Andělé 1 - Existence andělů

 

Slovo anděl má v Písmu svatém různý význam. Anděl z řeckého αγγελος [angelos] (lat. angelus)    podle své původní etymologie (od slovesa αγγελλω [angelló] - „posílám") vlastně znamená „posla" čili „vyslance". A proto Písmo svaté v řeckém textu nazývá jako anděly i lidi,  kteří byli posláni někam za nějakým úkolem. Tak říká kniha Numeri: „Zatím Mojžíš poslal posly  (αγγελους) z Kádeše k edómskému králi."[1] A dva verše dále nazývají andělem samotného Mojžíše: „Volali jsme k Hospodinu a vyslyšel nás a poslal anděla, který nás vyvedl z Egypta."[2] A v knize Jozue jsou vyzvědači poslaní do Jericha nazváni posly čili anděly. Jozue, když vyslovil kletbu nad dobytým Jerichem, ušetřil pouze Rachab, poněvadž ukryla posly (anděly), které tam vyslal napřed na výzvědy. Prorok Malachiáš, když kněžím kladl na srdce jejich vznešený úkol, říká: „Neboť rty kněze budou střežit poznání a budou vyhledávat zákon z jeho úst: vždyť je andělem Ho­spodina zástupů."[3] Ano, sám Kristus je u proroka Malachiáše nazván andělem zákona[4]. A v Novém zákoně svatý Jan ve svém Zjevení nazývá biskupy maloasijských církví, kterým mu Kristus přikázal psát, anděly[5].

V obyčejném a vlastním smyslu však anděl neznamená jakéhokoliv posla, nýbrž je názvem čistě duchových bytostí, které mají rozum a svobodnou vůli, ale nemají těla. Poněvadž slovo „anděl" podle svého původního významu znamená posla, proto vlastně nepřihlíží k přirozenosti čistě duchových bytostí, nýbrž vyjadřuje pouze jejich službu, kterou z Boží vůle konají obecně v řízení světa a obzvlášť v lidském životě.

Ačkoliv jsou tímto jménem obyčejně nazývány všechny zcela duchové bytosti, v nejužším smyslu toto jméno přísluší pouze těm ducho­vým bytostem, které Bůh posílá na tento vnější svět za nějakým úkolem, jak výslovně učí sv. Augustin, když tvrdí: „Du­chové, pokud jsou duchy, nejsou anděly. Anděly se stávají, teprve až když byli posláni. Jméno anděl nevyjadřuje přirozenost, nýbrž službu (ministerium). Tážeš-li se po službě, pak je čirý duch andělem. Podle toho, čím je, je duchem, podle toho, co koná, je andělem."[6]

Že existují andělé, bytosti lišící se podstatně jak od bytostí hmotných, tak i tělesně duchových, jakými jsou lidé, a že byli od Boha stvořeni a že jsou proto Bohu jako všichni ostatní tvorové podřízeni, je naukou „de fide".

Tuto existenci prohlásil za článek víry již IV. Late­ránský sněm (r. 1215) slovy: „Jen jeden je původce veške­renstva, Stvořitel všech bytostí viditelných i neviditel­ných, duchových i tělesných, jenž zároveň svou všemohoucí vůlí na počátku času z ničeho učinil obojí bytosti duchové a tělesné, totiž anděly a hmotný svět; a člověka, bytost takřka  společnou, složenou z  ducha a těla."[7]

Tento dekret opakuje 1. Vatikánský koncil [8]. Ve 4. kánonu konstituce De fide catholica[9] říká: „Kdo by tvrdil, že konečné bytosti jak tělesné, tak i duchové, anebo alespoň duchové vyprýštily[10] z Božské podstaty, budiž vyobcován z Církve."[11] A v kánonu 5 prohlašuje za článek víry, že všechny bytosti byly Bohem učiněny z ničeho, slovy: „Kdo by tvrdil, že svět a všechny bytosti v něm obsažené, jak duchové, tak i hmotné, podle celé své podstaty nebyly od Boha stvořeny z ničeho, budiž vyobcován z Církve."[12]

Jako 1. Vatikánský koncil svými definicemi zavrhl pantheistické bludy, podle kterých všechny bytosti jak tělesné, tak i du­chové jsou pouhým výronem z všebožské podstaty podstatně totožné s vnějším svitem, tak již v šestém století Bragarský sněm[13] (r. 563) zavrhl manichejský a priscilliánský blud, který rovněž všechny duchové podstaty odvozoval z výronu z Božské pod­staty. 5. kánon tohoto sněmu zní: „Kdo by tvrdil, že lidské duše nebo andělé vznikly z Božské podstaty, budiž vyobcován z Církve ."[14]

Že existují andělé - duchové bytosti, dokonalejší než člověk -, výslovně a zřejmě učí Písmo svaté jak ve Starém, tak v Novém zákoně.

 

Starý zákon

To plyne z mnoha míst Starého zákona, na kterých je řeč o tom, že se andělé často lidem zjevovali viditelným způsobem.

a) Tak se v době patriarchů anděl zjevil Hagar, která prchala se svým synem Izmaelem z domu Abrahamova, a pravil k ní: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku."[15] A když Abraham na Sářino naléhání konečně přece jen vypudil Hagar z domu, tu se jí na poušti zjevil anděl podruhé, když její syn již málem umíral žízní, a dal jí přislíbení, že Bůh učiní jejího syna praotcem velikého národa, a otevřel její oči tak, že uzřela studnici vody a dala z ní pít dítěti.[16]

Když Abraham chtěl z Božího rozkazu jako zápalnou oběť obětovat Bohu svého syna Izáka, zvolal k němu z nebe Ho­spodinův anděl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nečiň: nyní jsem poznal, že se bojíš Boha a neod­epřel jsi mi svého jednorozeného syna."[17]

Kromě toho Písmo sv. Starého zákona na mnoha jiných místech vypravuje o zjevení andělů. Tak přišli dva andělé do Sodomy a zachránili Lota s jeho rodinou před záhubným požárem města. Když Jakub, syn Izákův, prchal před svým bratrem Ezauem do Mezopotámie ke svému strýci Lábanovi, viděl jedné noci ve snu žebřík, jenž stál na zemi a svým vrchem se dotýkal nebe, a Boží anděly vstupující a sestupující po něm.[18] A když se s celou svou rodinou a mnohými stády vracel od Lábana do své vlasti, tu se opět setkal s Božími anděly ujišťujícími ho Boží ochranou před Ezauovou pomstou.[19] A kniha Numeri vypravuje o věštci Bileámovi, jak mu otevřel Hospodin oči, když po třetí nemilosrdně bil oslici nechtějící ho nést k Balákovi, moábskému králi, zlořečit izraelskému lidu, a jak uzřel anděla, jenž stál na cestě proti němu s vytaseným mečem a jménem Božím ho varoval, aby nebyl po vůli Balákovi.[20]

b) Podobně jako za éry patriarchů se Boží andělé zjevovali izraelskému lidu jak za časů Mojžíšových, tak i v po­zdější době. Když Farao se svým vojskem pronásledoval izraelský lid, aby jej po jeho odchodu z Egypta opět uvedl do otroctví, tu Boží anděl, jenž předcházel izraelská vojska, zašel za ně a spolu s ním stál mezi egyptskými vojsky a izraelským národem oblakový sloup, dokud nepřešel suchou nohou Rudým mořem.[21] Kniha Soudců praví o Gedeónovi: „A ukázal se mu Hospodinův anděl  a řekl: ‚Hospodin s tebou, udatný muži!‘."[22], a přikázal mu Božím jménem, aby vysvobodil izraelský lid z poroby Midjánských. Proroku Eliášovi, utíkajícímu před krvelačnou Jezábel, se zjevil Hospodinův anděl ve snu, vzbudil ho a přikázal mu, aby vstal a pojedl podpopelný chléb a napil se vody. A když podruhé pojedl a napil se, putoval v síle tohoto pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až na horu Choréb.[23] A ještě podruhé se mu zjevil Hospodinův anděl a přikázal mu, aby poslům nemocného krále Achazjáše jdoucím k Baalzebúbovi Ekrónskému s dotazem, zda-li povstane ze své nemoci, oznámil, že král zemře, poněvadž hledá uzdravení u pohanského bůžka, kdežto získat je může pouze u Hospodina.[24]

Obzvláště Kniha Tobiášova podává jasný důkaz nejen o existenci andělů, nýbrž také o jejich službách, které z Boží vůle i mimořád­ným, až zázračným způsobem prokazují obzvláště spravedlivým lidem, když je toho zapotřebí. Archanděl Rafael jako společník a přítel doprovází mladíka Tobiáše z Ninive do Rag, médského města, k příteli jeho otce Gebaelovi, aby u něho vybral deset hřiven stříbra, které mu před léty půjčil, chrání ho před pohlcením velikou rybou v řece Tigridu, zpro­středkuje mu sňatek s bohatou dcerou Reúela, příbuzného jeho pokolení, přijme jménem Tobiášovým dluh od Gebaela, šťastně jej i s mladou manželkou přivede domů k veliké radosti jeho rodičů a všechny tyto služby korunuje zázračným vyléčením starého Tobiáše z jeho slepoty.

 

Nový zákon

I v Novém zákoně se často zjevují andělé. Tak se zjevil anděl Zachariášovi a předpověděl mu Janovo narození[25], podobně Panně Marii, jíž zvěstoval, že se stane Matkou Boží[26], sv. Josefovi, aby ho zbavil pochybností, jež ho trápily stran těhotenství blahosla­vené Panny, a zjevil mu tajemství vtělení Božího Syna[27], poté opět, aby útěkem do Egypta zachránil novorozeného Spasitele před Herodovými úklady[28], a pak opět v Egyptě, když mu zvěstoval, že po Herodově smrti již Božímu dítěti nehrozí nebezpečí a že se proto může vrátit do svého domu[29]. Hned při narození Spasitele se anděl zjevil pastýřům a zvěstoval jim velikou radost, že se narodil Spasitel, to znamená Kristus Pán, ve městě Davidově[30], a k tomuto an­dělu se hned připojilo množství nebeského zástupu a chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle."[31] A když Kristus Pán po čtyřicetidenním postu překonal troje ďábelské pokušení a konečně vyhladověl, hned k němu přistoupili andělé a sloužili mu.[32] Anděl také posiloval Krista v jeho smrtelných úzkostech v Getsemanské zahradě.[33]

Anděl zvěstoval zbožným ženám Kristovo zmrtvýchvstání[34], zjevil se setníku Korneliovi a přikázal mu, aby k sobě zavolal Petra, jenž se právě v tu dobu zdržoval v Joppe coby host jakéhosi Šimona, koželuha, a dal se od něho vyučit v nauce Kristově a pokřtít[35]. Anděl rovněž zázračným způ­sobem vysvobodil sv. Petra ze žaláře.[36]

Pokračování.

(Převzato z Josef Pospíšil, Katolická věrouka, díl III - O Bohu Stvořiteli, Velehrad 1923. Pro lepší srozumitelnost upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Andělé 1 - Existence andělů  
Andělé 2 - Andělé jsou bytosti obdařené rozumem a svobodnou vůlí 
Andělé 3 - O dokonalosti andělů
Andělé 4 - O čase, ve kterém byli andělé stvořeni
Andělé 5 - O počtu andělů

 

Související články: 

Ivan Bentchev: Ikony anjelov 1/3 - Biblické učenie o anjeloch 
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 2/3 - Rané kresťanstvo a apokryfy 
Ivan Bentchev: Ikony anjelov 3/3 - Hierarchia anjelov: od apoštola Pavla po Dionýza Areopagitu  
Étienne Gilson: Učení sv. Bonaventury o devateru andělských kůrů  
Řehoř Veliký: Výklad jmen hlavních andělů  

   

Poznámky:

[1] Num 20,14.

[2] Num 20,16.

[3] Mal 2,7.

[4] Mal 3,1.

[5] Zj 2 a 3.

[6] In ps. 103, serm. 1, n. 15.

[7] Srov. Denzinger 428.

[8] Constit. dogm. de fide cath., cap. 1, Denzinger 1783.

[9] Spíše známé pod zkráceným názvem Dei Filius (lat. „Syn Boží"). Pozn. RTh.

[10] Lat. emanasse z emanare - „vytékat", „prýštit", „emanovat". Pozn. RTh.

[11] Denzinger 1804.

[12] Denzinger 1805.

[13] Braga v Lusitanii.

[14] Denzinger 235.

[15] Gen 16,9.

[16] Gen 21,17.

[17] Gen 22,12.

[18] Gen 28,12.

[19] Gen 32,1nn.

[20] Num 22.

[21] Ex 14,19nn; srov. tamtéž 28,20 a 33,2.

[22] Sd 6,12nn.

[23] 1 Kr 19,5nn.

[24] 2 Kr 1,1nn.

[25] Lk 1,11nn.

[26] Lk 1,26nn.

[27] Mt 1,20nn.

[28] Mt 2,13.

[29] Mt 2,19.

[30] Lk 2,9nn.

[31] Lk 2,13.

[32] Mt 4,11.

[33] Lk 22,43.

[34] Mt 28,5.

[35] Sk 10,3nn.

[36] Sk 12,7nn.