Kdo vidí Církev, vidí skutečně Krista

Církev na zemi je již Tělem Krista, Jeho společenským a mystickým Tělem. Všichni, od apoštola Pavla až po encykliku Mystici Corporis, shodným hlasem dosvědčují: Corpus Christi, quod est Ecclesia [„Tělo Kristovo, kterým je Církev"][1]. „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ" (Sk 9,5). „Kdo vidí Církev," ujišťuje sv. Řehoř z Nyssy, „ten skutečně vidí Krista."[2] Jestliže jedním výrazem „nadpřirozený" označujeme jak prostředky vedoucí člověka k pro něj vlastnímu cíli, tak i samotný onen cíl, pak rovněž Církev právem nazýváme katolickou a máme za odůvodněné vidět v ní Tělo Kristovo jak v její stávající, viditelné realitě, tak i v jejím neviditelném, konečném uskutečnění. Vztah mezi prostředkem a cílem totiž není výlučně vnější. Gratia inchoatio gloriae - „milost je počátkem slávy"[3]. Anebo, pomocí příhodnějšího příměru: u  těchto dvou případů jde o dvojí stav toho samého těla, podobně jako naše ubohé pozemské tělo je tímtéž tělem, které již jako zduchovnělé[4] bude mít účast na slávě - Corpus humilitatis nostrae configuratum corpori claritatis Christi [„Tělo naší poníženosti připodobněné tělu slávy Krista"][5] - tak Církev, která žije na zemi a s námahou zde kráčí kupředu, je tou samou Církví, jež bude nazírat Boha tváří v tvář. Po vzoru Krista, který je jejím zakladatelem a její hlavou, je Církev zároveň jak cestou, tak i jejím dovršením: zároveň viditelná i neviditelná, časná i věčná, podobně jako je zároveň snoubenkou i vdovou, hříšnicí i svatou...

[Henri de Lubac: Katolicismus, kap. „Církev a Mystické Tělo" (fragment). Z polského vydání (Henri de Lubac: Katolicyzm. Społeczne aspekty dogmatu, Kraków 1988 /orig. Catholicisme. Les aspects sociaux du dogme/, s. 50-51) přeložil a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

Související články:

O Církvi a věčnosti 
Cyprián: O jednotě Církve
Augustin: Jsme Jeho tělem
Izák ze Stelly: Maria a Církev 
Frederick William Faber: Církev
Emilian Soukup: Církev Kristova
Jan Merell: Mystické tělo Kristovo 
Pavel VI.: Jediný poklad jediné Církve 
Henri de Lubac: Meditace o církvi (recenze) 
Ludvík Granadský: "Věřím ve společenství svatých" 
Frederick William Faber: Církev je dílo Nejsvětější Krve  
Cyprián: Nemůže mít Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku  
Hildegarda z Bingenu: Církev Kristova - panenská Matka křesťanů  
Lukáš Drexler: Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Luigi Melotti: Maria Nanebevzatá, obraz konečného naplnění Církve  
Wacław Hryniewicz: Církev je svátostí Kristovy přítomnosti, navzdory našim hříchům  
Yves Congar: Nehledat ve světě svůj vlastní prospěch, ale spatřovat v něm Boha 
Henry Edward Manning: Duch Svatý - sjednotitel Otce a Syna i Boží Církve 
Jak svatí v nebi mohou vyslýchat tolik proseb o přímluvu zároveň?  
Hugo Rahner: Milujeme Církev, protože milujeme Krista  
Ludvík Granadský: Rozjímání o nebeské blaženosti 2/2  
Izák ze Stelly: Kristus nechce nic odpustit bez Církve  
Louis Bouyer: Konečným cílem Vtělení je Kristus celý  
Juan de Torquemada: Církev je studnicí vod živých  
Origenes: Spolu s Ním jsme z mrtvých vstali i my  
Tomáš Akvinský: Kristus je Hlavou Těla Církve   

Poznámky:

[1] Augustin: Sermones, 267, 4.

[2] Řehoř z Nyssy: In Canticum canticorum, XIII.

[3] Srov. Tomáš Akvinský: Teologická suma, II-II q. 24 a. 3 ad 2: „milost není nic jiného než jakýsi začátek slávy v nás".

[4] Srov. 1Kor 15,44.

[5] Srov. Flp 3,21: „On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všechno si podmanit."