Nacházíte se na: Theofil > Patristika > Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha

Bůh narozen z člověka, lidé narozeni z Boha

sv. Petr Chrysolog, 31.12. 2022

Bůh, který je Duch, se stal tělesným, abychom se my stali duchovními. A Stvořitel Adama se stal "adamem" neboli člověkem, aby tím člověka navrátil zpět Bohu. Neboť Bůh svým vtělením zasadil do pomíjivého lidství nepomíjitelný pramen věčného života, kterým se člověk rodí k božskému životu. Je to ten pramen, který vytryskl v hodině Kříže z boku Spasitelova, z boku nového Adama, je to ten pramen, kterým je Pán sám a který prýští ze studny jeho těla, jež přijal z Marie Panny, aby voda jeho spásy vytékala na celé stvoření. I toho se týkají slova latinského otce sv. Petra Chrysologa (+450), který ne nadarmo má právě přízvisko Chrysolog - "Zlatoústý".

 

Svatý Apoštol uvedl, že dva lidé dali počátek lidskému pokolení, totiž Adam a Kristus. Dva lidé, rovní tělem, ale nerovní zásluhou. Tělesným ústrojím si byli plně a opravdově zcela podobní, ale svým původem si byli plně a opravdově nepodobní. Je psáno: „První člověk, Adam, byl učiněn jakožto duše živá, poslední Adam však jakožto Duchem oživující" (1Kor 15,45). A onen první byl utvořen tímto posledním. Od něho dostal i duši, aby mohl žít. Kdežto tento je sám svým původcem. Nemusel očekávat život od někoho druhého, ale sám jediný daroval život všem. Onen je vytvořen z nejobyčejnějšího bláta, tento vyšel z drahocenného lůna Panny. V onom se hlína mění v tělo, v tomto je tělo povýšeno v Boha.

panna-maria-prostrednice-vsech-milosti-001-vyr-upr-5-ram-2-men.jpgA co víc? Tento Adam tehdy umístil svůj obraz v onom Adamovi, když jej vytvářel. Z toho důvodu vzal na sebe i jeho podobu a přijal jeho jméno, aby mu nepřišlo nazmar to, co udělal podle svého obrazu. První Adam, poslední Adam. Onen první má počátek, tento poslední nemá konec. Protože tento poslední je ve skutečnosti prvním. Sám to říká: „Já jsem První, já jsem i Poslední" (Zj 1,17).

„Já jsem První", to znamená bez začátku. „Já jsem Poslední" neboli bez konce. „Ale není nejdřív duchovní, nýbrž duševní, a teprve potom přijde duchovní" (1Kor 15,46). Dříve je zajisté země nežli plod. Ale země není tak cenná jako plod. Ona vyžaduje sténání a námahu, plod dává podstatu a život. Právem se proto prorok chlubí takovým plodem, když říká: „Naše země vydala svůj plod" (Ž 85,13). A jaký plod? Ten, o kterém říká jinde: „Plod (potomka) z tvého rodu dosadím na tvůj trůn" (Ž 132,11). „První člověk, pozemský," říká (Apoštol), „byl utvořen ze země, druhý člověk, nebeský, je z nebe" (1Kor 15,47).

„Když někdo pochází ze země, tak jako on jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, jsou nebeské i jeho děti" (1Kor 15,48). Jak se ale může stát, že ti, kdo se tím druhým způsobem nenarodili, budou moci takovými nakonec být, totiž že nezůstanou tím, čím se narodili, ale budou nakonec trvat v tom, čím se znovuzrodili? Je to proto, bratři, že nebeský Duch oplodňuje lůno[1] panenského pramene tajemným přimísením svého světla[2] a působí, že pokolení, jež vzalo původ z bláta v bídném pozemském stavu, se rodí jako nebeské a je přiváděno k podobnosti se svým Původcem.[3]

Když jsme tedy již znovuzrozeni, již přetvořeni k obrazu našeho Stvořitele, naplňujeme příkaz Apoštola: „Jako jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země, stejné tak nesme i podobnost s tím, který je z nebe" (1Kor 15,49).

Když jsme se již znovuzrodili k podobě našeho Pána, jak jsme řekli, a Bůh nás přijal za dítky, nesme na sobě celý obraz a celou podobu našeho Původce. Ne jeho velebnost, která náleží jen jemu samotnému, ale nevinnost, prostotu, tichost, trpělivost, pokoru, milosrdenství a svornost. Toto uznal za dobré přijmout a mít společné s námi.

 

[Petr Chrysolog: Promluvy, 117; in: PL LII, 520-521. Český překlad je převzat ze samizdatového vydání Denní modlitby Církve a s ohledem na latinský text jej upravil a poznámkami pod čarou doplnil Lukáš Drexler.]

 

Od téhož autora:

Dnes Kristus vstoupil do vod Jordánu, aby smyl hřích světa 
Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti  
Vírou mudrců byla slavnostně ohlášena víra pohanů     

 

Související články:

Proč se Bůh vtělil 
 CH.-V. Héris: Tajemství Vtělení  
Atanáš Alexandrijský O vtělení Slova 
Augustin: Proč se Kristus narodil z ženy  
Řehoř Naziánský: O podivuhodné výměně 
Maxim Vyznavač: Bůh na sebe vzal naši přirozenost  
Irenej z Lyonu: Tři články naší víry: Otec, Syn a Duch Svatý 
Didymos Alexandrijský (Slepý): Duch svatý nás obnovuje křtem  
Pavel Hödl: Křest dospělých - katechumenát rozvržený do stupňů 1/3  
Maxim Turínský: Kristus napravuje Adamovy cesty od samého počátku 
Hilarius z Poitiers: Křtěte národy ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého
Aelred z Rievaulx: Narodil se tělesně, abychom se my narodili duchovně 
Efrém Syrský: Sestoupil z nebe a stal se člověkem, aby tě obdařil svou láskou  
Cyril Alexandrijský: Jednorozený se stal prvorozeným, aby nás obohatil Bohem Otcem  
Augustin - Cyril Alexandrijský - Jan Scotus Eriugena: Kdo se narodil z Ducha, stává se s Ním jedno 
Anděla z Foligna: Kráčím od Tvého lidství ke Tvému Božství a od Tvého Božství ke Tvému lidství 
Kolumbán: Velkou důstojností je pro člověka podobnost s Bohem, pokud ji zachová  
Hilarius z Poitiers: Jako Syn žije z Otce, tak my žijeme ze Syna skrze jeho tělo  
Jan Evangelista Urban: Největší dar od nejsvětější Panny - Tělo Kristovo 
Hilarius z Poitiers: Vtělení Boha Slova je zárukou naší nesmrtelnosti 
Pavel Evdokimov: Vtělení Boha je dovršením stvoření člověka 
Simeon Nový Teolog: Křesťan je zrozen z Ducha Svatého 
Basil Veliký: "... a duch Boží se vznášel nad vodami"   
Ambrož Milánský: O tajemstvích (De mysteriis)
Klement Alexandrijský: Křest Duchem svatým 
Tomáš Akvinský: Duch Svatý je Bůh 
Tomáš Akvinský: O trojím rození 
Paolo Giglioni: Proč se křtí děti? 
Justin: Koupel znovuzrození 

 

vanocni-inspirace-4-c.jpg  

 

Poznámky:


[1] Odkaz jednak na křtitelnici nebo baptisterium, jehož vodu činí Duch Svatý duchovně plodnou, a zároveň na panenské lůno Panny Marie, které rovněž Duch Svatý učinil nadpřirozeně neboli „shůry" plodným, když v ní byl počat a z ní se narodil Ten, který pochází „shůry". „Lůno křtitelnice" je však zároveň plodným panenským lůnem Církve, ze kterého se rodí křesťané, narozeni ve křtu „shůry", z Božího Ducha, a i Církev se tak stává panenskou „Matkou všech živých" (srov. Gen 3,20). Dochází zde tak k mystickému propojení těchto „lůn", kdy Církev je rozena skrze Marii a v ní a Maria také rodí v Církvi a skrze ni - neboť rodí Hlavu tajemného Těla Církve, z níž „roste celé Tělo" (Ef 4,16), a v Ní tak a spolu s Ní, tj. s onou Hlavou, i celé Tělo, jehož rození pokračuje a dochází naplnění v Církvi a skrze Církev. Je to však tajemství stále téhož Těla, které však ona „na počátku" porodila v betlémské stáji a jehož rození pokračuje v Církvi až do konečného naplnění v eschatonu.

[2] Je to možná narážka na liturgické svěcení křestní vody světlem neboli symbolickým nořením svíce do křestní vody; srov. např. Wrzała, E.: „Modlitwa błogosławienia wody chrzcielnej. Źródła tekstu gelazjańskiego", in: Sielepin, A. - Superson, J., (red.): Inicjacja liturgiczna, Kraków 2011, s. 84-85. V podstatě tím ale autor míní, že při křtu křestní voda nabývá díky působení Ducha duchovní plodnosti, aby při ponoření do ní byl křtěnec duchovně „oplodněn" a „narozen" „z vody a z Ducha" (srov. J 3,5). Voda tak získává „příměs" neboli plodnost Ducha, aby podobně „příměs Ducha" obdržel i křtěnec a byl zrozen nejen z těla, jako každý člověk, ale i z Ducha a stal se tak „občanem" Božího, duchovního království, na kterém „tělo a krev (tj. člověk pozemský, ryze hmotný) nemůže mít podíl" (1Kor 15,50). Motiv světla také souvisí s tím, že svátost křtu byla mj. nazývána „osvícením" nebo „svátostí osvícení", neboť křtěnec byl při křtu osvícen světlem Ducha Svatého a přenesen z „království tmy do království Syna" (srov. Kol 1,13). Světlo také znamenalo život, kdežto tma smrt, a svátost křtu je svátostí života, svátostí oživení člověka k životu věčnému, proto světlo oživuje vodu, ve které má křesťan přijmout nový život a být do něj ponořen a tak umřít starému světu a vstát spolu s Kristem k životu ve věčném světle, což evokuje mj. např. slova z Prologu Janova evangelia: „V něm (tj. v Slovu) byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila" (J 1,4-5).

[3] Celá tato pasáž je odkazem na milost svátosti křtu, kterým se člověk rodí k nepomíjitelnosti a který je nezbytnou podmínkou vstupu do Božího království, jak říká sám Ježíš: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království" (J 3,5). Milostí křtu se totiž člověk rodí „shůry" (řec. ανωθεν, které má význam i „znovu", a proto když se člověk „rodí znovu", znamená to „shůry", z Božího Ducha; srov. J 3,3.7) a to, co dosud bylo ryze tělesné, se nyní stává zároveň i duchovním (srov. J 3,6: „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch") a člověk tím tak získává svůj původ „shůry" a je tak „sourozencem" Toho, který „shůry" přišel (srov. J 3,31), když se stal člověkem, aniž by však on přestal být Bohem. To je smysl těchto Chrysologových slov, že se musíme stát „sourozenci" Kristovými a být jeho božskou milostí pozvednuti tam, kam On pozvedl své tělo, když je skrze Pannu Marii přijal a stal se v něm a skrze ně člověkem. Touto milostí křtu neboli milostí znovuzrození se tak stáváme stejného rodu jako Kristus, ačkoliv On je Synem svojí božskou podstatou, tzn. od věčnosti a svou přirozeností, kdežto my se syny Božími stáváme milostí, adopcí, přijetím za syny, darem účasti na Kristově jedinečném Synovství, ale i přesto jsme „sourozenci", neboť jsme se rovněž narodili z téhož Ducha, skrze nějž a v němž Bůh Otec od věčnosti rodí svého Syna. Ten, který je netělesný a věčný, se tedy stal časným a pomíjivým tělem, abychom my, tělesní, mohli dosáhnout věčného podílu na jeho božském, netělesném a nepomíjejícím životě. Tato „podivuhodná výměna" se u Krista stala v Marii, v jejím panenském lůně, a u lidí se děje při křtu, v „panenském lůně" znovuzrozující svátosti.

 

[RSS]

Přečteno 67x

další články