Terezie z Avily - učitelka modlitby 5

Spisovatelka

Jako všichni světci, i Terezie byla dítětem své doby. Ta doba se příliš nestarala o všeobecné vzdělání, zvláště pokud šlo o dívky a ženy. To jsme již vzpomněli na začátku tohoto životopisu. Navzdory této nepříznivé skutečnosti se stala Terezie jednou z největších duchovních spisovatelek křesťanství. Jak to vysvětlit, když víme, že k tomu nedostala přiměřené vzdělání?

Sama se přiznává, že nikdy nepomyslela na spisovatelskou činnost. Byla k tomu přímo donucena vnějšími okolnostmi, a to ve věku skoro padesáti let, kdy jiní lidé už pomýšlejí na odchod na odpočinek a stahují se z veřejného života.

Protože zakoušela mystické milosti, musela se s nimi svěřit duchovním vůdcům. Tito prostí kněží jí však neuměli poradit, protože sami nežili hlubokým duchovním životem modlitby. Mysleli si, že je Terezie pod vlivem zlého ducha. Doporučili ji tedy zkušenějším duchovním vůdcům mezi jezuity a dominikány. Terezie vůči nim byla poslušná. Noví duchovní vůdci ji žádali, aby něco o svých  duchovních zážitcích při modlitbě napsala, aby si to mohli v klidu a hlouběji prostudovat. Terezie sek tomu odhodlala, i když jí bylo velmi zatěžko mluvit a psát o vlastních duchovních zážitcích. Potěšil ji však citát z Laredovy knihy Výstup na horu Sion. V ní se uvádí, že se těžko mluví a píše o  duchovních zkušenostech.

Terezie dostala od Boha zvláštní milost vyjadřovat se o duchovních věcech.

„Bůh mi dal v jedné chvíli pochopit všechny věci, takže jsem se potom dokázala vyjadřovat tak dobře, že mí zpovědníci zůstali udiveni – a já ještě více, protože jsem mnohem lépe poznala svou neschopnost. Tuto milost mám ještě jen krátce. Zatím si věru hlavu nelámu, abych se naučila věcem, které mě Bůh nechtěl naučit, kromě těch, které se týkali mého svědomí.“ (Živ. XII. 6).

Terezie byla přesvědčena, že přijmout Pánovy dary je jedna milost, porozumět jí je druhá milost a umět ji popsat a zprostředkovat druhým je třetí milost. Zdá se, že Terezie dostala všechny tyto tři milosti, protože nejen že žila hlubokým duchovním životem, ale uměla jej i zajímavě popsat a vysvětlit druhým.

Prvním duchovním vůdcem, který Terezii požádal, aby napsala něco o svém duchovním životě, byl Garcio de Toledo (Gracián Toledský). Terezie jej poslechla a napsala své první dílo, dnes známé jako Duchovní svědectví.
Když byla Terezie na návštěvě u bohaté dobrodinky Luisy de la Cerda, vyhověla její žádosti, aby krátce sepsala svůj život. V červnu roku 1562 Terezie odevzdala rukopis, který se podobal spíše delšímu dopisu, do rukou duchovního otce Graciána. Tento první rukopis jejího Života se ztratil. Později se na žádost zpovědníků podruhé pustila do psaní. Tak vznikl její Život, který můžeme nazývat výkvětem křesťanské mystiky.

Když popisovala mimořádné dary, které dostala od Boha v modlitbě, nejednou přiznává: „Vím ze zkušenosti, jak je pravdivé, co říkám“ (Živ. XXVII. 11). A na jiném místě zase tvrdí: „Mnoho z toho, co píši, není z mé hlavy, ale diktoval mi to Božský Mistr“ (Živ. XXXIX. 8).

Když ještě neměla duchovního vůdce, pustila se do čtení vícera duchovních knih, aby se lépe vyznala v tom, co se jí v modlitbě stávalo.

„Musela jsem se však brzy přesvědčit, že bych se byla nikdy nic nenaučila, kdyby mě nepoučoval Pán – stejně jakobych nikdy nic nedokázala pochopit, kdyby mi to jeho Velebnost nedala poznat zkušeností“ (Živ. XXII. 3).


Terezie napsala tato díla: Život,  Cesta k dokonalosti, Myšlenky o lásce k Bohu, Kniha o zakládání, Hrad v nitru, Rozjímání o Velepísni, Výkřiky duše k Bohu, více jak 30 básní, Pravidla bosých karmelitek a vícero menších příležitostných spisů. Kromě toho napsala více jak 15 tisíc dopisů, z kterých se zachovalo jen 468.
Teď se budeme zabývat jejími hlavními díly s krátkou charakteristikou.

Život

Terezie začala psát svůj vlastní životopis, když měla čtyřicet sedm let. Podvolila sek tomu z poslušnosti vůči svým zpovědníkům. Rozdělila ho na čtyři díly. V prvním popisuje své hříchy, milosti a povolání; ve druhém mluví o stupních modlitby; ve třetím o mystickém životě a ve čtvrtém o účincích tohoto života.

Zdůrazňuje Boží milosrdenství, které člověka vyzdvihuje z bláta do duchovních výšin. Není to výnimka jen pro některé omilostněné duše, ale zákon Boží činnosti. Terezie byla přesvědčena, že každý pokřtěný člověk je povolánk vrcholu duchovního života.

„Pane, proč nechceš, aby duše, která sotva se rozhodne milovat tě a koná všechno možné, aby se ničeho nepřidržovala a mohla ti tak lépe sloužit, neměla hned útěchu z vědomí, že už má ryzí, dokonalou lásku?“ (Živ. XI. 1).

Když se však rozpomenula na svůj život, hned se opravila:

„Co to říkám? Měla jsem si postěžovat: proč nechceme my? Ano, je to naše vina, když nemáme hned takovou čest toho dosáhnout!“ (tamtéž).

„Jsme tak lakomí a leniví se oddat Bohu, že se nikdy nerozhodneme připravit se tak, abychom jej mohli přijmout, a také proto, že Pán vyžaduje, aby jej duše zakusila jen za vysokou cenu“ (tamtéž).

Terezii je jasné: kdo se dostat k Boží důvěrnosti, musí se Bohu oddat ne polovičatě, ale cele.

V minulosti to nedělala, byla nevěrná, protože se dávala spoutat nezřízenou láskou k tvorům. Konečně se však dala milostí přemoci. Předala Ježíšovi klíče od své vůle. Teď chce jen to, co chce on.

Pápěří jí opadalo a narostly jí křídla, aby mohla dobře létat... Už se neobává žádného nebezpečí, naopak, touží po něm, jakoby si byla jista vítězstvím. Shora jasně vidí mnoho věcí, poznává nicotnost pozemských dober a jak málo si zasluhují, aby si jich člověk vážil. Už nechce mít vlastní vůli, prosí Pána, aby jí vzal svobodný úsudek a odevzdává mu jeho klíče... Nechce dělat nic jiného, jen Boží vůli“ (Živ. XX. 22).

Ústředním tématem Života Terezie je vnitřní modlitba: „Kdo ji začal pěstovat, ať nikdy ani nepomyslí na to, že by ji zanechal“ (Živ. VIII. 5).

„Rozjímavá modlitba pro mě není nic jiného, než důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor ,mezi čtyřma očima‘ s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (tamtéž). Terezie potom vysvětluje stupně modlitby a její účinky v životě modlícího se člověka.

Terezii velmi záleželo na tom, aby neřekla nebo nenapsala nic, co by mohlo druhým lidem škodit. Proto chtěla, aby si její rukopis prohlédl sv. Jan od Kříže, který byl v té době pokládán za nejpovolanějšího muže ve Španělsku přes duchovní záležitosti. Její rukopis dostal roku 1568. Přečetl si jej a potom jí ho odevzdal s průvodním listem, ve kterém jej chválí a schvaluje. Rukopis si přečetli i dva jezuité: Martin Gutierez a Jerónimo Ripalda, a dva dominikáni: Bartolomé se Medina a Pedro de Herrero. Rukopis se dostal i do rukou princezny z Eboly, která byla Tereziinou dobrodinkou. Vstoupila po smrti svého manžela do kláštera, ale způsobila kontemplativním sestrám mnoho nepříjemností, proto ji museli propustit. Pomstila se na Terezii a udala ji inkvizici, že napsala heretické dílo o vizích, zjeveních a nebezpečných naukách. Druhého února 1516 avilský biskup Don Alvaro de Mendoza dostal od inkvizice pověření, aby dal Tereziin rukopis přezkoumat. Naštěstí se dostal do dobrých rukou P. Baneze, jednoho z Tereziiných zpovědníků. O rukopise podal následující posudek: I když se tato žena... v některých věcech mýlí, nemá v úmyslu vést jiné do bludu, neboť tak upřímně pojednává o dobru a zlu a s takovou touhou být korektní v tom, co říká, že nikdo nemůže pochybovat o jejím dobrém úmyslu.“

Rukopis se Terezii však nevrátil, drželi ho v tajném archívu až do její smrti (r. 1588). Matce Anně od Ježíše, která byla nejtalentovanější dcerou sv. Terezie (a sv. Jan od Kříže pro ni sestavil komentář k Velepísni), se podařilo dostat rukopis od inkvizice i s dovolením ho uveřejnit. Do tisku jej připravil augustinián Luis de Leon. Pak se rukopis dostal ke králi Filipu II., který jej uložil v královské knihovně v Escorialli. Tam se uchovává dodnes vedle děl dvou největších církevních učitelů – sv. Jana Zlatoústého a sv. Augustina. Bylo to jako symbol tušení, že i Terezie, přesto, že byla žena, bude jednou vyhlášena učitelkou církve. Toto staleté tušení se stalo skutečností 27. září 1970, kdy papež Pavel VI. vyhlásil sv. Terezii církevní učitelkou.

Cesta k dokonalosti

Terezie toužila po dokonalejším životě a chtěla přivést k Ježíši i další duše, které by byly celé jeho. Proto založila první klášter a nazvala ho „malým koutkem nebe“ (Živ. XXXV. 12). Do tohoto kláštera sv. Josefa v Avile vstoupila skupinka horlivých a obětavých duší. Knihu Cesta k dokonalosti Terezie napsala v době, kdy zde byla představenou.

P. Bańez, který knihu dostal k posouzení, o ní napsal, že „vše v ní povzbuzuje k ctnosti, zvláště k ústní a rozjímavé modlitbě a k nazírání. Upozorňuje na nebezpečí, se kterými je možné se setkat na cestě rozjímavého života, povzbuzuje začátečníky a nahání trochu strachu těm, kdo si myslí, že jsou už pokročilí. Zde nepředkládá rozum, který poznává ze čtení, studií a svatých rozhovorů, ale srdce podává jednoduše to, co poznává ze zkušenosti... myslím, že rozšíření této knihy vykoná mnoho dobra, zvláště u řeholnic jakéhokoliv řádu. Je to žena, která mluví z osobní zkušenosti a její příklad povzbudí ženy, aby byly „mužné“ v ctnosti více než spisy nějakého učence, který by byl kdovíjak svatý.

Podle Terezie musí být základním kamenem modlitby a duchovního života „dobré svědomí“.

„Proto se ze všech sil snažte zbavit se i všedních hříchů a usilovat o to, co je dokonalejší“ (C. 5. 3).

Základním kamenem je touha po „dokonalejším“. To však dokáží jen šlechetné a velkodušné duše. Další podmínkou je odpoutanost od sebe a od věcí. „V tom je všechno, když to dokonale dokážeme. Říkám, že je to pro nás všechno, protože když jsem připoutaní jen ke Stvořiteli a vůbec ke stvořením, dá nám Bůh tolik ctností, že už nemusíme urputně bojovat, ale jen lehce, když se snažíme podle svých sil všemožně dosáhnout  dokonalosti, protože Pán natáhne ruku na naši obranu proti ďáblu a proti světu“ (C. 1).

„Z lásky k Bohu jsme se zřekli své svobody... Zapíráním vlastní vůle a přirozený tužeb i v nejmenších věcech dosáhneme toho, že duch zcela ovládá tělo... Opravdový řeholník, nebo člověk oddaný modlitbě, jenž dychtí zakoušet  Boží dary, musí být ochoten zemřít pro Boha, ba dosáhnout mučednické smrti. Vždyť to víte i vy, milé sestry, že život dobrého řeholníka, který chce patřit mezi nejdůvěrnější přátele Boha, je jediné dlouhé mučednictví... Avšak život je krátký... Tato myšlenka je velmi účinná“ (C. 12. 1 – 3).

„Pán nikoho nenutí a přijímá jen to, co se mu dává, pak také zcela se dává jen těm, kteří se mu oddají bezvýhradně. O tom není pochyb, a opakuji to již po tolikáté, protože je to velmi důležité“ (C. 28. 12).

Je třeba se obětovat nejen v „dávání“, ale i v „přijímání“. Bůh nám dává své dary „podle své lásky k nám: více jich dává těm, které miluje víc, méně pak těm, které miluje méně... Podle mého názoru je měřítkem ochoty snášet velký kříž nebo utrpení láska: jestliže ho milujeme hodně, budeme schopni i mnoho trpět, a naopak jen málo, milujeme-li ho jen trochu, neboť odvaha mnoho nebo málo trpět závisí na lásce“ (C. 32. 7).

Ke konci svého života opravdu Terezie Boha milovala z celého svého srdce. „Často mu říkám s celým zápalem duše: ,Pane, prosím tě jen o jedno jediné: buď zemřít nebo trpět.‘ Když slyším odbíjet hodiny, plesám radostí, protože vidím, že mám o hodinu méně života a že jsem se více přiblížila chvíli, kdy uvidím Boha“ (Živ. XL. 20).
Tato hrdinská oddanost Bohu nejlépe připravuje člověka k mystickému sjednocení s Bohem.

„Pokud neobětujeme Pánu celou svou vůli tak aby s námi mohl disponovat, jak se mu líbí, a stejně i našimi věcmi, nikdy nás nenechá pít z tohoto pramene“ (C. 32. 9).

Hrad v nitru

Je to mistrovské dílo sv. Terezie. Napsala ho, když měla 62 let. Tenkrát už byla na vrcholu duchovní zralosti. Měla mimořádné zkušenosti mystického života. Přiznává se však, že „málokteré věci, jež mi byly uloženy pod poslušností, byly tak obtížné jako tahle – pustit se do psaní o modlitbě“ (Hrad, úvod). Proto Pána prosila, aby promlouval místo ní, protože nevěděla co říci a jak začít. Pán ji inspiroval.

„Můžeme se na svou duši dívat jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného křišťálu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi“ (Hrad I, 1).

Pak provází čtenáře po komnatách a důkladně je opisuje. Upozorňuje, že „pro toho, kdo se vydá na tuto cestu a vstupuje do komnat, ke kterým směřujeme, není podstatné mnoho přemýšlet, ale mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které podněcují k lásce... A láska k Bohu se nezastavuje v duchovních zalíbeních, ale v tom, že jsem pevně rozhodnuti vyhovět mu ve všem, všemožně usilovat neurazit ho, modlit se za růst cti a slávy jeho Syna a za povýšení katolické církve. To jsou známky lásky“ (Hrad I, VI. 7).

Meditace, soustředění, modlitba pokoje vedou duši do páté komnaty, kde prožívá skutečnou božskou přítomnost a cítí se s Bohem spojená, jakoby se Boha „dotýkala“. To je zvláštní milost dokonalých duší. Terezie však dobře ví, že Bůh nevede všechny duše cestou nejvyšších nadpřirozených milostí.

„Protože je svrchovaně žádoucí tam vstoupit, je dobré neztrácet na ni naději, ani když nám Pán nedává tyto nadpřirozené projevy přízně; vždyť s jeho pomocí je docela dobře možné dosáhnout opravdového spojení tím, že se je  snažíme získat podrobením vlastní vůle Boží vůli...“ (Hrad, Komn. 5, kap. 3, č. 3).

„Pán je všemohoucí: může obohatit duše mnohými cestami a uvést je do této komnaty, bez této zkratky, o níž jsem mluvila“ (tamtéž, č. 4).

Hlavní věcí je přijetí vůle Boží. Co to znamená? „Abychom byli tak dokonalé, že budeme zajedno se Synem a Otcem, jak to žádal Ježíš Kristus... Bůh nám nemusí dávat velké útěchy: stačí to, co nám dal, když nám poslal svého Syna, aby nám ukázal cestu. Nemyslete si však, že sjednocení s Boží vůlí spočívá v tom, že člověk necítí lítost nad smrtí svého otce... anebo že snáší s radostí případná trápení a neštěstí. Někdy by to mohlo být ovoce lidské diskrétnosti, protože vidíme-li, že není pomoci, děláme z nouze ctnost... Boží vůle je pro nás v těchto dvou věcech: milovat Boha a bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí. Budeme-li to budeme dělat dokonale, splníme Boží vůli a budeme s ním spojeni. Avšak jsme vzdáleny od zachovávání těchto přikázání!...  je to ostatně v našich možnostech, jen když budeme chtít! (tamtéž, č. 7).

Terezie ve shodě s teology tvrdí, že „křesťanská dokonalost záleží v dokonalosti lásky“.

„Uvědomte si, mé dcerušky, že pravá dokonalost spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu. Čím přesněji budeme zachovávat tato dvě přikázání, tím budeme dokonalejší“ (Hrad, Komn.1. kap. 2, č. 17).

Její žačka sv. Terezka z Lisieux to pochopila dobře. když řekla: „Aimer c’ est tout donner et se donner soi-mēme“ - Milovat znamená dát všechno a dát i sám sebe“ (Poezie).

Reforma řeholního života sv. Terezie se zrodila z jejího apoštolského ducha. Její rozprava o založení prvního kláštera sv. Josefa v Avile začíná popisem vize pekla.

„Byla jsem otřesena hrůzou a jsem i nyní, když to píši, přestože od té doby uplynulo téměř šest let, takže na místě trnu strachem... Tohle byla jedna z největších milostí, které mi Bůh dal, protože mi nesmírně pomáhala, abych se nejen nebála protivenství a životních trápení, ale povzbuzovala mě, abych je snášela a děkovala Pánu, že mě vysvobodil z takových hrozných a věčných muk...“ (Živ. XXXII. 4).

„S tímto viděním se ve mně zrodil velký zármutek nad ztrátou tolika duší... které již byly údy církve křtem svatým a měla jsem velkou touhu pracovat pro jejich spásu, takže jsem v sobě cítila ochotu snést tisíc smrtí, kdybych jedinou vysvobodila z těchto hrozných muk“ (tamtéž, č. 6).

Proto do svých reformovaných klášterů Terezie zavedla přísnost, aby se její duchovní dcery uměly zcela obětovat za spásu duší. Téměř záviděla těm, kdo se mohli přímo věnovat apoštolátu a pomáhat při spáse duší. Pán ji však potěšil: „Počkej chvíli, dcero, a uvidíš velké věci.“ Těchto velkých věcí dosáhla svými reformovanými kláštery.

Kniha o zakládání klášterů

Tuto knihu napsala Terezie na žádost svého zpovědníka – dominikána P. Gracián z Toleda v roce 1562. Popsala založení kláštera sv. Josefa v Avile. O jedenáct let později (1573) ji opět požádal její zpovědník, jezuita P. Ripalda, aby popsala založení i dalších sedmi klášterů. Zdálo se jí to nemožné pro nával jiné práce a dopisů, které dostávala. Také její zdraví se horšilo. Pán ji však v modlitbě povzbudil: „Poslušnost dodává sílu.“ Mimoto ji také prosili, aby příležitostně napsala něco o modlitbě, o omylech, kterých se mohou dopustit ti, kteří se modlí; tyto omyly jsou příčinou, že nedosahují v modlitbě pokroku.

Její vyprávění o zakládání klášterů je protkáno vzácným učením o modlitbě.

„Svým prostým rozumem chci nejprve pohovořit o tom, v čem je podstata dokonalé modlitby; setkala jsem se totiž s lidmi, kteří se domnívali, že spočívá v přemýšlení... Uvažme však, že každý nemá vrozený dar představivosti, ale všechny duše jsou schopné milovat Boha!“ (Z. V. 2).

„Duše se nerozvíjí tím, že mnoho přemýšlí, nýbrž tím, že mnoho miluje“ (tamtéž).

„Ale jak tuto lásku získat? Jsem si jistá, že tak, když se duše rozhodne pracovat a trpět pro Boha – a to vždy, kdykoliv k tomu má příležitost" (tamtéž).

„Nejvyšší stupeň dokonalosti nespočívá zřejmě ve vnitřních útěchách a vznešených vytrženích ani ve viděních a prorokování, ale v souladu naší vůle s tím, co chce Bůh“ (Z. V. 9).

Pramenem velkodušnosti je láska. Tedy prakticky není rozdílu mezi „darovat svou vůli“ a „milovat“.

Pokračování.

(Štefan Senčík SJ, Terézia z Avily, učiteľka modlitby, Dobrá kniha, Trnava 1997. Ze slovenštiny přeložila Jana Šumpíková. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatelství Dobrá kniha.)

Terezie z Avily - učitelka modlitby 1 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 2  
Terezie z Avily - učitelka modlitby 3 
Terezie z Avily - učitelka modlitby 4

Terezie z Avily v e-obchodě Theofil:

Související články: