Rány Kristovy v životě a díle sv. Kateřiny Sienské

 

 

 

Rány Kristovy - znamení jeho lásky, jeho spásné oběti a našeho vykoupení - stojí v centru mnoha katolických spiritualit a zbožností, protože stojí v centru samotného křesťanství: ony otevírají náš přístup k Srdci Boha a skrze ně z tohoto Srdce prýští život věčný „pod způsobou" „krve a vody", ze kterých se rodí Církev - nová Eva nového Adama - Krista, „krve a vody", jimiž jsme očišťováni a kterými se rodíme k životu věčnému. Ony rány také otevírají nejvnitřnější tajemství Boha, který si nic neponechává pro sebe, ale veškeré své nitro v hodině kříže do poslední kapky vylévá na nás, aby nás, spící spánkem smrtelného života, oživil k životu nesmrtelnosti.

Z toho důvodu se tyto rány ocitají nejen ve středu Božího Zjevení (srov. J 19,34), ale i ve středu zájmu mnoha světců a mystiků, kteří o těchto ranách rozjímají, do těchto ran vstupují, v nich nacházejí útočiště, z nich pijí a „čtou" v nich, jaká je věčnost a její Bůh. Dějiny spirituality jsou plné těchto svědectví, těchto plodů Kristových ran. A jedním z těchto plodů je i sv. Kateřina Sienská, velká mystička katolické církve, dominikánská terciářka, stigmatizovaná, Učitelka Církve a jedna z největších katolických světic. I její duchovnost, její život a její dílo byly poznamenány těmito znameními Kristovy lásky k nám, jimiž jsme uzdraveni (srov. Iz 53,5) pro věčnost.

 

Život poznamenaný ranami Kristovými

Italská mystička sv. Kateřina Sienská (†1380) o těchto ranách nejen psala ve svých textech, ale tyto rány „žila", a to natolik, až se stala jejich účastnicí na svém těle neboli stigmatizovanou. Z rány v Kristově boku pila, z rány Ježíšovy byla obdarovávána, ranou byla vyživována a posilována, do rány v Srdci vstupovala a s Ježíšem si dokonce srdce vzájemně vyměňovala. Rána z boku se jednoduše stala pramenem jejího duchovního a po jisté události i tělesného života.

Tou událostí máme na mysli pití z rány Kristovy, po kterém byla obdarována milostí inédie neboli žití bez fyzického pokrmu a nápoje, pouze z Boha, z jeho síly a milosti. Této milosti se jí dostalo po té, co vypila vodu, jíž omývala vředy nemocného: „... po tomto posledním té noci se svaté panně, když se modlila, ukázal Spasitel všech Pán Ježíš Kristus a ukazoval jí na svém těle patero nejsvětějších ran, jež kdysi utrpěl na kříži za naše spasení, a řekl: ‚,Má nejmilejší, podstoupila jsi pro mne mnoho bojů, a s mojí pomocí jsi doposud ve všech zvítězila, a tím jsi se mi stala nanejvýš milou a příjemnou; ale včera obzvlášť ses mi nadmíru zalíbila, když nejen že jsi pohrdla tělesnými rozkošemi, nejen že jsi zavrhla lidská mínění a překonala nepřítelova pokušení, ale svoji tělesnou přirozenost jsi zdeptala a ze zápalu lásky ke mně jsi tak radostně vypila odporný nápoj. Proto ti pravím, že jako jsi tímto činem překonala svoji přirozenost, tak já ti dám nápoj, který předčí veškerou lidskou přirozenost a obyčejnost.‘ A ovinul kolem krku panny pravici a přiklonil ji k ráně svého boku, a řekl: ‚Pij, dcero, z mého boku nápoj, jenž tvoji duši naplní takovou lahodností, že i do těla, jímž jsi kvůli mně pohrdla, se podivuhodně rozleje.‘ A když viděla, jak je přiložena k prameni života, přitiskla na nejsvětější ránu svá ústa, ale mnohem více ústa duchovní, a pila po nemalou chvíli, dychtivě i hojně, nevýslovný a nevysvětlitelný nápoj. Posléze se na pokyn Pána od tohoto zdroje oddělila, nasycena a přesto ještě žíznící; a ani sytost jí nepřesycovala v mysli, ani žízeň nemučila."[1] K tomu její zpovědník a životopisec dodává: „Ale všimni si nejvýznačnějšího závěru, že když byla napojena z boku Spasitele, v duši této vyvolené panny se rozlila taková hojnost milosti, že i tělo sálo z této přetékající hojnosti sílu, a nikdy od té chvíle nepožívala potravu tím způsobem jako dříve, a ani požívat nemohla ..."[2] Ježíš se od té chvíle stal jejím životem: životem duše i životem těla, v boku Ježíšově sv. Kateřina našla „pramen života".[3] Skrze ránu upokojoval i její touhu po svátostném Kristu.[4]

Nebyla to však zdaleka jediná milost z Kristova boku, jíž se sv. Kateřině dostalo. Díky pití z Ježíšova boku se jí dostalo daru kontemplace a „vytržení" ze smyslnosti: „... jakmile panna zasvěcená Bohu byla napojena nápojem života z Boku Spasitelova, rozhojnila se v ní taková plnost milosti, že takřka ustavičně byla vytržena ke skutečné kontemplaci a její duch tak pevně tkvěl na Tvůrci svém a všech, že nižší, smyslovou stránku často ponechával bez smyslové činnosti."[5] K vítězství nad tělesností sv. Kateřina dokonce, krátce poté co ona svým šatem oděla chuďase, jako by to byl sám Kristus, obdržela od Krista šat, který Kristus „svýma nejsvětějšíma rukama vytáhl z rány a jizvy svého vlastního boku."[6]

Ono pití z boku sv. Kateřina dokonce přirovnává ke kojení dítěte matkou mateřským mlékem, a při tomto pití z Ježíšova boku se jí dostalo dokonce milosti vstoupení do jeho boku, kde „nalézala tak velikou známost a slast Božství."[7] Podobnou milostí bylo pro Kateřinu také, když „její srdce vešlo do boku Spasitele a splynulo v jedno se srdcem Kristovým. Tehdy cítila, jak se její duše zcela jakoby rozpouští prudkostí božské lásky, pročež volala v duchu: ‚Pane, zranil jsi mé srdce. Pane, zranil jsi mé srdce‘ (srov. Pís 5,8)"[8] - sv. Kateřina je zraněna láskou zraněného Srdce a připodobněna Kristově raněnosti jeho láskou k nám. Ba co víc: Kristus dokonce otevírá její levý bok, odnímá jí její srdce a po čase jí na toto místo vkládá Srdce své, čehož důkazem následně měla být i jizva v jejím boku.[9]

V Kristově ráně v boku však objevovala i hluboká tajemství Boha, neboť, jak psal její zpovědník, „sám Spasitel, jak se zdálo, uváděl její duši do svého boku, kde jí zjevoval až tajemství Trojice."[10]

 

Dialog s Boží Prozřetelností

Je však jasné, že pokud její život byl silně prostoupen a poznačen Kristovou ranou v boku, došlo to svého výrazu i v jejím literárním odkazu, z něhož nejvýznamnější je samozřejmě její Dialog s Boží Prozřetelností.

Tak podle Kateřinina textu Ježíšův bok odhaluje tajemství Srdce Syna, které „je stravováno svou nevýslovnou láskou. Říkám, že je stravováno, protože vás můj Syn nemiluje pro svůj prospěch."[11] Právě z boku Kristova tryská voda křtu, „jehož moc pochází z krve"[12], který Kateřina neomezuje pouze na svátostný křest, ale „prodlužuje" jej až ke svátostné zpovědi, která je „jakýsi nepřetržitý křest krve"[13]. V tomto boku duše „nacházejí tajemství jeho srdce", v boku, ve kterém duše „může poznat oheň božské lásky", stejně jako „svou nesmírnou důstojnost, která spočívá v tom, že je přijetím svatého křtu mocí krve spojena a stmelena Beránkovou krví."[14] Při té příležitosti Kristus sv. Kateřině zjevuje důvody tohoto otevřeného boku: na prvním místě je jím Kristova touha „ukázat všechnu lásku, jíž vás miluji": „A já vás miluji nekonečnou láskou. Kvůli tomu jsem chtěl, abyste viděli tajemství mého srdce, a proto jsem vám ho chtěl ukázat otevřené, abyste pochopili, že vás miluji mnohem víc, než jsem vám mohl ukázat konečnou bolestí."[15] Dalším důvodem bylo vyřinutí krve a vody z boku, kterým chtěl Kristus „poukázat na svatý křest vodou, který obdržíte mocí prolité krve,"[16] stejně jako na křest krve a křest touhy, kdy „tento křest krve duše přijímá, obrazně řečeno, ještě jiným způsobem"[17], který, jak již bylo řečeno, „člověk přijímá zkroušeností srdce a svatou zpovědí, když vyznává své hříchy mým služebníkům, kteří mají klíče od krve. Touto krví kněz umývá tvář duše v okamžiku rozhřešení,"[18] čímž je míněna zpověď, která v člověku obnovuje milost křtu, již člověk ztrácí „urážkami Boha" pro pád „do viny za smrtelný hřích"[19]. Díky tomu lze říci, že „tento křest nikdy neustává. Duše se jím má křtít až do poslední chvíle," z čehož lze pochopit, „že plod bolesti, který jste obdrželi díky mně, je nekonečný, přestože ve křtu křížem byla bolest konečným úkonem,"[20] nekonečným se však stává „díky jednotě božské přirozenosti, která je nekonečná, s přirozeností lidskou, která je konečná...,"[21] a proto se nám tohoto plodu dostává „měrou nekonečnou". Právě pro tyto skutečnosti si nechal Kristus probodnout svůj bok: „To jsem vám zjevil, když jsem si nechal probodnout bok, v němž se skrývá tajemství srdce. Ukázal jsem vám, že vás nekonečně miluji, víc, než kolik vám mohu ukázat konečnou bolestí. A zjevuji vám nekonečnost své lásky křtem krve, která je spojena s ohněm mé lásky, protože svou krev jsem prolil z lásky. Zjevuji vám ji křtem, který jsem dal křesťanům a všem, kdo by ho chtěli přijmout: totiž křtem vodou, spojenou s krví a ohněm, v němž se duše spojuje s mou krví. Abych vám to všechno mohl zjevit, chtěl jsem, aby z mého boku vyšla krev smísená s vodou."[22]

Syn nám však v tomto úkonu nezjevuje pouze lásku svou, ale i lásku svého nebeského Otce, protože co činí Syn, činí jen proto, že tak nejdříve činí Otec (srov. J 5,19), jak sděluje Boží Prozřetelnost sv. Kateřině: „Také jste okusili teplo, když vám můj jednorozený Syn v ranách svého těla zjevil oheň mé lásky, který se skrýval pod popelem vašeho lidství."[23] Při té příležitosti rovněž zaznívá motiv „podivuhodné výměny", kdy Kristus se „zbavuje" svého „všeho", aby jím obdaroval nás ve svátosti křtu, která má pramen v jeho boku, skrze nějž se Kristus tohoto „všeho" zbavuje - pozbývá života, aby jej daroval nám, a bere na sebe naši nahotu, zapříčiněnou hříchem Adama a Evy, aby nás oděl šatem milosti a nevinnosti: „Sám se zbavil života, a vás oděl milostí a nevinností, kterou nyní přijímáte díky moci krve ve svatém křtu: krev smývá poskvrnu prvotního hříchu, v němž jste byli počati a jímž vás nakazili vaši rodiče."[24] A nejen to, Bůh Otec ve své lásce k lidem udílí člověku i pokrm „na pouti tímto životem" k cíli, k němuž „mu cestu vyznačuje krev mé Pravdy" a kterým je „krev a tělo ukřižovaného Krista, celého Boha a celého člověka, pokrm andělů a chléb života"[25], pokrm eucharistický - pramen vody a krve z Kristova boku je tak zároveň vyjádřením nejen lásky Kristovy, ale i lásky nebeského Otce.

Sv. Kateřina rány Kristovy vnímá také jako jednotlivé stupně, jimiž stoupá po „schodišti těla" Kristova k poznání Boha: „Kristus své tělo učinil schodištěm, jehož stupně vám ukázal na probodených nohou, na ráně v boku a na ústech, kde duše nachází pokoj a klid, tak jak jsem ti to vysvětloval,"[26] což Božská Prozřetelnost vysvětluje: „Chtěl jsem, aby mu byly probodeny nohy, a tak učinil své tělo mostem pro tebe, a aby mu byl otevřen bok, abys viděl tajemství jeho srdce. Postavil jsem ho před vás jako občerstvující zahradu, v níž můžete vidět a okoušet nevýslovnou lásku, kterou vám přináším, abyste nalezli a spatřili mou božskou přirozenost spojenou s vaší přirozeností lidskou: z toho vidíš, že krev, kterou rozděluješ, jsem učinil lázní k omytí vašich nečistot"[27] - při postoupní ke Kristovu probodenému boku tak duše poznává „tajemství jeho srdce", jež je „krvavou lázní" k obmytí našich poskvrnění z hříchu, stejně jako rajskou, „občerstvující zahradou" umožňující „okoušet nevýslovnou lásku" Boha. Toto „schodiště" těla Kristova nám rovněž skrze lidskou přirozenost umožňuje spatřit přirozenost Boží a tedy zahlédnout způsobem viditelným neviditelného Boha. Pomocí stupňů na tomto schodišti, jakými jsou „symboly nohou, boku a úst", Bůh skrze Kateřinu ukázal „tři stavy duše: nedokonalý stav, stav dokonalý a ten poslední, nejdokonalejší, v němž duše dospívá k nejvyššímu stupni sjednocující lásky."[28]

Rány Kristovy však sv. Kateřině slouží i za útočiště před ďáblem a jeho zmatkem, kde dochází i k očištění jejich provinění, jakými by jinak podléhala právě zlému: „Vyznávám svému Stvořiteli, že jsem celý svůj život strávila v temnotách; ukrývám se ale do ran ukřižovaného Krista a vykoupu se v jeho krvi. Tak bude smyta má nečistota a díky své touze budu radostně stát ve svém Stvořiteli."[29]

Sv. Kateřina však rány Kristovy nahlíží také „eschatologickým pohledem", což nebývá zase tak častým jevem v textech dané doby. Popisuje „eschatologické rány" Krista, které se již nikdy nezavřou, ale zůstávají navěky „čerstvé", které mají smírčí a přímluvnou úlohu a po celou věčnost volají jako „ústa" Kristova těla a prosí o smilování Otce nad námi a které jsou také věčným prostorem pro „oslavená těla" a pro jejich věčný jásot. A co je rovněž důležité, všichni oslavení budou podobni tělu oslaveného Krista a budou se navěky radovat z jeho oslaveného lidství v trvalé blažené perichorezi Otce a Syna a nás v nich: „Mluvil jsem o dobru, kterého se dostane oslavenému tělu v lidství oslaveném mým jednorozeným Synem, který vám dodává jistotu o vašem vzkříšení. V Synově oslaveném těle budou všechna oslavená těla jásat v jeho ranách, jež zůstaly čerstvé jako jizvy, které ke mně, nejvyššímu a věčnému Otci, neustále volají o smilování s vámi. Všichni mu budou podobní veselím a radostí: budete hledět jedním směrem a ruku v ruce se všichni budete podobat celému tělu sladkého Slova, mého Syna. Zůstanete ve mně, a proto i v něm, protože můj Syn se mnou tvoří jedno. Ale váš tělesný zrak se bude těšit, jak jsem ti řekl, oslaveným lidstvím mého jednorozeného Syna."[30]

 

Dopisy

Pro tuto „přilnavost" sv. Kateřiny k ranám Kristovým není tudíž nic divného, pokud stopy této její vroucí zbožnosti k nim nacházíme i v jejích mnohých listech, adresovaných rozličným osobnostem. V nich je především časté její závěrečné povzbuzení v různých jeho variantách, např.: „Zůstávejte tedy ve sladkých ranách Ježíše Krista a ve svatém Božím milování"[31]; „Utápějte se v krvi Krista ukřižovaného; položte se na kříž s Kristem ukřižovaným; skryjte se do ran Krista ukřižovaného; koupejte se v krvi Krista ukřižovaného."[32], ap.[33] I v Listech Kateřina popisuje bok jako „příbytek", nebo spíše jako „celu" pro mnichy, ať jsou kdekoliv, a jako zdroj lásky a Boží dobroty, mimoto však také jako místo sebepoznání: „... v poslušnosti pramení žíla pokory a v pokoře poslušnost, a obě vycházejí ze zdroje nejvroucnější lásky. Tento zdroj lásky vyvedete z boku Krista ukřižovaného. Tam chci, abyste ji čerpali a měli tam místo a příbytek. Víte, že řeholník, který je mimo celu, je mrtev, jako ryba, která je mimo vodu. Proto vám pravím o cele boku Kristova, kde naleznete poznání sebe i jeho dobroty."[34] A ne jen poznání sebe, ale i poznání tajemství Srdce, které rozněcuje srdce rozjímajícího ohněm lásky Krista ukřižovaného a kde Kristus udílí pokrm svého těla a krve, připravený na „roštu kříže": „Prchej synu, prchej tomu jemnému dýmu zalíbení v sobě; a uchyluj se ve všem, skryt sám v sobě, do boku Krista ukřižovaného, a tam polož svou mysl, aby rozjímala tajemství Srdce. Tam se zažehuje zanícenost, při spatření, že učinil ze svého těla sluj, abys měl kam uniknout z rukou svých nepřátel a odpočinout a uklidnit svou mysl v zanícení jeho lásky. Tam nalezneš pokrm, neboť vidíš dobře, že ti dal své Tělo za pokrm a Krev za nápoj, upražené na kříži ohněm lásky a podávané na stole oltáře, celého Boha a celého člověka."[35] Tato sluj boku Kristova je rezervoár přetékající krve Bohočlověka, která člověka osvěcuje a odnaučuje ho sebelásce: „Koupej se v krvi, aby žádná pochybnost nepřicházela nikdy na tvou mysl ani kvůli otrockému strachu. Ale ukryjme se ve sluji boku Krista ukřižovaného, kde jsi nalezla hojnost krve. Jinak budeme chodit ve tmách a budeme milovníci sebe samých."[36]  A tato rána v boku je také zdrojem posily pro mučedníky Kristovy, na nichž samých „se zaskvívají rány Kristovy, neboť následují jeho nauku," a kteří svůj těžký úděl „namáčejí v krvi Krista ukřižovaného, ve studnici jeho boku."[37]

 

Modlitby

A některé z výše uvedených Kateřininých témat nacházejí svůj výraz i v jejích dochovaných modlitbách, včetně motivu přímluvné moci ran Kristových: „Z milosrdenství jsi zachoval jizvy na těle Tvého Syna, aby stoje před Tvým majestátem Tě mohl prosit o milosrdenství pro nás s ohledem na své rány,"[38] ale i motivu útočiště, motivu zpřístupnění skrze bok poznání Boží lásky nebo motivu očištění Kristovou krví: „Když jsi byl pověšen na Kříži, svými rozpřaženými pažemi jsi objal člověka a otevřel jsi svůj bok, aby se v něm člověk ukryl před nepřáteli. V jeskyni Tvého probodeného boku člověk může poznat Tvoji lásku, jíž prokazuješ, že jsi mu chtěl dát nekonečně více, než je to možné skrze čin, který je omezen. Ve Tvém otevřeném boku člověk nalezl krev a mohl jí omýt tvář duše od malomocenství hříchu."[39]

 

Závěr

Na příkladu sv. Kateřiny Sienské, byť na příkladu mimořádném, tak můžeme vidět komplexnost vnímání a pojímání Kristových ran, zejména jeho rány v boku a otevřeného Srdce. Osoba sv. Kateřiny je tak jakousi „sumou" teologie ran, zapsané až do ní samé, do jejího stigmatizovaného těla a duše zraněné ranou lásky Kristovy. V jejích slovech a prožitcích je přítomno téma útočiště, téma svátostné „krve a vody", téma poznání sebe sama a zejména poznání lásky Boží, která se „obnažila" na kříži otevřením svého boku, ale i téma očištění a nasycení duše, nebo i téma eschatologické, v němž se rány Kristovy završují v „otevřeném konci", neboť v navždy otevřených ranách. Mystika sv. Kateřiny je bytostně „mystikou krve", která je neoddělitelně spjata s ranami Kristovými: v nich, v ranách pravého Boha i pravého člověka, toužící duše nalezne vše potřebné a z nich a v nich žije navěky.

 

Více o sv. Kateřině Sienské

 

Texty sv. Kateřiny Sienské:

Čím větší je láska, tím hlubší je bolest
List 289.
List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (I)
List bratru Rajmundu z Kapuy, z řádu kazatelského (II)
List bratru Tomášovi della Fonte 
List bratru Šimonovi z Cortony, z řádu bratří kazatelů
List jistému vznešenému prelátovi
List osobě, jejíž jméno je zamlčeno
List židu Konsiliovi  
Mateřský Duch Svatý   
Naše Vzkříšení!
Nechť se zvedá oheň svaté touhy!
Nepřátelé Kříže 
Paní Nelle, někdejší ženě Mikuláše Buoncontiho z Pisy  
Tajemství mého Srdce 
"Toto tělo je Sluncem, Sluncem pravým"

 

Související články:

Lukáš Drexler: Ježíšovy rány zjevují jeho osobu   
Lukáš Drexler: Jsou křesťanští mystici breathariáni?   
Mechtilda Magdeburská: Kterak duše chválí Svatou Trojici 
Markéta Marie Alacoque: První zjevení Nejsvětějšího Srdce 
Marie Celesta Crostarosa: V Srdci Slova jsou ukryty všechny dary 
R. Garrigou-Lagrange: Eucharistické Srdce Ježíšovo a jeho dokonalé darování  
Caterinato: Sladká Maria - Panna Maria ve zbožnosti a díle sv. Kateřiny Sienské  
L. Drexler: Tajemství Kristova probodeného boku a Srdce ve středověké benediktinské tradici  
Antonio Pagani: Nejsvětější Svátost a Božské Srdce Páně v životě bl. Alžběty Canori Mora  
Hildegarda z Bingenu: O tom, že pět ran Kristových zahlazuje lidské hříchy  
Mechtilda Magdeburská: Jak za dnů bolestí zjevuje Kristus své rány  
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 2/2 - Teologické základy úcty 
Hilda C. Graef: Svatá Gertruda Veliká, mystik Božského Srdce   
Grzegorz Ryś: Proč jsou rány vzkříšeného Krista nezhojené?  
Jan van Ruysbroeck: O čtyřech znameních Boží věčné lásky 
Silvano Fausti: ...ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok 
Bohumil Spáčil: Pravoslavný teolog o Božském Srdci Páně 
Absconditus: Bůh nemůže mlčet, neboť je odvěké Slovo 
Lukáš Drexler: Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty  
Marie Celesta Crostarosa: Slovo je Srdcem Otce 
Antonín Paduánský: Ukázal jim ruce, bok a nohy  
Juliana z Norwiche: Ježíš, naše pravá Matka  
Jan Eudes: Pramen spásy a pravého života  
Veronika Giuliani: O ranách Pána Ježíše  
Bonaventura: O Božském Srdci Páně 
Bonaventura: Zdroj života je v Tobě 
Jan Zlatoústý: Moc Kristovy krve  
Zrozeni Bohem v bolesti Kříže 
Lukáš Drexler: Rány Kristovy 
Dobrotivý Pelikáne
Kdo jsi, Bože?

 

 

Poznámky:

---

[1] Rajmund z Capuy: Život sv. Kateřiny Sienské, II, IV, 163; český překlad podle: Rajmund z Kapuy: Život svaté Kateřiny Sienské, jejž napsal bl. Raymund Kapuánský, Stará Říše na Moravě 1915, s. 137-138; upraveno.

[2] Tamtéž, II, IV, 164; s. 138; upraveno.

[3] Srov. též: Tamtéž, III, VI, 414; s. 325-326.

[4] „... když vzdálena od oltáře nejdychtivěji žíznila po přijímání velebné Svátosti a duší přesilně, hlasem však tělesným jen tiše volala: ‚Ráda bych přijímala tělo našeho Pána Ježíše Krista‘, Spasitel sám, aby ukojil její žádost, ukázal se jí, jak se jí často ukazoval, a přiklonil ústa panny k ráně svého boku a pokynul, aby se podle libosti nasytila jeho tělem a krví. A ona tak bez váhání učinila a dlouho pila ze studnice přesvatého boku proudy života. A tím nápojem se do jejího srdce vlila taková sladkost, až myslela, že samou láskou její tělesný život vezme za své" (Tamtéž, II, VI, 187; s. 157; upraveno).

[5] Tamtéž, II, VI, 178; s. 151; upraveno.

[6] Tamtéž, II, III, 137; s. 117; upraveno. Podobné milosti se Kateřině dostalo, když z Ježíšova boku vyňala „královna panen Matka Boží" nadpřirozený šat, aby jej darovala sv. Kateřině jako ochranu před pokušeními, jež Kateřinu sužovaly (srov. Tamtéž, III, VI, 403; s. 318).

[7] Tamtéž, II, VI, 191; s. 159.

[8] Tamtéž, II, VI, 186; s. 156; upraveno.

[9] Srov. Tamtéž, II, VI, 179-180; s. 151-152.

[10] Tamtéž, II, VI, 199; s. 164; upraveno.

[11] Kateřina Sienská: Dialog s Boží Prozřetelností, Praha 1988, 26, s. 43.

[12] Tamtéž, 75, s. 119.

[13] Tamtéž, s. 120.

[14] Tamtéž.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž, s. 120-121.

[19] Tamtéž, s. 120.

[20] Tamtéž, s. 121.

[21] Tamtéž, s. 121.

[22] Tamtéž, s. 122.

[23] Tamtéž, 135, s. 262.

[24] Tamtéž.

[25] Tamtéž.

[26] Tamtéž, 86, s. 142.

[27] Tamtéž, 126, s. 230.

[28] Tamtéž, 166, s. 345.

[29] Tamtéž, 66, s. 107.

[30] Tamtéž, 41, s. 65-66.

[31] Kateřina Sienská: List 4. Jistému mnichu kartuziánovi, když byl ve vězení; český překlad podle: Kateřina Sienská: Listy, Osvětimany na Moravě 1912, s. 17; upraveno.

[32] Kateřina Sienská: List 16. Jistému vznešenému prelátovi; český překlad podle: Tamtéž, s. 61; upraveno.

[33] Srov. Kateřina Sienská: List 21. Osobě, jejíž jméno zamlčeno, in: Tamtéž, s. 77; List 28. Panu Barnabáši Viskontimu, pánu milínskému, in: Tamtéž, s. 112; List 32. Bratru Jakubovi z Paduy, převorovi z kláštera olivetánského ve Florencii, in: Tamtéž, s. 133, a mnohé další.

[34] Kateřina Sienská: List 36. Jistým novicům z řádu olivetánského svaté Marie; in: Tamtéž, s. 153; upraveno.

[35] Kateřina Sienská: List 47. Petru di Giovanni Venture ze Sieny; in: Tamtéž, s. 196-197; upraveno.

[36] Kateřina Sienská: Sestře Daniele z Orvieta, in: Kateřina Sienská: Listy, Olomouc 1940, s. 167.

[37] Kateřina Sienská: Bratru Raimundovi z Kapue, z řádu kazatelského, in: Tamtéž, s. 189.

[38] Kateřina Sienská: Modlitby, XIX. Nezměrné Milosrdenství Boží (13. února 1379); český překlad podle: Katarzyna ze Sieny: Modlitwy, Poznań 1990, s. 73.

[39] Kateřina Sienská: Modlitby, XII. Moc Kristova Umučení (27. března 1379); český překlad podle: Tamtéž, s. 56.