Arte-factum - deo-factum

  

  

 

 

 

 

 

Exodus 3,2:

 

 „Tu se mu ukázal Hospodinův posel  

v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře.

Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří,

ale není jím stráven."

 

 

 

 

 

 

 

Lukášovo evangelium 1,28.35:

  

  „Buď zdráva, milostí zahrnutá...

Sestoupí na tebe Duch svatý

 a moc Nejvyššího tě zastíní..."

 

 

 

 

 

 

 

Cesta umění - via revelationis[1]. Postupně, krok za krokem. Hledaje svoji tvář vyjitím k Tváři, z níž zní hlas. Uslyšet ten hlas, který není z nás. Hlas zprvu volá, avšak zřetelněji zaslechnut povolává[2] - k BYTÍ, k ŽIVOTU: „Staň se krásným!"

Být zasažen krásou stvoření. Ucítit potřebu tvořit podobné a přibližovat se tím spatřené kráse. Chtít tak touto cestou dojít tvoření podobných „faktů" k oné kráse spatřené ve stvoření. Hníst, tesat, zvučit, pět, nanášet barvy a kameny, roztančit tělo a hýbat jím. (Dotýkat se tak sebe.) Ta touha činit podobné tomu, co vidím kolem sebe, totiž stvoření, jež je rovněž dílem „rukou". A tímto, touto cestou tvoření, chtít spatřit to, co mě tolik zasahuje v pohledu na stvoření, to, co skrze stvoření ke mně promlouvá - řád, krásu, život, ten TÓN, jehož lze slyšet v celém stvoření, v každé věci, v celku i v jakékoliv jednotlivosti kosmu[3]. TÓN, jenž ve stvoření zní celou škálou tónů, barev a tvarů, TÓN, který rozezvučil stvoření do písně, jež vyvrcholí harmonickým sborem, který pak bude chvalozpěvem Tónu a Úst, z nichž vychází, a Dechu deroucímu se z Nitra, jímž je nesen.

Avšak to nestačí, tvořit dílo vlastníma rukama. Ale pomáhá. KRÁSA opět trochu poodhalila svoji tvář, svoji identitu. Její hlas je tím o něco zřetelnější, srozumitelnější. Slyším tak krásu promlouvat, jasněji slyším její řeč, ano, již počínám slyšet její SLOVO. Co hovoří? Hovoří o příbytku, v němž chce přebývat a který je jejím domovem, hovoří o loži, na něž chce ulehnout a naleznout na něm odpočinutí. Že jí nestačí prodlévat všude kolem, ve věcech, které nazírám svým zrakem. Že jí nestačí ani manifestovat se v „dílech učiněných lidskou rukou". Nýbrž že chce přebývat v „díle učiněném rukou Boží", v chrámu živém, z masa a kostí, v „chrámu těla", a z něj vytvořit svůj opravdový a skutečný obraz[4], který nemůže vytvořit ruka žádného člověka. Tedy již žádná mimésis[5] - napodobenina krásy. Hovoří o pravém, dokonalém umění.

A tak již ne tvořit, ale být tvořen. Již ne tesat, ale být tesán. Již ne malovat, ale být malován. Již ne pět, ale být vyzpíván Tónem z Otcových úst. Již ne hovořit, ale být pro‑Sloven, aby krása tak mohla zjevit svoji tvář, aby krása tak dosáhla svého cíle a nalezla sobě v „chrámu těla" odpočinutí „sedmého dne stvoření"[6]. Odložit štětec, dláto, nástroj, hmotu a pohlédnout a hledět k hlasu a k jeho Slovu, které tento hlas nese. A být skrze tento pohled[7], který jistě a neomylně proměňuje, malován „prstem Božím", který je štětcem nového stvoření, nástrojem tvořícím věčný, skutečný a živý artefakt, jenž je plný Krásy a tudíž je vpravdě krásný. Již ne tvořit artefakt, nýbrž se jím stát, „sochou"[8], do níž Dech vdechl život[9] a ona se tak stala živou, „dýchající", pohybující se věčnou radostí a dechem života,
prod(e)chnuta Krásou. A tak již nebýt proměňován a utvářen uměním (arte-factum), které sám tvořím, hledaje tak krásu a snaže se ji zachytit, dotknout se jí, spatřit její tvář, nahlédnout její tajemství a naleznout sebe v ní, nýbrž sám zaujmout pozici artefaktu, zaměnit role a být sám utvářen Tvůrcem a Umělcem (deo-factum), který je původcem veškerého umění (ars) a který vdechuje[10] do všeho krásu, k níž již nelze nic dodat. Přijmout tak „pasivní" (tj. odevzdanou) úlohu a stát se „mrtvou" materií[11], aby tak tento Umělec a Tvůrce mohl dle vlastní představy[12] a plánu utvořit to, k čemu je tato „matérie" od počátku určená[13], to, k čemu vědomě pocítí povolání již po onom volání při pohledu na krásu stvoření. Stát se nedotknutým kamenem a čistým plátnem a čerstvě rozpuštěným pečetním voskem. Nenechat se již utvářet uměleckou činností a nestávat se již arte‑faktem[14] vytvářením artefaktů[15], nýbrž sám zaujmout pozici artefaktu a jeho vytvářením se stávat pravým a živým artefaktem, tedy deo‑faktem[16]. A tak dosáhnout oné Krásy, která nás tolik zaujala již při pohledu na stvoření a která se dává pouze jako dar, jako „polibek početí" (a jen tak jí lze dojít), jenž v nás doroste až ke „zrození" Krásy, která je krásná. A tím se stát krásným, až do nás nakonec Tvůrce vtiskne svoji Tvář a učiní z nás svůj chrám a trůn, až nás promění a přetvoří ke své podobě, prostoupí nás svou božskou mocí a přetvoří nás svým vlastním uměním.[17]

Touto cestou - od stvoření k umění a od umění k Umělci či od pohledu k činnosti a od činnosti k „učiňujícímu" (utvářejícímu) pohledu - duše postupně odhaluje tvář Krásy, až uslyší: „Buď zdráva, milostí zahrnutá... Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní a Krása Otcových úst se v tobě stane tělem a bude přebývat mezi lidmi, aby mohli spatřit její slávu."[18] A přijme-li duše tato slova (a skrze ně Slovo Krásy), stane se  trnitým keřem, který „v ohni hoří, ale není jím stráven"[19], v němž lidé  uzří  „tváří v tvář" Tvář Ohně.

 

 

Výklad některých pojmů v textu:

  

Arte-factum - utvořený (utvářený) uměním, uměleckou činností. Může se týkat jak díla či určité skutečnosti, kterou člověk vytváří uměleckou činností, svým umem, uměním, tak i samotného člověka, který je touto uměleckou činností, jež je hledáním tváře Krásy i sebe samého, rovněž utvářen a proměňován.

Dech - Duch svatý.

Deo-factum (či theo-factum) - utvořený (utvářený) Bohem, Božím působením.

Krása - Bůh, Trojice, tedy krása zcela ek-statická a kenotická, čímžto je tedy krásná a čímžto  se skví svou krásou, kterou zjevuje a zviditelňuje pouze vlastní ek-stasí (tedy tak, že nezůstává v sobě, ale zříká se sebe /kenose/ a vychází ze sebe /ek-stase/ „na světlo" /tzn. „neskrývá se"/, vstříc pohledům „ostatních", aby ji uzřel každý, kdo ji uzřít chce; tato Krása se tedy odhaluje všem možným pohledům a neskrývá vůbec nic pouze pro sebe, stává se naprosto nahou a chudou, aby obohatila druhé a oblékla je do krásy). Ne pouze analogická krása mimo Trojici, ve stvoření, které pouze participuje na této Kráse, již jedinou lze nazývat Krásou, která skrze participaci (a u člověka ještě více skrze inhabitaci) zkrášluje vše jsoucí. Krása ek-statická, kterou lze dosáhnout opět pouze vlastní ek-stasí, jejíž vzor nacházíme v Ní, v Kráse.

Nitro - intimita Boha, vnitřní život Nejsvětější Trojice.

Prst Boží - označení Ducha svatého v Bibli (viz např. Ex 8,15, Lk 11,20).

Tón - Slovo Otcových úst - Syn, druhá božská osoba Trojice.

Ústa - Otec vyslovující své věčné Slovo.

 

 

 

(Fotografie: Lukáš Drexler.)

 

Od téhož autora:

O kontemplaci  
Odevzdat se Marii  
Ježíšovy rány zjevují jeho osobu  
Zvěstování Panně Marii - počátek "nového stvoření"  
Bílá sobota - den sedmý, den Hospodinova i Adamova odpočinutí  
Lidská sexualita "eucharistická" a jako obraz Trojice
Úcta k Srdci Ježíšovu 1/2 - Dějiny úcty 

 

Související články:

Hans Urs von Balthasar: Syn je vzorem i cílem světa   

 

Poznámky: 

[1] Via - lat. „cesta", revelatio - lat. „odhalení", „zjevení", „objevení".

[2] Volat a povolávat - dva vnímané aspekty téže skutečnosti. Je to odkaz ke stvořitelskému slovu (tedy Slovu; srov. Gen 1,3 a Jan 1,1-3), jež nás vyvolá k bytí (bez našeho vědomí a ex nihilo), k existenci, k jejíž plnosti nás volá (to si již uvědomujeme - toto je výzva k obrácení, pozvání k plnosti, ať obecně skrze estetickou zkušenost či již zcela konkrétně skrze slovo o Božím království, skrze evangelium) a naším přitakáním k tomuto volání nás za naší vědomé spolupráce mocí svého stále téhož (stvořitelského) Slova povolává k dokonání našeho bytí, k plnosti bytí, pro niž nás vyvolal i  zavolal a k níž nás povolává, neboť skutečnost stvoření dosud stále probíhá, není ještě ukončena, a vyvrcholí až tím, kdy „Bůh bude všechno ve všem" (srov. 1Kor 15,28), tedy zbožštěním (theósis) člověka i celého kosmu, až nevěsta-celé stvoření vejde do Ženichovy komnaty (do lůna Trojice). Tehdy se dokončí i naše povolávání k bytí, kdy stvořitelské Slovo konečně dosáhne svého cíle (srov. Iz 55,9-11) a zcela nám „sdělí" Boha skrze pro‑Slovení nás (proniknutí Slovem).

[3] Kosmos [κοσμος] - řecky „ozdoba", „okrasa", „řád".

[4] Srov. Gen 1,26-27.

[5] Μimésis [μιμησις] - řecky „nápodoba", „imitace", „podobizna", „zpodobení". Pojem používaný již Platónem a Aristotelem při výkladu podstaty umění.

[6] Srov. Gen 2,2-3.

[7] Tj. nazírání (lat. contemplatio, řec. theória [θεωρια]).

[8] V Gen 1,26 je v textu zprávy o stvoření člověka pro výraz obrazu („aby byl naším obrazem") užito hebrejského slova צלמ [celem], jež kromě klasického významu „obraz" znamená i „něco vysekaného" či „něco vytesaného", tj. sochu či nějaké plastické zpodobení.

[9] Srov. Gen 2,7 a Jan 20,22.

[10] Doslova inspiruje, z latinského inspiro - „vdechovat", inspiratio - „vdechnutí".

[11] Srov. Gen 2,7: „prach ze země".

[12] Tj. idey.

[13] Tzn. dovést ji k její idealitě.

[14] Od arte-factum.

[15] Tj. uměleckých děl, děl lidského autora.

[16] Od deo-factum (nebo též theo-factum).

[17] Tj. theosis - „zbožštění", proměnění celého stvoření včetně člověka k jeho věčné, Bohem zkrášlené podobě a nepomíjející kráse, finální naplnění Božího záměru se stvořením.

[18] Srov. Lk 1,28.35 a Jan 1,14.

[19] Ex 3,2.