou ve skutečností nazýváme otrockou a na kterou se vztahují slova: „Když to všechno učiníte, pak řekněte: jsme neužitečnými služebníky", rychlými kroky k oné vyšší cestě naděje, která už není v po­dobenství připsána služebníku, nýbrž nájemníku.

... 

Musíme tedy spěchat, abychom nerozlučitelným svazkem lásky vystoupili na třetí stupeň Syna, jenž má všechny statky Otcovy jako vlastní, a abychom mohli dosáhnout obrazu a podo­benství s tímto nebeským Otcem tak, abychom po příkladu jeho vlastního Syna mohli zvolat: „Všechno, co má Otec, je mé." To o nás praví také apoštol těmito slovy: „Všechno je vaše, ať je to Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, ať je to svět, ži­vot nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, vše je vaše." Právě tak nás napomíná Spasitelův příkaz, jenž praví: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."

Někdy se stává, že láska k dobru je přerušena, když roz­mach duše je bržděn vlažností nebo povoluje radostem a zá­bavám, a tak se pro okamžik dáme vést buď bázní před pek­lem nebo nadějí v budoucí věci. Je to však vzestup velmi pří­krý, jenž nás vede pomalu dále, takže strachem před trestem a nadějí na odměnu se začínáme vyhýbat neřestem a pak můžeme vystoupit ke stupni lásky, neboť, jak se praví, „v lásce není bázně, nýbrž dokonalá láska vyhání bázeň, vždyť bázeň působí bolest; kdo se však bojí, není dokonalý v lásce; milujeme pak Boha, protože Bůh dříve miloval nás". Nijak jinak tedy nemůžeme vystoupit k oné pravé dokonalosti, než když ho nebudeme milovat pro nic jiného než pro jeho lásku, tak jako on nás pro nic jiného nemiloval než pro naši spásu.

Musíme se tedy snažit, abychom stoupali s nadšeným du­chem od bázně k naději a od naděje k lásce Boží nebo lásce ke ctnostem, abychom klidně, pokud je to lidské přirozenosti možné, přešli k lásce dobra samého a pevně se přidrželi toho, co je dobré.

(Collationes XI. Převzato s laskavým svolením České dominikánské provincie z revue pro duchovní život Na hlubinu, č. 10, 1931. Mírně jazykově upraveno redakcí Revue Theofil.) 

Od téhož autora: 

Rozmluvy otců 
Rozmluvy o modlitbě - O povaze modlitby (IX, 2)  

Související články:

Petr Damiani: Chvála poustevnického života 
Lukáš Drexler: Jan Cassianus: Rozmluvy 11-14  
Makarios Egyptský: O pravém životě dítek Božích
Ewa Wipszycka: Antropologie sv. Antonína Poustevníka a askeze   
Barsanufius z Gazy: Trápíš se a máš soužení? Volej Ježíše, kterého máš blízko