Zbožné očištění postem a milosrdenstvím

Nejmilejší, stále je „země plna Pánova milosrdenství" (Ž 33,5), a každému věřícímu je sama povaha věcí poučením o uctívání Boha, protože nebe a země, moře a všechno, co je v nich (srov. Ž 89,35), hlásá dobrotu a všemohoucnost svého Původce a podivuhodná krása služebných živlů vyzývá rozumného tvora k náležitému díkůčinění (srov. Řím 1,19-21).

Ale když jde o dny, které jsou zvlášť poznamenány tajemstvími lidské nápravy a které těsně sousedí s velikonočními svátky a předcházejí je, je nám o to bedlivěji ukládána zbožná očista jako příprava. (...)

Svátku Velikonoc je totiž vlastní to, že celá Církev se raduje z odpuštění hříchů. Toto odpuštění se však neuskutečňuje pouze u těch, kdo se duchovně rodí[1] křtem svatým[2], ale i u těch, kdo se již dávno počítají k přivlastněným[3] dětem.

Ačkoliv totiž hlavně znovuzrozující obmytí[4] vytváří nové lidi, přece, protože všem zbývá nutnost, aby se denně obnovovali z hniloby smrtelnosti, a protože neexistuje žádný stupeň pokroku, který by nemusel být stále lepší, je všeobecně zapotřebí usilovat o to, aby v den vykoupení nebyl nikdo shledán ve starých neřestech.

Co tedy má, moji nejmilejší, dělat v každé době každý křesťan, to se má nyní provádět o to pečlivěji a zbožněji, aby se naplnilo apoštolské ustanovení čtyřicetidenního postu, ale nejen střídmostí v pokrmech, nýbrž nejvíc odřeknutím se neřestí.

K rozumným a svatým postům pak nemohou být přidruženy jiné skutky s větším užitkem než almužny. Pod jedním názvem „milosrdenství" obsahují mnoho chvalitebných úkonů zbožnosti, aby si všichni věřící mohli být rovni duchem i při nestejných schopnostech.

Neboť lásce, kterou jsme povinni zároveň Bohu i člověku, nikdy nic nepřekáží ve svobodě chtít dobro. Vždyť když andělé zpívají: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle" (Lk 2,14), není to jen pro ctnost blahovůle, ale i pro dobro pokoje, že je blahoslaven každý, kdo má z lásky soucit s jinými, trpícími jakoukoliv bídou.

Neboť zbožné skutky jsou velice rozsáhlé, a svou rozmanitostí umožňují pravým křesťanům, že na dávání almužen mohou mít podíl nejen bohatí a žijící v hojnosti, ale i příslušníci střední vrstvy a chudí, a že ti, kdo si nejsou rovni v možnostech štědrosti, přesto si mohou být podobni citem mysli.

[Lev Veliký: Sermo 44. De Quadragesima, VI, 1-2; in PL 54, 285-287. Český překlad převzat ze samizdatového vydání Denní modlitby Církve a s ohledem na latinské znění upraven a doplněn redakcí Revue Theofil.]

Od téhož autora:

Kdo miluje tvůj zákon, těší se z jeho pokoje  
Jeden a týž prostředník mezi Bohem a lidmi, Bůh i člověk Ježíš Kristus  
Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí
Půst těla je bez účinku, nezřekne-li se duše zlého  
Řeč na Narození Páně

Související články:

Ludvík Granadský: Půst 
Maxim Vyznavač: O lásce
Hermas: O pravém postu a čistotě
Luboš Bližňák: Půst v Písmu svatém
Cyprián: Dobré skutky a dobročinnost
Jan Zlatoústý: Kristus chudý v chudých 
Athanasius Alexandrijský: Chvála postu
Ignác z Loyoly, Jan de Polanco: List o ctnosti chudoby 
Lev Veliký: Půst těla je bez účinku, nezřekne-li se duše zlého
Jan Maria Vianney: Půst, modlitbu a almužnu za každých okolností
Luboš Bližňák: Význam křesťanského půstu pro současného člověka 
Petr Chrysolog: Modlitba, půst a milosrdenství jsou základem zbožnosti  
Hans Urs von Balthasar: Tajemství božské bohaté chudoby  
Antonín Paduánský: O postu 

[1] Lat. renascantur - dosl. „se znovu rodí", „jsou znovu rozeni". Pozn. red.

[2] Sv. Lev zde naznačuje moc svátosti křtu smýt hříchy člověka: hřích dědičný i všechny před křtem učiněné hříchy osobní. Pozn. red.

[3] Lat. in adoptivorum - tj. „k adoptovaným", „k přijatým za vlastní", „k osvojeným", kdy člověk se stává „Božím dítětem" právě v okamžiku přijetí svátostného křtu, jímž se rodí duchovně „z vody a Ducha" (srov. J 3,5) neboli „z Boha" (srov. J 1,13) a je tím „přivtělen" k Ježíši Kristu, Božímu Synu. Křesťan se tak stává „synem v Synu". Pozn. red.

[4] Tj. obmytí ve křtu, srov. Tit 3,5. Pozn. red.