Moje setkání s Kristem

 

V roce 1992 jsem prošla duchovní obnovou. V té době jsem klekla před svatostánek a zasvětila jsem se Panně Marii se slovy: „Panno Maria, chtěla bych být Tvoje služebnice, přijímáš mě?" Myslím, že Panna Maria moje vroucí slova přijala.

 

---

 

V té době ležela v nemocnici na „eldence"[1] jedna sestra z Říkovic - dříve věrná spolupracovnice s otcem Hlouchem. V padesátých letech byla zavřena a odsouzena na pět let pro činnost v církvi. Byla však zavřená jenom dva a půl roku, protože pak podepsala určitou smlouvu. A nyní před smrtí ležela v těžkém stavu, jak tělesném, tak duchovním, na „eldence". A k této paní mě vedl Pán. Byl to pokoj číslo jedna, čtvrté patro. Na lůžku byla drobná paní. A o ní jsem věděla, že před čtyřiceti lety byla věřící, služebnice Boží. A dnes!?

 

„Dříve Ti sloužila a věrně plnila Tvoji vůli a nyní odmítá Tvoji návštěvu. Co se s ní stalo? Léta vězení nebo co způsobilo její odpor, že kněží smutně odcházeli? Pane, Ty mě k ní vedeš - a co já jí, cizí člověk? S paterem Vladimírem se modlíme - i on odchází a smutně odnáší Tvoje Tělo. Proč?"

 

Chodíme stále, chodím tam každé úterý. Modlím se a při jedné návštěvě, kdy otec Vladimír opět přinesl

Pána Ježíše, tam nechávám můj růženec. S lítostí jsem jej tam na stolku nechala, ale vím, že nám pomůže zahnat Zlého, se kterým se o její duši rveme.

 

„Pane, byla to Tvoje služebnice! A Ty jsi slíbil, že kdo po devět měsíců v první pátky přijme Tvoje Tělo, bude mít tu milost, že se s Tebou smíří, a ona se modlila a byla Tvoje dítě! Věřím, Pane, že přec Ty každý příslib splníš a že ona se k Tobě vrátí ve svátosti pokání.

Příště se naše prosby a Tvoje vůle plní. Přijímá Tě do svého srdce, Tebe, Pane."

 

Za krátký čas umírá. Když jsem ji v úterý přišla opět navštívit do nemocnice, její lůžko bylo prázdné. Ale sestřička mi vrací můj růženec.

 

---

 

V době mých návštěv u sestry Blaženky jsem uviděla jednu paní, která měla sepnuté ruce. Poslouchala náš rozhovor. A najednou se ve mně ozval hlas: „Tolik lidí by chtělo, abys Pána přivedla! Není tu však nikoho, kdo by Ho pozval."

Šla jsem za knězem a říkám: „Otče, co byste tomu řekl, kdybych začala chodit po pokojích po ‚eldence‘ a ptala se, kdo se chce smířit s Bohem?" Otec se podivil a řekl: „Máte na to sílu?" A ze mě bezprostředně vyhrklo: „Panna Maria mi ji dá." A dala.

Pan primář povolil moje návštěvy na přípravu, povolil příchod kněze, a tudíž jsem chodila. Věděla jsem, že je to úžasná milost, že já nejsem hodna, ale pod ochranou Panny Marie jsem cítila sílu.

Nesměle ťukám na dveře. „Kdo je za nimi?" - otázka. Zdravím: „Pokoj Vám. Jste věřící? Chcete svátost smíření? Přijde sem kněz, přinese Vám útěchu. Uzdravte duši a Pán uzdraví Vaše tělo. Nebojte se - mám povolení od pana primáře." Stále stejné otázky. Odpovědi byly různé: obavy, strach, zábrany.

A pak přichází den, kdy dva kněží - pan děkan a pater Vladimír - přichází na „eldenku". Je to nádherné! Čtvrté patro vítalo Pána dopoledne a odpoledne přicházíme i do dalšího patra.

 

„Dvacet tři sester a bratří bylo nemocných jen na těle. Ale dals jim dar trpělivosti, naučil jsi je dávat svůj kříž pod Tvůj kříž. Děkovala jsem mockrát. Chodili jsme do nemocnice každý měsíc, já častěji. A do bílých pokojů jsme přinesli nejen Tvůj obraz ‚Ježíši, důvěřuji Ti!‘[2], ale Tebe. Často se nám chtělo u lůžka kleknout, jak hmatatelná byla Tvoje přítomnost, Pane!"

 

A čas plynul. Byly Vánoce. Vánoce! Kdy pro většinu lidí je to rozjásaná doba, rozjásaná doba příchodu Pána Ježíše narozeného v Betlémě, kdy každá rodina slaví. Ale kolik lidí zůstalo na „eldence" osamocených, bez lidského pohlazení, bez modlitby...

Byly to těžké chvíle, když jsme jim se scholou přišli zazpívat Narodil se Kristus Pán. Byly to těžké chvíle, když jsme jim rozdávali  malé dárky z Charity. A bylo to těžké, když nemocní, kteří už nikoho neměli nebo je doma nechtěli - když plakali a my plakali s nimi. Protože neměli nic jiného, než kousek lásky, který jsme jim mohli dát jenom my - úplně cizí lidi.

Ale chodili jsme. Chodili s námi andělé, chodili s námi a pěli takové radostné písně, že se pacienti mnohokrát pustili do zpěvu a zpívali s námi. Byly to nezapomenutelné chvíle! Chvíle, když jsme se mohli rozdávat, dávat něco, co nám dal do dlaní Pán. Mohli jsme rozdávat lásku.

 

---

 

A teď vám podám přímé svědectví - kolik darů Ducha svatého, kolik přímluv Panny Marie a kolik modliteb rodiny působilo na naše pacienty. Nevím, jestli někdo na „eldence" byl, ale to je oddělení, kde jsou velmi těžce nemocní lidé - snad tedy jsou už před smrtí. A tito potřebují, potřebují slovo, potřebují povzbuzení. Já znovu zdůrazňuji, že jsem se necítila hodna té milosti, ale přesto mi ji Pán dal.

V jednom pokoji ležela paní, rodinu jsem dobře znala. Manžel - věřící lékař, ale ona - stále odmítala... Vždycky řekla: „Nejsem připravena." Dobře. Otec Vladimír odešel do druhých pokojů a já jsem se k ní jednou vrátila a říkám: „Já Vám přemodlím nebo přečtu jedno slovo pro nás lidi."

Byla to modlitba Můj kříž. Je to dlouhé, ale přečtu jenom posledních pár slov:

 

„Přidrž se všeho, co Tě činí zbožným pro věčnost. Skrze mého ducha obdržíš útěchu, radost a sílu věrnosti. Svět pomine, čas uplyne, věci jsou jen pro dnešek. Jednou Ti vše uloupí smrt, jedině Já Ti zůstanu, Tvůj Bůh."

 

Ona paní byla ochrnutá. Řekla: „Pomozte mi sednout, učešte mě a zavolejte kněze." A když se k ní kněz vrátil, ona se s velikou vírou a láskou vyzpovídala, přijala Pána Ježíše. Já jsem stála venku. A otec, když přišel, řekl: „Chtěl jsem kleknout a líbat tu zem - tam stála Panna Maria." Ano, tam stála Panna Maria - ty modlitby, ty prosby, které k Ní vysílala její rodina.

 

„Pane, těch příběhů, případů bylo tolik, že..."

 

Když sem přišla jedna babička - byla velice věřící, ležela na „eldence", a její dědeček ležel v sousední vesnici - taky smrtelně nemocný. A tato babička nás prosila, abychom zašli do té vesnice a přivedli jejího dědečka taky k Pánu, aby se vyzpovídal. Tak jsme se tam vydali.

Skutečně - přijal nás velice laskavě, velice s vírou, vyzpovídal se a jeho dcera přišla ke mně a podává mi kříž. Kříž tak pětadvacet centimetrů veliký, dřevěný - na něm Ukřižovaný - a říká: „On má sestru v řádu na Slovensku a ona tu nechala tento kříž - je posvěcený - tomu, kdo přivede Pána Ježíše do domu - prostě nechá bratra zaopatřit. Stalo se." To byla moje první největší odměna, kterou jsem dostala. Dřevěný kříž. Dala jsem ho synovi a řekla jsem mu: „To jsem dostala za službu, toho si strašně važ!"

 

---

 

V jednom pokoji ležel jeden nemocný. Ležel v prostředku, mezi dvěma pacienty. Byl robustnější postavy, vždycky měl na očích brýle. Vcházím do pokoje a informuji, kdo jsem: „Jsem z charity a přijde sem kněz. Chcete-li se smířit s Bohem, on přijde a přinese Vám Pána Ježíše."

Když jsem to řekla, tak on řekl mně: „Můžete jít, tady nikdo nechce nikoho, abyste sem vodila." Tak jsem se mírně omluvila a odešla jsem.

Jelikož tam jsou pacienti, kteří tam jsou dlouhodobě, a já chodím dveře ode dveří, ťukám a ani si člověk neuvědomuje, kdo za nimi je. A ani nemohu vědět - pacienti můžou být změněni - a když jsem pootevřela dveře, onen pacient na mě vždycky zle vyhrkl: „Tady pro Vás nic není, můžete jít." Já jsem se omluvila a šla jsem dál.

Jednou jsme byli povoláni k jedné pacientce, která na tom byla velmi špatně. Já jsem stála za dveřmi a najednou vidím, že onen pacient o berli jde proti mně. Mohu říct, že jsem se ulekla. Vím, že jsem si přála svěcenou vodu a křídu, abych okolo sebe udělala kolo, aby na mě nemohl. Já jsem se ho bála. Ale on přišel a řekl: „Na koho čekáte?" Říkám: „Na kněze." On říká: „Běžte do jednotky, do pokoje  číslo jedna, tam je jedna pacientka, která je těžko nemocná a je věřící." Říkám: „Právě u ní pan děkan je." A on se na mě podívá a říká: „Nepracovala vy jste v přerovských strojírnách?" Říkám: „Já ne, ale můj manžel."

„Jak se jmenoval?" Říkám mu jméno. Tento pán totiž byl velký straník a kádr přerovských strojíren.

A najednou řekne: „To byl dobrý člověk (to už manžel byl mrtev), měl jsem ho rád."

A nyní nastala taková mírná debata. Začali jsme prostě diskutovat, proč sem chodím. Protože jsou zde věřící lidé, kteří Pána potřebují, a že také jsou tu nevěřící, že o tom vím - no, ale omlouvám se, že to nemůžu roztřídit.

A on mi říká: „Paní, já Vám závidím Vaši víru!" To mu říkám: „Pane, Vy nemusíte závidět, Vy můžete věřit!" On říkal: „Nemůžu, já jsem v tom nebyl vychovaný."

Pocítila jsem v tom hlasu smutek. Možná okolo něho umírali lidé, protože tam ležel dlouho a uvědomil si, že jednou také složí účty.

Bylo mi ho velmi líto, jenomže nikoho nutit nemůžu. Je to všechno dobrá vůle, každý musí chtít sám: „Ano, Pane, chci, abys přišel, já Tě přijímám celým srdcem a celým duchem."

Je mi někdy smutno ze vzpomínek. Ale také radostno, radostno, jak nás Pán provázel. Kolik bylo milostí, abychom přivedli některou duši k Pánu!

Stalo se - ale to už jsem chodila s otcem Zdeňkem. Přišli jsme do pokoje - ale vlastně jen na oddělení, otevírá nám sestřička a říká: „Běžte na pokoj číslo jedna." Opět pokoj číslo jedna. „Tam včera dali novou pacientku, je určitě věřící, protože - všimla jsem si, že dělala před obědem křížek."

Tak tam vcházím, vcházíme oba, já i otec. V prvé řadě před námi Pán Ježíš, protože tam šel na místo, které určil On. Staneme u lůžka, na lůžku paní, která denně chodila do kostela a ke svátostem. A nyní ležela tady. A kdyby mi sestřička nebyla řekla, že ji viděla dělat kříž, tak bychom byli tento pokoj minuli, protože jsme tam jiného pacienta neměli. Ale sám Pán nás tam vedl! Bylo to úžasné, moje překvapení bylo veliké, ale ještě větší její - když otevřela oči a uviděla nad sebou stát kněze, který jí nesl Pána.

Já jsem byla v té chvíli velice dojata, protože jsem si vzpomněla: „Kdo mě nezapře před lidmi, toho já nezapřu před svým Otcem nebeským." A tady jsme měli reálné svědectví, že Pán naše kroky vodí a že k ní skutečně přišel On sám. Nebyla to moje pomoc, byl to On sám!

 

---

 

Nyní vám dám svědectví - nejtěžší chvíle, které jsem prožívala na „eldence".

Jako obyčejně jsem procházela patra a v pátém patře, číslo dveří jedenáct - poslední dveře, které jsem otevřela a vešla do pokoje... tam, na jediném lůžku, ležel člověk.

 

„Pane, byl to člověk!?"

 

Já, jak jsem přišla blíže, byla jsem pozpátku venku, jak jsem se strašně lekla.

Ale vzápětí jsem si uvědomila - je to člověk! A potřebuje Tě, potřebuje Tě víc než druzí, protože strašně trpí.

Vracím se. Vracím se a už úplně klidně se ho ptám: „Jste věřící? Chodí sem kněz, jste-li věřící, může vám přinést Svátost, Nejsvětější Svátost." A on těžce, těžce mi odpovídá: „Byl jsem dvakrát zaopatřen."

Tento člověk neměl vůbec tvář. Místo obličeje, místo nosu byla veliká krvavá skvrna. Jedno oko měl níž, na to neviděl, a druhým okem se na mně díval - tvář zarostlá, plná ran. Domlouvám se s ním, že za ním přijdu, že přivedu kněze.

A nyní jsem o něho cítila takovou úzkost, až on se jednou podívá do zrcadla! Vždyť je v pátém patře! Stačí otevřít okno...

 

„Pane...!"

 

Tak jsem vyšla s modlitbou na rtech. Přišla jsem domů, musela jsem ulehnout, protože jsem dostala úplně horečku, celá jsem se chvěla. Celou noc jsem téměř proplakala a promodlila - až potom jsem se zklidnila.

Bylo to 3. 3. 1997. Byla doba velikonoční. A v tomto člověku mi Pán ukázal svoji křižovanou tvář. I Pánu Ježíši tekla krev po obličeji, když mu narazili trnovou korunu! I on byl sám, úplně opuštěný - jako tento člověk.

Protože ležel, měl otevřenou tuberkulózu. Sestřička mě na to upozorňovala, abych tam nechodila, že má otevřenou tuberkulózu, že to je nakažlivé, ale já jsem věděla, že tam musím chodit, že právě tím slovem, tím, že ho přijmu a že tam jako cizí člověk přijdu. Poněvadž rodina za ním chodila málo, myslím, že jenom jednou za týden jeho zeť, který mu ostříhal jeho vous, aby mu nepřerůstal úplně přes ty rány.

Chodila jsem tam. Pak jsme tam přišli s otcem Janem. S otcem Janem a s jáhnem, poněvadž jsem řekla: „Pojďte, pojďte se mnou všichni a předem vás oba připravuji na to, že uvidíte něco strašného." A skutečně ano. Otec Jan, vysoký člověk, a Josef (to byl jáhen) mu podá Pána Ježíše.

Pak mi řekl: „Celé odpoledne jsem myslel jenom na něho, měl jsem ho před obličejem." Otec Jan byl velmi statečný, chodili jsme tam velmi často. Já velmi často, protože jsem se bála, aby něco neudělal, ale on přijímal moje slovo, když jsem mu říkala: „Vy máte očistec na zemi, Vy půjdete rovnou do nebe a tam se za nás přimlouvejte, protože všichni jsme hříšní, i tam potřebujeme velkou přímluvu."

Chodili jsme tam pět měsíců. Pět měsíců! A jednou jsem tam přišla - ležel skrčený v koutě postele. Jeho chvíle se blížila. Neotočil se ke mně. Já říkám: „Víte, kdo tu je?" „Vím. Poznám Vás po hlase."

Říkám: „Já se s vámi loučím a znovu opakuji, přimlouvejte se za nás za všechny! Až jednou stanete před Pánem, protože vy jste tady vytrpěl očistec." Venku ta sestřička říká: „Nechoďte tam, on vypadá hrozně, z očí mu teče hnis, celý obličej má zhyzděný." Ale Pán mě ušetřil toho pohledu, protože on ležel otočený zády. V krátkosti skonal.

To bylo moje setkání s Kristem. Já jsem si ho stále připomínala a dodnes je to nejtěžší případ.

 

---

 

Stála jsem u mnoha umírajících. Modlila se nad nimi, prosila Pána, ať provází jejich duši, ať jejich anděl strážný jde s nimi, Pannu Marii jsem prosívala.

Panna Maria chodila se mnou - kdyby nechodila, kdyby mi neotvírala srdce a dveře těch jednotlivých pokojů, srdce těch lidí, tak to snad ani nebylo možné, abych tam mohla být. Dávala mi sílu.

Kolik modliteb jsem se po cestě přemodlila, když jsem chodila. Volala svatého Michaela archanděla, protože jsem potřebovala mít spojence v tom velkém boji, který jsem vedla.

 

„Pane! Já často, často s pláčem vzpomínám a děkuji. Děkuji Ti za dary, za milosti, které jsi mi dal.

Pane, děkuji Ti. Pane, děkuji Ti za toho člověka. Je na věčnosti."

 

Vydržel svoji zkoušku a já myslím - také jsem vydržela svoji zkoušku, ale s velkou pomocí Boží. Jinak - bylo to dost těžké...

Chodila jsem po pokojích a tam jsem poznala, že skutečně jen katolická církev může dát útěchu ve smrti. Jak jsou lidé šťastní, když přijmou Pána, když se vyznají ze svých hříchů!

Měla jsem tam jednu paní, která nebyla katolička, byla evangelička, tudíž nemohla přijímat Pána Ježíše. Ale ta měla tak úžasnou touhu Pána přijmout - až to bylo zarážející. Kdykoliv tam přišel kněz a vedle ní pacientky přijímaly Pána Ježíše, musela jsem ji vzít do náruče a musela jsem jí říkat:

„Přijímejte duchovně, Pán Vás miluje stejně jako ty druhé. Říkejte: 'Pane, já Tě chci, já Tě miluji, já chci být Tvoje dítě.'"

Držela jsem ji v náručí, plakaly jsme obě, ale ona s vroucí láskou a vírou. Vírou, že i ji Pán slyší a že se k ní sklání. Byla šťastná!

Bylo tam moc zvláštních sejití, ale v prvé řadě sejití s Pánem.

Skutečně i poznávat svoji víru, jaký máme veliký dar od Boha! Víra je nejcennější dar, a to pozná člověk až před smrtí - s tím svým koncem, až stojí na prahu smrti. Až vidí kolem sebe umírat a uvědomí si, že čas plyne, že i každému z nás ta minuta přijde a že bude muset skládat účty.

A jakou má jistotu ten nevěřící? Dost lidí se zpovídalo po mnoha a mnoha létech. Říkávali mi: „No jo, já bych také chtěla, ale když já jsem nebyla tolik a tolik roků!"

A vždycky jsem říkala: „Právě takové Pán miluje a k těm se sklání, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. A my hříšníci potřebujeme Pána Ježíše, potřebujeme dostat odpuštění. Kolik, kolik je to milostí, kolik je to lásky od Boha!"

A já sama jsem čerpala, čerpala jsem tu sílu a čerpala i víru. Byla to opravdu doba milostí, nebo respektive, je to doba milostí, kterou prožívám, protože na „eldenku" chodím stále.

Nejsem zdravá. Ale svoje bolesti ráda snáším a obětuji to za ty nemocné tam a modlím se a prosím Pána za ně. Protože někteří ani nikoho nemají, kdo by se za ně pomodlil. A ta modlitba rodiny, ta je tolik, tolik důležitá! A tolik silná, že to, myslím, ani nikdy nedoceníme.

Veďme svoje děti, ať se za nás pomodlí, až tady jednou nebudeme. A prosme Pána, ať je i On vede, ať je nenechá projít tím divokým světem plným nástrah.

 

„Pane, já Tě prosím, prosím za děti všech maminek a tatínků, kteří se za ně modlí. Ale i za ty děti, za které se právě nikdo nemodlí - za ty se musíme my, věřící, modlit a prosit."

 

V jednom pokoji ležela paní. Když jsem tam vešla, ona mě poznala. Já jsem ji nepoznala, neboť jsem ji tam ani nečekala. No, a tak když jsme se sešli a ona mi řekla, kdo je, tak jsem měla velikou radost. Vysvětlila jsem jí můj účel návštěvy. Ona se zaradovala, ale říká: „Paní, já jsem ale tak dlouho nebyla!" Říkám: „Nevadí, tak to hned napravíme - jak sem příště přijdu, tak Vám kněze přivedu."

Ještě jsem s ní vedla takovou rozpravu, řekla mi, že je slepá, že nevidí, že má cukrovku a že už půjde brzy domů. Tak jsem jí slíbila, že až bude doma, že tam budu chodit, že jí budu předčítat, aby se zdokonalovala v Písmu, a prostě - že jí budu dělat společnici.

Vyzpovídala se s velikou láskou, opravdu byla šťastná, a když jsem ji ještě dál navštěvovala, velice to zdůrazňovala, že žije z duchovního života už teď. A prostě doháněla to, co ve svém manželském životě a vůbec ve svém životě do této doby opomněla.

No - a jednoho dne přijdu, šla jsem do pokoje, kde ležela - lůžko bylo prázdné. Jdu za sestřičkou a ptám se, kdy tu paní propustili. A ona mně říká: „Nepropustili, ona spadla, zlomila si ruku, dostala ‚embolku‘[3] a včera zemřela." No, bylo to pro mě dost překvapení, ale i radost. Protože jsem věděla, že se na poslední chvíli smířila. Tak jsem se vydala za jejím synem, který bydlel... - to je vedlejší -, abych řekla, ať jí udělají křesťanský pohřeb, že se smířila s Bohem, že je věřící.

Když jsem tam přišla a představila se, ten pán mi řekl: „My o vás víme! Maminka nám vyprávěla a byla velice šťastná, že jste tam za ní přišla a že jste přivedla kněze. My Vám moc děkujeme a jó, katolický pohřeb bude, už je to zařízeno."

Skutečně - Pán dává velké milosti. Milosti, které někdo vyprosí a někdo dostane... - Pán nic nezapomíná! Všechno, všechno odměňuje - jenom chce to naše, to slovo: „Ano, Pane, já CHCI!" Tu naši svobodnou vůli, ta je všude zdůrazňovaná. Nikoho nemůžu donutit.

Ty stařenky - vím... A já jsem s nimi prožívala tu jejich radost, kterou prožívaly. Byly si vědomy - ten klid, který se jim do duše vrátil!

A to řekl i pan primář, když jsem mu děkovala, že tam můžeme chodit a že nám tak všechno uvolňoval. Pan primář Zedek nám velice vycházel vstříc. Když jsem mu děkovala, tak řekl: „Vy vlastně pomáháte nám! Vždyť ti lidé se velice zklidní." I oni to cítili. Cítily to sestry, cítil to i lékař, že prostě lékař léčí, ale Pán uzdravuje.

Bývaly tam chvíle krásné, bývaly tam chvíle smutné. Smutné, když tam přišel někdo a neměl nikoho a s pláčem si stěžoval. A teď - nevěděla jsem, co všechno jim mám říct, abych utišila jejich lidskou bolest nad tím, že je nikdo nenavštěvuje. Ale i tu bolest ducha - byla možná větší bolest duchovní, než ta tělesná, než ta fyzická.

 

„Pane, já Ti tolik děkuji za tu službu, žes mi ji dal! Protože já sama jsem upevnila svoji víru, já myslím, že i moje děti. Já myslím, že i moje děti to rády přijímají a přijímaly, že chodím na ‚eldenku‘."

 

Vnuk, když chodíval se mnou a rozdával o Vánocích dárky - aby poznal utrpení lidí, jak člověk končí - já jsem byla moc šťastná, když Radek šel se mnou. A chodil tam rád.

Nyní už je velký, už je dospělý a některé ty vzpomínky z té „eldenky" ho jistě jednou moc osloví. Až třeba bude váhat, až před ním bude nějaký rozhodující úkol  - tak si vzpomene, co je člověk.

 

„Díky Ti, Pane!"

 

Ráda vzpomínám na ty překrásné cesty na „eldenku"! Kolikrát jsme s otcem Jiřím chodili pěšky okolo Bečvy a modlili se růženec. Když jsme šli na „eldenku", modlili jsme se růženec za ty duše. Za ty lidi, kteří se budou zpovídat. Prosili jsme Pána o milost. Zpátky jsme zas děkovali.

Jednou v zimě jsem šla - mám červený růženec, který se mi vrátil od té paní, co jsem začala chodit na „eldenku", a cítím z něho velikou sílu, protože ona ho určitě líbala a objímala, než zemřela. Jistě, jistě jí byl v té chvíli oporou. Kdyby mi to Pán mohl říct, nevím, co bych byla slyšela...

A tento růženec je z červeno-růžových korálků, jak z granátů. A když ty korálky při modlitbě propadaly mezi mými zmrzlými prsty, zdálo se mi, že to je krev Pána, že padá k zemi za ty hříšníky.

Dodnes si to tak uvědomuji, když se modlím, že můj růženec je moje síla, moje opora. A byla jsem tenkrát - znovu se k tomu vracím - šťastna, že sestra Blaženka mi ho vrátila.

V našem děkanátu se kněží často mění. Jsou u nás - jáhen třeba zůstane rok a pak jde na jiné místo, a kněží z Polska jdou na farnost. Tudíž - prošla jsem s mnoha kněžími. Bylo mnoho kněží, ale všichni byli stejní, všichni rozdávali lásku. Všichni dovedli poradit, všichni dovedli podat vodu, když potřeboval někdo k zapití. Všichni vnášeli do těch pokojů lásku, lásku, lásku... Boží!

Za ty kněze z Polska moc děkuji. Ať to byl Mariusz, ať to byl otec Řehoř, ať to byl kterýkoliv kněz, který tam vyšel - na všechny vzpomínám s vděkem a s velikou láskou.

 

„Pane, dej nám více kněží!"

 

Musíme se modlit, ale musíme i děkovat za ty kněze, které tu máme, za pana děkana, za polské kněze, kteří tady vlastně jsou jako misionáři. Jako misionáři. Ale působí tu velmi dobře.

 

„Díky Ti, Pane!"

 

--- 

 

„Eldenka" se stala součástí mého života. Vždycky jsem se těšila na sejití se svými přáteli, kteří tam zůstávali několik měsíců, takže jsem se s nimi mohla znovu a znovu setkat.

Byla jsem na návštěvě nemocných s panem děkanem a byla tam také jedna sestra pravoslavného náboženství. Měly jsme se rády. A slíbila jsem jí, že jí přinesu obrázek Panny Marie Ustavičné Pomoci, který jsem měla doma. No, a tak jednoho dne jsem něco rovnala a ten obrázek jsem našla.

Okamžitě jsem si uvědomila, že mám službu - že ho mám zanést do nemocnice oné sestřičce. Ještě jsem našla stejný - svatého Cyrila a Metoděje. Do nemocnice jsem chvátala. V té době jsem neměla mít přípravu, poněvadž jsme termín neměli stanovený. V nemocnici jsme byli před krátkou dobou.

Ale proto, když už jsem tam byla, jsem chtěla projít ještě nějaká oddělení, abych věděla, jaká je situace, poněvadž mnohdy lidé nenadále umírali. Potřebovali pomoci zavolat kněze.

Tenkrát jsem prošla několik oddělení a zastavila jsem se u lůžka jednoho pacienta. Měl kapačku, ale jinak byl velmi při smyslech. Dobře se s ním dalo komunikovat. Tak jsem mu říkala, že chodím s knězem, a že i k němu přijdeme a že mu přineseme Pána Ježíše. Byl velice rád. No a já, když jsem vyšla ven a už jsem odcházela z toho celého oddělení - najednou, jak by někdo řekl: „Přiveď toho kněze hned! Kdyby zemřel, bylo by Ti to líto."

Vracím se a říkám: „Pane, já toho kněze přivedu hned." Bylo odpoledne, tak po čtvrté hodině, a on s tím velice radostně souhlasil. Já jsem hned jela autobusem do města a šla jsem za panem děkanem na faru. Poněvadž jsme tu v té době měli nového kněze - byl to polský kněz a uměl velice málo česky, ale mši svatou sloužil, kázání měl napsáno - celkem to šlo. No, tak když jsem vešla na faru a říkám: „Pane děkane, já bych potřebovala, aby se šlo do nemocnice."

A on říká: „Jé, já tady mám přípravu na manželství a ještě v šest hodin mám mši svatou, já bych to nemohl zvládnout."

A já na to řeknu: „A co otec Slavomír?" On říká: „Ten tu není, jel do sousední vesnice sloužit mši svatou."

A říkám: „Otče, a když se vrátí, nemohl by tam jít?"

„No - on to nezná", říká pan děkan a já namítám: „Já s ním půjdu, to nevadí."

„Tak dobře. Já všechno připravím a jak se vrátí, můžete jet."

Bylo k šesté hodině večerní, když se vrátil a pan děkan mu připravil všechno s sebou a také ho i slovně informoval. Sedli jsme do auta, začali se modlit „Pod ochranu Tvou..." a naše obvyklé modlitby, které se modlíme, když jedeme na „eldenku". Voláme svatého Michaela archanděla, voláme anděly strážné těch, ke kterým jdeme. A tak  jsme s modlitbou přijeli do nemocnice.

Vyjeli jsme do pátého patra, poněvadž já jsem si poznamenala: „Pan Spáčil, páté patro." Když nám sestřička otevřela dveře, řekla: „Pojďte, pojďte, jste očekáváni. Děvčata se už modlí." Já říkám: „Děvčata? My ale jdeme k panu Spáčilovi." A ona na to říká: „Pan Spáčil je ve čtvrtém patře, ale běžte do pokoje číslo tři, tam se už modlí."

Skutečně jsme vešli. V pokoji na prvním lůžku ležela paní, která byla slepá a měla také amputovanou nohu. Ale byla velmi trpělivá. Měla na prsou stát radiopřijímač a zapnutý Proglas.

Právě se modlili druhý desátek. Já se k ní skloním, promluvím na ni, ale ona mi s velikým klidem řekne: „Počkejte, až se domodlím růženec." Byla slepá, neviděla, že za mnou stojí kněz. Ale tak to Pán vedl.

Vztyčila jsem se od ní a najednou slyším - u okna byli manželé, paní neměla vůbec vlasy - měla

jakýsi šáteček na hlavě - a u ní seděl její manžel. A říká jí: „Je tady kněz, nechceš se vyzpovídat?"

Ona řekla: „Ne, ne - on by mi dal poslední pomazání a já bych zemřela." Okamžitě jsem k ní přistoupila a říkám: „Paní, to není poslední pomazání, to je veliká milost! Já sama jsem už dostala čtyřikrát pomazání nemocných a vidíte, jak běhám!"

A otec Slavomír přistoupil a dodal také: „I já jsem mladý a dostal jsem pomazání nemocných před těžkou operací." No a ona odpověděla: „A může tu můj manžel zůstat se mnou při svaté zpovědi?"

Samozřejmě otec Slavomír souhlasil, když si to ona sama přála, a já jsem vyšla ven.

Bylo šest hodin, deset minut a v Proglase se rozezvučela nádherná mariánská píseň, poněvadž po každém druhém desátku je přestávka a zpívá se. A byla to tak nádherná píseň a tak se to rozléhalo

po „eldence", že já, když jsem stála za dveřmi, jsem se chvěla. Jak to bylo nádherné a jak to bylo Boží!

Ta paní se vyzpovídala a my jsme s radostí sešli do patra číslo čtyři. A pan Spáčil se vyzpovídal a přijal s velikou láskou Pána Ježíše, poněvadž to byl určitě hodně věřící člověk. Dostal pomazání nemocných a my jsme šťastně odjížděli.

Přišla jsem tam za krátkou dobu schválně za panem Spáčilem. Pan Spáčil té noci skonal. Vlastně to dostal tak úžasnou milost, že se ještě před smrtí smířil s Bohem. Že s láskou, se slovem „ano, chci, přiveďte kněze", odcházel k Pánu navěky.

Ona paní z pátého patra zemřela také. Zemřela asi za čtrnáct dní, a abychom to věděli, že to je ona, poněvadž jsme ani tenkrát neznali její jméno, když jsme u ní byli. Otec Slavomír s panem děkanem šli konat pohřeb - pan děkan mu řekl, aby šel s ním, aby viděl, jak se u nás dělají pohřby. Otec Slavomír podotkl, že v Polsku jsou v jinačím místě. A když byl skončený obřad, přistoupil k němu ten muž, který kdysi seděl se svojí manželkou, když se zpovídala (tenkrát, když jsem zaměnila číslo pět za čtyři). Děkoval otci za to, že jeho paní připravil na věčnost. Bylo to úžasné!

Nikdy jsem na „eldenku" nechodila odpoledne. Bylo to úžasné, poněvadž okolo té paní jsem určitě chodila několikrát a to slovo „Přijde kněz" jsem říkala stále, ale ona se nepřihlásila, protože se bála - poslední pomazání... To je takový smutný termín. Ráda to vysvětluji pacientům, že poslední pomazání není poslední pomazání, že to je někdy pomazání k životu. Mám k tomu mnoho svědectví. No, ale už to tak je.

Chválila jsem Pána a byla jsem z toho... - dlouho jsem z toho čerpala. Z toho, že nás tam skutečně vedl Pán. Že jim oběma bylo dopřáno milosti smíření se před smrtí.

Dávám vám takového, co mě zvlášť oslovilo. Ale kolik tam bylo lidí, kteří byli zvyklí a milovali Pána! Kteří Ho nezradili, kteří se radovali z toho, že přichází kněz, a my jsme byli také šťastní s nimi. Protože - dostávalo se jim veliké milosti, i nám.

 

---

 

A nyní vám podám svědectví, které se stalo, když jsem ještě chodila s otcem Janem Kulíškem. Nechtěla jsem o tom mluvit, protože to je tak neobyčejně zvláštní a neobyčejně těžké normálně k pochopení. Protože nevím, jak bych to přijala já sama, kdyby mi to někdo vyprávěl. Ale bylo to svědectví pro mě, a proto vám to podám. Pokud se vám to bude zdát příliš tvrdé, vymažte to.

Chodila jsem na přípravu. No a v jednom pokoji ležela „mimo" jedna paní, která před měsícem přijala pomazání nemocných. Poněvadž nemohla přijímat, nemluvila - už se nám zdálo, že umírá.

Tak jí otec dal alespoň pomazání nemocných.

A když jsme měli návštěvu, když jsem šla s knězem - chodili jsme jako obyčejně po pokojích. Vešli jsme do jednoho pokoje, tam ležela paní. Já jsem s ní ještě mluvila, dívala se na mě. A když jí otec podával Pána Ježíše, ona měla pootevřená ústa a dívala se na nás. Otec jí vložil Pána Ježíše do úst. Ale ona nepolykala. A když jsem se na ni podívala, zjistila jsem s hrůzou, že je mrtvá! Ona v té chvíli skonala, ale Pán Ježíš byl při ní, ona Ho měla v ústech, ale polknout Ho nemohla.

Otec Jan byl první rok knězem a určitě se s takovouhle situací nesešel a já také ne. Řekla jsem nebo proletělo mně hlavou: „Je to Kristus, je to živé Tělo." A s klidem říkám: „Otče, vyjměte Ho z úst té paní a já Ho přijmu. Je to Tělo Kristovo." Klekla jsem. Otec vzal Hostii, řekl: „Tělo Kristovo" a já jsem cítila, že přijímám Tělo Kristovo. Ne, že to není chleba, který byl v ústech mrtvé, ale že je to Tělo Kristovo.

 

„Pane, Tys tenkrát - to byla má zkouška. Ještě jednou jsi mě podrobil zkoušce mnohem těžší."

 

Přišli jsme do pokoje - jak už jsem předeslala - tam byla nemocná paní, která nemohla přijímat Pána Ježíše. Dostala jen pomazání nemocných, ale ona byla nyní krásně při vědomí a vyzpovídala se. Pán jí dal takovou úžasnou milost, že se ještě probrala z toho, aby mohla sama dobrovolně přijmout Pána Ježíše.

Otec jí podal Pána Ježíše - ona nepolykala. Ona nemohla polykat, protože měla do žaludku vedenou sondu, kde jí dávali stravu. Co měla, nevím, prostě nepolykala. Mohla mít rakovinu krku, mohla mít nevím co, ale nepolykala.

Teď jsme se polekali, aby se neudávila, protože nemohla Pána Ježíše polknout, a opět: „Otče, vezměte Pána Ježíše a já Ho přijmu." Opět klekám na zem a říkám: „Tělo Kristovo, zmučené tělo

Kristovo." A Pán ke mně přistoupil, já jsem Ho s vírou přijala.

Bylo to strašně nádherné, bylo to strašně těžké. Ale já jsem v tu chvíli věděla, že přijímám Pána, že to je On. Že to není z úst nemocné jenom takový rozmočený kousek hostie, že to je Tělo Kristovo...

Ráda na to se slzami v očích vzpomínám a říkám:

 

„Pane, byla to zkouška. Vždyť já Tě miluji, já vím, že to je Tělo Kristovo a že mě vodíš Ty. Že jsem jen ta nejnepatrnější služebnice. Ale tahle chvíle možná byla, kdy ses ke mně sklonil nejvíc, kdys mě objal, když jsi mě přijal za svoje dítě.

Pane, jak jsem Ti vděčna. Děkuji Ti za to. Děkuji Ti za to, že jsem mohla být svědkem Tvé lásky, Tvého milosrdenství."

 

Nemínila jsem dávat svědectví, poněvadž jsem cítila, že to je dar, že to není moje odevzdání se - ta služba, že to je dar. Pán mi ten dar dal na přímluvu mé milované Maminky Panny Marie.

Já jsem se narodila pod věží kostela, poutního kostela v Bystrém. Já jsem milovala Pannu Marii stále, narodila jsem se sedmého října. Je to svátek Panny Marie Růžencové. Jmenuji se Marie. A miluji, miluji Pána! Skrze Pannu Marii nás vodí, otvírá srdce, otvírá dveře, vzbuzuje lásku. Protože Panna Maria je naše nejmocnější přímluvkyně. Panna Maria je naše Maminka.

 

„Děkuji Pane za to, žes mě vyvolil do této služby. I když si někdy říkám: 'Nejsem hodna.' Ale proto Ti děkuji a chválím Tě."

 

(Z audionahrávky, pořízené začátkem roku 2001, přepsali Jana a Milan Šumpíkovi. Stylisticky upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Z e-obchodu Theofil:

    

 

Související články:

Sv. Cyprián: Křesťan a trpělivost 

 

Poznámky:

[1] „Eldenka" = LDN - Léčebna dlouhodobě nemocných.

[2] Jedná se o obraz Ježíše namalovaný podle vize polské světice Faustyny Kowalské (1905-1938). Pozn. RTh.

[3] Je myšlena embolie - onemocnění, při němž je krevní sraženinou zanesena tepna, především plícní nebo mozková. Pozn. RTh.