Sadistický Bůh Otec?

Proti křesťanům často zaznívá námitka: „Jak může být váš Bůh tak krutý, že obětuje svého vlastního Syna?"

Jenže věc se má samozřejmě jinak.

Není to Otec, který obětuje Syna, není to ani zuřivý Bůh, jehož by měla upokojit krvavá oběť jeho vlastního Syna. Ale je to Bůh, který obětuje sebe sama z lásky k člověku, pro spásu člověka od utrpení a smrti. Bůh Otec neobětuje Syna, ale Syn činí to, co vidí činit Otce (srov. J 5,19), neboť jako první je to Bůh Otec, jak nás učí Boží Zjevení, který ve věčném úkonu lásky k Synu obětuje sebe sama, aby daroval svůj život Synu neboli, jak tvrdí teologie, aby Otec „zplodil" svého věčného Syna: Bůh Otec „maří sebe sama" a nedbá své Boží důstojnosti (srov. Flp 2,6-7), ale dává se zcela „všanc", aby vše, co Otec má, tj. Boží život, udělil jako věčné „dědictví" svému Synu. A činí tak v „bolestné rozkoši" sebeobětující se lásky, která si nic neponechává pro sebe, ale vše odevzdává tomu, kterého miluje. A v případě Otce je to jeho jednorozený věčný Syn, pro něhož se takto od věčnosti obětuje jeho věčný Otec. Tím se nám nejen odhaluje tajemství lásky Boží, ale i tajemství samotné Trojice, neboť tento úkon Otce zakládá věčné vztahy mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým. Vždyť Syn - neboť je Synem Otce, který nese v plnosti podobu Otce, je-li jeho Synem - „činí stejně, co činí jeho Otec" (srov. J 5,19), neboť nese „gen Otce": jako se Otec z lásky od věčnosti obětuje pro Syna, pro jeho věčný „úděl", pro jeho věčné bytí, podobně činí ve věčném úkonu lásky i Syn: věčně se z lásky obětuje pro milovaného Otce a pro jeho vůli a v synovské lásce mu odevzdává svůj život: „Otče, ne má, nýbrž tvá vůle se staň" (srov. Lk 22,42). V tom je oběť Syna, že má z lásky k Otci na zřeteli jenom Otce a jeho vůli, že svobodně „umírá" sobě samému pro Otce, pro vůli Otce. Jen díky tomu je Syn Synem svého Otce, ve vzájemné odevzdanosti, která jde „až za hrob". A jak je tomu věčně v nebi, tak se to posléze děje i na zemi: Bůh Syn v dobrovolné poslušnosti z lásky se nechává Otcem skrze Ducha Svatého zplodit v panenském lůně Marie, aby to, co odvěčně činí v nebi, učinil i na zemi, a to nejen z lásky k Otci, ale tímtéž úkonem lásky i z lásky k lidem, kteří se vzdálili Bohu pro jejich hříchy, protože hříchy vzdalují od Boha a nakonec přivozují smrt. Otec ale neposílá Syna, aby trpěl, ale Otec se naopak jako první obětuje ve věčném úkonu lásky, a Syn ve své oběti zpřítomňuje i oběť Otcovu i oběť svou: tak skrze Syna a v něm se v dílu spásy dobrovolně obětuje i Otec i Syn. Bůh není sadistický, Bůh je milující. Nikdo ho nenutí obětovat se, to on se obětuje dobrovolně. A síla a hloubka jeho lásky je v tom, že ač jsme to my, kdo zhřešil, přesto on sám dobrovolně na sebe bere všechny tresty z našich hříchů, aby je v sobě „vyčerpal" a zbavil jejich moci, jejich dosahu, jejich důsledků, mezi nimiž předním důsledkem je smrt: on umírá, abychom my neumírali, on trpí, abychom my netrpěli, on se obětuje, abychom my byli spaseni: jako ve věčnosti z lásky „umírá" Otec pro Syna a Syn pro Otce, tak v časnosti svým věčným úkonem pro nás „umírá" Otec a „umírá" pro nás i Syn, který navíc přivzal lidské tělo, aby „umíral" nejen způsobem božským, jako ve věčnosti ve vzájemné oběti Otce a Syna, ale i způsobem lidským, jako jeden z nás, ve „způsobu otroka", v „podobě člověka" (srov. Flp 2,9). Když na zem kane jeho boholidská krev, je to i krev Otcova, protože „v krvi je život" (srov. Lev 17,11.14), který od věčnosti udílí Otec Synu, jenž je jeho Nejmilejším (srov. Ef 1,6), jeho Jednorozeným, který od věčnosti „spočívá v náruči Otcově" (srov. J 1,18). Jak by to Otce nebolelo? Vždyť když probodávají srdce Syna (srov. J 19,34), probodávají i srdce Otce, neboť Syn je jeho Srdcem. Vždyť bolest Synova je i bolestí Otcovou, utrpení Synovo je i utrpením Otcovým, a smrt Synova je i smrtí Otcovou. Oběť Syna je jejich společnou obětí, až do hloubi srdce každého z nich, obětí „úplnou a ustavičnou"[1]. Když Syn na kříži vyprazdňuje své srdce, vyprazdňuje své srdce i Otec, neboť i Syn i Otec tak činí po celou věčnost, když si navzájem odevzdávají tento božský život, který tkví v osobě Ducha Svatého - to jeho si ve své vzájemné oběti a lásce, ve svém vzájemném sebevyprázdnění odevzdávají a předávají: on je tou plností (srov. J 3,34), které se vzájemně zříkají pro toho druhého, to on je niterností jejich „ducha", to on je „krví" jejich věčného „srdce", kterou si vzájemně předávají ve věčném pulsu systoly a diastoly, ve výdechu zbavení se života pro druhého, jak to ukázal Ježíš na kříži: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha." (Lk 23,46) „A naklonil hlavu a odevzdal Ducha." (J 19,30) Oběť Ježíše na Golgotě tedy není výrazem krutosti Boha Otce, ale je časným výrazem věčné lásky v Bohu, věčné lásky Otce k Synu a Syna k Otci ve věčném daru Ducha, který rovněž „vykrvuje" sám sebe, aby se mohl učinit ustavičným „Odevzdáním" Syna a Otce: i Duch se zbavuje sám sebe, aby mohl být Duchem Otce i Syna a nikoli sebe sama, aby si nic neponechal pro sebe, ale aby vše odevzdal Otci i Synu, v úkonu své bezpodmínečné a „sebevyčerpávající" lásky „až za hrob".

A co že se to stalo na kříži? Bůh si neponechává svoji lásku pro sebe, ale vtahuje do ní celý stvořený svět, vtahuje svět doprostřed vztahů Otce, Syna a Ducha, aby i svět měl věčnou účast na této trojjediné vzájemné lásce. A Bůh vkládá svět do své lásky v oběti, která „bolí" samotného Boha, která není jakoby nic, ale která „vyprazdňuje" sebe sama, aby mohla naplnit druhého, tj. tento svět, který se natolik hříchem vzdálil od Boha, že přišedšího Boha zabíjí na kříži. Ale Bůh to vše strpí, rád a z lásky: Bůh strpí i svoji vlastní smrt, jen aby nám mohl darovat svůj vlastní život, ve věčném odevzdávání života Otce Synu a Syna Otci v darování se Ducha. Je tohle krutý Bůh, když snáší naše utrpení a muka na sobě samém, abychom je navěky nemuseli snášet my? Je tohle bezcitný Bůh Otec, který by potřeboval utišit svůj hněv obětí vlastního Syna? Nikoliv, on utěšuje náš hněv a naši krutost, kterou snáší při bičování, jež v krutosti člověka trhá kůži Syna, při rouhání a poplivávání, při korunování trnovou korunou, při nesení břevna kříže ve vyčerpanosti svého těla, a zejména v mukách na kříži a vlastního umírání. Cožpak může být Bůh krutý, když obětuje sebe sama za druhé? To ne on je krutý k Synu, ale my, to Syn nesnáší krutost Otcovu, ale krutost lidských synů, to Otec neobětuje vlastního Syna, ale my lidé obětujeme vlastního Boha. Nemá tedy vinu Otec, ani Syn, ani Duch Svatý, ale my, kterou však Bůh ve své blahosklonnosti a lidumilnosti bere na sebe a ve vlastním ponížení strpí povyšování se člověka (v lidské snaze „být jako Bůh", srov. Gen 3,5), aby člověka zachránil před ponížením věčného zatracení. Bůh je dobrý, my jsme zlí (srov. Mt 7,11), ale rozhodl se strpět naše zlo, abychom se opět stali dobrými, dobrými jako je po celou věčnost dobrý Bůh (srov. Lk 18,19).

Bůh tedy neprojevil na kříži svoji údajnou krutost, ale svoje skutečné milosrdenství, které je věčné (srov. 1Par 16,34) a které je podstatou Božího bytí i Božího jednání, protože: „Bůh je láska" (1J 4,8.16). Navěky.

Související články:

Bonaventura: Pod křížem
Jacopone da Todi: Kříž Páně 
Vladimír Losskij: Velikost Kristova kříže  
Pavel Evdokimov: Láska podle míry Boha  
Bratr Roger, Matka Tereza: Pán Ježíš umírá na kříži  
Kateřina Sienská: List jistému vznešenému prelátovi  
Efrém Syrský: Kristův kříž, záchrana lidského pokolení  
Ambrož Milánský: Kristus smířil svou krví svět s Bohem  
Bruno Forte: Ukřižovaný Bůh je zjevením krásy, která zachraňuje   
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici 
Lev Veliký: Kristův Kříž - zdroj veškerého požehnání a příčina všech milostí  
Kateřina Sienská: Paní Nelle, někdejší ženě Mikuláše Buoncontiho z Pisy  
Cyril Alexandrijský: Ježíš Kristus dal své tělo za život všech lidí   
František Saleský: Hora Kalvárie je pravou univerzitou lásky 
Řehoř Naziánský: Největší zázrak - zázrak mého spasení 
John Fisher: I když někdo zhřešil, máme přímluvu u Otce 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo 
Klement Alexandrijský: Pán se sklonil, člověk povstal
Theodor Studita: Vzácný a životodárný Kristův kříž
Fulgentius z Ruspe: Sám sebe za nás obětoval  
Ambrož Milánský: Kříž Kristův nám navrací ráj  
Juliana z Norwiche: Osmé zjevení Boží lásky  
Jan Zlatoústý: Kříž je světlem celého světa  
Mistr Eckhart: O rození Slova Otcem 
Jean Galot: Dar Syna je Darem Otce 
Juliana z Norwiche: Láska Kristova  
Láska plodí milovaného i milujícího  
Kateřina Sienská: Nepřátelé Kříže  
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve  
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže  

[1] Srov. Třetí eucharistickou modlitbu.